Hlavní obsah

Císař František Josef I. Svorník monarchie, nebo příčina jejího rozpadu?

Foto: Johann Ranzi/Wikimedia Commons/Public domain

Císař František Josef I. (1830 - 1916), portrét z roku 1851

Chtěl být vždy konzervativním Františkem, ale okolnosti jej často donutily stát se reformním Josefem. Habsburské monarchii, tudíž i českým zemím, vládl neuvěřitelných 68 let. Jenže krátce po jeho smrti se říše rozpadla.

Článek

František Josef I., od jehož úmrtí si v sobotu 21. listopadu připomeneme 110 let, nebyl pouze nejdéle vládnoucím habsburským či českým panovníkem, ale nejdéle vládnoucím panovníkem vůbec. Překonal i Ludvíka XIV., který strávil na francouzském trůnu dokonce 71 let; prvních 13 let (od svých pěti do osmnácti let) ovšem fakticky nevládl, ani nemohl. Rovněž britská královna Alžběta II., která jej délkou svého panování překonala, skutečně jen panovala, ale nevládla. Jedinou výjimkou, překonávající rekord Františka Josefa, se stal lichtenštejnský kníže Jan II., vládnoucí v letech 1858-1929, ale ten se nemůže svým významem vládci habsburské říše rovnat. Když František Josef ve svých osmnácti letech usedl na trůn, Vídeňané jeho jméno ironicky komolili jako Fratz Josef (spratek Josef). Avšak už dlouho před tím, než se jeho panovnická i životní cesta roku 1916 uzavřela, byl nazýván stařičkým mocnářem. Podstata jeho vlády však zůstávala, jak si ukážeme, neměnná.

Charakterizovat osobnost tohoto panovníka není jednoduché; přesněji, je to téměř nemožné. Třebaže jeho jménem bylo vydáno nesčetně zásadních dokumentů, nikdy nepřednesl zásadnější politický projev. Udělil tisíce audiencí, ale téměř nikdy s nikým nevedl skutečný rozhovor. Autentické a nezaujaté zprávy, které by vypovídaly něco o jeho nitru, nemáme téměř žádné, protože sám neměl žádný zájem na tom, aby se takové zprávy dochovaly. Svou osobnost dokázal dokonale zakrýt maskou svého Majestátu. Celé generace přicházely a odcházely, ale Majestát zůstával. Neotřásly s ním ani rodinné tragédie, jako byla smrt jeho bratra kulkami popravčí čety, sebevražda jediného syna nebo vražda jeho manželky.

Foto: Joseph Karl Stieler/volné dílo/Wikimedia Commons

František Josef se svou matkou Žofií Bavorskou, 1830

Nový panovník přichází

Na svět přišel 18. srpna 1830; jeho otcem byl netalentovaný a nezajímavý arcivévoda František Karel, matkou naopak vysoce inteligentní a schopná arcivévodkyně Žofie Bavorská. Jeho dědeček, císař František I. (1768-1835), vnuka zbožňoval. Bylo to pochopitelné, protože jeho dva synové jej optimismem zrovna nenaplňovali. Dobře prospívající vnuk, který v jeho očích ztělesňoval budoucnost dynastie, mu dokonce často dělal společnost v kanceláři. Možná tedy už jako malý chlapec dospěl k přesvědčení, že desítkám milionů lidí lze vládnout z jednoho místa prostřednictvím stohů papíru.

Jeho výchova se odvíjela v rigidně konzervativním duchu; vštípit mu měla především sebeovládání, píli, zbožnost a vědomí, že vladař není odpovědný žádné autoritě, kromě Boha. Výchova probíhala především v režii ambiciózní matky a vštípila mu hodnoty, které si udržel celý život. Na prahu dospělého života jej zásadně poznamenala zkušenost z revoluce roku 1848. Tehdy pochopil, že moc jeho panovnického domu je velmi křehká. Od té doby jej neopouštělo přesvědčení, že proti habsburskému domu pracují mocné síly, usilující o jeho zničení. Pravděpodobně celý život počítal s tím, že tyto síly jej nakonec svrhnou a monarchii smetou. „Musíme prostě odolávat co nejdéle, splnit svou povinnost až do konce a nakonec zemřít se ctí,“ zní jeden z jeho výroků.

Na trůn usedl 2. prosince 1848; tehdy se dynastie rozhodla ukončit fiktivní vládu jeho nemocného a slabomyslného strýce Ferdinanda, kompromitovaného konstitučními přísliby. Sebevědomý mladík plně odpovídal záměru restaurace absolutní moci habsburského domu. Zatím však byl světa neznalý, proto na něj zpočátku měla značný vliv jak matka, tak i konzervativní rakouští generálové. Pozici jeho předního učitele a rádce však zaujal princ Felix Schwarzenberg, rakouský premiér, který pro něj dokonce vymyslel zdvojené panovnické jméno, v habsburské dynastii značně neobvyklé. Jméno, obsahující jak konzervativní, tak i reformní tradici, se postupem času ukázalo velmi výstižným.

Obnovení panovnického absolutismu probíhalo přesně podle záměrů mladého císaře a jeho okolí. Veškerá opozice byla potlačena, odpůrci režimu, pokud nebyli popraveni, tak jako mnoho maďarských rebelů, skončili ve vězení, případně byli policejně hlídáni nebo odvezeni do vyhnanství, jako Havlíček. Nešlo však o pouhou restauraci předbřeznových poměrů. Proběhlo mnoho modernizačních reforem, které říši poprvé a naposled v dějinách změnily ve skutečně centralizovanou absolutní monarchii, v podstatě takovou, jakou si představovali osvícenští myslitelé v 18. století. Paradoxně však chyběl reformní obsah, neboť jediný smysl této přeměny spočíval v udržení klidných a spořádaných poměrů, aby nedošlo k revoluci.

Schwarzenberg vštípil Františku Josefovi myšlenku, že když bude nejhůř, vždy se může spolehnout na sílu zbraní. Léčba z této představy stála panovníka dvě tvrdé válečné porážky. Na sklonku života se k této myšlence opět vrátil, což mělo pro monarchii fatální následky. První válečnou porážku Františku Josefovi však uštědřil Piemont s francouzskou podporou už roku 1859. Prohraná válka přispěla k odhalení katastrofálního stavu říšských financí, za který musel panovník převzít osobní odpovědnost. Jeho absolutistická koncepce se v důsledku těchto neúspěchů zhroutila, ještě než dovršil třicítku. Nezbývalo mu, než zahájit přiměřené opravy a otevřít cestu ke konstituční monarchii. Žádnou další vládní koncepci už od té doby neměl, přinejmenším zdánlivě.

Foto: Ludwig Angerer/public domain/Wikimedia Commons

František Josef I. (na fotografii úplně vlevo) v rodinném kruhu, se svými rodiči, bratry, švagrovou a manželkou s dětmi; 1859

Císařský a královský Majestát

Jeho politika se omezovala na hlídání statutu quo, který ovšem na pozadí bezprecedentních společenských, hospodářských a kulturních změn nebyl zcela udržitelný. Otázka zní, zda vůbec mohl postupovat jinak, případně jak. Koncepce centralizované, absolutní panovnické moci selhala, alternativa k ní existovala pouze jediná; přijmout princip suverenity lidu a jeho prostřednictvím přistoupit k pronikavé modernizaci říše. To však František Josef rezolutně odmítl již na samém počátku své vlády. Stanovisko, opírající se pouze o legitimitu panovnické moci dané Bohem, nikdy vnitřně neopustil. Převládaly u něho obavy, že by tím uvedl do pohybu mocné, nepředvídatelné síly, které by habsburský dům i říši zničily.

Pronikavé změny, prudce proměňující společnost, však probíhaly jaksi samovolně. František Josef musel na výzvy, které mu kladl do cesty prudce se měnící svět, nějakým způsobem reagovat. Třebaže chtěl být vždy konzervativním Františkem, často musel přijmout roli reformního Josefa. Veškeré jeho reformní kroky, vesměs prezentované jako velkorysý dar od panovníka, byly dobře maskovanými ústupky. Instinkt, kdy a o kolik je nutné ustoupit, si vypěstoval velmi dobrý. Proto v prvním desetiletí 20. století dokonce přijal za svou myšlenku všeobecného volebního práva, což mu vyneslo úctu i v táboře socialistů.

V nekoncepčním vládnutí se však přece jen určitá koncepce skrývala. Spočívala v udržení zcela výjimečného postavení habsburského domu a panovníka samotného v celém systému. Většinu svých dnů trávil disciplinovaně od brzkých ranních hodin v kanceláři, kde se věnoval úmorné, svědomité praci s úředními akty. Proto bývá někdy označován za prvního služebníka státu. Je to však zaměňování podstaty s vnější formou. Ve skutečnosti nesloužil státu a už vůbec ne lidu. Sloužil především svému domu, sám sobě a Bohu. Zůstával nedostupným a nedotknutelným Majestátem, odpovědným pouze Prozřetelnosti. Třebaže politický systém procházel podstatnými změnami, stejně jako postavení habsburské monarchie na evropské scéně, pojetí panovnické moci zůstávalo beze změn. Majestát, tyčící se nade vším, však zůstával poněkud izolovaný; jeho samota se v průběhu času prohlubovala.

Foto: Rudolf Bruner-Dvořák/Volné dílo/Wikimedia Commons

Císař František Josef první otevírá most Františka I. v Praze, 1901

Roku 1854 pojal František Josef za manželku tehdy šestnáctiletou bavorskou vévodkyni Alžbětu. Sňatek uzavřel z lásky; sebevědomí jeho ženy však časem rostlo a vztah se vyvíjel krajně komplikovaně. Alžbětu nikdy nepřestal milovat, ale vůbec si s ní nerozuměl. Habsburský dům, čítající desítky arcivévodů a arcivévodkyň, se vznášel vysoko nad všemi občany monarchie, samotný Majestát se však vypínal ještě vysoko nad ním. Od svých příbuzných, s výjimkou své manželky, si panovník udržoval odstup; dokonce i jeho vlastní bratři a děti jej musely oslovovat Vaše Veličenstvo, přinejmenším na veřejnosti. Jak postupně odcházeli na věčnost jeho generační souputníci, zůstával stále víc sám. Vztah s jeho jediným synem měl tragické vyústění, jeho manželství rovněž. Teprve až jako starý muž navázal klidný vztah s výrazně mladší vdanou paní, herečkou Dvorního divadla Katharinou Schrattovou. Je možné, že až teprve tehdy poznal, jak vypadá lidské štěstí. Detaily z tohoto vztahu však neznáme, paní Katharina zachovala diskrétnost až do smrti.

Ministři přicházeli a odcházeli, monarchii rozdělil císařsko-královský řez na dva státy s vlastními vládami a parlamenty, které spojovalo jen několik společných institucí, na jejichž vrcholu stál císař a král. František Josef musel rezignovat na své postavení prvního z německých knížat, ještě předtím přišel o vedoucí postavení v Itálii. Trend, kdy pouze ztrácel území zděděná po předcích, se obrátil až před jeho padesátkou, kdy monarchie zahájila okupaci Bosny a Hercegoviny. Panovník se v nových poměrech vždy nakonec zabydlel, což platí i o pozici juniorního partnera Německého císařství v Dvojspolku. Vnější kulisy se měnily, mocenský lesk habsburské monarchie povážlivě bledl, avšak záře samotného císařského Majestátu přetrvávala.

Stařičký mocnář

Už roku 1901, kdy zemřela britská královna Viktorie, postoupil na pozici nejstaršího a nejdéle vládnoucího panovníka evropského kontinentu. Všichni ostatní monarchové byli mladší, často o generaci či o dvě. František Josef se v rodině evropských panovníků těšil všeobecné úctě. Také díky tomu si téměř nikdo z evropských politiků zatím neuměl představit, že by habsburskou monarchii mohlo nahradit něco jiného. Dokonce i bývalý americký prezident Theodore Roosevelt, jehož František Josef přijal roku 1910, vzpomínal na setkání s posledním monarchou ze staré školy jako na jeden z nejpůsobivějších zážitků svého života. Navzdory tomu, co se traduje, starý vladař během setkání opravdu nepronesl větu o tom, že jeho úkolem je chránit své národy před jejich politiky. Oba státníci hovořili především o lovu, jedné z vášní, která je spojovala.

František Josef požíval značné úcty nejen v rodině evropských panovníků, ale i u svých poddaných. Čechy nevyjímaje, přestože už dávno zanevřel na české státní právo a nikdy nepřistoupil k české královské korunovaci, ač ji opakovaně slíbil. Všeobecný respekt k panovníkovi nebyl nijak narušován skutečností, že veškeré pokusy učinit z habsburské říše domov, v němž se bude jejím národům příjemně žít, selhaly. Rozpory a odstředivé tendence se stále prohlubovaly; sílilo přesvědčení, že panovnický Majestát je to jediné, co ve skutečnosti drží říši pohromadě. Z toho ovšem vyplýval pochmurný závěr; až panovník zemře, zahyne také říše.

Foto: Carl Pietzner/Public domain/Wikimedia Commons

Císař František Josef I., asi 1910

To se nakonec i stalo. Nutno dodat, že neomylný instinkt, kdy je třeba ustoupit, panovníka na sklonku života opustil. Projevilo se to rozpoutáním hrůzného válečného konfliktu, jehož vyústění se už stařičký mocnář nedožil. Prasynovec a nástupce Františka Josefa na trůně, mladý Karel I., už neměl nejmenší šanci udržet odstředivé tendence v říši na uzdě.

Nyní můžeme přejít k otázce, obsažené v titulku článku; přispěl politický styl Františka Josefa ke zhroucení monarchie, nebo naopak prodloužil její trvání? Na tuto otázku autor článku přesvědčivou odpověď nemá, patrně na ni ani zcela seriózně odpovědět nelze. Zdá se nicméně pravděpodobným, že vládnutí nekoncepčním stylem, založené na drobných opravách systému případ od případu, s důrazem na nedotknutelné postavení panovníka, bylo tím nejrozumnějším, co mohl František Josef vůbec dělat. Jeho současníky, kteří vládli daleko moderněji, od Napoleona III. až po Viléma II., nelze hodnotit jako úspěšnější panovníky. Politický styl Františka Josefa fungoval déle než půl století, čímž prokázal mimořádnou životaschopnost. Byl to styl neopakovatelný a nepřenosný, jeho nástupci už na něj navázat nemohli. Vládu převzal v období pro dynastii a říši kritickém, svému nástupci přenechal monarchii ještě v bezútěšnějším stavu. Mezi tím však dokázal říši zajistil téměř půl století trvající období míru a relativní stability. Třebaže byl svým myšlením pevně ukotven v 18. století, provedl monarchii dramaticky měnícím se světem až do století dvacátého. Proto jej řadíme nejen k nadprůměrným českým monarchům, ale i k nejvýznamnějším členům habsburské dynastie.

Zdroje a literatura:

Borovička, M.; Kaše, J.; Kučera, J. P.; Bělina, P.; Velké dějiny zemí Koruny české XII.a (1860 - 1890), Paseka, Praha a Litomyšl 2012

Hamannová, Brigitte; Habsburkové - životopisná encyklopedie, Brána, Praha 1996

Sked, Alan; Úpadek a pád habsburské říše, Panevropa, Praha 1995

Taylor, Alan John Percivale, Poslední století habsburské monarchie, Barrister & Principal, Brno 1998

Urban, Otto; František Josef I., Argo, Praha 1999

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz