Nekorunovaný český král František Josef I.

Abychom zodpověděli dvě úvodní otázky, je nutné si položit ještě třetí, neméně zásadní otázku a najít na ni odpověď: Jaký význam měla mít nikdy neuskutečněná česká korunovace Františka Josefa I.? Panovník by prostřednictvím tohoto posvátného aktu uznal, že existuje český stát.

Pojďme se na to podívat z širší historické perspektivy.

V roce 1526, když si čeští stavové zvolili habsburskou dynastii, svrchovaný český stát v podobě stavovské monarchie, složené z několika zemí české Koruny (Čechy, Morava, Slezsko, Horní a Dolní Lužice), bezesporu existoval. Stavové předpokládali, že tomu tak bude i nadále; český stát měl být podle nich spojen dalšími státy pod vládou habsburské dynastie pouhou personální unií, tak jak byli zvyklí za vlády Jagellonců. Neměli tušení o dlouhodobém záměru Habsburků, spočívajícím ve vytvoření středoevropského impéria se silnou centrální vládou.

Zásadní zlom nastal o necelých sto let později. Čeští stavové se proti Habsburkům vzbouřili a sesadili je z trůnu, čímž vyvolali konflikt, který skončil jejich drtivou porážkou. Po bitvě na Bílé hoře Ferdinand II. podnikl kroky k podstatnému omezení moci stavovských institucí. Začala postupná demontáž českého státu, který se pozvolna rozpouštěl v širším konglomerátu habsburských dědičných zemí. V pobělohorském období se habsburští panovníci nechávali korunovat českými králi jen tehdy, pokud to pro ně bylo politicky výhodné. Obecně lze říct, že pokud panovník připouštěl jistou decentralizaci říše, ke korunovaci přistoupil. V případě, že naopak usiloval o prohloubení centralizace, korunovat českým králem se nenechal.

Leopold I., druhý nejdéle panující český král z habsburského rodu, korunovaci nikdy nepodstoupil. Za vlády jeho vnučky Marie Terezie byla fakticky dokončena demontáž českého státu, navíc panovnice značnou část jeho území prohrála ve válkách s Pruskem. Paradoxně se českou královnou korunovat nechala. Měla k tomu závažný důvod; prostřednictvím korunovace proběhlo její usmíření s českou šlechtou, která si předtím zvolila protikrálem bavorského kurfiřta Karla Albrechta. Během obřadu pak šlechta své panovnici kajícně holdovala.

Její syn, osvícenský Josef II., usiloval o přeměnu habsburské říše v moderní, racionálně spravovaný, centralizovaný stát. Českou korunovaci pochopitelně vynechal. Jeho nástupce Leopold II. ovšem hodlal vyjít vstříc silám, které stály k Josefovi v opozici. Proto vrátil českým stavům některá ztracená privilegia. Jeho korunovaci v roce 1791 chápali čeští vlastenci jako velký úspěch. Leopold brzy zemřel a vystřídal jej jeho syn, František I. Ten musel čelit důsledkům francouzské revoluce, významně měnícím tvář Evropy. S osvícenstvím byl definitivně konec; panovník se naopak obracel ke starým tradicím, které se snažil využívat v boji proti liberálním a demokratickým silám. Proto se nechal korunovat českým králem, stejně jako jeho poněkud slabomyslný syn Ferdinand I. (V.). Ten po své abdikaci dožíval v Praze, kde se jako poslední korunovaný český král těšil značné oblibě.

František Josef I., který zahájil svou bezmála sedmdesát let trvající vládu v roce 1848, se dlouho nemohl mezi oběma póly, centralizací a decentralizací říše rozhodnout. Zde mělo původ jeho kolísání v postoji k české korunovaci. Na počátku vlády postupně zlikvidoval konstituční výdobytky z let 1848-49 a stal se absolutistickým vládcem. Říše poprvé a naposled v dějinách dostala formu unitárního státu řízeného z Vídně. Roku 1859 však přišla potupná porážka ve válce s Piemontem a říšské finance se nacházely v katastrofálním stavu. Mladý císař pochopil, že jeho absolutistická politika narazila do zdi. Se skřípěním zubů došel k závěru, že se bude muset daleko víc dělit o moc se svými poddanými. Říše nastoupila trnitou cestu přeměny v konstituční monarchii.

Narychlo sepsaný říjnový diplom z roku 1860 zvěstoval rozsáhlou decentralizaci, aby tuto koncepci už v únoru 1861 popřela centralisticky formulovaná Schmerlingova ústava. Říše se nacházela v permanentní politické krizi. Hlavní příčinou nestability byly odbojné Uhry, tvrdě usilující o obnovení vlastní státnosti. V té době vykrystalizoval český program založený na historickém státním právu. Vycházel z fikce, že český stát stále existuje a nikdy nezanikl, jen je nutné napravit důsledky protiprávních zásahů, které zrušily nebo oslabily jeho instituce. Česká státoprávní koncepce se v podstatě velmi podobala uherskému programu. Pozice uherských politiků však byla z různých důvodů daleko silnější než ta česká.

Příslibu korunovace od panovníka se Čechům dostalo poprvé roku 1861 a potom ještě v roce 1865, vždy bez výsledku. Roku 1866 pak dynastickou mocí Habsburků otřásla prohraná válka s Pruskem. Češi v jejím průběhu zaujali velmi loajální postoj a očekávali splnění svých státoprávních požadavků. Neuvědomovali si, že habsburská říše loajalitu nikdy neodměňuje; vychází vstříc pouze tomu, kdo s ní jedná z pozice síly. Jak už bylo řečeno, v rámci říše byli silnější Maďaři. Stalo se přesně to, čeho se čeští politici už pár let děsili. Říše byla rozdělena na dva státní celky, čímž vznikla dualistická Rakousko-Uherská monarchie. Obnovení uherského státu symbolicky završila královská korunovace Františka Josefa v Budíně. Češi ostrouhali.

Nehodlali se však s novou situací smířit. Opoziční projevy české politické elity se odehrávaly v různých rovinách; patřilo k nim odmítnutí vyslání poslanců do Říšské rady Předlitavska, kterou Češi považovali za protiprávně ustanovený orgán, manifestační cesta do Ruska i ostrá státoprávní deklarace. Nespokojenost s novými poměry však velmi uvědoměle vyjadřovala i široká veřejnost. Před prusko-rakouskou válkou byly české korunovační klenoty pro jistotu odvezeny z Prahy do Vídně. Když se o rok později vracely zvláštním vlakem zpátky, na každém nádraží v Čechách proběhla mohutná manifestace. Lidé vítali korunovační klenoty, jako kdyby se do země vracel král. To však ještě nebylo nic proti sérii demonstrací pod širým nebem, pro které se vžil název tábory lidu. První protest s dvacetitisícovou účastí se odehrál na hoře Říp; následovalo mnoho dalších, zpravidla bez úředního povolení, zato za účasti mnoha tisíců lidí. Táborové hnutí se přelilo z Čech i na Moravu, čímž se tamní veřejnost poprvé přihlásila k českým státoprávním požadavkům.

Češi byli třetím nejpočetnějším národem Předlitavska i celého Rakouska-Uherska. České království zaujímalo postavení klíčové součásti říše. Císař si uvědomoval, že zahrávat si s loajalitou Čechů není zrovna rozumné a měl upřímný zájem situaci, která měla na říši destabilizující vliv, uspokojivě vyřešit. V únoru 1871 jmenoval vládu v čele s Karlem hrabětem Hohenwatem. Jako její hlavní úkol určil realizaci rakousko-českého vyrovnání. Partnery v jednání na české straně se vládě stala neobvyklá koalice umírněných českých liberálů, tzv. staročechů s konzervativní českou šlechtou.

Zpočátku to vypadalo nadějně. Záměr nespočíval v trialismu, nýbrž v jakémsi subdualismu. České království by zůstalo součástí Předlitavska, ale v jeho rámci mělo získat značnou autonomii. Předpokládalo se i dobrovolné připojení Moravy (v případě Slezska totéž předpokládat nešlo, neboť tamní sněm byl výlučně v rukou Němců). Císař adresoval českému sněmu reskript, ve kterém s českými požadavky vyjádřil souhlas a zavázal se zpečetit vyrovnání svou královskou korunovací. Český zemský sněm pak hladce odhlasoval příslušné předlohy, 18 fundamentálních článků, na jejichž základě mělo vyrovnání proběhnout.

Jenže situace se začala komplikovat. Nešlo zdaleka jen o to, že proti vyrovnání zahájili agresivní kampaň němečtí liberální politici. Na zasedání společné ministerské rady Rakouska-Uherska se postavil proti vyrovnání uherský premiér Andrássy. Obával se, že vyrovnání s Čechy oslabí pracně vybojované privilegované postavení Maďarů v rámci říše. Český příklad by navíc mohl inspirovat Nemaďary v Uhrách, se kterými se Maďaři v žádném případě vyrovnávat nehodlali. Andrássyho důrazně podpořil ministr zahraničí Friedrich von Beust, strůjce rakousko-uherského vyrovnání, který se obával o budoucnost svého dualistického díla. Varoval, že akce oslabí zahraniční politiku říše a ohrozí rodící se spojenectví s Německem. Nelze přece navenek dělat německou politiku a uvnitř říše politiku neněmeckou! Ministr financí Předlitavska Holzgethan ještě přisadil konstatováním, že vyrovnání způsobí výpadek ve výběru daní z Čech, bez kterých se monarchie neobejde.

K typickým osobním vlastnostem Františka Josefa patřila jistá netrpělivost. Ta mu bránila dotahovat věci do konce, pokud nastaly nějaké potíže. Pod tíhou argumentů proti vyrovnání ustoupil. Rozhodl, že za dojednaných podmínek není vyrovnání možné. Zřejmě si neuvědomil, že nevyhnutelně bude následovat pád Hohenwartovy vlády i konečný krach jednání. Když došlo na důsledky jeho rozhodnutí, zatvrdil se a o vyrovnání s Čechy už nechtěl ani slyšet. Žádný další pokus o rakousko-české vyrovnání za jeho vlády neproběhl. Častá vyrovnávacích jednání na konci 19. a počátku 20. století měla vyřešit uspořádání vztahů mezi Čechy a Němci v rámci Českého království nebo Moravského markrabství, nikoliv poměr Českého království, českých zemí či českého národa k Rakousku.

Češi po neúspěchu jednání kupodivu nevyšli protestovat na Říp ani do ulic měst. Patrně proto, že politici je k tomu nevyzvali. Svůj nesouhlas s politickým vývojem projevovali pasivní, ironickou formou, kterou mnozí dodnes považují pro Čechy za charakteristickou. Vlivný novinář a vydavatel Jan Stanislav Skrejšovský, inspirován nápadem jistého pražského továrníka, nechal císařský reskript Františka Josefa natisknout na nahnědlý papír, velmi připomínající papír toaletní. Produkt se okamžitě stal v českém prostředí hitem. Lidé tyto papíry posílali i na adresu císařské kabinetní kanceláře ve Vídni. Císař se snažil budit dojem, že je nad tento žert povznesen. Veškerá legrace však končila, když do Hofburgu začaly papíry přicházet použité. Policie zahájila pátrání po odesílatelích, ale nikoho neodhalila. Dvorští úředníci s pečlivostí sobě vlastní založili předmětné papíry do archivu, takže si je lze prohlédnout i dnes, včetně charakteristických hnědých stop po použití.

Upřímně řečeno, většina Čechů zřejmě příliš nechápala smysl toho, o čem „páni“ ve vysoké politice vyjednávali. Čemu však rozuměl úplně každý, byl slib Františka Josefa, že se nechá korunovat českým králem, který panovník nedodržel. Češi teď byli víc než dřív přesvědčeni o oprávněnosti svých státoprávních požadavků; optimismus předchozích let však vystřídala určitá skepse a deziluze. Sílil pocit odcizení, ba i nechuť k habsburské říši. Češi si až do první světové války racionálně uvědomovali, že pro národní vývoj v rámci Rakouska neexistuje vhodná alternativa, ale nedůvěra vůči státu už v jejich myslích zůstala.

Tyto pocity se do vztahu Čechů k samotnému panovníkovi většinou nepromítaly. V duchu staré pohádky o dobrém králi a špatných rádcích lidé začali rozlišovat mezi dynastií a rakouskou vládní politikou: „Jest pravda, že mezi národ a krále se vedrali ti, kteříž nepřejí národu českému slušné existence, právě když tento královskou přísahou stvrditi chtěl práva tohoto království…“ psal český tisk v roce 1873. Popularita Františka Josefa I. měla v českém prostředí během následujících desetiletí vzrůstající tendenci. Přesto obraz nejdéle vládnoucího českého monarchy jako krále, který se nenechal korunovat, přetrvává dodnes. Zůstane navždy nezodpovězenou otázkou, jak by se poměr Čechů k habsburské říši vyvíjel, kdyby svatováclavská koruna přece jen na skráních Františka Josefa I. spočinula. Historie ale kdyby nezná.

Zdroje a literatura:

Borovička, Michael; 10. 10. 1871 - Fundamentální články - Pokus o rakousko-české vyrovnání, Havran, Praha 2020

Urban, Otto; Česká společnost 1848 – 1918, Svoboda, Praha 1982

Urban, Otto; František Josef I., Argo, Praha 1999