Jak Rusko zachránilo habsburskou monarchii aneb „bratrská pomoc“ roku 1849

Habsburská dynastie, jejíž mocí pořádně otřásla revoluce počínající v březnu 1848, se na jaře 1849 už vzpamatovávala. Revoluční Vídeň byla před časem zpacifikována, Radecký zasadil rozhodující úder Piemontu a likvidace Benátské republiky se jevila jako neodvratná. Stále se však nedařilo obnovit nadvládu dynastie nad Uhrami, kde revoluce přerostla v tvrdou válku za nezávislost. Habsburská říše si nemohla dovolit Uhry ztratit. Od roku 1526 tvořily její jádro (přinejmenším jejich severozápadní část). Takto okleštěné Rakousko by přišlo nejen o postavení evropské velmoci, ale stěží by nadále obhajovalo i samotný smysl své existence. Rakouský premiér Felix Schwarzenberg (1800 - 1852) a jeho učedník, osmnáctiletý císař František Josef I. (1830 - 1916), museli učinit rozhodnutí, které se jim oběma příčilo, ale neviděli jiné východisko. Požádali o pomoc ruského cara Mikuláše I. (1796 - 1855).

Uherská revoluce původně postrádala protidynastický hrot. Maďarská reprezentace v dubnu roku 1848 vyhlásila svoji ústavu (tzv. dubnové zákony, někdy zvané březnové), na dobové poměry velmi pokrokovou. Dynastie, zcela paralyzovaná revolucí, ji akceptovala. Ústava stanovila, že Uhry budou svázány se zbytkem habsburské říše jen personální unií, což znamenalo, že mohly vést samostatnou zahraniční politiku a budovat vlastní armádu. Maďaři navíc odmítali mít cokoliv společného s vysokým rakouským státním dluhem. Vkládali naděje do spolupráce s frankfurtským sněmem. Ten měl položit základy federativního německého státu, k němuž by se připojila i západní část habsburské říše. Habsburkové by následně přesídlili z Vídně do Budína a rakouská monarchie by se změnila v uherskou. Dynastii však takový scénář nevyhovoval a čekala na vhodnou příležitost, kdy se s Maďary vypořádat.

Okolnosti jí začaly přát koncem léta 1848, kdy Radecký slavil první vojenské úspěchy v Itálii, přičemž generál Alfred Windischgrätz (1787 - 1862) už předtím zlikvidoval zárodky protidynastického radikalismu v Praze. Tehdy vídeňská vláda prohlásila dubnovou ústavu za neplatnou, Uhry za povstaleckou zemi a příslušníky jejich ozbrojených sil za velezrádce.

Chorvati, národ se silnou vojenskou tradicí, nebyli spokojeni s podřízeným postavením vůči Uhrám a usilovali o stejnou pozici ve vztahu k Vídni, jakou měli Maďaři. Chorvatský bán Jelačić zahájil proti Maďarům ofenzivu. Ze solidarity k maďarské revoluci vypuklo v říjnu 1848 ve Vídni povstání; v jeho průběhu dav zlynčoval ministra války, velkého Jelačićova příznivce Latoura. Windischgrätz však vzápětí povstání potlačil. V bitvě u Swechatu odrazil i maďarskou revoluční armádu, spěchající odbojné Vídni na pomoc.

Spojení s revoluční Vídní tedy Maďarům nevyšlo. Nepodařilo se jim však získat ani nemaďarské národy v Uhrách. Ústava zaručovala všem občanská práva, ale vylučovala práva kolektivní, tudíž i národnostní. To kolidovalo se zájmy Nemaďarů, požadujících nejen kulturní a školská práva, ale i územní autonomii, na což Maďaři odmítali přistoupit. Kromě již zmíněných Chorvatů proti uherské vládě povstali Rumuni, Srbové a Slováci. Zejména na jihu země měla válka podobu krvavých srážek, v nichž se jednotlivá etnika navzájem vyvražďovala po tisících.

Maďaři naráželi také na nedostatek mezinárodní podpory. Naděje ve frankfurtský sněm se nenaplnily, Francie měla dost vlastních starostí, Británie se k Maďarům otočila zády a Rusko zůstávalo na východě jako temná hrozba.

Asi vůbec nejméně příznivým faktorem pro situaci Maďarů však zůstávala průmyslová zaostalost. Zajištění potřebného množství zbraní, střeliva, ale i uniforem představovalo téměř neřešitelný problém. Přesto Maďary dokázala nutnost obrany vlasti v nebezpečí vybičovat k téměř nadlidským výkonům. K jejich válečným úspěchům přispěla i genialita vojevůdce Artúra Görgeye (1818 - 1916) a vojenské umění několika polských emigrantů-bojovníků za svobodu, kteří vstoupili do maďarských služeb.

Windischgrätz, nový velitel protimaďarského tažení, sice přechodně obsadil západní část země i s Budínem a Peští, ale vzápětí byl Görgeyem a polskými generály vymanévrován. Ukázalo se, že vést takto rozsáhlé polní tažení přesahuje jeho schopnosti. Po sérii neúspěchů jej císař odvolal. Zklamal však i jeho nástupce, generál Franz von Welden. Ten se pod tíhou neutěšené situace na frontě nervově zhroutil. Rakousko se ocitlo v koncích.

Rusko v průběhu 18. století začalo hrát roli významného mocenského faktoru ve střední Evropě. Jeho spojenectví s Rakouskem tvořilo před březnem 1848 základ Svaté aliance, jejímž duchovním otcem se stal rakouský kancléř Klemens Metternich (1773 - 1859). Toto konzervativní partnerství mělo zamezit šíření liberalismu a revoluce v Evropě. Ruský car vehementně nabízel Habsburkům pomoc již delší dobu; znepokojovala jej zejména představa, že by se plamen revoluce z Rakouska rozšířil i do ruského Polska. V takovém případě by se do záchrany habsburské říše zřejmě pustil i bez souhlasu vládnoucí dynastie. Cara však vedly i postranní úmysly. Pomýšlel na expanzi jižním směrem, která by smetla chátrající Osmanskou říši a Konstantinopol by skončila v ruských rukou. Doufal, že Rakousko se bez jeho pomoci svých potíží nezbaví. Pak mu bude zavázáno natolik, aby nekladlo ruskému tažení na Balkán žádné překážky.

Schwarzenberg s Františkem Josefem naopak ruskému carovi být zavázáni v žádném případě nechtěli, ovšem v těžké situaci na uherské frontě neviděli jiné východisko. Dopis, v němž František Josef požádal cara o pomoc, odešel z Olomouce do Petrohradu 1. května 1849. Dramatické fráze přisuzující uherské rebelii „internacionální rozměr a význam“ a oživující ducha Svaté aliance nepochybně měly zakrýt trapnost celé situace. Obrovská, 200 tisícová armáda pod vedením generála Ivana Paskeviče se dala do pohybu a překročila uherskou hranici.

Operační plán byl jednoduchý. Habsburská armáda měla na uherské síly zaútočit od západu, Rusové by udeřili ze severu a východu. Maďaři naopak hodlali soustředit svá vojska kolem Dunaje a svým protivníkům zasadit údery postupně, nejprve Rakušanům a poté Rusům. Tento plán se však zdál reálný jen do doby, než Maďaři poznali skutečnou velikost sil protivníka. Görgey ustupoval před rakouským vojskem na jih, kam se stáhla i Kossuthova vláda.

Nový velitel rakouského tažení, generál Julius Haynau (1787 - 1853), bývalý pobočník Radeckého, pro svou krutost k italským civilistům známý jako hyena z Brescie, se ukázal přece jen schopnějším než jeho předchůdci. Navíc Rakousko díky vítězství v Itálii mohlo předisponovat proti Maďarům další síly. Haynau uštědřil uherským obráncům několik porážek; většinu vojska se však Görgeymu podařilo obratným manévrováním uchránit. Bojová morálka Maďarů ale povážlivě klesala. Rozhodující střetnutí přišlo v srpnu u Temešváru, kde se štěstí od Maďarů odvrátilo. Po drtivé porážce zůstalo z maďarské armády 30 tisíc mužů, z nichž každému zbývalo půldruhé kulky na ručnici.

Uherská vláda po katastrofě u Temešváru rezignovala a Kossuth uprchl do Turecka. Görgey v bezvýchodném postavení učinil nevyhnutelné; přistoupil k bezpodmínečné kapitulaci. U obce Világos (dnes Șiria v Rumunsku) se 13. srpna 1849 vzdal Rusům, nikoliv Haynauovi, v naději, že to bude mít ještě nějaký význam. Nemělo, protože Rusové stejně předali zajaté vojáky Rakušanům. Ironií osudu obrovská ruská armáda nakonec do bojů téměř nezasáhla. V přímých střetnutích padlo pouze 543 ruských vojáků, ovšem daleko víc, asi 11 tisíc, jich během tažení podlehlo epidemii cholery. Jak uherská, tak i rakouská armáda ztratila během války odhadem po 50 tisících mužů. Kapitulace Maďarů do rukou Rusů znásobila u Rakušanů pocit trapnosti a ponížení.

Záhy po kapitulaci přikročila rakouská vláda k surové odplatě. Haynau, čerstvě jmenovaný vojenským guvernérem v Uhrách, prohlásil, že Maďarům nažene strach z revolucí na sto let dopředu. Görgey na naléhání cara unikl trestu smrti, avšak dalších 12 generálů a jeden plukovník uherské armády bylo v Aradu navzdory carovým přímluvám popraveno. Trestů smrti nakonec bylo vykonáno více než sto. Schwarzenberg si dokonce pohrával s myšlenkou, že by ve spolupráci s Rusy 100 tisíc odbojných Maďarů poslal do internace na Sibiř.

Ochranitelské postavení cara Mikuláše I. vůči mladičkému Františku Josefovi I. bylo v letech 1849-53 více než zjevné. Oba panovníci se několikrát osobně setkali a probíhala mezi nimi čilá korespondence. Rakouskému císaři, kterého osud mezitím připravil o mocného učitele a rádce Schwarzenberga (zemřel náhle v dubnu 1852), však carovo něžné sevření nevyhovovalo. Příležitost, jak se jej zbavit, se začala rýsovat, když carovo dlouho plánované tažení na Konstantinopol nabylo reálné obrysy.

Ruská armáda obsadila podunajská knížectví Valašsko a Moldavsko, podléhající suverenitě Osmanské říše. Následně Rusko zničilo osmanskou flotilu v Černém moři. Obratem ji však nahradilo válečné loďstvo Velké Británie a Francie, které se obávaly zásadního porušení rovnováhy sil v Evropě. Situace začala přerůstat v konflikt celoevropského významu. František Josef carovi oznámil, že pro zachování neutrality Rakouska v konfliktu je nezbytné, aby ruská vojska nejen nepřekračovala Dunaj, ale navíc obě podunajská knížectví vyklidila. Šokovanému carovi, potýkajícímu se se složitou situací na frontách Krymské války, nezbylo než se ultimátu svého dosavadního chráněnce podvolit. Navzdory příslibu neutrality vzápětí rakouská armáda obsadila obě knížectví. Rakouský postup byl posvěcen tajnými dohodami nejen s Osmanskou říší, ale i s Británií a Francií.

Starý kníže Metternich byl zděšen. V době svého kancléřství vždy zdůrazňoval, že rakouská říše v žádném případě nemůže sloužit jako beranidlo Východu vůči Západu nebo Západu vůči Východu, což se teď přesně stalo. Metternich už ale žádný vliv na zahraniční politiku monarchie neměl, takže jeho lamentace nebyly nic platné. Mladý císař navíc svým krokem důvěru západních mocností nezískal. Musel by se do války přímo zapojit, což odmítl.

Vztahy s Ruskem byly vážně poškozeny. Car Mikuláš I. nechal ze své pracovny odstranit portrét Františka Josefa a daroval jej sluhovi. Při nejbližší audienci položil rakouskému velvyslanci trpkou otázku: „Víte, kdo byli dva nejhloupější polští králové?“ Ihned na ni také odpověděl: „První byl Jan Sobieski [přemožitel Turků u Vídně roku 1683], ten druhý jsem já. Oba jsme zachránili Habsburky.“ Ještě v průběhu Krymské války Mikuláš I. zemřel. Carovo okolí přičítalo jeho smrt trápení kvůli habsburskému nevděku. Porážku v Krymské válce připisovali Rusové rakouské proradnosti.

Císař František Josef I. však byl s vývojem událostí spokojen. Na několik let podlehl iluzi, že Rakousko může hrát roli klíčové evropské velmoci a strážce konzervativních pořádků zcela samo, bez partnerství s Ruskem. Vystřízlivěl až po vojenské porážce v Itálii roku 1859, kdy zároveň vyplulo na povrch, v nakolik kritickém stavu se nacházejí říšské finance. Císařův absolutistický způsob vlády se zhroutil a existenciální krizi, do níž monarchie zabředla, už nikdy úplně nepřekonala.

S pádem absolutistického režimu se v plné síle vrátilo i národní hnutí Maďarů. Léta 1861-67 znamenala pro habsburskou říši permanentní ústavní krizi. Maďaři tvrdě požadovali návrat k dubnové ústavě z roku 1848 a odmítali jakýkoliv kompromis. Po porážce Rakouska ve válce s Pruskem dosáhli svého; císař byl nucen uznat obnovení uherské suverenity, pouze s omezením ve vojenských, zahraničněpolitických a částečně ve finančních záležitostech.

Maďaři postupně získali rozhodující vliv v diplomatických službách Rakousko-Uherské monarchie. Do její zahraniční politiky se začala promítat tradiční maďarská fobie z Ruska, zesílená intervencí roku 1849. Přestože ještě v 80. letech fungoval neformální Spolek tří císařů (Rusko, Německo, Rakousko-Uhersko), na kvalitu konstruktivních vztahů obou starobylých monarchií, která panovala v době kancléře Metternicha, se už navázat nepodařilo. Zájmy obou mocností na sebe čím dál víc narážely v balkánském prostoru. Napětí vyvrcholilo v roce 1914, kdy mezi Rakouskem a Ruskem vypukla zničující válka. Ta smetla nejen obě panovnické dynastie, ale přinesla zkázu i jejich říším samotným.

Kontler, László; Dějiny Maďarska, NLN, Praha 2002

Křen, Jan; Dvě století střední Evropy, Argo, Praha 2005

Sked, Alan; Úpadek a pád habsburské říše, Panevropa, Praha 1995

Taylor, Alan John Percivale, Poslední století habsburské monarchie, Barrister & Principal, Brno 1998

Urban, Otto; František Josef I., Praha, Argo, 1999