30. ledna 1889: Osudné výstřely v Mayerlingu. Korunní princ jako vrah a sebevrah

Zprávy o tragické smrti císařova syna Rudolfa, které toho dne přicházely z Mayerlingu k vídeňskému dvoru, byly neúplné, nepřesné a zavádějící. František Josef proto až do dalšího rána žil v domnění, že Rudolfa otrávila jeho milenka, baronesa Marie Vetserová, zvaná Mary, jejíž mrtvé tělo na místě taktéž zůstalo.

Přes veškeré ohromení a žal nepřestal nejvyšší manželský pár habsburské říše ani na chvíli přemýšlet pragmaticky. Celá situace, kromě smrti korunního prince umocněná přítomností druhé mrtvoly, měla potenciál přerůst v obrovský společensky skandál, ohrožující pověst dynastie i postavení samotného císaře. Alžběta pohotově rozhodla, že její syn zemřel na srdeční mrtvici. Tisk i zastupitelské úřady monarchie v zahraničí obdržely zprávu, že „Nejjasnější korunní princ následkem mrtvice svou duši vypustil.“ Brzy se však tato verze ukázala jako neudržitelná.

Rudolfův lovecký zámeček ve vesnici Mayerling se nacházel ve Vídeňském lese, asi 35 km jihozápadně od hlavního a sídelního města. Co se v něm 30. ledna 1889 seběhlo? Na tuto otázku s úplnou jistotou nemůžeme odpovědět. Záležitost se týkala nejvyššího Domu habsburské monarchie, který stál nad zákony, a jak už bylo nastíněno, dynastie měla výrazný zájem na tom, aby se pravdu o mayerlinském dramatu nikdo nedověděl. Dokumenty z vyšetřování byly zčásti ihned skartovány, zčásti pečlivě deponovány, ale časem beztak většina z nich zmizela. Všichni, kteří měli se záležitostí co do činění, rakouským premiérem Taaffem počínaje a princovým služebnictvem konče, byli zavázáni k mlčenlivosti. Po rozpadu monarchie ji sice někteří porušili, ale jejich výpovědi se místy rozcházejí. Nejasnosti a jisté tajemno okolo tragického konce prince Rudolfa a jeho přítelkyně samozřejmě od počátku jitřily lidskou fantazii; nejinak je tomu i dnes.

S vysokou pravděpodobností můžeme uvést, že krátce po šesté ráno korunní princ nejprve jedinou ranou z pistole zastřelil Mary a poté pomocí zrcadla prostřelil hlavu sobě. Princův host v Mayerlingu, hrabě Hoyos, žádné detonace neslyšel, což však lze vysvětlit; byl ubytován v jiné budově. Výstřely zato pravděpodobně slyšel jak Rudolfův komorník Loschek, tak i jeho fiakrista Bratfisch. Věrní služebníci, kteří jako jediní věděli o přítomnosti Mary v zámečku, se však pevně drželi instrukcí svého pána, podle nichž neměl být za žádných okolností vyrušen, dokud nedorazí druhý host, princ Coburg-Coháry. Ten si předešlý den z Mayerlingu „odskočil“ do Vídně na večeři s císařskou rodinou. Bylo předem známo, že přijede přibližně deset minut po osmé; čas se odvíjel od příjezdu ranního vlaku z Vídně do blízkého Badenu.

Teprve po Coburgově příjezdu komorník hosty informoval, že princ Rudolf nereaguje, přestože mu hodnou chvíli klepal na dveře ložnice, nejprve prstem a poté polínkem. Z uzamčené místnosti přitom nevyšla ani známka života. Princ Coburg po krátké diskuzi váhajícímu Loschekovi nařídil vyrazit dveře, s tím, že za to přebírá veškerou odpovědnost. V ložnici pak nalezli dvě bezvládná těla. Ani princi, ani jeho přítelkyni už zjevně nebylo pomoci.

Myšlenka na dobrovolný odchod ze života v Rudolfovi uzrávala již delší dobu. Prvotní příčina vězela v jeho nalomeném zdraví; princ trpěl bolestivou, tehdy neléčitelnou kapavkou, k níž se přidávaly záněty očí a kloubů. Od bolestí si ulevoval morfiem a nemírným pitím alkoholu, což jeho zdravotní stav pochopitelně nezlepšovalo. Při střízlivém posouzení situace si Rudolf musel být vědom nepatrné pravděpodobnosti, že na trůně někdy nahradí svého otce.

Třebaže se to zdá být těžko uvěřitelné, nikdo z císařské rodiny Rudolfovo tělesné chřadnutí nevnímal nebo vnímat nechtěl. Jeho melancholické nálady a narážky na blízkou smrt byly brány vážně, až když bylo pozdě. Otázkou zůstává, nakolik Rudolfovi nejbližší příbuzní věděli o jeho problémech v manželství s belgickou princeznou Štěpánkou. Jejich manželské štěstí trvalo jen velmi krátce, a nejspíš to pro diametrální rozdílnost povah ani nemohlo dopadnout jinak. K bezprostřednímu Rudolfovi, který se nejlépe cítil ve společnosti měšťanů a obyčejných lidí, tvořila upjatá a aristokraticky povýšená Štěpánka dokonalý protiklad. Navíc Rudolf svou manželku nakazil venerickou chorobou, což zničilo naději, že by mu mohla dát mužského potomka. Podle jistých svědectví, která ale nelze přeceňovat, se Rudolf před svým odjezdem do Mayerlingu prudce pohádal s otcem; ten mu měl dokonce vmést do tváře, že není hoden být jeho následníkem. Pokud k této situaci skutečně došlo, patrně se jednalo o rozvod se Štěpánkou, na který korunní princ prokazatelně pomýšlel.

Do říše pohádek naopak s největší pravděpodobností patří teorie, podle nichž se tento konflikt měl týkat politiky. Rudolf, jak je dnes známo, byl osobností s vyhraněnými politickými postoji. Otec mu však žádné politické úkoly, ba ani informace nesvěřoval. Princ k otcově politice zaujal opoziční postoj, avšak své názory vyjadřoval pouze v utajení, prostřednictvím anonymních brožur a novinových článků.

Základem Rudolfova politického stanoviska byla nedůvěra k bismarckovskému Německu. Spojenectví s Německem, v němž Rakousko-Uhersko hrálo druhé housle, považoval za nedůstojné a nebezpečné. Obával se, že Německo vtlačí habsburskou monarchii do války s Francií, která ji zničí. Naděje vkládal do německého korunního prince Friedricha, který mu byl blízký svým liberálním smýšlením. Sliboval si od něj změnu politického kurzu, díky níž se Německo a Rakousko-Uhersko sblíží s Francií i Británií a společně budou utvářet novou, mírovou liberální Evropu.

Jeho vize se zhroutily, když roku 1888 nemocný císař Friedrich III. po pouhých 99 dnech vlády zemřel. Na německý trůn usedl jeho syn, Rudolfův vrstevník Vilém II., v soukromí jeho úhlavní nepřítel. Konzervativní, militaristický a nacionalistický Vilém byl naprostým protikladem liberálního Rudolfa, který vystupoval civilně a žádnému nacionalismu nemohl přijít na jméno. Novému německému císaři se v neposlední řadě podařilo založit harmonicky působící rodinu hned se čtyřmi syny. Vilémův úspěch podtrhl Rudolfovo politické i životní ztroskotání.

Korunní princ tváří v tvář svému neúspěchu začal pomýšlet na sebevraždu; nechtělo se mu však zemřít samotnému. S myšlenkou společné smrti nejprve oslovil Mizzi Casparovou. Oslnivě krásná vídeňská žena, někdejší prostitutka, byla pravděpodobně jeho životní láskou. Jako místo společné smrti ve svých představách zvolil Husarský chrám v Mödlingu nedaleko Vídně. Chrám je vlastně památníkem padlých v bitvě u Aspern, tedy těch, kteří za Rakousko prolili krev ve válce proti Napoleonovi. Hřeben jeho střechy tvoří nápis: Za císaře a za vlast. Věnováno vynikajícím národům rakouské monarchie. Chrám lásky k vlasti by tvořil efektní kulisu spektakulární sebevraždy korunního prince, která měla být politickou demonstrací, vyjadřující Rudolfovo zoufalství nad směřováním monarchie.

Mizzi se Rudolfovým plánům nejprve smála, ale když pochopila, že je míní vážně, vyděsila se. Dokonce zašla na policejní prezidium, kde princovy záměry ohlásila. Kvůli nesmírné delikátnosti však policisté záležitost raději zametli pod koberec.

Povolnou a romanticky oddanou společnici našel Rudolf nakonec Mary Vetserové, jíž ještě nebylo ani osmnáct. Mladá žena přitažlivého vzhledu neměla před seznámením s princem žádné intelektuální zájmy; tak jako běžná dospívající dívka z vyšší společnosti se zajímala pouze o vlastní vzhled a dostihový sport. Ve své naivitě se do korunního prince vášnivě zamilovala a myšlence společné smrti s ním zcela propadla. Do Mayerlingu z domova doslova utekla. Z jistých indicií vyplývá, že Rudolf až do posledních chvil váhal, zda ji ze svého záměru přece jen nevynechat, ale její oddanost patrně udělala své. Zámečkem tedy nezazněla jen jedna detonace, ale dvě…

Pravdu o tom, že si korunní princ sáhl na život sám, sdělil jeho otci rodinný lékař, dvorní rada Hermann Wiederhofer druhý den ráno. Panovníka to šokovalo snad ještě víc než samotná zpráva o synově smrti. Ochromen žalem se musel jít osobně přesvědčit k synovu tělu, které bylo mezitím převezeno do Vídně; na princově spáncích opravdu zely střelné rány jako nezvratný důkaz.

Panovnický dvůr si přál, aby lékařské konzilium, které ohledávalo princovo tělo, potvrdilo verzi o srdeční mrtvici. Lékaři to však s ohledem na svou profesní čest odmítli. Raději by se vzdali svého postavení, než aby ve zprávě uvedli zjevnou lež. Pravda tedy musela být oznámena veřejnosti. Tisk dostal novou zprávu o princově smrti, přičemž předchozí byla dementována s odůvodněním, že se zakládala na bezprostředním, avšak mylném dojmu svědků na místě. Přijatelné vysvětlení princova činu se našlo ihned. Lékařská zpráva mluví o patologických změnách v jeho mozku, které způsobily nepříčetnost. Jelikož tedy sebevraždu spáchal ve stavu pomatení smyslů, byl následníkovi trůnu nejkatoličtějšího státu umožněn aspoň katolický pohřeb v kapucínské kryptě.

Rudolf v jednom ze svých dopisů na rozloučenou vyslovil přání, aby Mary byla pohřbena po jeho boku. Nic takového se nestalo. Lékaři u ní v souladu s potřebami dynastie konstatovali sebevraždu, což umožnilo její rychlý, nenápadný převoz na nedaleký hřbitov a tichý pohřeb v koutě pro sebevrahy. Měla zůstat navždy zapomenuta.

Čím víc se okolo skonu korunního prince mlčelo, tím větší zvědavost lidí nešťastná událost vzbuzovala. Třebaže měla být přítomnost mrtvého těla Mary v Mayerlingu navždy utajena, přece jen tato informace na veřejnost prosákla. Snahy publikovat různá senzační odhalení týkající se mayerlinského dramatu samozřejmě narazily na cenzuru. Nebylo však v moci rakouské vlády cenzurovat zahraniční noviny, které o události v Mayerlingu referovaly také. Brzy se vynořily „zaručené“ informace, podle nichž měl být Rudolf nejen sebevrahem, ale i vrahem. Podle jiných to bylo ve skutečnosti přesně naopak. Vynořily se i „teorie“ o fingované smrti následníka trůnu, který se tímto způsobem měl osvobodit z „rodinného zajetí.“ Různé fantastické zkazky přiživovaly i vzpomínky některých osob, které měly k Rudolfovi blízko.

Pověstí, přisuzujících smrt korunního prince vražednému spiknutí, kolovalo mezi lidmi poměrně dost. Podle nich měli za vraždou stát Maďaři, Židé, svobodní zednáři nebo dokonce Bismarck. Kromě touhy po senzaci lze v těchto zkazkách hledat i bezradnost Rudolfových přátel a příznivců. Velká pravděpodobnost, že se před smrtí stal vrahem, vrhla na celý jeho život temný stín.

Užší rodina Františka Josefa už dávno nefungovala; všichni její členové si žili své životy ve svých uzavřených světech. Alžběta se o Rudolfa příliš nezajímala ani v době jeho dětství a mládí, přesto ji však synova smrt zcela zničila. Pohroužila se do hlubokého smutku, neustále nad Rudolfovým skonem přemýšlela a kladla si jej za vinu. Příčinu jeho duševního stavu přičítala wittelbašské krvi, protože u jejích příbuzných se psychická onemocnění opravdu vyskytovala. V rámci rodiny měla Alžběta zdaleka nejblíž k Rudolfovu liberálnímu smýšlení i sympatiím pro republikánskou formu vlády. Synova smrt ji v těchto postojích ještě utvrdila. Pod vlivem dopisů na rozloučenou, v nichž Rudolf narážel na blízký konec habsburské říše, se zcela ponořila do atmosféry zániku. Zasvěcení soudili, že zešílela.

Jak po prvotním šoku a návalu bolesti reagoval na Rudolfovu smrt jeho císařský otec? Patrně hledal motiv synova činu v jeho zbabělosti. Bolestně jej zasáhla skutečnost, že mu nezanechal žádný dopis na rozloučenou, zatímco matce, sestře a dalším blízkým ano. V dopisu pro Alžbětu naznačil, že „není hoden napsat otci,“ což mohlo být vykládáno různě.

František Josef způsob synova odchodu ze života považoval za rodinnou hanbu a ostudu, které nejsou přiměřené okázalé projevy smutku. Dál mechanicky plnil své vladařské povinnosti; styl jeho písemností se ani v době Rudolfovy smrti nezměnil, žádný spis nezůstal na jeho pracovním stole nevyřízen. Rozhodl se synovu památku zakrýt závojem zapomnění a dělat, jako by se nic nestalo. U dvora nesměl nikdo až do konce života stařičkého mocnáře Rudolfovo jméno ani vyslovit. Zmizet měly veškeré věcné připomínky princova života i smrti. Rudolfova ložnice v Hofburgu byla přeměněna v kapli a zámeček v Mayerlingu přebudován na klášter karmelitánek. Část budovy, v níž Rudolf zemřel, byla zbourána a místo ní vystavěn kostel. Jen František Josef sám věděl, co se mu honilo hlavou, když se každý rok v den výročí synovy smrti modlil nad jeho hrobem v kapucínské kryptě.

Hamannová, Brigitte; Rudolf - korunní princ a rebel, Odeon, Praha 1993

Hamannová, Brigitte; Habsburkové - životopisná encyklopedie, Brána, Praha 1996

Urban, Otto; František Josef I., Argo, Praha 1999

https://en.wikipedia.org/wiki/Mayerling_incident