„Čechofeudální“ vláda v c. k. Rakousku. Pokus hraběte Thuna o národnostní smír a německá odpověď

Roku 1897 se Rakousko-Uherská monarchie, přesněji její předlitavská část, otřásla v základech. Parlamentní obstrukcí a posléze i pouličními bouřemi dokázala německá nacionalistická menšina vnutit monarchii svoji vůli. Docílila pádu vlády hraběte Badeniho a zrušení jeho jazykových nařízení, která v Čechách a na Moravě měla zajistit statut češtiny jako jazyka rovnoprávného s němčinou ve vnitřní službě. Vzápětí se v Praze vzedmula vlna násilí proti německy hovořícímu obyvatelstvu, kterou ukončilo až nasazení vojska. Tento článek volně navazuje na stať Německá zuřivost, který jsem zde publikoval před časem a výše zmíněné události popisuje podrobněji.

Badeni se poroučel, ale národnostní problém nikam nezmizel a politický systém celého Předlitavska procházel těžkou krizí. Vyvstala nutnost monarchii stabilizovat. Vedení jakési překlenovací vlády se ujal baron Gautsch, ale v předpokoji už čekal jiný politik, císaři velmi blízký. Byl jím František hrabě Thun-Hohenstein (1847 - 1916), známý „muž silné ruky.“ Proslýchalo se, že jeho úkolem je především zajistit císaři klidný jubilejní rok; František Josef I. měl na podzim oslavit padesátileté jubileum vlády. Nakonec se žádná velká sláva nekonala, protože pár měsíců předtím byla v Ženevě zavražděna císařovna Alžběta (Sisi).

Hrabě Thun byl bohatý, finančně nezávislý velkostatkář z Děčína. Charismatický muž urostlé postavy, vždy dokonale upraveného zevnějšku, podmanivý řečník, vyčnívající z davu už svou urostlou postavou, měl již za sebou úctyhodnou politickou praxi. Z národnostního hlediska nebyl Čech, avšak České království miloval a byl příznivcem českého historického státního práva v umírněné, loajální podobě. Řešení česko-německého sporu pokládal za stěžejní pro budoucnost monarchie a pokusu o smíření obou národností zasvětil vlastně celý svůj život. V letech 1889 - 1896 vykonával úřad českého místodržitele. Roku 1893 česká mládež, frustrovaná ze sociálních problémů, ale především z dlouhodobého neřešení české otázky, vyvolala nepokoje s protidynastickým, republikánským ostnem. Thun je neváhal rázně potlačit; rozběhl se proces s Omladinou a nad Prahou zavládl výjimečný stav.

Dobrý Rakušan Thun si dobře uvědomoval, že sílící český národ není možné při sestavování vlády vynechat; jeho vláda se měla opírat o velkou německo-česko-polskou liberální koalici. Ministrem financí se ve vládě stal Josef Kaizl, čelný představitel mladočeské strany. Všechny to velmi překvapilo, nevyjímaje příznivce mladočechů, pro něž nový premiér nebyl zrovna populární postavou. Nemohli mu přijít na jméno zejména kvůli výjimečnému stavu nad Prahou, který nakonec trval dva roky. Mladočeši včetně Kaizla však už z někdejšího radikalismu ustupovali; vládu byli svolní podporovat, pokud bude vstřícná k jejich požadavkům. Císař, který ještě v první polovině 90. let mluvil o mladočeších jako o „obvzláštní společnosti,“ proti které „se musí rázně zakročiti,“ si už stejně jako Thun uvědomoval, že spolupráce s touto českou stranou, která byla v předlitavském parlamentu vůbec nejsilnější, se stává nutností. Kaizl získal v rakouské administrativě pozici, které z českých občanských politiků nedosáhl nikdo před ním a už ani nikdo po něm.

V Thunově vládě samozřejmě museli mít zastoupení také rakouští Němci. Jejich hlavním představitelem se stal ministr obchodu Josef Baernreither, pražský rodák, pro něhož byla německá identita na prvním místě, ale s primitivním nacionalismem všeněmců se rozhodně neztotožňoval. Zastupoval německou stanu ústavověrného velkostatku, která byla považována za státotvornou. Německé nacionální strany, které způsobily rozvrat v minulém roce, ve vládním táboře samozřejmě chyběly. Poláky v Thunově vládě zastupoval Adam Jędrzejowicz, zastávající pozici ministra pro haličské záležitosti.

Události roku 1898 se pro vládu nevyvíjely zrovna dobře. V květnu naplno propukly všeněmecké bouře ve Štýrském Hradci. Zprvu zejména studenti nevybíravě uráželi vojáky 2. bosensko-hercegovského pěšího pluku, který byl ve městě dislokován. Nazývali je slovanskými okupanty, kteří jsou na nižším stupni vývoje než oni. Někteří hospodští přestali bosenským vojákům nalévat. O situaci se zajímal i premiér a vyzval štýrského místodržitele, aby takovým podnikům odebral koncesi.

V této atmosféře v jedné zahradní restauraci začala vyhrávat bosensko-hercegovská plukovní kapela. Zradikalizovaní studenti ji přehlušili pískotem a vykřikováním hesel, mezi nimiž zaznívalo i heil Germania a provolávání slávy Bismarckovi. Hudebníky musela zachraňovat setnina z místních kasáren s nasazenými bajonety. Počet demonstrantů narostl k několika tisícům a na místě bylo mnoho zraněných.

Císaře událost velmi pobouřila; vždyť terčem útoku se stala jeho armáda! Podstata nepokojů představovala pro monarchii daleko větší nebezpečí než prosincové bouře v Praze. Zaznívala hesla, která přímo podněcovala narušení integrity říše, demonstranti dokonce zhanobili obraz císaře. Thuna rozhořčil přístup městské rady, která s protestujícími solidarizovala. Vyhlásil nad Štýřským Hradcem výjimečný stav, suspendoval městskou samosprávu a nahradil ji nucenou správou.

Thun byl odhodlán dělat vyváženou a silnou politiku, opřenou o parlamentní většinu. Situace vlády ve vztahu k Říšské radě však od počátku nebyla jednoduchá. Při jarním zahájení jejího zasedání opět spustili rozruch všeněmci v čele s Georgem von Schönererem. Všeněmecký vůdce žádal, aby sněmovna přijala usnesení, že její předseda Fuchs je zločinec, který patří do vězení; podílel se totiž na přijetí lex Falkenheym, na jehož základě vyvedla běsnící všeněmecké poslance minulý rok ze sněmovny policie. Fuchs zachoval pevné nervy a nechal o návrhu opravdu hlasovat; získal pouze 5 hlasů, přesně tolik, kolik měl všeněmci poslanců. Všeněmci si tím utrhli ostudu.

Přestože chuligánské scény z minulého roku se ve parlamentu již neopakovaly, dělná atmosféra v ní nepanovala. Němečtí nacionalisté zahájili obstrukci technickou; zcela zahltili sněmovnu interpelacemi a pilnými návrhy, o kterých se muselo hlasovat přednostně. Na projednávání vládních předloh nezbýval skoro žádný prostor a jejich schvalování probíhalo hlemýždím tempem.

Komplikovalo se tak i řešení jazykové otázky, zcela stěžejní pro uspořádání poměrů v monarchii. Momentálně byla v platnosti Gautschova nařízení, nahrazující zrušená nařízení Badeniho. Čechy rozdělila do 3 jazykových oblastí, německé, české a smíšené, Moravu pak do německé a smíšené. Hrabě Thun, vynikající znalec českých poměrů, navrhoval rozdělení Čech dokonce na pět jazykových pásem, českého, německého, převážně českého, převážně německého a smíšeného. Nepanovala však shoda ohledně prosazení takové úpravy. Premiér pokládal za vhodné, aby proběhlo formou zákona přijatého Říšskou radou. Němci o něčem takovém nechtěli ani slyšet; požadovali pro němčinu statut státního jazyka a odmítali o jazykové otázce diskutovat, dokud nedosáhnou svého. Ani mladočeši s Thunovým řešením nesouhlasili. Pokládali otázku za vnitřní záležitost Českého království, která musí být schválena českým zemským sněmem.

Vrásky na čele však premiérovi nepřibývaly jen kvůli jazykové otázce. Vyvstávala nutnost obnovení rakousko-uherského hospodářského vyrovnání. To nastavovalo hospodářské parametry spolupráce obou států, z nichž se duální monarchie skládala a také financování společných subjektů, například armády nebo panovnického dvora. Jak však dosáhnout dohody, když je parlament zcela paralyzován? Uherské poloviny říše se taková potíž netýkala, na základě tamního volebního systému v budapešťském parlamentu zasedali téměř výhradně Maďaři, tudíž netrpěl národnostními třenicemi. Oproti uherské vládě se rakouský premiér nacházel v zoufalé situaci. Hraběti Thunovi docházely síly; dokonce pomýšlel na rezignaci, ale rychle myšlenku zavrhl, protože „odejít a nechat císaře v bryndě je lehké.“ Dnes víme, že i na císaře tou dobou dolehla tíha posledních let a sám pomýšlel na abdikaci.

Jak Thun, tak i Kaizl si dobře uvědomovali, že neřešení vyrovnání s Uhry povede k hospodářskému rozvratu, který může být pro monarchii fatální. Odhodlali se přikročit k řešení pomocí absolutistického § 14 prosincové ústavy, který vládě poskytoval zákonodárnou pravomoc ve stavu dočasné nouze. Thunova vláda využila tento paragraf, dosud užívaný jen zcela výjimečně, celkem 28krát. Třebaže to premiér nezamýšlel, založil tak novou tradici, která se od té doby v Předlitavsku praktikovala čím dál častěji.

Třebaže postoje mladočeské strany nepředstavovaly pro vládu tu nejzásadnější komplikaci, spolupráce s ní také nebyla zrovna lehká. Stále předkládali řadu nejrůznějších požadavků, pro něž se vžil název postuláty. Žádali také rychlejší obsazování úřednických míst etnickými Čechy. Kaizl se snažil apetit svých spolustraníků mírnit. Trpělivě vysvětloval, že řadu postulátů nedokáže vláda splnit. Přesto byl Němci označován za„čechizačního“ ministra. Nemohli se srovnat skutečností, že klíčové ministerstvo řídí Slovan.

V Německém císařství rostly obavy, že kvůli „feudálům“ a „klerikálům“ v Rakousku převládne vliv Slovanů, kteří docílí zhroucení spojenectví obou států, habsburská monarchie se sblíží s Ruskem a Německo skončí v naprosté izolaci. Hrabě Thun odpovídal jejich obrázku „čechofeudála“ či „slovanoklerikála;“ byl konzervativním aristokratem a už jen skutečnost, že vlastnil statky v Čechách, Němcům stačila, aby jej považovali za Čecha. Německá diplomacie spustila sérii intrik, podkopávajících pozici rakouské vlády.

Situace vlády se ještě víc zkomplikovala, když se z ní rozhodl vystoupit německý ministr Baernreither. Následně se dokonce podílel na zformulování Svatodušního programu, vymezujícího požadavky rakouských Němců. Jejich politika se zcela ztotožnila z představou, že postavení Němců v monarchii je ohroženo, protože vláda příliš ustupuje Slovanům. Program žádal, aby státoprávní požadavky všech neněmeckých národů byly jednou pro vždy zamítnuty. Němčina měla nově získat statut všeobecně zprostředkovacího jazyka, což byl jen eufemismus pro státní jazyk; pouze v Rakouském Přímoří by si udržela zvláštní postavení italština a v Haliči polština. Rakousko by se v proměnilo v německý stát a neněmecké národy v národnostní menšiny s omezenou kulturní autonomií, jejíž parametry měly být stanoveny tak, jak se to Němcům hodilo. Například Praha, která měla více než 90% českého obyvatelstva by se stala dvojjazyčným městem, zatímco v Brně, obývaném přibližně třetinou Čechů, by se úřadovalo pouze německy.

Program Němci prezentovali jako minimální požadavky, tudíž takové, z kterých již nelze ustupovat, v úvahu připadá pouze jejich zpřísnění. Jakékoliv kompromisní řešení jazykové otázky se vedle těchto požadavků stávalo nereálným.

Vláda chtěla vyjít vstříc císaři, který si přál více peněz pro armádu. Státní pokladna neměla rezervy, proto Kaizl přikročil ke zvýšení cukerní daně, a to pomocí § 14. Proti cukerní dani a zároveň proti Thunově vládě se zvedla vlna demonstrací, nejvíc v německé části Čech. V Kraslicích se demonstranti střetli s četníky, kteří v tísni vystřelili do davu. Na dlažbě zůstali čtyři mrtví němečtí demonstranti, zatímco četníci, jak se ukázalo, byli Češi. Německá nacionální politika měla jasno; Češi na pokyn vlády vraždili Němce, a to kvůli dani, vymyšlené slovanským ministrem Kaizlem.

Své řešení jazykové otázky hrabě Thun nakonec kvůli rozháraným poměrům v Říšské radě ke schválení ani nepředložil. Pozice vlády byla bezvýchodná; k hlavnímu cíli, národnostnímu smíru v Předlitavsku, se nepřiblížila ani o krok. Hrabě Thun se rozhodl podat demisi. Ještě předtím však splnil slib mladočechům. K nelibosti Němců umožnil založit české vysoké učení technické v Brně a šestileté české gymnázium v Opavě, vůbec první ve Slezsku.

Pro hraběte Thuna pádem jeho vlády politická kariéra neskončila. Dál hájil zájmy císaře v Panské sněmovně a roku 1911 se dokonce vrátil do úřadu českého místodržitele a byl povýšen do knížecího stavu. Konec jeho vlády však z hlediska historie pro Rakousko znamenal zásadní přelom. Badeni a Thun byli posledními finančně nezávislými velkostatkáři v čele rakouské vlády, kteří nezištně hájili zájmy císaře a říše. Jejich pádem skončila éra, během níž vládl Rakousku císař s aristokracií. Od té doby zastávali funkci premiéra osvědčení kariérní úředníci, kteří svoji politiku neprosazovali spoluprací s parlamentní většinou, ale spíše oktroji za pomoci § 14. 

Situace se výrazně změnila i pro občanskou politiku. Skládat parlamentní koalice za účelem prosazení určitého programu se ukazovalo jako zbytečné. Vždyť už podruhé se německé nacionalistické menšině, s podporou císařského Německa v zádech, podařilo docílit pádu vlády, která se opírala o parlamentní většinu! Zatímco se volební právo rozšiřovalo, demokracie paradoxně chřadla.

Německá nacionalistická menšina tlačila monarchii do role jakési nové Ostmarky, zajišťující císařskému Německu obranný val a předsunutou pozici pro expanzi. Rakouské vlastenectví nepociťovala; Rakousko pro ni mělo cenu pouze jako německý stát, jinak nemělo cenu žádnou. Roku 1901 Schönerer v Říšské radě otevřeně vyjádřil naději, že se Rakousko rozpadne a jeho národu to přinese osvobození. Německé císařství se od rakouských všeněmců poté, co mu dvakrát pomohli shodit předlitavskou vládu, opatrně distancovalo; jeho vláda nechtěla, aby se spojenec úplně zhroutil. Přesto se však zdálo, že starobylá habsburská říše upadá do závislosti na Německu, což znepokojovalo celou Evropu. Mocenská rovnováha byla ohrožena.

Důvěra Čechů, ale i dalších slovanských národů v monarchii se otřásala v základech. Češi přestali věřit, že by jim Vídeň mohla pomoci jakkoliv vylepšit postavení v rámci státu nebo dokonce splnit jejich státoprávní požadavky. Od monarchie už neočekávali vůbec nic. Neznamená to doslova, že by se česká politika zcela vzdala svých představ o reformě monarchie. Už však začínala počítat s tím, že se Rakousko může rozpadnout a přizpůsobovala tomu své strategie, včetně hledání nových partnerů doma i v zahraničí. Určitou odpovědí na všeněmectví se stal neoslavismus. Palackého motto „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm!“ rezonovalo mnohem víc než dřív.

Borovička, M.; Kaše, J.; Kučera, J. P.; Bělina, P.; Velké dějiny zemí Koruny české XII.b (1890 - 1918), Paseka, Praha a Litomyšl 2013

Galandauer, Jan; František kníže Thun – místodržící českého království, Paseka, Praha a Litomyšl 2007

Křen, Jan; Konfliktní společenství - Češi a Němci 1780-1918, Karolinum, Praha 2013

Urban, Otto; Česká společnost 1848 – 1918, Svoboda, Praha 1982