„Německá zuřivost.“ Badeniho jazyková nařízení a jejich důsledky

Roku 1897 procházel konstituční stát zvaný Předlitavsko (nebo prostě Rakousko) dosud nejtěžší krizí ve své historii. Pro sled chuligánských scén v parlamentu, pouličních kraválů, šovinistických projevů i násilí proti skupinám obyvatel se vžil latinský termín furor teutonicus neboli německá zuřivost. Dnes už v podstatě zapomenuté události nepotvrzují tradiční, už notně vyčpělou představu o habsburské říši jako „žaláři národů,“ avšak vyvracejí v současnosti poměrně populární mýty a legendy o harmonickém soužití Čechů a Němců pod žezlem stařičkého mocnáře Františka Josefa I.

Polsky šlechtic Kazimír (Kazimierz) hrabě Badeni (1846 - 1909) byl jmenován rakouským premiérem v říjnu 1895; stal se druhým a posledním premiérem tohoto státu neněmecké národnosti. Provázela jej pověst úspěšného místodržitele v Haliči, proslýchalo se, že má velmi moderní názory, přitom mu nechyběla oddanost dynastii a říši. Nejen císař věřil, že je tím pravým, kdo dokáže vyvést monarchii z vleklé politické krize, do níž zabředla po pádu premiéra Taaffeho. Badeni byl vzdělaný, energický, otevřený a upřímný. Oplýval optimismem natolik, že si neuvědomoval vážnost překážek, které se mu stavěly do cesty. Kritici upozorňovali, že se v poměrech v monarchii s výjimkou Haliče příliš nevyzná. Zřejmě na tom něco bylo.

Hrabě Badeni byl přesvědčen, že se rakouská vláda nemůže dlouhodobě opírat pouze o německé liberály s polsko-haličskou podporou. Je na čase zapojit do vlády i Čechy, druhý největší národ Předlitavska, který už nyní ekonomickou a kulturní vyspělostí šlape na paty Němcům, avšak politicky jeho otázka zatím nebyla uspokojivě řešena. Mladočeská strana se po volbách roku 1896 stala v Říšské radě vůbec nejpočetnější formací. Premiér si uvědomoval, že bez podpory Čechů těžko zvládne nejnáročnější úkol, který jej čekal; úspěšně vyjednat obnovení hospodářského vyrovnání s Uhry.

Za podporu vlády musel premiér mladočechům samozřejmě něco nabídnout. Badeni zrušil výjimečný stav nad Prahou, amnestoval omladináře, přispěl k rezignaci mladočechy neoblíbeného místodržitele Thuna, avšak bylo třeba přijít s něčím zásadnějším. Revize vládních jazykových nařízení pro Čechy a Moravu, kterou mladočeši navrhovali, se premiérovi jevila jako přijatelný krok. Platná Stremayrova jazyková nařízení z roku 1880 zajišťovala v obou zemích status češtiny jako úředního jazyka rovnoprávného s němčinou ve vnějším úředním styku (v komunikaci úřadů se stranami). V praxi to znamenalo, že občan mohl učinit úřední podání na celém území Čech a Moravy jak v češtině, tak i v němčině. Ve vnitřním úředním styku (komunikaci úřadu s úřadem) však zůstávala jediným úředním jazykem němčina. Badeniho jazyková nařízení, která vstoupila v platnost v Čechách 5. dubna a na Moravě 25. dubna 1897, se zakládala na úplné rovnoprávnosti obou zemských jazyků, včetně vnitřního úřadování. Veškerá agenda spojená s případem tedy měla být vyřizována výhradně v jazyce, v němž bylo učiněno podání.

Jazyková nařízení obsahovala hodně formulací, v praxi jazykovou rovnoprávnost omezujících. Ve skutečnosti superioritu němčiny jako předního úředního jazyka monarchie vůbec neohrožovala. Nevztahovala se k centrálním úřadům, neplatila v armádě, v četnictvu, u státních drah, pošty, telegrafů ani ve státem vlastněných průmyslových firmách. Čeština se pouze přiblížila postavení, jaké už dávno měla v Haliči polština a v jižních oblastech říše italština. Z pohledu Čechů se přesto jednalo o citelný pokrok, proto u nich jazyková nařízení vzbuzovala nadšené reakce. Pokud se však premiér domníval, že pro Němce půjde o přijatelné opatření, šeredně se zmýlil.

Nařízení měla jeden, patrně nezamýšlený dopad, který si však Němci ihned uvědomili. Tím, že se vztahovala na celé území Čech i Moravy, předpokládala znalost obou zemských jazyků u veškerého úřednictva (kromě resortů, na než se nevztahovala). Přitom bylo zřejmé, že velká část německých úředníků státní zkoušku z češtiny nebude schopna složit, a to i přes čtyřletou lhůtu, kterou obdrželi. Budou tedy muset státní službu opustit. Pravděpodobně je nahradí Češi, kteří se němčinu, fungující jako nadnárodní jazyk monarchie, učili a ovládají. Oproti tomu mezi Němci byla znalost češtiny chabá. Němec obvykle nepokládal za nutné učit se nějaký podřadný slovanský jazyk. Druhý zemský jazyk se na německých školách v Čechách nevyučoval a je známo, že mnozí čeští Němci si na neznalosti češtiny zakládali a chlubili se jí.

Zatímco pro Čechy vládní nařízení představovala historický úspěch, na německé straně vyvolala rozhořčení. Argumentace německých politiků byla zpočátku liberální (jde o autoritativní nařízení vnucené vládou, mimo parlament), velmi brzy však přešla do nacionální polohy: Němci v Čechách a na Moravě budou znevýhodněni oproti ostatním rakouským Němcům, kteří se žádný slovanský jazyk učit nemusí. Přidal se i agresivní, nadřazený tón: Povinná znalost barbarského českého idiomu způsobí újmu německé kulturní výši!

Němečtí nacionální poslanci Říšského sněmu se usnesli, že proti nařízením je nutné bojovat všemi prostředky až do jejich odvolání. Hlavní roli převzal vůdce všeněmců Georg von Schönerer (1842 - 1921). Teto politik nijak neskrýval své extrémní postoje; otevřeně nenáviděl slovanské národy a Židy v Předlitavsku, nadto zastával zatím ještě okrajovou myšlenku, podle níž by habsburská říše měla být rozbita a její německé části (včetně českých zemí) připojeny k hohenzollernskému Německu. Všeněmce podpořila německá lidová strana a němečtí pokrokáři. Všichni společně zahájili parlamentní obstrukci, aby neprošla ani jedna vládní předloha.

Obstrukce se zakládala na využívání, nebo spíš zneužívání jednacího řádu sněmovny. Poslanci překotně předkládali různé pilné návrhy, o jejichž pilnosti se muselo hlasovat. Vyžadovali pak jmenná hlasování, zabírající celé hodiny. Předčítaly se dlouhé petice, pronášely sáhodlouhé projevy. Pokud se vládní většina snad jen náznakem odchýlila od jednacího řádu, přešla opozice k rušení dupáním, boucháním do lavic, křikem či zpěvem.

Badeni přesvědčil císaře k uzavření Říšské rady už 2. června. Vedly jej naděje, že letní přestávka přispěje k uklidnění situace, ale stal se pravý opak. Němečtí nacionální politici využili přestávky k aktivizaci veřejnosti. Vyjeli ke svým voličům, organizovali protestní akce, na nichž hřímali proti vládě, která „ustupuje“ Čechům. Protestní akce pod heslem Germania iredenta, které do veřejné debaty vrhl všeněmecký poslanec K. H. Wolf, zasáhly nejen oblast německého osídlení v Čechách a na Moravě, ale také rakouských zemí a dokonce i Německé císařství. Tehdy se nejspíš poprvé ve veřejném prostoru jako návrh řešení česko-německého sporu objevilo slovo vyhnání (Vertreibung); vyhnáni měli být samozřejmě Češi.

Pouličních bouří se v žádném případě neúčastnila pouze radikální mládež a lidé z okraje společnosti, jak bylo dosud běžné. Hesla proti vládě, Čechům, Rakousku a někdy i dynastii hulákaly davy příslušníků dobře oblečené, blahobytné německé střední třídy. Hrabě Badeni, z Haliče zvyklý spíš na nesouvislé stížnosti rusínských rolníků, se nestačil divit.

Šovinistické orgie vyvrcholily 11. července shromážděním v Chebu, pro něž se vžilo pojmenování Chebská přísaha. Navzdory úřednímu zákazu se dostavily desítky tisíc lidí. Němečtí poslanci v čele Schönererem slavnostně přísahali, že neustanou v boji, dokud jazyková nařízení nebudou zrušena. Následně se v čele davu vydali přes hranice do bavorského městyse Waldsassen, kde pokračovali v řečnění o neslýchaném útlaku Němců v Rakousku a dožadovali se podpory říšských Němců. Po návratu do Chebu odeslali telegram německému císaři s žádostí o pomoc.

Situace začala mít mezinárodní rozměr. Z Německého císařství podpořil své rakouské soukmenovce nevybíravými slovy, vyzývajícími k násilí vůči Čechům, slovutný historik Theodor Mommsen (1817 - 1903). Jelikož se jednalo o všeobecně respektovanou osobnost, nemohl německý stát jeho hlas zcela přehlížet. Německo-rakouští nacionalisté, kterým se úspěšně podařilo stylizovat do pozice utlačované menšiny, v císařském Německu nacházeli podporu. Badenimu se od říšskoněmecké diplomacie dostalo varování: Podpoří-li „utlačované bratry“ v Rakousku ještě někdo z významných německých profesorů, Berlín z toho bude muset vyvodit důsledky.

Množily se zprávy o zvyšujícím se útisku Čechů v oblastech Čech a Moravy, kde Češi tvořili menšinu. Nešlo zdaleka jen o úřední šikanu; přibývaly i brutální fyzické útoky vůči Čechům a jejich majetku. Úřady těmto pogromům zpravidla nečinně přihlížely. Pronásledování českých menšin vyvrcholilo koncem listopadu v Žatci. Místní Němci, podněcováni štvavými protičeskými letáky, uspořádali proti Čechům zuřivou trestnou výpravu. Demolovali zařízení českých spolků, drancovali soukromé byty a jejich obyvatele ohrožovali na životech. Třebaže úřady měly informace, že se něco chystá, nezasáhly.

Kdo si od podzimního zahájení Říšské rady žádné uklidnění situace nesliboval, nemýlil se. Hned první den poslanec K. H. Wolf urazil premiéra Badeniho výroky o „polském padoušství.“ Badeni si od císaře vyžádal povolení k souboji, při kterém byl zraněn na ruce. Obstrukce pokračovala ve stejném duchu jako na jaře. Poslanec Lechner si vzal slovo a řečnil od 7 hodin večer až do 10 hodin dopoledne následující den. Poslanci, kteří vydrželi, z nudy hráli karty. Nacionálním poslancům už nešlo jen o jazyková nařízení; chtěli přivodit pád vlády. Parlament byl zcela paralyzován a vládní většina se začala drolit.

23. listopadu krize politického systému Předlitavska dospívala ke svému vrcholu. Parlamentní obstrukce přecházela v násilné scény. Němečtí poslanci se opakovaně pokusili fyzicky zaútočit na předsednictvo sněmovny. Poslanec Pfersch, v občanském životě vysokoškolský profesor, se oháněl před českými a polskými poslanci nožem. Parlament slavné monarchie připomínal vykřičenou hospodu v problémové čtvrti. O tři dny později vyvedla 13 běsnících poslanců policie. Zásah umožnila změna jednacího řádu navržená poslancem Falkenheynem, kterou sněmovna schválila, aniž by si toho obstruující poslanci ve vřavě, kterou sami vyvolali, všimli. O den později, 27. listopadu, vláda Říšskou radu uzavřela.

Výtržnosti se však z parlamentu přenesly do vídeňských ulic, které zaplavily tisíce demonstrantů a nastala vřava. Vídeňský starosta Lueger prohlásil, že nemůže ručit za bezpečnost. Situace působila apokalypticky; ministr zeměbrany mluvil o revoluci. Hrabě Badeni neprodleně nabídl císaři rezignaci a ten ji přijal.

Pád Badeniho vlády vyvolal mezi Němci obrovskou vlnu radosti. Oslavovali jej vlajkoslávou a pochodňovými průvody.

Češi se naopak cítili poražení a uražení. Vždyť monarchie kapitulovala před ukřičenou, násilnickou německou menšinou! Němci dosáhli svého, Badeniho vláda padla a s ní i jazyková nařízení. Česká reakce byla prudká. Už v době, kdy ve vídeňském parlamentu vrcholila německá obstrukce, Pražané napadli německé studenty, provokativně pochodující městem v buršáckých krojích. Po střetu s policií, která na ochranu studentů okamžitě zasáhla (zatímco Češi se při německých útocích pomoci bezpečnostních složek obvykle nedočkali), se dav přemístil k německému divadlu a zasypal je kameny.

Situace v Praze eskalovala na přelomu listopadu a prosince, po pádu Badeniho vlády. Olej do ohně přilily zprávy o útoku německých šovinistů na českou menšinu a nečinnosti úřadů v Žatci. Události 1. prosince v Praze měly charakter rozsáhlého pogromu; rozběsněné davy táhly městem a prudce útočily na německý a židovský majetek. Německé nemovitosti bylo snadné identifikovat. V roce 1893 městská rada rozhodla, že názvy ulic budou výhradně české a domy opatřeny orientačními tabulkami v národních barvách, červené a bílé. Němečtí majitelé domů s tím nesouhlasili a na svoje nemovitosti umísťovali soukromé černo-žluté tabulky. Výtržníci proto přesně věděli, u kterého domu mají vytlouct okna, případně zdemolovat jeho vybavení a rozdělat uvnitř oheň. Zapojily se i kriminální živly, které zejména rabovaly obchody. Radikální mládež strhávala německé firemní vývěsní štíty. Německá menšina v Praze se cítila krajně ohrožena a utíkala z města. Situaci uklidnilo až vyhlášení výjimečného stavu a nasazení vojska. Podle údajů místodržitelství měl pražský prosinec 1897 následující bilanci: 3 mrtví, desítky zraněných, 51 vyrabovaných obchodů a 370 poškozených, vydrancovaných či vyhořelých domů.

Němci měli koncem roku 1897 důvod k oslavám. Jejich pozdvižení vůči slovanskému premiérovi a jeho jazykovým nařízením uspělo. Rodila se zde teze: Proti Němcům se v Rakousku nedá vládnout. Němci samozřejmě nestáli o žádné bratrské soužití rovnoprávných národů v rámci Rakouska. Jejich cílem bylo uchovat si postavení vládnoucího národa, proto odmítali jakékoliv kroky vedoucí k rovnoprávnému postavení Čechů. Navíc se mohli těšit podpoře silného Německého císařství.

Češi vyšli z krize poraženi, ale prohrálo především samotné Rakousko. Bylo zřejmé, že veškeré dosavadní konstituční reformy nepřinášejí uspokojivé řešení jeho složitých vnitřních poměrů, vyúsťujících v prudké národnostní spory. Poprvé se ukázalo, že Češi jsou schopni a ochotni sáhnout i k násilí, pokud cítí z německé strany ohrožení a vnímají lhostejnost úřadů vůči němu. Ti, kterým na Rakousku záleželo, a nejednalo se jen o šlechtu, se začali strachovat o jeho budoucnost. Badeniho odchod vůbec nic nevyřešil; monarchie už z hluboké politické krize nikdy zcela nevybředla. Pomalu se nad ní začalo smrákat.

Zdroje a literatura:

Borovička, M.; Kaše, J.; Kučera, J. P.; Bělina, P.; Velké dějiny zemí Koruny české XII.b (1890 - 1918), Paseka, Praha a Litomyšl 2013

Galandauer, Jan; František kníže Thun – místodržící českého království, Paseka, Praha a Litomyšl 2007

Křen, Jan; Dvě století střední Evropy, Argo, Praha 2005

Křen, Jan; Konfliktní společenství - Češi a Němci 1780-1918, Karolinum, Praha 2013

Sked, Alan; Úpadek a pád habsburské říše, Panevropa, Praha 1995

Taylor, Alan John Percivale, Poslední století habsburské monarchie, Barrister & Principal, Brno 1998