„Pryč s vídeňskými punktacemi!“ Neúspěšný pokus o česko-německé vyrovnání roku 1890

Pod pojmem punktace si dnes málokdo dokáže něco představit. Někomu se možná mlhavě vybaví bod z nudné středoškolské dějepisné látky, pojednávající o českých státoprávních snahách v druhé polovině 19. století. Na přelomu 80. a 90. let 19. století však šlo o téma, které skutečně cloumalo českou politickou scénou i politikou celé habsburské monarchie. Ve výsledku vedlo k volebnímu zemětřesení a nejvýraznější generační obměně v tehdejší české politice. Neúspěch punktací ovlivnil i známou Jubilejní zemskou výstavu uspořádanou v roce 1891; právě z tohoto důvodu ji čeští Němci bojkotovali.

Co se vlastně skrývalo pod punktace? Bylo to pojmenování, nutno poznamenat, že hanlivé, pro dohodu českých a německých politiků z Čech, sestávající se z 11 bodů (punktů). Nejdůležitější z nich se týkaly změn hranic soudních okresů a krajů, okresních zastupitelstev a volebních obvodů tak, aby lépe odpovídaly etnickým poměrům v Českém království. Školská rada měla být rozdělena na českou a německou část. Volební řád do zemského sněmu upravovala dohoda tak, aby více přihlížel k národnostnímu rozložení (nahrazení městské a venkovské kurie kurií českou a německou). Při obsazování míst u zemského vrchního soudu v Praze by nově byla jen u části soudců požadována znalost obou zemských jazyků, ovšem všichni by museli ovládat němčinu. Ani funkce okresních soudců neměla být vázána na znalost obou zemských jazyků.

Punktace v praxi směřovaly k rozdělení Čech na uzavřené německé jazykové území a území dvojjazyčné. Vejít v platnost měly formou zákonů přijatých zemským sněmem a vládních nařízení. Uskutečnění návrhu česko-německého vyrovnání mohlo přispět, byť s velkou pravděpodobností jen dočasně, k urovnání česko-německého sporu v zemi. Muselo by však být prosazeno jinou formou a za jiných okolností…

Pro český národ znamenalo období od 60. do 80. let 19. století výrazný kulturní a hospodářský vzestup. Němci, žijící v hranicích Českého království, začínali chápat, že poněmčení celého území Čech je idea z říše pohádek. Nepřála jim ani celková politická situace v monarchii. Hlavní německá politická síla, centralističtí liberálové, skončili v opozici. Vládu, v jejímž čele stál obratný politický žonglér Eduard hrabě Taaffe (1833-1895), držela koalice spíše konzervativních sil, v níž byly výrazně zastoupeny neněmecké národy monarchie. Taffův železný kruh pravice představoval národnostně nejneutrálnější vládu, která byla ve stávajících podmínkách vůbec možná. To ovšem u rakouských Němců vyvolalo do té doby pro ně neznámý pocit národnostního ohrožení. Nejsilněji jej pociťovali právě čeští Němci, pro než vyvstala potřeba se na svém jazykovém území v Čechách „opevnit“. První požadavek směřující k uzavřenému německému jazykovému území němečtí politici předložili už v roce 1883.

Roku 1886, při zahájení zasedání českého zemského sněmu, němečtí liberálové vznesli požadavek na zrušení Stremayrových jazykových nařízení z roku 1880. Nařízení zaručovala statut češtiny jako úředního jazyka rovného s němčinou ve vnějším úředním styku (komunikaci úřadů se stranami) na celém území Čech. Sněm měl českou většinu, opírající se o konzervativní historickou šlechtu. Ta se rozhodla německý návrh ignorovat. Němci reagovali způsobem, který všechny překvapil; zemský sněm opustili. Převzali českou taktiku pasivní rezistence, kterou politický vůdce František Ladislav Rieger (1818-1903) opustil až koncem 70. let, aby se svou Národní stranou (staročeskou) mohl podporovat Taaffeho železný kruh pravice.

Třebaže byl zemský sněm usnášeníschopný i bez Němců, situace ohrožovala stabilitu Taaffeho vlády. Němci požadovali pro němčinu status státního jazyka, Češi zase dvojjazyčnost vnitřního úřadování (komunikaci úřadu s úřadem). Najít kompromis se zdálo být nemožné, ale okolnosti Riegra tlačily ke smírnému řešení. Mocenský monolit jeho Národní strany se však už začínal hroutit. O slovo se začínala neodbytně hlásit nová generace politiků, sdružení v Národní straně svobodomyslné (mladočeské).

Dlouhodobý cíl obou českých politických stran byl v zásadě shodný; ustavení českého státu v rámci habsburské monarchie, avšak volily odlišné prostředky. Mladočeši se opírali především o přirozené právo probuzeného, sílícího národa. Zákonitě požadovali rozšiřování volebního práva až k všeobecnému a rovnému. Oproti tomu staročeská doktrína vycházela z myšlenky historického státního práva, založeného na precizně zformulovaných historicko-právních argumentech. Protože jejich klíčová politická spojenkyně, konzervativní šlechta, zastávala názor, že obyčejní lidé by politiku ovlivňovat neměli, s rozšiřováním volebního práva příliš operovat nemohli.

Propast mezi staročechy a mladočechy se stále zvětšovala. Vstupem do Říšské rady ve Vídni za účelem podpory Taaffeho vlády musel Rieger hodně slevit ze svého někdejšího státoprávního radikalismu. Přesto jeho „drobečková“ politika, jak ji opovržlivě nazvali mladočeši, nesporně přinášela výsledky. Můžeme jmenovat kupříkladu již zmíněná Stremayrova jazyková nařízení, volební reformu, zřízení české univerzity, změnu živnostenského řádu i jisté sociální zákony.

Úhelným kamenem Riegrovy politiky bylo udržení Taaffovy vlády, protože byl přesvědčen, že z hlediska Čechů by jakákoliv jiná možnost byla změnou k horšímu. Záležitost měla i mezinárodní rozměr. Situace na Balkáně se vyostřovala a hrozila válka s Ruskem. Císař za této situace považoval za důležité udržovat dobré vztahy s Německem. Nestál o to, aby se k Bismarckovi donesly zvěsti o „útlaku německých bratrů“ v Rakousku. O tom však mladočeši nic nevěděli a poukazovali na oportunismus staročechů, vyúsťující v neschopnost hájit české národní zájmy. Jakékoliv slabosti staročechů dokázali využít až demagogickým způsobem. Výsledek voleb do zemského sněmu v roce 1889, kdy mladočeši poprvé výrazně bodovali, ukazoval, že se k nim přesouvají sympatie veřejnosti.

Mladočeši odmítali, že by se smíření s Němci mělo uskutečnit za každou cenu. Nebyli si vědomi složitých vnitropolitických a mezinárodních souvislostí, z Riegrova hlediska zásadních. Ovšem jejich nepřizvání k rozhovorům, které se odehrály koncem roku 1889 ve Vídni, bylo jednoznačně politickou chybou. Němci měli volnou ruku ve výběru, koho k rozhovorům vyšlou; jejich ústřední postavou se stal poslanec Ernst von Plener (1841-1923), právník vyznačující se pronikavým intelektem, avšak poněkud nenávistnou povahou.

Za českou stranu obdrželi pozvání pouze zástupci staročechů. Příčinou byla averze císaře k mladočechům; vyjadřoval se o nich výrazy jako „obzvláštní společnost“ proti které „se musí rázně zakročiti.“ Neúčast mladočechů na jednání je možné vnímat jako projev lehkomyslnosti premiéra Taaffa, který nepokládal za nutné jejich účast prosadit ani přes skutečnost, že se k nim evidentně začaly vychylovat sympatie veřejnosti.

V rozjitřené situaci neváhali mladočeši v zemském sněmu vztyčit prapor českého státního páva. Politická strana, která se před lety uvedla výrokem, že „státní právo bez patřičné moci, která by mu dovedla sjednat platnost, nestojí za fajfku tabáku“ se teď hrdě přihlásila k přesně té koncepci státního práva, jak ji kdysi zformulovali staročeši. Těm v dané situace nezbylo než prohlásit, že v nynější situaci není mávání praporem státního práva vhodné. Tím ovšem popřeli sami sebe. Mladočeši jim tímto úderem zasadili citelnou ránu.

Výsledná podoba dohody, představená v lednu 1890, byla pro staročechy trpkým kompromisem. Netýkala se vůbec území Moravy; vláda zastávala názor, že vztahy Čechů s Němci v této zemi jsou daleko lepší, proto žádnou speciální úpravu nepotřebují. Dohoda tudíž řešila jen uspořádání poměru obou národů v rámci Českého království. Nebrala v potaz, že Češi v Čechách, na Moravě i ve Slezsku již představují integrální národní těleso a neřešila základní otázku té doby, vztah Čechů k Rakousku. Rieger nedokázal prosadit kýženou češtinu ve vnitřním úřadování, a to ani uvnitř českého sídelního území v Čechách.

Také Němci se museli vzdát mnoha požadavků, kvůli nimž opustili v roce 1886 zemský sněm. Museli se smířit s tím, že už v Čechách nebudou hrát tak důležitou roli, jakou hráli v minulosti. Významným německým ústupkem byl souhlas s existencí českého menšinového školství v německém území, v lokalitách, kde se nachází větší počet českých dětí. Přesto šlo kompromis takového rázu, že umožňoval dohodu prohlásit za německé vítězství. To ukázal již velmi záhy sjezd německých liberálů v Teplicích. V jeho úvodu se sice řečnilo o dohodě, která přináší základ k přátelským vztahům obou národností, ale pak si vzal slovo Plener a promluvil ve velkoněmeckém, vítězoslavném duchu.

Jak sám Plener později připustil, německý jásot byl poněkud předčasný. Měl nepochybně své důvody; vyvstávala potřeba obhájit postup před voliči. Na Čechy však německé oslavy působily jako studená sprcha. Rieger měl rázem co dělat, aby vůbec vysvětlil oprávněnost dohody svým spolustraníkům. Mladočeši vyjádřili své stanovisko prostřednictvím Národních listů, v úvodníku, který napsal sám vydavatel a jeden z nejdůležitějších stranických představitelů, Julius Grégr (1831 - 1896). Dohoda je chybou, jíž se trhá tisícileté jednotné ústrojí tohoto království.

Mladočeská kritika nyní nebyla jen politickou taktikou proti konkurenci. Pochopili, že zde vzniká uzavřené německé území; vedle něho pak území dvojjazyčné, bez podstatných národnostních záruk pro Čechy. Tato úvaha nesporně odpovídala skutečnosti. Měli za to, že dohoda zhatí české státoprávní snahy i úsilí Čechů o federalizaci monarchie. Vyhodnotili situaci jako stavbu hrází proti dynamickému rozvoji české společnosti, proti níž je nutné bojovat všemi prostředky. Rieger se o celistvost Českého království neobával. Neopouštělo jej přesvědčení o shodě zájmu Čechů se zájmy dynastie. Otázka integrity českého království pro něj byla nedílně spojena s otázkou celistvosti monarchie. Veřejnost však jeho přesvědčení nesdílela.

Mladočeši během března 1890 rozpoutali proti vídeňským punktacím rozsáhlý útok za plné podpory spřáteleného tisku. Jako zcela k ničemu se ukázal nejapný premiérův pokus český tisk zkorumpovat, aby o dohodě informoval v příznivém duchu. Taaffe si patrně neuvědomil, že má co do činění s Grégrem, jedním z nejzkušenějších vydavatelů v monarchii, který provedl svůj list i velmi nepříznivými podmínkami a politické tlaky vždy ustál.

Agitace proti punktátorům byla čím dál demagogičtější a iracionálnější, opírající se o polopravdy i smyšlenky. Asi nikdo soudný nemohl věřit tomu, že Rieger se svými klíčovými spolupracovníky, Karlem Mattušem a Antonínem O. Zeithammerem ve Vídni zapomněli na národní zájmy poté, co se před nimi ocitly skleničky s kvalitním koňakem. Vážnější však bylo nařčení, že vláda za podpis punktací uhradila Riegrovy dluhy. Rieger byl velkostatkářem, ale ne příliš úspěšným a dluhy skutečně měl. Podle jiné fámy mu mělo být za „zradu“ přislíbeno povýšení do šlechtického stavu.

Útoky proti Riegrovi, který ve skutečnosti během své politické kariéry nikdy neustoupil ze svých hlubokých morálních zásad, nesporně přesahovaly hranice dobrého vkusu. Na tažení proti někdejší celonárodní autoritě se na stránkách Národních listů s chutí podílel i velký literát Jan Neruda, chovající dlouhodobě k Riegrovi antipatie. Situaci velmi těžce snášela Riegrova nemocná manželka, Palackého dcera Marie. Nespravedlivé útoky proti manželovi ji psychicky ničily.

Kampaň brzy začala nést ovoce a veřejnost se zcela naladila proti punktacím i staročechům. Už nikdo nevěřil, že punktace jsou správným řešením a Národní strana se začala rozkládat. Některá dílčí opatření dohody vláda prosadila nařízením shora, ale jen ta ve prospěch Němců. Schválení potřebných zákonů českým zemským sněmem se za těchto okolností ukazovalo jako nereálné.

Staročeši se dopustili ještě jedné vážné chyby. Do zemského sněmu přišla 64 členná deputace českých měst, obcí a korporací. Žádala předsednictvo obou poslaneckých klubů, staročeského i mladočeského, aby se postavily proti punktacím. Rieger však deputaci poměrně hrubě odbyl a jeho zeť, poslanec Albín Bráf, ji poté nechal z budovy vyhodit policejním komisařem. To byla samozřejmě voda na mlýn mladočeské agitace.

Taaffův železný kruh začal praskat. Vládní většina přicházela o staročeské poslance Říšské rady, kteří stranu opouštěli. Proto premiér v lednu 1891 nechal parlament rozpustit a vypsal nové volby na březen. Rieger na výsledek voleb ani nečekal; odjel s nemocnou manželkou do Říma. Vrátil se až pár týdnů po volbách, už jako vdovec.

Mladočeši od voleb očekávali výrazné posílení pozic. To, co se stalo, však neočekával vůbec nikdo. Výsledkem byla volební smršť, která staročechy z Říšské rady zcela vymetla a nahradila je mladočechy. Staročeši obhájili pouze dva mandáty; i těch se však následně vzdali. Svůj mandát ztratil i Rieger, pro něhož výsledek znamenal definitivní konec politické kariéry. Volby potvrdily jasný trend. I dobře situované městské vrstvy, dosud podporující staročechy, se nyní od nich odvrátily a mohutnému nástupu mladočechů na výslunní už nic nebránilo. Punktace tento vývoj samy o sobě nezapříčinily, pouze jej urychlily. Říšské volby samozřejmě udělaly přítrž veškerým představám, že by punktace mohly být uskutečněny.

Příčina neúspěchu punktací vyplývala ze skutečnosti, že jejich realizace byla svěřena už skomírající politické síle, zatímco té nastupující nebylo umožněno se na dohodě podílet. Zásadní roli zde hrála lehkomyslnost premiéra Taaffa, jemuž se dosud úspěšně dařilo takto náročným úkolům vyhýbat a také zabedněnost stárnoucího císaře Františka Josefa I., který jako obvykle strkal hlavu do písku před hlubokými společenskými změnami, jimiž jeho říše procházela.

Premiér Taaffe povolební situaci roku 1891 nakonec ještě ustál; vaz mu zlomil až neúspěšný pokus o volební reformu o dva roky později, kdy se od něj odvrátili další spojenci. Nutno však dodat, že se v křesle udržel neuvěřitelných 14 let a stal se tak nejúspěšnějším premiérem Rakouska v historii. Jeho éru vystřídala epocha slabých byrokratických vlád, často s jepičí životností.

Na Moravě, kde národnostní spor Čechů a Němců nedosahoval takové intenzity, dospěli místní politici v součinnosti s vládou roku 1905 k unikátnímu, avšak velmi křehkému Moravskému vyrovnání. V Čechách pokusy o česko-německé vyrovnání pokračovaly až do vypuknutí první světové války v roce 1914, avšak bez úspěchu. Vzájemné kontakty obou národností v zemi ustávaly; Češi a Němci už nežili spolu, ale vedle sebe. Jejich vztah čím dál víc připomínal soužití rozvedených a rozhádaných manželů, kteří nadále musejí sdílet společný byt.

Zdroje a literatura:

Borovička, M.; Kaše, J.; Kučera, J. P.; Bělina, P.; Velké dějiny zemí Koruny české XII.a (1860 - 1890), Paseka, Praha a Litomyšl 2012

Borovička, M.; Kaše, J.; Kučera, J. P.; Bělina, P.; Velké dějiny zemí Koruny české XII.b (1890 - 1918), Paseka, Praha a Litomyšl 2013

Kořalka, Jiří; Češi v habsburské říši a v Evropě 1815 - 1914, Argo, Praha 1996

Křen, Jan; Konfliktní společenství - Češi a Němci 1780-1918, Karolinum, Praha 2013