Všeobecná zemská jubilejní výstava 1891. Německý bojkot ji proměnil v českou národní slavnost

Vzácných hostů se 15. května 1891 v Královském pavilonu uprostřed Průmyslového paláce sešlo nespočet. Kromě arcivévody Karla Ludvíka, kterému se příznačně říkalo výstavní arcivévoda, se slavnostního otevření zúčastnilo několik ministrů předlitavské vlády, řada poslanců Říšské rady i českého zemského sněmu, zástupců české šlechty, podnikatelů a dalších význačných českých osobnost. Mezi nimi také ty, které se o výstavu zasloužily nejvíc; za všechny jmenujme předsedu pražské obchodní a živnostenské komory Bohumila Bondyho a průkopníka elektrotechniky, vynálezce a podnikatele Františka Křižíka. Z davu vyčnívala mohutná, dvoumetrová postava místodržitele Českého království Františka hraběte Thun-Hohensteina, kterému měla výstava ještě připravit horké chvíle. V dění okolo výstavy se totiž odráželo narůstající národnostní napětí v Čechách.

Nápad uspořádat reprezentativní zemskou výstavu, která by reflektovala nebývalý hospodářský vzestup Českého království, vzešel z pražské obchodní a živnostenské komory, v níž měli Češi většinu, roku 1887. Její předseda Bohumil Bondy zároveň přednesl návrh, aby se uskutečnila ke stoletému jubileu první průmyslové výstavy Českého království. Ta se konala u příležitosti korunovace císaře Leopolda II. českým králem roku 1791. Čeští Němci od začátku pohlíželi na myšlenku zemské výstavy s nedůvěrou. Podotýkali, že pomůže pouze Čechům, navíc za peníze německých daňových poplatníků. Nejvíc však Němcům vadil odkaz na české historické státní právo, které odmítali. Idea výstavy, připomínající českou královskou korunovaci, jej zřetelně obsahovala. Požadovali, aby v názvu výstavy nebylo obsaženo slovo jubilejní a aby se konala o rok později. To zase nebylo přijatelné pro Čechy.

Neúčast Němců visela nad výstavou jako němá hrozba. Panovaly obavy, že bez nich výstavu uspořádat nelze; stále platilo, že německá část Čech je bohatší a hospodářsky vyspělejší. Ovšem někteří odvážní a inovativní čeští podnikatelé, zejména výše zmíněný František Křižík, tuto obavu nesdíleli, naopak situaci chápali jako výzvu.

Roku 1889 se zdálo, že otázka zemské výstavy přece jen spěje ke smírnému řešení. Do úřadu místodržitele Českého království nastoupil hrabě Thun, český zemský šlechtic, který měl velmi blízko k císaři Františku Josefovi I. Hrabě Thun byl z národnostního hlediska Němec, ale především velký zemský vlastenec, neutrálně rozkročený nad Čechy i Němci. Velmi mu záleželo na tom, aby se výstava stala společnou záležitostí obou národností české země. Tou dobou zároveň začalo jednání o česko-německém vyrovnání v Českém království, pro než se posléze vžil název punktace. Dohoda směřovala k vytvoření dvou uzavřených jazykových území. Zdálo se, že národnostní spor v českém království bude aspoň na nějaký čas urovnán. V Královské oboře v Bubenči severně od Prahy začaly růst pavilony do té doby nevídaných ocelových konstrukcí. Pod dojmem uspokojení ze smíru obou národností přijal patronát nad výstavou sám císař František Josef I.

V průběhu roku 1890 však nastal zlom. Punktace byly sice kompromisním řešením, ale takového rázu, že je Němci chápali jako své vítězství. U Čechů převládla nedůvěra a odpor, v jehož důsledku se dohody úplně zhroutily. Zástupci Němců opustili výstavní výbory a němečtí podnikatelé se začali z výstavy hromadně odhlašovat. Postoj Němců vůči Čechům bylo možné shrnout: „Zkazili jste nám punktace, my vám zase pokazíme tu vaši výstavu.“ Němci, vědomi si své hospodářské síly, byli skutečně přesvědčeni, že bez jejich účasti nebude výstava možná. „Co budete na tom vašem bubenečském jarmarku vlastně vystavovat?,“ ptal se jízlivě německý tisk. Češi však s možností německé absence počítali a byli na ni připraveni. Jejich optimismem neotřásla ani katastrofální povodeň v září 1890, která způsobila ve vznikajícím areálu výstavy značné škody. Brány výstavního areálu v Bubenči se tedy mohly 15. května 1891 slavnostně otevřít. Do Bubenče mířily davy návštěvníků a jejich nadšení bylo nezměrné. Celý národ byl jako v horečce; o ničem jiném než o výstavě se nemluvilo.

Místodržitel Thun se snažil každý den ve svém programu ušetřit aspoň chviličku, aby mohl výstavu navštívit a kochat se narůstajícími počty návštěvníků, uváděnými na velké tabuli u hlavního vstupu. Udělal vše, co bylo v jeho silách, aby se výstava stala skutečně zemskou, tedy společným podnikem Čechů a Němců. Přestože neuspěl, nelze říct, že by se Němci na výstavě nepodíleli vůbec. Hrabě Thun měl na výstavě vlastní pavilon, zastoupena byla i řada jiných německy hovořících, avšak z politického hlediska národnostně neutrálních zemských šlechticů. Koneckonců, mandát předsedy výkonného výstavního výboru stále zastával Karl hrabě Zedwitz, velkostatkář z Ašska. K předním vystavovatelům patřil smíchovský průmyslník baron Ringhoffer, přítel místodržitele Thuna. Ideově však byla výstava nepochybně česká a Češi považovali její návštěvu za národní povinnost.

Za vrchol výstavy považoval hrabě Thun návštěvu samotného císaře. Ta se přirozeně očekávala, už proto, že panovník nad výstavou přijal patronát. Nikdo, ani místodržitel, však nevěděl, kdy císař do Prahy přicestuje. Původně byl termín návštěvy stanoven už na 8. června, hrabě Thun však onemocněl lehkou formou tyfu, proto premiér Taaffe návštěvu raději zrušil. Thun, který nepovažoval své onemocnění za závažné, se obával, zda za odřeknutím návštěvy nestojí něco jiného, premiér jej však ujistil, že tomu tak není.

Pak se ovšem záležitost začala komplikovat. Německý tisk začal psát o panslavistických demonstracích, které v Praze probíhají při vítání slovanských návštěvníků. Líčil výstavu jako nacionalistický podnik a Prahu jako neloajální město, které císařské návštěvy není hodno. Němci skutečně měli důvod k žárlivosti; už během července návštěvnost bubenečského jarmarku překonala světovou výstavu ve Vídni roku 1873 i obdobnou výstavu v Budapešti roku 1885. 

Co se v Praze se skutečnosti dělo? Do Prahy přijížděli slovanští návštěvníci, kterým se po příjezdu dostávalo ovací, včetně hudby a procítěných řečnických projevů. Až na malé výjimky ale šlo o Slovany z Rakouska, tj. Slovince, Chorvaty či Srby. Výstava rovněž přitahovala české krajany, včetně těch žijících v Rusku, které německý tisk vydával za Rusy. Německé noviny situaci vykládaly značně zkresleně. Císaře však uváděné zvěsti znepokojovaly a do Prahy se mu příliš nechtělo.

Když hrabě Thun pochopil, že návštěva císaře je ohrožena, pustil se do polemiky s německou agitací. V podrobném rozkladu situace, adresovaném premiéru Taaffemu, přiznal, že zemská výstava skutečně získala český národní charakter, ale pouze vinou Němců, kteří se jí odmítli účastnit. Upozornil, že Slované z monarchie a čeští krajané přijíždějí na výstavu hromadně, proto se jim dostává slavnostního přivítání s uvítacími projevy, kdy občas všichni vzpomenou na společné kořeny, což je přirozené. Podotýkal, že výstavu navštěvují ve velkém i Němci, ale činí tak individuálně, proto se jim podobného uvítání nedostává.

Už se zdálo, že Thunovy argumenty ve Vídni zabraly a císařské návštěvě nic nebrání, ale pak se do věci vložil rakousko-uherský ministr zahraničí Gustav hrabě Kálnoky, známý svým servilním přístupem ke spojenci v Dvojspolku, císařskému Německu. Ministr upozornil, že panslavistických provokací v Praze si začíná všímat Berlín, což by se mohlo negativně propsat do vztahu obou států. Návštěva panovníka v Praze opět byla vážně ohrožena.

Hrabě Thun byl opravdu v nezáviděníhodné pozici. Sám věděl, že v Praze se nic mimořádného neděje; na výstavu zkrátka přijíždějí rakouští občané a čeští krajané, které Češi veřejně vítají. Německý tisk však píše o panslavistických projevech a líčí Prahu jako neloajální město, čímž je císař znepokojen. Pokud by se však místodržitel rozhodl poslat do ulic stovky policistů, aby nežádoucím projevům zamezili, v mžiku bude po dobré náladě, která je pro císařskou návštěvu v Praze nezbytná. Císaře by pak v nejlepším případě uvítala mrazivá lhostejnost.

Zamezit nežádoucím projevům, a přitom udržet patřičně dobrou náladu byl téměř neřešitelný úkol, místodržitel však něco udělat musel. Sjednal si schůzku s nejvlivnějším českým vydavatelem Juliem Grégrem, kterého přesvědčil, aby v jeho novinách nebyly uváděny přesné časy příjezdů vlaků se slovanskými hosty. Ředitelství drah muselo zajistit, aby takové vlaky nepřijížděly na pražská nádraží současně. Policejní ředitel obdržel nařízení, aby jeho muži zabránili vítání hostů přímo na nástupištích. Kapely nesměly hrát jakékoliv cizí státní hymny a cizí hosté byli varováni, aby se zdrželi jakýchkoliv projevů s politickým podtextem, pod pohrůžkou vykázání ze země.

Některé situace, do nichž se místodržitel dostával, zdánlivě neměly řešení. Do Prahy se například vydala delegace vídeňských živnostníků, vedená známým antisemitou Ernstem Schneiderem, který stál vůči vládě v opozici. Thunovi bylo jasné, že pokud Češi delegaci neuvítají, německý tisk bude psát, že vítají selektivně pouze Slovany. Pokud však Češi vídeňské antisemity slavnostně přivítají, bude to vykládáno jako protivládní demonstrace. Delegace nakonec přece jen kráčela městem v průvodu pod neutrálním transparentem Gruss aus Wien (Pozdrav z Vídně), který však zmatená policie pro jistotu zabavila. Při uvítacím ceremoniálu na Žofíně pak zněla neuvěřitelná hudební směsice, od rakouské hymny Zachovej nám Hospodine, přes píseň Kde domov můj až k áriím ze Smetanovy Prodané nevěsty.

Není známo, co přece jen nakonec přesvědčilo císaře, aby se do Prahy vydal. Zřejmě si uvědomoval, stejně jako premiér Taffee, že nevykonání návštěvy by bylo hrubou politickou chybou. Zvláštní vlak s panovníkem a jeho doprovodem přijel 26. září v 7 hodin ráno na Nádraží státní dráhy (dnes Masarykovo) v Hybernské ulici. Přivítání panovníka bylo velkolepé; František Josef si pochvaloval srdečné přijetí i výzdobu města správnými barvami (tj. černožlutou, přípustná byla i zemská červenobílá, naopak slovanská červeno-modro-bílá nebyla žádoucí). Stejně jako nespočet návštěvníků před ním, také on obdivoval velkolepou fontánu, jejíž vysoké proudy vody prosvětlovala barevná záře elektrických reflektorů, dodaných firmou Františka Křižíka. Pro vyváženost si císař z Prahy odskočil i do německého Liberce; strávil však v něm pouze několik hodin, zatímco v Praze pobyl několik dní, až do 2. října. Do 18. října 1891, kdy se brány výstavy definitivně uzavřely, ji shlédlo neuvěřitelných 2 432 356 návštěvníků.

Všeobecná zemská jubilejní výstava 1891, která se z původně zamýšleného zemského podniku přeměnila ve velkolepou českou národní slavnost, byla v českém prostředí jednou z nejdůležitějších událostí desetiletí. Nastavila Čechům zrcadlo a jejich obraz nevypadal vůbec špatně; nemohlo být pochyb, že se již zařadili mezi hospodářsky vyspělé národy Evropy. Zatímco Národní divadlo v Praze, otevřené o necelých deset let dříve, se stalo symbolem kulturní emancipace Čechů, jubilejní výstava dokazovala jejich ekonomickou emancipaci. Hospodářská převaha Němců v českých zemích sice přetrvávala, ale Čechům také díky úspěchu výstavy stouplo sebevědomí. Pochopili, že německý náskok není nepřekonatelný; během dvou následujících desetiletí rozdíl skutečně zmizel.

Pro účely výstavy vznikla celá řada pavilonů, v nichž byly umístěny expozice jednotlivých vystavovatelů i celých průmyslových odvětví. Ty už dávno vzaly za své; úspěch výstavy však dodnes připomíná velkolepý Průmyslový palác. Při požáru počátkem současného století přišel o jedno ze svých křídel, které nyní prochází rekonstrukcí. U příležitosti výstavy byla na vrchu Petřín vztyčena česká Eiffelova věž, pouhé dva roky po vzniku pařížského originálu, poskytující do té doby netušené výhledy na českou metropoli. Už tehdy se k ní mohli návštěvníci dopravit lanovkou. Tuto stavbu můžeme obdivovat dodnes, stejně jako vedle stojící pavilon českých turistů, který byl po výstavě přenesen na Petřín a dnes je v něm umístěno Zrcadlové bludiště. Díky výstavě byla v Praze rovněž vybudována, opět zásluhou Františka Křižíka, první elektrická tramvajová trať, spojující výstaviště v Královské oboře s vnitřní Prahou. Zcela specifickým objektem v rámci výstavy byla Česká chalupa, představující tradiční selské stavení, ovšem postavená podle projektu věhlasného architekta Antonína Wiehla. Úspěch České chalupy podnítil uspořádání velkolepé Národopisné výstavy českoslovanské roku 1895.

Borovička, M.; Kaše, J.; Kučera, J. P.; Bělina, P.; Velké dějiny zemí Koruny české XII.b (1890 - 1918), Paseka, Praha a Litomyšl 2013

Galandauer, Jan; František kníže Thun – místodržící českého království, Paseka, Praha a Litomyšl 2007

Pernes, Jiří; Spiklenci proti Jeho Veličenstvu, Barrister & Principal, Brno 2002

Urban, Otto; Česká společnost 1848 – 1918, Svoboda, Praha 1982

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jubilejn%C3%AD_zemsk%C3%A1_v%C3%BDstava_v_Praze_1891