Článek
Rakousko-Uherskou monarchii před první světovou válkou si dnes obvykle spojujeme s hospodářskou prosperitou, dokonce není nijak výjimečné označovat toto období za jakýsi zlatý věk naší historie. Má to nepochybně racionální základ; hospodářská konjunktura, která začala okolo roku 1890 a ukončily ji až první výstřely Velké války v roce 1914, byla patrně vůbec nejdelší v našich dějinách. Stejně tak se však na vytvoření tohoto obrazu podílela i selektivní paměť. Světová válka uvrhla v krátkém čase monarchii do ekonomického rozvratu takových rozměrů, že na jejím konci nesl rysy humanitární katastrofy. Pod dojmem z hospodářské, sociální i lidské katastrofy, z níž se nástupnické státy monarchie jen těžce zvedaly, se musela předválečná situace jevit téměř idylicky. Přestože oficiální pohled na období Rakouska-Uherska byl v nástupnických státech velmi negativní, jistý sentiment po předválečných dobách se stále držel.
Realita však byla složitější. Třebaže před válkou země procházela konjunkturou, její plody přirozeně nebyly distribuovány rovnoměrně. Mnozí z ní neměli takřka nic, nebo to tak přinejmenším cítili. Jevy jako drahota, bytová nouze či nezaměstnanost před rokem 1910 dokonce povážlivě rostly.
Jedna z příčin spočívala v nastavení daňové soustavy; daně z příjmu se stabilně držely velmi nízko. Horečné zbrojení, zahájené v souvislosti s důraznou balkánskou politikou a celkovým růstem napětí v Evropě, si však monarchie jen stěží mohla dovolit. Ve snaze naplnit státní kasu, či spíše udržet deficit státních financí na uzdě, zvyšovala vláda spotřební daně, což vedlo ke strmému růstu cen potravin. Tento efekt ještě vyostřovala nešťastná celní politika, kterou v rámci rakousko-uherského hospodářského vyrovnání vnutila celé monarchii uherská oligarchie, aby ochránila zemědělskou produkci svých velkostatků. Jen od roku 1910 do roku 1911 zdražily potraviny o 35%, mouka o polovinu, maso se pro chudší vrstvy stalo téměř nedostupným.
Drahota v hlavním městě
Centrem nespokojenosti s poměry se stala Vídeň. Počet obyvatel hlavního a sídelního města se během třiceti let, od roku 1880 a do roku 1910, rozrostl z jednoho na dva miliony. Do metropole mířily zástupy přistěhovalců ze všech možných koutů říše; podle některých odhadů měla na počátku století až 500 tisíc obyvatel českého původu. Příchozí, slibující si od metropole lepší život, však naráželi na realitu, k níž patřila zejména bytová nouze.
Přes masivní výstavbu na okrajích i ve středu metropole rostly nájmy znepokojujícím tempem. Vídeňští domácí platili za úhlavní nepřátele chudých; obyvatelé bytů se nemohli proti zvyšování nájemného nijak bránit. Žádná právní ochrana nájemníků až do roku 1917 v monarchii neexistovala, domácí jim kdykoliv mohl dát výpověď bez udání důvodu a jim nezbývalo, než se v 14denní lhůtě vystěhovat. Majitelé nemovitostí požívali ve Vídni zvláštní ochrany, kterou jim poskytovalo propojení s všemocnou křesťansko-sociální stranou dlouholetého starosty dr. Karla Luegra. Jelikož se v komunálních volbách stále volilo podle kuriálního systému, v němž víc vážily hlasy bohatých, majitelé domů na oplátku zajišťovali starostově straně spolehlivý přísun hlasů.
Dlouholetý vídeňský starosta dr. Karl Lueger pro řešení bytové nouze mnoho nevykonal
Okolo roku 1910 bytová krize ve Vídni narostla do takových rozměrů, že se bydlení stávalo nedostupným i pro nižší střední třídu. Dělnické rodiny, zvláště ty početnější, svíral strach, že kvůli nárůstu životních nákladů přijdou o střechu nad hlavou. Většina nájemníků musela kvůli vysokým činžím ještě brát podnájemníky, takže i v malých bytech o jednom pokoji a kuchyni často žilo více než 10 lidí. Volné postele se přes den pronajímaly nocležníkům, kteří se v bytě směli zdržovat jen ve vymezených hodinách. Mnoho lidí si ani takové bydlení nemohlo dovolit, proto zůstávali odkázáni na nuzné noclehárny a ohřívárny.
Už na sklonku prvního desetiletí dvacátého století se Vídeň vcelku pravidelně stávala dějištěm demonstrací proti drahotě, provázených incidenty s policií. Organizovala je zpravidla sociální demokracie. Zbylá část politického spektra empatii k problémům chudých příliš neprojevovala. Tisk spojený s nacionalistickou všeněmeckou stranou dělníkům radil, aby jedli luštěniny a moučná jídla, protože maso stejně není zdravé. Hladové bouře pak označoval za teroristický nástroj sociálních demokratů, aniž by si všímal jejich příčin. Veškeré žádosti o pomoc pro nezaměstnané a osoby bez přístřeší povýšeně odmítal také starosta Lueger. Jednalo se podle něj o „lidi schopné zneužívat dobročinnost obyvatelstva v tak velké míře, že mohou vést pohodlný život, aniž by pracovali.“
Vzpoura proti zdražování
Nespokojenost vygradovala v září 1911; kdy se Vídeň stala dějištěm událostí, zvaných v němčině Teuerungsrevolte, čili vzpoura proti zdražování nebo také proti inflaci. K daňové a celní politice, která stále tlačila ceny potravin nahoru, se přidalo ještě počasí. Už třetí zemědělskou sezónu panovalo sucho, v jehož důsledku zdražování zostřilo. K vzrůstajícímu hněvu přispěly jednak dozvuky kampaně před volbami do Říšské rady na jaře 1911, tentokrát skutečně ostré a nenávistné, dále rozsáhlé korupční aféry, spojené s vládnoucími křesťanskými sociály, které vyplavaly na povrch po smrti starosty Luegra.
Na nedělní dopoledne 17. září svolali dělníci pod záštitou sociálně demokratické strany demonstraci proti zdražování masa. Role hlavního organizátora se chopil dvaašedesátiletý poslanec a populární odborář Anton David, otec deseti dětí, který v mládí pracoval na vídeňských jatkách a vyznal se v problematice zásobování města potravinami. Kolik demonstrantů se vlastně na náměstí před vídeňskou radnicí sešlo, nevíme. Odhady se podstatně liší, podle policejní zprávy jich bylo 36 tisíc, organizátoři hovořili o stotisícové účasti. V každém případě se jednalo o značnou masu nespokojených lidí. Na shromáždění vystoupilo celkem asi třicet řečníků, jejichž proslovy přerušovaly výkřiky „Ať žije revoluce!“ nebo „Generální stávku!“ Atmosféru nijak neuklidňovala ani zvýšená přítomnost policie a vojska ve městě. Úřady nasadily celkem sedm praporů pěchoty, které doplňovala kavalerie. Šlo většinou o vojáky z Uher a Bosny, u nichž se nepředpokládala solidarita s vídeňskými dělníky. Vojáci zatarasili i příchodové cesty k Hofburgu, aby ochránili císaře.
Dobové noviny s obrázky z vídeňské vzpoury proti drahotě
Přes rozhněvanou atmosféru samotná demonstrace proběhla bez incidentů. Násilí se spustilo až po jejím rozchodu. Rozbuškou se prý stal výstřel, který měl zaznít od Epsteinova paláce, tehdejšího sídla správního soudu na Ringstrasse; střelce se však nikdy nepodařilo identifikovat. Dav zasypal justiční palác kameny. Sklo řinčelo a mládež se vrhla do prvních šarvátek. Další demonstranti se jali rozbíjet výlohy obchodů, okna kaváren a pohostinství, ničili tramvaje, automobily i veřejné osvětlení. Organizátoři demonstrace se zoufale snažili bránit násilnostem; obávali se, že ztratí sympatie veřejného mínění. Stranickým funkcionářům se však situace zcela vymkla z rukou. Když se dělnický vůdce David snažil bránit jednoho policistu před ranami holí, sám jich pár schytal.
Zasáhla armáda, která vykročila proti davu na více místech. Roztrpčení demonstrantů vzrostlo na nejvyšší míru. „Teď pouštějí Maďary na Vídeňáky!,“ křičeli; „Bosňáci tu nemají do pohledávat!“ Zazněly ostré hvizdy, vzduchem létaly dlažební kostky a další předměty. Vypadalo to, že začíná revoluce, taková, kterou Vídeň zažila v roce 1848. Nejvíc se situace vyhrotila v dělnické čtvrti Ottakring, kam se odpoledne stáhlo tvrdé jádro demonstrantů. Výtržníci rabovali místní školy; z lavic, které vynesli, stavěli barikády. Proti policistům a vojákům házeli kamení. Ženy v domácnosti z okolních domů házely na policisty z oken žehličky a hrnce. Padly první ostré výstřely.
Situace se začala zklidňovat až k večeru, kdy ozbrojené složky získaly nad demonstranty převahu. Ottakring v noci připomínal armádní ležení. Ulicemi brouzdala kavalerie, na křižovatkách stáli vojáci. Plyn byl odpojen a lampy veřejného osvětlení zničeny, proto se čtvrť ponořila do hluboké tmy. Nepokoje si vyžádaly tři oběti na životech. Dělníka Ottu Prötzenbergera vojáci během srážky probodli bajonetem; ještě se mu podařilo vstát a doběhnout do kavárny blízkého dělnického domu, kde se zhroutil a během několika minut zemřel. Dalšího z demonstrantů, zámečnického učně Franze Joachimsthalera, zasáhl výstřel do břicha. Naposledy vydechl v nemocnici o tři dny později. Poslední obětí se stal Franz Wögerbauer, který se demonstrace vůbec neúčastnil. Když vycházel z hostince, připletl se do cesty jízdní hlídce a jeden z vojáků se proti němu ohnal šavlí tak razantně, až mu rozsekl lebku. Více než sto lidí utrpělo vážnější zranění. Došlo také k významným materiálním škodám; řada obchodů byla vyrabována, v Ottakringu vyhořela škola, plameny pohltily i několik tramvajových vozů.
Památník obětí vzpoury v září 1911 na hřbitově ve vídeňském Ottakringu
Pohřeb první z obětí se konal v Ottakringu za mohutné asistence policie a armády. Přišlo okolo 40 tisíc lidí. Za pouhé dva dny po nepokojích se rozběhly procesy ze zatčenými. Provázelo je vměšování ministra spravedlnosti Viktora von Hochenburgera, který vyvíjel na státní zástupce nátlak, aby požadovali co nejpřísnější tresty. Celá záležitost měla ještě dohru během prvního zasedání nově zvolené Říšské rady 5. října 1911. Z návštěvnické galerie sněmovny třeskly výstřely, které jen těsně minuly ministra Hochenburgera i nastupujícího premiéra Stürgkha. Střelec, dvacetiletý nezaměstnaný dělník Nikola Njegoš, svým činem protestoval proti perzekuci účastníků demonstrace. Byl odsouzen k 7 letům vězení, konce trestu se nedožil.
Strmý růst životních nákladů pochopitelně trápil i české země. Bytová nouze mnohé dělníky motivovala k emigraci do Německa, Francie či do USA, kde mohli dosáhnout na daleko prostornější a kvalitnější bydlení, než jim umožňoval jejich příjem v Rakousku-Uhersku. Již týden před vídeňskými událostmi proběhl v Praze tábor lidu s několikatisícovou účastí, zorganizovaný českou sociální demokracií. Přes roztrpčenou atmosféru proběhlo shromáždění poklidně.
Protesty se však uskutečnily i v menších městech a ne všude se obešly bez incidentů. Ve východočeském Hronově se hněv dělníků obrátil přímo proti producentům potravin, místním sedlákům. Asi tisícihlavý dav opustil město a zamířil k zemědělským usedlostem. U první z nich se demonstranti omezili na vytlučení oken, několik dalších statků však dopadlo podstatně hůř. Rozběsněný dav rozbíjel okna, dveře, rámy, ničil zemědělské náčiní i vybavení domácností, neušetřil ani mladé ovocné stromky. Pohled na zpustošené usedlosti byl děsivý. Četnictvu se podařilo zjednat pořádek až ve večerních hodinách.
Události v září 1911 byly dosud největším výbuchem nespokojenosti znevýhodněných městských mas v historii Rakouska-Uherska. Podobná vystoupení, byť v menším rozsahu, se opakovala až do vypuknutí první světové války. Roku 1917 pak hospodářská a sociální katastrofa, do níž Rakousko uvrhla válka, přiměla nového císaře Karla I. zřídit Ministerstvo sociální péče. Promyšlenější sociální politiku, která měla předcházet výbuchům nespokojenosti, však nastolily až nástupnické státy monarchie.
Zdroje a literatura:
Hamannová, Brigitte; Hitlerova Vídeň - Diktátorova učednická léta, PROSTOR, Praha 2011
