7. září 1836: Poslední královská korunovace v Praze. Češi a jejich král

Příprava korunovace byl velmi náročný, několik měsíců trvající proces. Nic se nemohlo nechat náhodě. Pražský hrad, třebaže donedávna sloužil jako sídlo svrženého francouzského krále Karla X., se nacházel ve velmi zchátralém stavu, proto bylo třeba jeho vnitřní prostory náležitě upravit a zamaskovat nedostatky. Obřad, při němž pražský arcibiskup novému panovníkovi vložil na hlavu posvátnou svatováclavskou korunu, proběhl ve slavnostně vyzdobené svatovítské katedrále. O tři dny později byla korunována také Ferdinandova manželka Anna Marie Savojská.

Slavnost ovlivnily jisté nepříznivé okolnosti, z nichž nejvážnější byla epidemie cholery. Nejvyšší pražský purkrabí, Karel hrabě Chotek, vrchní představitel zemské správy, který měl přípravu korunovace na starosti, se jí nakonec neúčastnil kvůli úmrtí v rodině. Lid si však slavnosti užil do sytosti, byť si pražští obchodníci stěžovali, že jejich tržby zůstaly daleko za očekáváním. Událost provázely radovánky, jako byly plesy, divadelní představení i ohňostroje. V rámci závěrečné slavnosti, která se odehrála na Invalidovně, proběhla mimo jiné i krojovaná svatba 24 novomanželů ze všech možných koutů Čech. Král se z účasti omluvil ze zdravotních důvodů, což ženichům a nevěstám asi tolik nevadilo, protože každý pár obdržel darem 200 zlatých. Přihlížející byli štědře pohoštěni pivem.

Účet za korunovaci se vyšplhal na 385 tisíc zlatých, což byla obrovský suma, a to i z hlediska státu, který ještě nepřekonal vleklou krizi ze zadlužení, táhnoucí se od napoleonských válek. Při nástupu nového panovníka však muselo jít šetření stranou.

Královská korunovace poskytla českým stavům možnost seznámit se s novým panovníkem. Především však znamenala okázalou manifestaci české suverenity a českého státního práva. Vyjadřovala respekt, který panovník a čeští stavové k sobě vzájemně chovají a umožnila již uhasínajícímu českému stavovství předvést se ještě naposledy v plném lesku. Stavové novému panovníkovi holdovali ve Vladislavském sále. Jelikož byli přítomni jak zástupci Čech, tak i Moravy a Slezska, stal se hold zároveň manifestací sounáležitosti historických zemí Koruny české, v té době již velmi vzácnou.

Předchozí vývoj pro českou státnost nebyl zrovna příznivý. Jedním z nejpodstatnějších mezníků bylo zrušení české dvorské kanceláře v rámci tereziánských reforem roku 1749. Tento krok vedl k centralizaci správy českých a rakouských dědičných zemí pod vládou habsburského domu, zároveň jím však byla rozvolněna státoprávní jednota Čech, Moravy a Slezska. Povědomí o této jednotě, která už neexistovala v praktické, ale pouze symbolické rovině, stále přetrvávalo, postupem času však sláblo.

Dalším důležitým mezníkem v úpadku české státnosti se stalo zrušení Svaté říše římské roku 1806, vynucené napoleonskou Francií. Zánikem staré říše pozbylo české království právo vystupovat navenek jako samostatná individualita; čeští stavové už nemohli vysílat svoje zástupce na říšský sněm a panovník už nebyl povinen používat titul českého krále. Posledním aktem, který kdy vykonal habsburský panovník z titulu a moci českého krále, bylo přidělení vévodství zákupského Františkem I. jeho vnukovi Orlíkovi, jehož otcem byl císař Napoleon.

Navenek se centralizace projevila zřízením titulu císaře rakouského roku 1804, který měl být původně pouze titulem dynastickým, bez jakýchkoliv státoprávních důsledků. Umožnil však panovníkovi používat jako znak pro všechny své země habsburského orla místo dosavadních zemských znaků. Habsburská monarchie poprvé obdržela jednotný název Rakouské císařství. To bylo stále nesourodým konglomerátem zemí rozdělených jazykem, mravy, ústavami a historickým původem, ale z nepřehledného a chaotického přediva zemských a dvorských institucí začala přece jen krystalizovat jednotná státní moc, vyjádřená zkratkami c. k. (císařsko-královský) v názvech zeměpanských úřadů.

Česká státnost se tak redukovala v podstatě jen na královský titul a pravidelná zasedání zemských sněmů, které však pozbyly právo tvořit zákony, takže se omezovaly jen na schvalování císařských postulátů. To symbolicky ještě zvyšovalo význam královské korunovace, jejíž pomocí si panovník zajistil nadosmrti vděčnost a vážnost nejen u českých stavů, ale i prostého obyvatelstva. Čeští vlastenci složili pro nového panovníka oslavné rýmovačky, které František Palacký uspořádal a svázal do jednotných desek.

To, že svatováclavská koruna spočinula na skráních tehdy 43letého Ferdinanda, nebylo zcela samozřejmé. Starší syn císaře Františka I. se pro roli panovníka zjevně nehodil. Neznamená to, že byl naprosto slabomyslný, jak se dříve tradovalo. Naučil se pět jazyků, z toho přinejmenším italštinu ovládal dokonale, protože ji používal při komunikaci s manželkou Annou Marií, která se německy nikdy nenaučila. Kromě toho měl slušné znalosti botaniky, živě se zajímal o technické novinky, hrál na klavír.

Sužovala jej však řada vážných chorob, zejména epilepsie, křivice a hydrocephalus. Jeho vzhled byl spíš odpudivý; měl šišatou, vodnatou hlavu, neúměrně velkou v poměru k tělu, s vysokým čelem a plochou lebkou. Jeho kontakt s lidmi ovlivňovaly potíže s mluvením, sklon k opakování jalových frází, špatná koncentrace i motorické poruchy. Zdá se, že konverzace s ním bývala obvykle naplněna trapností. Manželka ruského cara, carevna Šarlota Pruská (Alexandra Fjodorovna) si po setkání s Ferdinandem poznamenala do svého deníku: „Veliký Bože, slyšela jsem o něm hodně, o jeho malé, ošklivé, zakrnělé postavě a veliké hlavě bez jakéhokoliv jiného výrazu než pitomosti, ale skutečnost všechny popisy překračuje.“

Přes všechny nedostatky prvorozeného syna se jeho císařský otec rozhodl následnictví neměnit. Tím spíš, že jeho mladší syn, málo nadaný František Karel, přesvědčivou alternativu nepředstavoval. Podnikl však kroky, které syna předem odstavily od politické moci. Zapojil do vedení říše další členy rodiny a ustanovil tajnou státní konferenci, pověřenou řízením vládních záležitostí. „Vládni a nic neměň,“ radil svému synovi císař na smrtelném loži roku 1835.

Omezenost následníka trůnu se nedala před veřejností zcela skrýt. Zlomyslní Vídeňané pro něj vymysleli řadu nelichotivých přezdívek, například Nandl Hlupák (Nandl der Trottel) nebo Dobrotinand Koňský (Gütinand der Pferdige). Veřejného vystupování a reprezentace nicméně při pečlivém nácviku schopen byl. Přednesl dokonce několik projevů; v ideálním případ se však jen ukázal lidem, aby jej mohli s jásotem uvítat. Dovedl se milostivě usmívat, proto byl pro většinu svých poddaných Ferdinandem Dobrotivým.

Habsburskému domu se zdánlivě podařila kvadratura kruhu; zřídil absolutní monarchii, v níž chyběl absolutní monarcha. Absence panovnické autority, která měla být středobodem všeho, se však na chodu vlády podepsala. Státní konferenci ochromovala rivalita jejích hlavních protagonistů, Clemense knížete Metternicha a Františka hraběte Kolovrata-Libštejnského. Vládlo se gremiálním způsobem, o nejdůležitějších záležitostech se hlasovalo, což vedlo k chaotickému rozhodování případ od případu. Ferdinand schvaloval svým podpisem alibistická rozhodnutí, odpovědnost reálně nenesl nikdo. Jak si všímali již někteří současníci, habsburské monarchii se přestalo vládnout, byla pouze spravována, a to poněkud disharmonicky.

Politika, jak ji chápeme dnes, ve smyslu veřejného působení různých sil a jejich obhajování, v Rakousku před rokem 1848 neexistovala. Veškerou aktivitu v tomto směru potlačovaly policejní a cenzurní zásahy. Náhražkou neexistujícího politického života se stal nacionalismus ve všech podobách, který toto vakuum vyplnil. Třebaže různá národní hnutí měla vzájemně protichůdné cíle, v odporu k panujícímu režimu se nakonec dokázala sjednotit. Všeobecná nespokojenost skončila výbuchem revoluce.

Osten lidového hněvu vůči absolutistickému státu a dvorské kamarile se ani průběhu revoluce nikdy nezaměřil vůči Ferdinandovi osobně; v očích lidí zůstával dobrotivým panovníkem, třebaže obklopeným špatnými rádci. Když se habsburské dynastii v závěru roku 1848 podařilo díky schopnostem vojevůdců Radeckého, Windischgrätze a Jelačiće restaurovat svoji moc, rozhodla se fiktivní vládu Ferdinanda, nyní navíc kompromitovaného přísliby konstituce, ukončit.

Většina poddaných nahrazení oblíbeného panovníka jeho synovcem, osmnáctiletým mladíčkem Františkem Josefem, upřímně litovala. U Čechů se bývalý panovník, který se nastálo přestěhoval na pražský Hrad, až do konce života těšil velké oblibě. Jeho postava neoddělitelně patřila ke koloritu Prahy; její obyvatelé jej nazývali familiárně Ferdáčkem. Česká vděčnost byla pochopitelná, protože Ferdinand se nechal právoplatně korunovat českým králem, zatímco František Josef korunovaci pouze sliboval. Život posledního korunovaného krále se uzavřel 29. června 1875. Několik let předtím se naposled zapsal do dějin svým komentářem k válečné porážce, kterou jeho synovci uštědřilo Prusko: „To bychom dokázali taky.“

Státoprávní postavení zemí někdejší české Koruny v druhé polovině 19. století postihla ještě další degradace. Na základě ústavních změn z roku 1867 se dříve suverénní zemské sněmy ocitly v podřízeném postavení vůči vídeňské Říšské radě. Centralizace habsburské monarchie pokročila a Čechy, Morava a Slezsko se s konečnou platností staly nesuverénními provinciemi podivného státního celku, zvaného Cislajtánie neboli Předlitavsko. Císař František Josef se po několikaletém lavírování k českému státnímu právu obrátil zády, takže na jeho skráních svatováclavská koruna nikdy nespočinula. Korunovace, které se v Praze odehrála více než 80 let před koncem habsburské monarchie, tak byla úplně poslední.

Bělina, Pavel; Hlavačka, Milan; Tinková, Daniela; Velké dějiny zemí Koruny české XI.a (1792 - 1860), Paseka, Praha a Litomyšl 2013

Galandauer, Jan; Honzík, Miroslav; Osud trůnu habsburského, Panorama, Praha 1982

Pohl, Walter; Wocelka, Karl; Vachová, Bridgitte; Habsburkové - Historie jednoho evropského rodu, Grafiprint-Neubert, Praha 1996

Siemann, Wolfram; Metternich - Stratég a vizionář, Academia, Praha 2025

Taylor, Alan John Percivale, Poslední století habsburské monarchie, Barrister & Principal, Brno 1998

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ferdinand_I._Dobrotiv%C3%BD