Muž, který zmařil úsilí o český stát. Friedrich hrabě von Beust

Na podzim roku 1866, po prohrané válce s Pruskem, pobýval císař František Josef I. v Praze. Při té příležitosti se konala audience, na níž hodlal přijmout téměř 150 okresních starostů z Čech. Zatímco účastníci čekali v audienční předsíni, vkráčel do ní muž v honosné, zlatem prošívané uniformě s mnoha řády. Ceremoniář jej neprodleně uvedl k císaři, což mezi účastníky deputace, kterou vedl František Ladislav Rieger, vyvolalo menší rozruch. Rieger na svůj dotaz, kdo je ten muž, který všechny „předběhl,“ dostal odpověď: saský ministr Friedrich baron von Beust. O dva dny později bylo oznámeno, že císař Beusta jmenoval rakouským ministrem zahraničí.

Friedrich Ferdinand hrabě von Beust (1809 - 1886, do roku 1868 baron) pocházel ze starého šlechtického rodu usazeného v Sasku, avšak s kořeny v Braniborsku. Získal právnické vzdělání a od mládí působil v diplomatických službách Saského království. Po kariérním žebříčku stoupal rychle a úspěšně. V roce 1849 byl jmenován ministrem zahraničí, od roku 1858 zastával úřad saského premiéra. Současně se stal i ministrem vnitra, přičemž ministerstvo zahraničí si ponechal. Byl strůjcem vojenského spojenectví Saska s Rakouskem, které však roku 1866 skončilo válečným debaklem. To znamenalo Beustův pád. Bismarck k němu cítil averzi a odmítl s ním jednat o míru, proto musel saskou vládu opustit. Po vyhozeném Beustovi však ihned sáhl rakouský císař.

Jaký byl Friedrich Beust osobně? Inteligentní, velmi ambiciózní a sebevědomý, až narcistní. Také energický a společenský, vzdělaný, s kulturními zájmy. Uznával morálku, ale pouze v osobním životě, nikoli v politice. Když chtěl někoho dostat na svou stranu, většinou se nenamáhal přesvědčit jej vybroušenými argumenty, prostě jej přemluvil. Působil poněkud povrchně a lehkomyslně. Dobře o tom vypovídá příhoda z jeho setkání s českými předáky Riegrem a Aloisem Pražákem (předsedou moravských staročechů) z počátku roku 1867. Rieger si mu dovolil připomenout, že přijal těžký úkol konsolidovat zemi, jejíž vnitřní poměry jsou velmi spletité, proto je obtížné se v nich orientovat, a to i pro ty, kteří v ní celý život žijí. Jeho odpověď, zcela vážně míněná, Riegra poněkud šokovala: „Ale já znám poměry v Rakousku a zvláště v Čechách, přišel jsem nejednou k Thunům do Děčína a byl jsem dvakrát v lázních Teplicích. Oh, já znám poměry v Čechách!“

Beust nebyl zdaleka prvním cizincem ve službách habsburské monarchie. Jeho jmenování bylo vykládáno jako císařova protipruská demonstrace. Objektivně však panovník v rozjitřených, nestabilních poválečných poměrech dobrého znalce německých poměrů potřeboval. Beustovo jmenování, už proto, že byl Sas a protestant, u mnohých v Rakousku vzbudilo nedůvěru a skepsi. Povídalo se o něm, že „pohřbil Sasko, pohřbil Německý spolek a teď pohřbí i Rakousko.“ Kritici jeho „neznalosti vnitřních poměrů“ rakouské říše si však neuvědomili jednu věc; tato neznalost může být i výhodou. Beust neměl citový vztah k žádné z místních tradic a politických linií, protože o nich zkrátka nevěděl. Mohl tak k řešení vnitřních problémů monarchie přistupovat nepředpojatě.

Beust potřeboval rakouské říši po válečné porážce vrátit sebevědomí, aby mohl dělat silnou zahraniční politiku. Základním předpokladem bylo uspořádání rozháraných vnitřních poměrů. O právo na vlastní státnost se hlučně hlásili Maďaři, jejichž národní aspirace podrývaly stabilitu říše už před válkou. Hned jak zbraně utichly, maďarští političtí vůdci Ferenc Deák a Gyula Andrássy přispěchali k císaři se svou dualistickou vizí monarchie, postavené na dvou sloupech, německém a maďarském.

Své státoprávní požadavky však měly i další národy, zejména Češi, usilující o spravedlivou federalizaci monarchie. Třebaže vše nasvědčovalo tomu, že Maďaři brzy dosáhnou svého, úplně jednoznačná situace nebyla. Naděje Čechů se upínaly především k rakouskému premiéru (státnímu ministrovi), kterým byl od roku 1865 konzervativní šlechtic z Moravy Richard hrabě Belcredi (1823 - 1902). Bylo by přehnané označit jej za federalistu; měl však výrazný smysl pro historické právo a respekt k „historicko-politickým individualitám;“ které tvoří celek říše; sám byl velkým moravským zemským patriotem. Byť nebyl Slovanem, velmi si jich vážil.

Beust pohledem člověka zvenčí ihned usoudil, že největší problémem habsburské říše, žádajícím okamžité řešení, je uherská otázka. Zatímco Belcredi pracoval na svém konceptu decentralizované monarchie, Beust se rozhodl jednat. Bez vědomí premiéra v prosinci 1866 odjel do Pešti, aby si promluvil s maďarskými vůdci. Po několika dnech rozhovorů referoval císaři, že shoda je možná. Jednání se v lednu 1867 přesunula do Vídně. Aby se záležitost vyřešila co nejrychleji, rozhodli se Beust s Andrássym vynechat z ní zákonodárné sbory. V podstatě tedy šlo o státní převrat.

Belcredi označil takové jednání za nezákonný pokus o oktroj a žádal svolání Říšské rady. Panovník měl dilema, na kterou stranu se přiklonit. Belcredi zdůrazňoval, že vláda „vláda nemůže být německá, slovanská ani maďarská, ale jen rakouská.“ Císař označil jeho řešení za „korektnější,“ Beustovo pro změnu vyhodnotil jako rychleji vedoucí k cíli. Nechal si určitý čas na rozmyšlenou, avšak Belcredi mezitím rezignoval. Hluboce morální moravský šlechtic pochopil, že pragmatický Beust, který morálku v politice neuznává, je protivníkem, jehož nemůže porazit. Bylo tedy rozhodnuto.

Dojednaná podoba rakousko-uherského vyrovnání vysloveně počítala s existencí pouze dvou konstitučních států. Češi byli poraženi a uraženi. Vždyť za císaře prolévali krev a zachovali mu věrnost! Svatováclavská koruna měla podle nich stejnou váhu jako koruna svatoštěpánská; v roce 1526, kdy habsburská říše vznikla, dokonce vážila mnohem víc. Třebaže na základě českých historicko-právních argumentů náleželo Čechům úplně stejné právo na vlastní stát, jako příslušelo Maďarům, v realitě to nebylo nic platné. Maďaři z různých důvodů disponovali mnohem větší silou, aby si mohli prosadit svou. Vytvoření uherského státu stvrdila královská korunovace Františka Josefa v Budíně. Beust za svou zásluhu o přestavbu habsburské říše obdržel jako první a poslední v dějinách hodnost kancléře rakousko-uherské monarchie.

Jedním z důvodů Beustova jmenování byla touha Františka Josefa po revanši s Pruskem. Beust coby přední znalec německých i evropských poměrů se císaři jevil jako plně kompetentní připravit k takovému konfliktu půdu. Na mocenský rozmach Pruska nevraživě hleděla Francie; přitom nelze říct, že by Rakousko po válce roku 1866 už bylo Pruskem zatlačeno do role druhořadé mocnosti. K tomu došlo až později, nyní oba státy spíš srovnaly síly. Dostavily se však nezamýšlené důsledky Beustova dualistického díla. Maďaři téměř přes noc získali značný vliv na rakousko-uherskou diplomacii. Situace na Balkáně byla nestabilní a Maďaři, žijící v hrůze z panslavismu a Ruska, tlačili na uzavření protiruského spojenectví s Pruskem. K Prusku cítili sympatie i němečtí liberálové v Rakousku. Za této situace se ukazovala Beustova snaha o alianci s Francií jako nereálná. Během prusko-francouzské války roku 1870 Rakousko-Uhersko zachovalo neutralitu.

Porážka Francie Pruskem vytvořila podmínky pro sjednocení Německa. Německé císařství bylo slavnostně vyhlášeno 18. ledna 1871. Teprve teď byla geopolitická mapa Evropy zásadně překreslena a Rakousko si s Pruskem prohodilo roli prvořadé a druhořadé velmoci. František Josef přišel o pozici prvního z německých panovníků, ale nehodlal se smířit s představou, že by snad měl skončit v pozici jakéhosi císaře druhé kategorie, podřízeného Hohenzollernům. V novinách se tehdy opravdu zcela veřejně diskutovalo o vstupu Předlitavska do německého státu. Dynastický pud sebezáchovy Františku Josefovi velel přijmout ideu skutečného rakouského císaře stojícího nad národy své říše. Uvědomoval si, že nespokojenost Čechů se státoprávním uspořádáním má na monarchii destabilizující účinek, proto je nějaké vyrovnání s Čechy žádoucí. Rozhodl se k němu přikročit přesto, nebo právě proto, že Berlín musel takový krok chápat jako provokaci proti rakousko-německým liberálům.

Pozice rakouských Němců nebyla jednoduchá. Pochopili, že byli při procesu vzniku jednotného Německa obětováni. Hrdost na pruský triumf se v nich mísila s hořkostí vlastní porážky. Zatímco Češi roku 1867 naříkali, že jejich národnost má být obětována jakémusi cislajtánství, nyní bylo slyšet podobný pláč od německých liberálů: „Jedna věc pro nás znamená snad ještě víc než ústava. To je naše národnost. Máme obavy, že vláda není naší národnosti nakloněna. Nejmenším národnostem je dovoleno, aby se cítili jako Češi, Poláci, Slovinci, Ukrajinci; to má být nám Němcům zakázáno a máme se spokojit s abstraktním rakoustvím…“ Zřízení něčeho, co by připomínalo český národní stát, evidentně muselo být pro rakouské Němce nestravitelným soustem, protože jim samotným byla účast na vzniku německého národního státu upřena.

Císař jmenoval premiérem Karla hraběte Hohenwata (1824 - 1899) a pověřil jej úkolem vyrovnání s Čechy připravit. Konzervativní šlechtic a osvědčený státní úředník, který vzbuzoval respekt už svou urostlou postavou a mohutným knírem, o kancléři Beustovi mínil, že s ním nelze spolupracovat. Hohenwartovými ministry se stali i dva Češi, právník Habětínek a pedagog Jireček, což bylo do té doby nevídané. Záměr vyrovnání nespočíval v trialismu, nýbrž v jakémsi subdualismu. České království (zatím bez Moravy a Slezska) by zůstalo součástí Předlitavska, ale v jeho rámci mělo získat autonomii. Se závěry Hohenwartova jednání s českými předáky projevil panovník spokojenost a 12. září 1871 vydal korunovační reskript, v němž vyzval český sněm ke schválení legislativního základu pro ustavení státu. Ten pak hladce odhlasoval předlohy osmnácti fundamentálních článků. Celý akt měl být potvrzen českou královskou korunovací Františka Josefa.

Kancléř Beust pozoroval tento vývoj s krajní nelibostí. Obával se o osud dualismu, který sám uvedl v život, i ztráty vlastního vlivu a postavení. Navíc po Bismarckově triumfu začal ke svému někdejšímu úhlavnímu nepříteli cítit nekritický obdiv. S rakouskými Němci solidarizoval, zatímco na Slovanech mu nezáleželo. Během slavnosti spojené s nástupem nového rektora vídeňské univerzity studenti vykřikovali hesla proti Hohenwartově vládě. Přítomen byl i ministr Jireček, který ještě před svým odchodem také schytal pár peprných nadávek. Neušlo mu však, že taktéž přítomný Beust se proti útokům na předlitavskou vládu nejen neohradil, ale navíc ještě přijímal od studentů ovace. Kancléřova zjevná nesolidarita s vládou Jirečka tak pohoršila, že si neváhal stěžovat premiérovi.

Beust zahájil proti fundamentálkám frontální útok. Nejprve předal panovníkovi memorandum, v němž zdůrazňoval zahraničněpolitické dopady na stát a dynastii. Zahraniční, německá politika monarchie podle něj vstoupila do rozporu s vnitřní, zcela neněmeckou politikou, což bude mít dalekosáhlé následky.

V polovině října se z Beustova podnětu sešla společná rakousko-uherská ministerská rada. Kancléř získal na svou stranu uherského premiéra Andrássyho, který se obával ztráty pracně vydobytého maďarského vlivu v monarchii a povzbuzení pro nemaďarské národy v Uhrách, s nimiž se Maďaři v žádném případě vyrovnávat nehodlali. Beusta podpořil také předlitavský ministr financí Holzgethan, německý liberál, který varoval před negativními finančními důsledky pro monarchii. Beust, který měl původně sestrojit odvetu proti Prusku, nyní prohlašoval, že Předlitavsko musí zůstat německé, protože jinak by „utlačovaní“ Němci mohli volat Německé císařství, aby jim přišlo na pomoc.

K typickým osobním vlastnostem Františka Josefa patřila jistá netrpělivost. Ta mu bránila dotahovat věci do konce, pokud nastaly nějaké potíže. Navíc mu začínalo docházet, že pokud Čechům nevyhoví, žádné fatální následky pro říši to mít nebude. Co by se však stalo, kdyby se postavil proti Němcům a Maďarům, nedokázal odhadnout. Prohlásil, že fundamentálky je nutné revidovat. Čeští představitelé však nehodlali ustupovat z již domluveného. Premiér Hohenwart, který se ocitl v prekérní situaci, podal demisi. Fundamentálky padly.

8. listopad 1871 se stal pro Beusta Bílou horou. Zavinil si to sám, když se v německém tisku holedbal, že vyrovnání s Čechy spolu s císařem zmařil. Panovník takovou neomalenost nehodlal přejít a rozhodl se příliš zaujatého kancléře zbavit. Beust byl nucen rezignovat, oficiálně ze zdravotních důvodů. Neznamenalo to však jeho konec ve státních službách. Císař jej pouze odklidil na post velvyslance do Londýna a později do Paříže. Ve svých pamětech, které vyšly krátce po jeho smrti v roce 1886, si Beust stěžoval, že se na něj v Rakousku rychle zapomnělo.

Rakousko-uherské vyrovnání nemuselo nutně znamenat zablokování českých státoprávních snah. V podobě, kterou sestrojil Beust s Andrássym, však přesně k tomu vedlo. Třebaže současníci měli pocit, že neúspěch vyrovnání z roku 1871 je pouhou epizodou v českých státoprávních bojích, nebylo tomu tak. Žádný další pokus o vyrovnání už neproběhl; dynastie na tuto myšlenku zcela zanevřela. Friedrich Beust hrál v obou dějinných aktech zásadní roli. Proto jej oprávněně můžeme označit za muže, který zhatil české státoprávní snahy.

Borovička, Michael; 10. 10. 1871 - Fundamentální články - Pokus o rakousko-české vyrovnání, Havran, Praha 2020

Borovička, M.; Kaše, J.; Kučera, J. P.; Bělina, P.; Velké dějiny zemí Koruny české XII.a (1860 - 1890), Paseka, Praha a Litomyšl 2012

Urban, Otto; Česká společnost 1848 – 1918, Svoboda, Praha 1982

Taylor, Alan John Percivale, Poslední století habsburské monarchie, Barrister & Principal, Brno 1998

https://de.wikipedia.org/wiki/Friedrich_Ferdinand_von_Beust