Z chudé dívky mecenáškou moravských studentů. Příběh Josefíny hraběnky Kounicové

Její neobyčejný životní příběh začal 7. dubna 1881. Tehdy se v Žinkovech na Přešticku narodila do rodiny tesaře Vojtěcha Hory a jeho ženy Barbory. Pokřtěna byla jako Josefa, blízcí jí vždy říkali Josefka nebo Pepička. Dětství trávila ve společnosti jedné vlastní a dvou nevlastních sester. Přestože byla bystré dítě, po dokončení obecné školy ve studiu pokračovat nemohla. Rodina se potýkala s chudobou a Josefka často stonala; otec předpokládal, že dospělosti se nedožije a její vzdělání by tudíž znamenalo marnou investici. Krátce docházela do Nepomuku na výuku ručních prací, dokud ji opět nepřemohla nemoc. Chodit denně do města, ráno hodinu a půl tam, odpoledne stejně dlouho zpátky, na to neduživému děvčeti scházely síly.

Situaci, která jí neposkytovala výraznou perspektivu, snášela těžce. Toužila dostat se na Moravu, k mnohem zámožnější tetě Barboře Ostratické, jejíž muž byl zaměstnán jako úředník uherskobrodského velkostatku. Bezdětná teta pracovala v tamějším panském domě jako kuchařka a hospodyně. Přání se Josefce vyplnilo, když jí bylo 16 let; tehdy ji teta vzala k sobě. Josefka se u ní učila domácím pracem, zejména vaření. Nebylo to lehké, dívka však měla silnou vůli. Na podzim roku 1897 ji přijali do panského domu jako hospodyni.

Není známo, kdy si jí poprvé všiml majitel velkostatku, Václav Robert hrabě z Kounic. První zmínky o Pepičce se v deníku šlechtice, který před časem přišel o milovanou manželku, objevily v červenci 1899. Jedenapadesátiletý urozený muž se do pohledného děvčete, jež nedávno oslavilo osmnácté narozeniny, nečekaně zamiloval a pojal touhu spojit s ním zbytek svého života.

Takovému vztahu samozřejmě nepřál, kromě velkého věkového odstupu, především propastný rozdíl v původu a postavení. Avšak Václav Kounic rozhodně nepatřil k typickým představitelům tehdejší české či moravské šlechty. Neobvykle působil už jeho titul doktora práv, ještě daleko méně konvenční však byly jeho radikálně demokratické názory. Donedávna jako poslanec mladočeské strany v českém zemském sněmu i ve vídeňské Říšské radě razantně prosazoval zrovnoprávnění češtiny s němčinou. Jeho zájem o dělnickou otázku zacházel do takové hloubky, že se přiblížil k sociálním demokratům. Avšak když mu zemřel starší bratr Albrecht, přece jen u něj zvítězil pocit odpovědnosti vůči staleté rodové tradici. Ač nerad, politické kariéry se vzdal, aby se mohl plně věnovat správě rozsáhlého kounického fideikomisu (svěřenského panství) s ústředím ve Slavkově a v Uherském Brodě.

Demokraticky smýšlející hrabě neměl žádné stavovské předsudky, které by mu bránily pojmout za životní partnerku ženu odlišného společenského původu. Už jako mladík se vytrvale, leč nakonec neúspěšně dvořil dceři národa Zdeňce Havlíčkové. Urozený původ postrádala i jeho první manželka Josefína, rozená Čermáková, dcera pražského zlatníka a herečka Prozatímního divadla. Její sestra Anna se později provdala za jistého Antonína Dvořáka. Hrabě Kounic tak získal výjimečného švagra, slavného skladatele, s nímž navázal přátelství, které přetrvalo i poté, co jeho choť Josefína po osmnácti letech manželství zemřela na srdeční slabost.

Třebaže můžeme mít na vztah stárnoucího muže se sotva dospělou dívkou různé názory, je nutné říct, že sbližování Kounice s Josefkou probíhalo velmi pozvolna a zcela korektně. Nezkušená, plachá dívka poznala až po čase, že její četná setkání s „panem hrabětem“ nejsou náhodná; dřív než ona to pochopila její teta Barbora. „Já jsem nechtěla o ničem slyšet,“ vzpomínala Josefka později," ale on nechtěl již ode mne povoliti a stále mne pronásledoval. Nato mne pak teta poslala domů [k rodičům]… Hrabě mne vyhledal v bytě a řekl - Jeďte, a já také jedu s vámi, nikomu o tom neříkejte! - a já jela o 5. hodině ráno do Hradiště na severní dráhu, tam jsem počkala a hrabě přijel za mnou a jeli jsme spolu do Vídně a hned ten večer já jela domů k rodičům. Ve Vídni mi hrabě koupil kravatku a moji si vzal na památku sebou. Na nádraží dostal hrabě ode mne první pusu za celou tu dobu, a to proto, že byl ke mně ve Vídni hodný a držel slovo, že mne přiveze na nádraží správně, v poctivosti a čestně…"

Rodiče Josefce vztah neschvalovali, ale naštěstí zachovali chladnou hlavu a záležitost se urovnala. Vztah hraběte k mladé dívce měl svůj vývoj. Nejprve ji poslal do Prahy, kde jí poskytl vzdělání na soukromém Kodetově ústavu. Dívky ze zámožných rodin se zde připravovaly na manželství. Učily se zejména jazykům, literatuře, malbě, hře na klavír a společenskému vystupování. Josefka se seznámila s rodinou první manželky hraběte; často navštěvovala i jeho letní sídlo ve Vysoké u Příbrami, kde se sblížila s rodinou Antonína Dvořáka. Samozřejmě ne všichni z Kounicových příbuzných pohlíželi na jeho vztah k výrazně mladší dívce bez výhrad. Josefka si však všechny postupně získala svým přirozeným a skromným vystupováním. Na počátku roku 1902 ji Kounic formálně jmenoval prozatímní účetní revidentkou svých velkostatků s ročním platem 600 korun.

Vysoká u Příbrami, kde Kounic strávil mnoho šťastných okamžiků po boku své první ženy, byla příliš daleko od moravských statků, na nichž se z praktických důvodů potřeboval zdržovat. To jej přivedlo k myšlence vybudovat si na Moravě menší, pohodlné sídlo, kde stráví v Josefčině společnosti podzim života. Nechal postavit moderní zámek nezvyklého, kruhového půdorysu na pěkném místě u Drslavic poblíž Uherského Brodu. Jeho oficiální jméno znělo Obora, ale hrabě mu začal podle své družky říkat Pepčin zámek. Pojmenování užíval nejen v soukromí, ale i při rozmluvách s místními, kteří si název zjednodušili na Pepčín. Josefce se takové pojmenování nelíbilo, přišlo jí urážlivé, nicméně v okolí zámečku zdomácnělo.

Roku 1905 oslavila Josefka čtyřiadvacáté narozeniny, tehdejší hranici plnoletosti. Od té doby začala oficiálně vystupovat po Kounicově boku. Třebaže spolu žili spokojeně na hromádce, hrabě přemýšlel, jak vztah legalizovat. Musel podniknout složité právní kroky, aby neztratil nárok na kounický fideikomis. Jeho držení bylo podmíněno urozeností držitele i jeho manželky; Václav jej do správy získal jen proto, že byl v době úmrtí svého staršího bratra již vdovcem.

Svatba se nakonec uskutečnila 12. května 1908, po devíti letech vztahu. Předtím proběhla předsvatební cesta, během níž nastávající manželé navštívili jihoslovanské země patřící k rakousko-uherské monarchii a největší rakouské přístavní město Terst. Svatební obřad se odehrál ve smíchovském farním kostele svatého Václava. Během svatební hostiny v pražském hotelu Paříž novomanželé oznámili věnování, které všechny přítomné ohromilo. Darovali Kounicův palác, stojící na brněnském Radwitově (dnes Žerotínově) náměstí nadaci, kterou založili za účelem financování kolejí pro české vysokoškolské studenty v Brně. Hrabě o paláci mluvil jako o „domku,“ ve skutečnosti ale šlo o rozměrný blok poměrně nových komerčních činžovních domů. Sám o sobě se k přebudování na koleje nehodil, ale plynuly z něj nemalé příjmy, které od nynějška směřovaly na účet nadace Kounicových studentských kolejí.

Hrabě prý zamýšlel darovat palác své nastávající, ta však odmítla tak hodnotný dar přijmout a vyslovila přání, aby byl věnován na dobročinné účely. Zřízení české univerzity v Brně bylo jednou z klíčových otázek, které hýbaly českou politikou, a to nejen na Moravě. Brněnští Němci cítili v české univerzitě národnostní ohrožení, proto její vznik blokovali. Roku 1899, za vlády hraběte Thuna, se mladočechům aspoň podařilo dosáhnout zřízení českého vysokého technického učení, které však působilo v dost nuzných podmínkách. Dar manželů Kounicových byl dosud tím zdaleka nejhodnotnějším, čím kdo české vysoké školství na Moravě podpořil. Na darovací listině se vyjímá podpis Josefíny, hraběnky Kaunicové. Takové jméno Josefka od svatby užívala.

Manželé Kounicovi obvykle přes zimu pobývali v Praze, ve vlastním domě v ulici Na Struze. Léto pak trávili na zámku Obora, odkud často jezdili do Slavkova či do Vídně. Zámeček ve Vysoké Kounic prodal už v roce 1905; po Dvořákově smrti jej tam už pobyt netěšil. Pro Josefínu bylo manželství s Václavem nejšťastnějším obdobím života. V Oboře s manželem přijímali mnoho návštěv, k nimž patřili například spisovatelé Josef Svatopluk Machar, Alois Jirásek, básník Adolf Heyduk nebo slovácký malíř Joža Uprka.

Hrabě se intenzivně věnoval otázce výstavby studentských kolejí v Brně, kterou provázely mnohé těžkosti, zejména s hledáním vhodného pozemku. Byl stále veselé mysli, avšak nikdo nemládne. Začaly se hlásit zdravotní neduhy. Roku 1913 manželé oslavili pětileté jubileum svatby, o pár měsíců později hrabě oslavil pětašedesáté narozeniny. Brzy po nich s Josefínou vyjeli na výlet do polského Krakova, který chtěl vždy vidět. Během zpáteční cesty se nachladil a jeho stav se povážlivě zhoršoval. Třebaže do Uherského Brodu byly povolány lékařské kapacity z Vídně, zanedlouho zemřel.

Josefína manželovu smrt prožívala velmi hluboce a těžce. Manželství zůstalo bezdětné, stejně jako předchozí vztah hraběte. Josefína to později vysvětlovala tím, že Václav, který měl deset sourozenců, děti prostě nechtěl. Je však otázkou, nakolik je takové zdůvodnění věrohodné. Ani nikdo z Václavových bratrů neměl děti, s výjimkou Albrechta, který ale oba své syny přežil. Poslední Kounice tedy možná postihla neplodnost. Josefína byla po smrti manžela stále ve věku, kdy se mohla znovu vdát a založit rodinu. Nápadníků okolo ní kroužilo hodně. Vytrvale je však odmítala; žádný z nich se prý charakterem nevyrovnal jejímu zesnulému manželovi. Už nikdy se neprovdala.

Josefína neměla právní nárok na kounický fideikomis; zdědil jej poslední žijící Václavův bratr Eugen, který žil ve Vídni. Trápily jej však vážné zdravotní problémy, proto mu Josefína, která do hospodářské problematiky kounických panství úspěšně pronikla, se správou majetku pomáhala. Eugenovou smrtí roku 1919 slavný rod Kouniců vymřel po meči. Fideikomis po zdlouhavých soudních tahanicích přešel na rod Pálffyů, který jej držel do roku 1945. Josefína zdědila manželův alodiání (soukromý) majetek, zahrnující velkostatek v Prakšicích, zámek Oboru a nemovitosti v Praze i v Uherském Brodě. Pozemkový majetek v době první Československé republiky poněkud zredukovala pozemková reforma; se vznikem republiky Josefína taktéž přišla o šlechtický titul. Nabídky zlínské firmy Baťa, která měla zájem Oboru i s přilehlými pozemky odkoupit, odmítala.

Josefína i jako vdova žila pestrým společenským životem a hodně cestovala po Evropě. Po manželovi se stala protektorkou spolku Kounicových studentských kolejí a nadále zaštiťovala uskutečnění manželova záměru. Roku 1916 se konečně podařilo zakoupit vhodný pozemek v Žabovřeskách. V roce 1919, po vzniku republiky, už nic nebránilo zřízení české univerzity v Brně; dávný sen české veřejnosti na Moravě se splnil založením Masarykovy univerzity. Výstavbu kolejí zahájila stavební firma Otakara Nekvasila v roce 1922; již v průběhu dalšího roku se do areálu nastěhovali první studenti. Celkem jich tam mohlo bydlet přes 500.

Josefína věnovala mnoho úsilí pro uchování památky svého výjimečného muže. Roku 1933 například o jeho životě a díle přednesla rozhlasový projev. V tom samém roce se spolu s mnoha dalšími význačnými osobnostmi účastnila odhalení jeho pamětní desky na zámku ve Slavkově. Z události se dochoval taktéž filmový záznam.

Období Protektorátu a druhé světové války bylo pro Josefínu těžké. Na velkostatek v Prakšicích byla dosazena německá správa. Jelikož nacisté zrušili české vysoké školství, byly Kounicovy koleje vyklizeny a přebudovány ve smutně proslulé vězení s popravištěm. Josefína se snažila držet v ústraní, aby nemusela s okupanty spolupracovat, přesto však na ni byly vyvíjeny tlaky. Jak velkostatek v Prakšicích, tak zámek Oboru na konci války těžce zasáhl přechod fronty. Statek se snažila obnovit, na zámek jí však už nezbývaly finance, proto byl opraven jen provizorně. Energicky se ovšem po osvobození zasadila o to, aby se Kounicovy koleje vrátily k původnímu účelu.

Po komunistickém převratu roku 1948 byla nadace Kounicových studentských kolejí zrušena a koleje převedeny pod Vojenskou akademii Antonína Zápotockého; brněnské univerzitě se vrátily až na přelomu 50. a 60. let. Josefínin majetek postupně podlehl znárodnění. Usilovala o to, aby v zámku Obora byla zřízena ozdravovna s vyhrazenou místností, kde by mohla dožít, u úřadů však s touto myšlenkou nepochodila. V pražské ulici Na Struze, v domě, který jí dříve patřil, jí zůstal dvoupokojový byt, kde mohla přebývat jako nájemnice. V jeho místnostech, přeplněných mnoha předměty připomínajícími šťastnější minulost, prožila poslední léta života.

S postupujícím věkem se její zdravotní stav zhoršoval. V dubnu 1961 oslavila osmdesáté narozeniny; brzy po nich se ještě naposledy vydala do Uherského Brodu. Během zmatků v přeplněném vlaku ji dav povalil na zem, načež si zlomila ruku. V červenci se vrátila do Prahy, ale zanedlouho se jí přitížilo. Zemřela 5. října 1961, téměř půl století po svém manželovi. Byla uložena do hrobu na Malvazinkách, po boku manžela a jeho první ženy, taktéž Josefíny. Zámek Pepčín, kde prožila nejšťastnější období svého života, se obnovy již nedočkal. Postupem času katastrofálně zchátral a na jaře 1981 byl stržen.

Klobas, Oldřich; Šlechtic nejen duchem, AVE, Brno 1993

https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef%C3%ADna_Kounicov%C3%A1

https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Robert_z_Kounic

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pep%C4%8D%C3%ADn