Hitlerův učitel z éry starého Rakouska. Georg rytíř von Schönerer

Měl bezesporu velké charisma. Na první pohled přitom nepůsobil zrovna sympaticky. Byl malé, zavalité postavy, jeho odulý, zarudlý obličej s očima zapuštěnýma v tuku naznačoval sklon k nemírné konzumaci alkoholu. Jakmile však promluvil, působil najednou úplně jinak. Jeho oči se rozzářily, začal pohybovat rukama, obličej získal živou mimiku. Mluvil plným, sonorním hlasem a zdůrazňoval přesně to, co posluchači chtěli slyšet.

Roku 1878 brojil v domovském Waldviertelu proti c. a k. národnostní politice a zejména proti okupaci Bosny a Hercegoviny. Jeden z konfidentů, které na něj nasadila rakouská vláda, výmluvně hlásil: „Obyvatelstvo se nachází v nanejvýš vzrušené náladě, Schönererovi odpůrci jsou v mizivé menšině, všichni zde stojí za Schönererem jako pravým zástupem lidu, hrubým a nenáročným, pro lid jako stvořeným.“

Georg rytíř von Schöner se narodil roku 1842 v rodině zdatného stavitele rakouských železnic, Matthiase Schönerera, který velmi zbohatl a dosáhl povýšení do šlechtického stavu. Otec mu roku 1869 přenechal velkostatek Rosenau u Zwettlu ve Waldviertlu, hornatém kraji poblíž hranice s Čechami. Georg se projevoval jako činorodý člověk; statek vzorně spravoval, modernizoval, v okolí zakládal knihovny i hasičské spolky. K zaměstnancům se choval otcovsky blahosklonně, proto se u nich těšil oblibě.

Zcela zásadní vliv na formování jeho světonázoru mělo období 1866 - 1871, mezi porážkou Rakouska u Hradce Králové a vznikem Německého císařství. Bezmezná hrdost na sjednocení německého národa, kterého krví a železem dosáhl pruský kancléř Bismarck, se v něm mísila s hořkostí, protože rakouští Němci byli z tohoto sjednocení vyloučeni. Odmítal tento stav považovat za definitivní. Národ je mnohem víc než stát! K habsburské dynastii, vládnoucí konglomerátu zemí obývaných mnoha národy, o nichž neměl vysoké mínění, necítil žádnou loajalitu a pokládal ji za postradatelnou. Vývoj jasně přece ukázal, že jedinými pravými německými vládci jsou Hohenzollernové. Ustavení Dvojspolku pokládal za vážnou chybu; rakouští Němci přece patří do Německa! S tímto názorem se nijak netajil, proto jej úřady nechaly policejně sledovat jako nepřítele státu.

Vždy se odvolával na vůli německého lidu, který nemá v Rakousku dostatečné zastoupení, a to ani ve státním aparátu, ani v Říšské radě, ani v tisku. Byl skutečně podmanivým řečníkem a davy jej milovaly. Jeho charisma k němu přitahovalo i řadu mladých intelektuálů, zastávajících nacionální a sociálně reformní postoje. Patřil k nim například budoucí starosta Vídně Karl Lueger či Viktor Adler, který dal později nacionalismu sbohem a založil rakouskou sociální demokracii. Roku 1882 společně zformulovali nacionální Linecký program, požadující přestavbu mnohonárodního Rakouska v německý národní stát, s němčinou jako státním jazykem. Tato přeměna měla v budoucnu usnadnit splynutí Rakouska s Německem. Všeněmci se nenechali zviklat tím, že Německé císařství nejevilo o řešení zhoršujícího se postavení němectva v habsburské monarchii zájem. Kancléř Bismarck nebyl žádný romantik; uvažoval pragmaticky a Rakousko potřeboval jako spojence.

K Bismarckovi, sjednotiteli německého národa, choval Schönerer bezmezný obdiv. Na svém panství jej patřičně uctíval. Severně od zámku v Rosenau nechal postavit Bismarckovu věž, na jejímž vrcholu se každoročně o slunovratu zapaloval oheň. Do několika bludných balvanů, pro tento kraj typických, nechal vytesat žulovým písmem velký nápis Heil Bismarck. Německý kancléř jeho náklonost nijak neopětoval, Schönerer jej však do konce života oddaně obdivoval.

Příznivci velkoněmectví, schönereriáni, měli svá pravidla a svou symboliku. Používali chrpu a runové znaky, potrpěli si na přednášky o slavné německé minulosti, obdivovali lidové umění a kulturu, zavrhovali vídeňskou modernu jako kosmopolitní a židovskou. Ve všeněmeckém hnutí nebylo místo pro tradiční vídeňské fráze Servus či Prosit; na stranických shromážděních zněl úderný pozdrav Heil. Svá těla pangermáni posilovali cvičením na čerstvém vzduchu, vegetariánskou stravou a abstinencí. Neřešili, že vůdce ve zdravém životním stylu nejde příkladem.

Schönererův kult osobnosti ve všeněmeckém hnutí sílil. Nechával se oslovovat jako vůdce, od svých stoupenců očekával bezvýhradnou poslušnost. O zásadních politických otázkách se nediskutovalo, postoj vůdce byl dogmatem, jakýkoliv nesouhlas s ním důvodem pro vyloučení ze strany.

Od 80. let se součástí Schönererova boje za německý národ stal zuřivý boj proti Židům. Odstartovala jej mohutná imigrační vlna na počátku 80. let, kdy se po atentátu na cara Alexandra II., podle ruské státní propagandy spáchanému židovskými revolucionáři, ve východním impériu rozpoutala obrovská vlna násilností vůči Židům. V hrůze z pogromů uprchly z Ruska téměř dva miliony Židů. Schönerer se svými stoupenci důrazně žádal proti uprchlíkům účinná opatření.

Třebaže moderní antisemitismus navazoval na staletou nábožensky motivovanou nenávist, nyní získal nový, rasový rozměr. Souvisel s nástupem popularity darwinovských teorií o přirozeném vývoji, které se z říše zvířat a rostlin přenesly na člověka a lidstvo. Národy najednou začaly být rozdělovány na silné a slabé, vyvinuté a podvyvinuté. Každý pochopitelně chtěl být silný a vyvinutý. Předpokladem k tomu se stávala národní čistota. Etnické míšení, v prostoru střední Evropy po staletí úplně normální, začalo být chápáno jako něco úpadkového a nežádoucího.

Za největší nebezpečí pro čistotu německého národa považoval Schönerer židovský element. Antisemitismus v jeho pojetí se už neobracel jen proti příchozím z východu ve středověkých kaftanech, s pejzy, dorozumívajících se v jidiš. Stejně tak nenáviděl i zcela asimilované Židy moderní vizáže, univerzitně vzdělané, hovořící bezchybnou němčinou. Už nebylo možné vyvázat se z židovství konverzí ke křesťanství: „Žid zůstane Židem, ať se nechá pokřtít, nebo ne!“ Vůdce odmítal činit jakékoliv výjimky: „Pokud jistí pánové tvrdí: I mezi Židy jsou výjimky!, říkám: Dokud mi neukážete výjimku mezi kůrovci, nemohu k takovým ujištěním pojmout důvěru.“

Na veřejných shromážděních schönereriánů se začaly objevovat cedule Židům vstup zakázán! Rasová čistota se stala podmínkou členství ve straně. Na základě árijského paragrafu z roku 1885 museli stranické řady opustit Schönererovi dřívější spolupracovníci, jako byl již zmíněný Viktor Adler nebo historik a publicista Heinrich Friedjung, kteří již byli pokřtění a zcela asimilovaní, ale narodili se židovským rodičům. Přátelé, partneři a spolupracovníci stoupenců hnutí museli být pouze Němci, Židé v žádném případě. Pokud chtěl někdo z schönereriánů uzavřít manželství, musel doložit árijský původ partnera. Stejný princip měl být podle Schönererovy agitace uplatněn i ve veřejné sféře; od Židů měla být očištěna státní i komunální správa, školství i tisk. Závěr, k němuž vůdce došel, byl nekompromisní: „Když nevyženeme Židy, budeme vyhnáni my, Němci!“

Schönerer měl obzvlášť spadeno na vídeňský liberální tisk, který o něm neinformoval příznivě. Předhazoval mu, že slouží židovskému kapitálu a klame německý národ ve jménu Židovstva. Kampaň proti tisku kulminovala v březnu 1888, kdy se vůdce, poněkud posilněný alkoholem, nechal unést a se svými stoupenci násilím vnikl do redakce deníku Neuer Wiener Tagblatt, kde zaútočili na redaktory holemi. Sám korunní princ Rudolf, známý jako liberál a filosemita, se zasadil o to, aby Schönerer stanul před soudem. Jeho chování mu nakonec vyneslo 4 měsíce těžkého žaláře, ztrátu šlechtického titulu i pozbytí mandátu v Říšské radě a veškerých politických práv na 5 let.

Když nastupoval výkon trestu, cestu do věznice lemovaly špalíry jeho příznivců s nadšeným voláním Heil! Na jeho podporu se konaly demonstrace, které zaplavily celé hlavní město. Vůdce všeněmců se stal skutečným národním mučedníkem. Přesto mu záležitost v dlouhodobé perspektivě politicky nepomohla. Vynucená přestávka a jistá ztráta energie, ovlivněná také náklonností k alkoholu, způsobila, že jeho místo začali obsazovat jiní. Sílila sociální demokracie, zvláště schopným se pak ukazoval předák křesťanskosociální strany, někdejší Schönererův spolupracovník Karl Lueger, který demagogii a populistickou rétoriku dotáhl k dokonalosti.

Roku 1897 velkoněmci spustili kampaň proti Badeniho jazykovým nařízením, obstrukcí zcela paralyzovali Říšskou radu a dosáhli pádu vlády. Ve volbách roku 1901, které se už uskutečnily podle všeobecného, ale nikoliv rovného volebního práva, je za to voliči odměnili; místo dosavadních pěti mandátů obdrželi 22 křesel. Většinu těchto poslanců zvolili Němci z Čech, kteří se cítili obzvlášť národnostně ohroženi kvůli české národní emancipací. To už ale byla jen labutí píseň; Schönerera ostatně brzy po volbách opustil důležitý spolupracovník, postrach Čechů Karl Hermann Wolf. Založil si založil vlastní stranu, k níž přešla většina všeněmeckých poslanců.

Ve snaze dát všeněmecké straně nový, oživující impulz, obrátil Schönerer svou nenávist proti katolické církvi. S heslem Pryč od Říma! (Los von Rom!) vystoupil poprvé v roce 1900. Katolická církev slouží habsburskému domu, pravý Němec se musí obrátit k německému náboženství, luteránství! „Nikoliv jezuitský, nýbrž germánský duch ať vládne a panuje v německých zemích!“ Kampaň cílila tu proti jezuitům, tu zase proti zpovědi či jiným tématům spojeným s katolictvím. Všeněmecký tisk hojně informoval o sexuálních výstřelcích kněží v takřka pornografické rovině.

Zde však Schönerer u německých Rakušanů s jejich tradiční katolickou mentalitou narazil. Výlevy všeněmeckých pisálků, že „židovská bible není německou mravně-náboženskou knihou“ a zakladatel křesťanství jako „syn rasové Židovky není žádný árijec“ ke zisku sympatií nevedly, naopak veřejnost odpuzovaly. Popularita křesťanskosociálního vůdce Luegra, který kampaň Pryč od Říma ostře odsoudil, rostla na úkor všeněmců.

Roku 1906 se uskutečnila volební reforma zavádějící všeobecné a rovné volební právo pro muže, proti němuž jakožto požadavku židovské sociální demokracie Schönerer bojoval. V té době už byl většinově vnímán jako směšná postava. Přispívalo k tomu jeho lpění na starogermánských zvycích i každoroční poutě k Bismarckovu hrobu. Ve volbách, uskutečněných roku 1907, všeněmcům zůstaly pouhé 3 mandáty, sám vůdce z parlamentu vypadl. Znamenalo to v zásadě konec jeho politické kariéry. Stáhl se do ústraní, na veřejnosti se už objevoval jen zřídka. Zemřel roku 1921, pohřben byl podle svého přání ve Friedrichsruh nedaleko Bismarckova hrobu.

Pro utváření světonázoru Adolfa Hitlera byl zcela zásadním jeho pětiletý pobyt v c. k. hlavním a sídelním městě (1908 - 1913). Do Vídně přišel za svým snem, stát se umělcem, což se mu nepodařilo, zato se v ní naučil prakticky vše, co později potřeboval jako politik. Schönerer byl v době jeho příchodu do Vídně již politickou mrtvolou; Hitler jej pravděpodobně nikdy neviděl, protože vůdce všeněmců už v té době trávil čas především na svém statku ve Waldviertelu. Sympatie k všeněmeckému hnutí, stejně jako opovržení vůči habsburské monarchii však Hitler choval už dřív, za svých studií na linecké reálce. V době vídeňského pobytu hltal všeněmecký tisk, který Führera stále devótně oslavoval.

Ideál Velkého Německa, jehož základy Schönerer položil, se stal základem Hitlerovy ideologie i politiky. Přestože Schönerera obdivoval, nepřijímal nekriticky vše, co s ním bylo spojeno. Kampaň Pryč od Říma! považoval za politickou chybu. Pochopil, že nemůže brojit proti Židům, zednářům, liberálům, kapitalistům, socialistům, jezuitům, katolíkům a dalším najednou, protože to tříští bojové síly. Zaměřil se na jednoho arcinepřítele, Židy, od nichž pak odvozoval veškeré zlo. To, co Georg von Schönerer započal, se mu podařilo dotáhnout k dokonalosti.

Borovička, M.; Kaše, J.; Kučera, J. P.; Bělina, P.; Velké dějiny zemí Koruny české XII.b (1890 - 1918), Paseka, Praha a Litomyšl 2013

Hamannová, Brigitte; Hitlerova Vídeň - Diktátorova učednická léta, PROSTOR, Praha 2011

Veber, Václav; Hlavačka, Milan; Vorel, Petr; Polívka, Miloslav; Wihoda, Martin; Měřínský, Zdeněk; Dějiny Rakouska, NLN, s. r. o., Praha 2002

https://de.wikipedia.org/wiki/Georg_von_Sch%C3%B6nerer