„Tlupa lupičů a žhářů,“ prohlásil Schwarzenberg. Odpovědí byl monumentální Husův pomník

Jednání sněmu právě dospělo ke stavbě nového Českého (dnes Národního) muzea. Monumentální budovu na horním konci Václavského náměstí měl obepínat pás opatřený 72 votivními destičkami se jmény význačných českých osobností, vybraných zemským výborem, ovládaným staročechy. Mladočeský poslanec, kolínský lékař Josef Šíl, neočekávaně vyjádřil údiv nad tím, že chybí jméno, které považuje v české historii za nejvýznamnější: mistr Jan Hus.

Poslanec ve své řeči vylíčil světodějný význam Jana Husa jako bojovníka za svobodu lidstva. Upozornil, že neuvedení Husova jména na budově muzea památce velikána nijak neuškodí, uvrhne však do hanby ty, kteří takové rozhodnutí učinili. „Není to nic nového v dějinách, že se národ styděl za své národní veleduchy, že se za ně hanbil. Ale v takových dobách nemluvilo se o pokroku národa!“ Projev zakončil výzvou zemského výboru, aby své rozhodnutí neprodleně změnil.

Josef Šíl, stejně jako po něm řečnící poslanec Karel Adámek, zmínili protestní list české šlechty z roku 1415 proti Husovu upálení, stvrzený 452 pečetěmi. To byl chytrý útok proti současné šlechtě, jejíž významní reprezentanti v zemském sněmu zasedali. Podívejte, jak se tehdejší česká šlechta Jana Husa proti církvi zastala, a vám nestojí za jedinou tabulku na budově muzea!

Jaké bylo politické pozadí Šílova plamenného projevu? Dominantní silou české politiky stále byla staročeská strana, ale v jejím mocenském monolitu se začínaly objevovat trhliny. Stál proti ní čím dál sofistikovanější a sebevědomější protivník; liberálně nacionální mladočeši, vyznačující se ostrou rétorikou a radikálními požadavky. Kladli velký důraz na legendy, jejichž uctívání mělo stmelovat český národ. Přední místo mezi nimi zaujímalo husitství a jeho důležité postavy. Staročeši se k uctívání této legendy připojit nemohli; museli brát ohled na konzervativní, katolické křídlo vlastní strany a především na své hlavní spojence, historickou českou šlechtu ve velkostatkářské kurii. Tito konzervativní kavalíři měli na české dějiny zcela jiný náhled. Mladočeši neváhali jakékoliv slabosti své politické konkurence využít až demagogickým způsobem, což ukázala i tato husovská debata.

Ke slovu se konečně dostal kanovník Klement Borový, poslanec za velkostatkářskou kurii, který už netrpělivě vyčkával, až domluví mladočeští předřečníci. V jakési snaze o vyváženost přiznal Husovi zásluhy o české písemnictví a literaturu, ovšem v náboženské rovině jej označil za náčelníka bludu a husitství za období zkázy. Když mluvil o desítkách klášterů a kostelů, vybudovaných za Karla IV. a zničených husity, přehlušil jej výkřik poslance Václava Pernera: „To vám patřilo!“ V dalším průběhu debaty už nic nenasvědčovalo tomu, že husitská revoluce patří dávné minulosti. „Papeženci!“ rozléhalo se hlučně z mladočeských lavic. „Ještě dnes byste ho upálili!“

Olej do ohně ve stále vzrušenější debatě přilil význačný historik a konzervativní staročech, bývalý rektor Karlo-Ferdinandovy univerzity Václav Vladivoj Tomek, když ve svém projevu poněkud netakticky politoval, že se po Bílé hoře nepodařilo pokatoličtit celý český národ. Tím poskytl munici značné části české publicistiky, která protestovala proti cynickému ospravedlňování násilné rekatolizace.

Přední mladočeský rétor Eduard Grégr přednesl dlouhý projev, v němž vyzdvihl Husa především jako vlastence a příklad občanské statečnosti. Už se zdálo, že bouřlivá debata spěje ke konci, ale vrchol měl teprve přijít. O slovo se přihlásil zástupce velkostatkářské kurie, třicetiletý princ Karel Schwarzenberg, budoucí hlava orlické sekundogenitury předního šlechtického rodu.

Schwarzenberg připustil, že Hus má zásluhy literární a filologické, ale pak přišla ta část projevu, která u mnohých vzbuzovala rozhořčení ještě dlouhé desítky let poté. Husovo učení označil za příčinu válek husitských, války třicetileté a všeho neštěstí, které se na český národ sneslo. „Husitské učení není ničím jiným než komunismem 15. století,“ pronesl princ a pokračoval, „mezi husity bylo na počátku onoho hnutí mnoho charakterů ctihodných, však bohužel brzy zvrhli se v tlupu lupičů a žhářů.“ Na závěr se hrdě přihlásil ke svým předchůdcům z rodu Rožmberků, kteří patřili k předním bojovníkům proti husitství: „Když růže byla znamením boje proti husitům v Čechách, já bych byl pyšným, kdyby naše modro-bílá vlajka byla znamením odporu a boje proti vašemu neo-husitismu.“

Schwarzenbergův projev se stal příslovečnou jiskrou do sudu prachu. Husovská debata se následně ze sněmovních lavic přenesla na veřejnost, kde rovněž cloumala emocemi. Tisk zaplavily všemožné burcující titulky. Banda lupičů a žhářů, hřímal úvodník Národních listů, vlivného mladočeského deníku, ostře vytýkajícího historické šlechtě, že potupila památku mistra Jana Husa, kterého nám závidí celý svět. Celá husovská aféra měla jistý, lehce absurdní rozměr. Mistr Jan Hus rozhodně nebyl žádné tabu. V Jičíně stál už od roku 1872 jeho pomník, náměstí a ulice českých měst mnohde změnila název na Husova. Také pražská městská rada, přestože ji ovládali staročeši, nechala původně Dominikánskou ulici přejmenovat na Husovu. Ostatně, zasedání městských starších již nějaký ten rok probíhalo pod velkým obrazem od malíře Václava Brožíka, znázorňujícím mistra Jana Husa před kostnickým koncilem.

Mladočeši se rozhodli aféru využít k rozsáhlé ofenzivě proti své politické konkurenci. Staročeši upozorňovali, že mladočechům o odkaz Jana Husa ve skutečnosti nejde, pouze jej chtějí zneužít k politické agitaci. To nebylo příliš vzdáleno od skutečnosti, avšak dobře cílená, úderná mladočeská rétorika si dokázala získávat sympatie veřejnosti. Brzy se jí podařilo zatlačit staročechy do defenzivy. Celá záležitost dosud dominantní českou stranu poškodila a stala se předzvěstí jejího střemhlavého politického pádu, který přišel přibližně o rok později v důsledku punktací.

Netrvalo dlouho a vynořila se idea, že pokud šlechta, staročeši a katolická církev odpírá Husovi malou tabulku na budově Českého muzea, odpovědí národa musí být nádherný, důstojný pomník této velké, nyní tak potupené české osobnosti. Národní listy k tomu brzy nepřímo vyzvaly; otiskly dopisy čtenářů, požadujících vybudování pomníku a uvedly, že do redakce už čtenáři posílají peníze. Již 3. prosince 1889 se na první stránce deníku objevila výzva Lide český!, propagující myšlenku celonárodní sbírky. Brzy se sešlo úctyhodných 50 tisíc zlatých.

Vznikl Spolek pro zbudování pomníku mistra Jana Husi, do jehož čela byl zvolen všeobecně respektovaný Vojta Náprstek. Místodržitelství ustavení spolku zprvu nepovolilo, považovalo jej za protikatolickou provokaci. Avšak Rakousko bylo právním státem a budování pomníků patřilo zcela do kompetence obcí, proto vládní moc nemohla vzdorovat dlouhodobě; po úpravě stanov se spolek úředního posvěcení dočkal. Záležitost usnadňoval postoj mladočechů, kteří náboženský význam pomníku nijak nevyzdvihovali; podle jejich četných vyjádření naopak neměl být proti katolíkům zaměřen. Nábožensky vlažní, mnohdy dokonce ateisticky zaměření mladočeši viděli v Husovi především velkého českého vlastence a národního mučedníka.

Proti zbudování památníku samozřejmě vznášela námitky katolická církev, poukazující na zranění citů věřících. Třebaže v pražské městské radě měli většinu staročeši, kteří tyto námitky museli brát vážně, brzy převládl názor, že město poskytnout pozemek k vybudování památníku musí. Vyvstala otázka, na níž se vhodná odpověď hledala léta; kde má být umístěn?

Už na prvních schůzích spolku zaznívalo, že úplně nejvhodnější by bylo Staroměstské náměstí, doprovázeno vždy povzdechem, že to není možné, neboť na místě už stojí mariánský sloup. Komise pražské radnice shledala vhodným místem Malé náměstí staroměstské, načež proběhla první umělecká soutěž, kterou vyhrál sochař Vilém Amort. Brzy se však ukázalo, že plánovaná dopravní regulace náměstí, počítající s vybudováním tramvajové trati, stavbu pomníku neumožňuje.

Ve hře se ocitlo Václavské a Betlémské náměstí. Pro druhou variantu dlouhodobě horoval profesor pražské univerzity T. G. Masaryk, který počátek své politické kariéry sice spojil s mladočechy, ale rychle se s nimi rozešel a v čele kroužku realistů vystupoval proti jejich nacionalistické demagogii. V Husovi viděl především náboženského reformátora a v Betlémském náměstí místo, na které přirozeně patří. Převažovaly však hlasy, shledávající toto náměstí pro předního národního mučedníka málo reprezentativním.

Pořádný poprask vzbudil výsledek umělecké ankety, které se zúčastnily osobnosti zvučných jmen, jako byl Josef Schulz, Josef V. Myslbek, Josef Zítek, Bohuslav Schnirch, Celda Klouček či František Ženíšek. Výsledek byl poměrně jednoznačný a nutno říct, že vyzníval extrémně, až obrazoborecky. Mistr Jan Hus patří na Staroměstské náměstí! Sochu Panny Marie, která tomuto úmyslu překáží, je nutno odstranit, případně posunout blíž před Týnský chrám, kde by jí však musely ustoupit domy tam stojící.

Proti závěru ankety, v němž shledali neslýchaný vandalismus, urážející city všech křesťanských katolíků, ostře protestovali klerikálové i církevní činitelé. Uvnitř spolku pro postavení pomníku však začala tato idea vítězit. Důstojné místo pro pomník největší české osobnosti je jedině náměstí Staroměstské, „kde dosud stojí socha mariánská, oslavující povalení české samostatnosti a Bílou horu. Ať se tato socha odstěhuje někam jinam, na nádvoří paláce arcibiskupského, nebo někam do rakouských kasáren!,“ rozohnil se na valné hromadě spolku ing. Kukáň. Jeho názor nebyl rozhodně ojedinělý.

Ve sboru pražských obecních starších stoupenců Staroměstského náměstí přibývalo, byť se o záměru vedly vzrušené debaty. Jaké vlastně bylo mínění většinové české populace? To je otázka, na niž nelze spolehlivě odpovědět. Mladočeský nacionalismus v 90. letech 19. století české politice dominoval, ale velká většina Čechů se dosud hlásila ke katolické církvi, byť jejich náboženské cítění často bylo už jen povrchní a formalistické. Katolický tábor se každopádně dokázal na obranu pražské Bohorodičky zaktivizovat. Na radnici mířily katolické petice a deputace, církevní hierarchie, katolický tisk i všemožné katolické spolky záměr nesmlouvavě kritizovaly. Odstranění či posunutí mariánského sloupu bylo sporné nejen z ideologického, ale rovněž památkářského hlediska. Ani mladočeši nedokázali odhadnout, jaké následky by prosazení záměru přineslo. Proto nakonec zvítězilo kompromisní stanovisko; Jan Hus na Staroměstském náměstí bude, ale Panna Marie zůstane na svém místě.

Při velkolepé slavnosti pokládání základního kamene, která proběhla 6. července 1903, už i z úst radikálních mladočeských rétorů zněly výroky, naznačující symbiózu kostnického mučedníka s Pannou Marií, kterou měl mít ve velké úctě. To se ostatně shodovalo i s poznatky význačného dobového historika Josefa Pekaře. V nové umělecké soutěži, uspořádané roku 1901, zvítězil sochař Ladislav Šaloun, jehož návrh shledala porota umělecky zdaleka nejhodnotnějším. Původní myšlenka, odhalit pomník roku 1909, k pětisetletému výročí Dekretu kutnohorského, se ukázala nereálnou; vlastní výstavba započala až roku 1913. 

Tehdy se o výstavbě zřejmě dověděl následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand d´Este a jako bigotní katolík byl pohoršen. Vznesl dotaz k místodržiteli Českého království Františku knížeti Thunovi, zda by bylo možné výstavbu zakázat. Místodržitel pro arcivévodu vypracoval rozsáhlý rozklad, v němž vysvětloval, že takový krok by byl politicky nemoudrý a měl by dalekosáhlé, nepředvídatelné důsledky. I kdyby následník trůnu trval na svém, zřejmě by narazil u vídeňského Nejvyššího soudu.

Velké slavnostní odhalení, chystané k pětisetletému výročí mistrova upálení 6. července 1915, se nakonec neuskutečnilo; vojensko-byrokratický režim, který monarchii po vypuknutí války ovládl, veřejnou slavnost nepovolil. Ani po skončení války na ni nedošlo; byla vyhlášena samostatná Československá republika a národ již měl jiné starosti.

Symbióza národního mučedníka s Bohorodičkou trvala pouze tři a čtvrt roku. Obrovský, snad čtvrtmilionový tábor lidu, který se konal 3. listopadu 1918 na Bílé hoře k oslavě znovunabytí samostatnosti, se následně přesunul na Staroměstské náměstí, kde došlo ke spontánnímu povalení sloupu. Bezpečnostní složky sotva vzniklé republiky nebyly schopny ani ochotny takové síle čelit. Po více než sto letech, roku 2020, byla na náměstí vztyčena replika sloupu. Sousedství obou monumentů, vypovídajících mnohé o době svého vzniku a snad i jejich vzájemná symbióza tak byla obnovena.

Borovička, M.; Kaše, J.; Kučera, J. P.; Bělina, P.; Velké dějiny zemí Koruny české XII.a (1860 - 1890), Paseka, Praha a Litomyšl 2012

Galandauer, Jan; Pomník mistra Jana Husa - český symbol ze žuly a bronzu, Havran, Praha 2008

Pernes, Jiří; Spiklenci proti Jeho Veličenstvu, Barrister & Principal, Brno 2002

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pomn%C3%ADk_mistra_Jana_Husa