Masarykův projekt nezávislého československého státu. Úspěch nebo selhání?

Že ústřední roli v procesu zřízení českého, resp. československého nezávislého státu sehraje zrovna profesor filozofie Tomáš Garrigue Masaryk (1850 - 1937), to by ještě v první polovině roku 1914 netipoval pravděpodobně nikdo. Masaryk z české politické scény nesporně vyčníval svou vzdělaností, mezinárodním rozhledem i množstvím zahraničních kontaktů, ale jinak byl spíš politickým outsiderem. Ve vídeňské Říšské radě zastupoval svoji realistickou stranu jako jediný poslanec. Přestože k rakouským vládám často zaujímal opoziční postoj, jasně se za Rakousko stavěl a odmítal české státoprávní fantazie. Na český radikální nacionalismus pohlížel odmítavě.

Přesto brzy po vypuknutí války jako jediný z českých politických představitelů odešel do exilu, kde začal neúnavně propagovat svůj projekt nezávislého českého, resp. československého státu. Zcela se odklonil od politického odkazu Františka Palackého (1798 - 1876), spočívajícího v tezi, že úplně samostatný český stát je nereálný a optimální podmínky pro národní vývoj Čechům zajistí spravedlivě uspořádané Rakousko. Palackého myšlenka představovala úhelný kámen české politiky až do vypuknutí světové války, avšak důležitou roli hrála i poté.

Proměna téměř pětašedesátiletého evolucionisty a moralistního pacifisty v muže války a revoluce je zajisté fascinující. Přitom není znám bezprostřední impuls, který ji vyvolal. Lze doložit, že po vypuknutí války provedl určitou politickou sondáž; hovořil mimo jiné s bývalým rakouským premiérem Ernstem Koerbrem. Dospěl k jistotě, že pokud Centrální mocnosti zvítězí, čeká český národ tvrdý germanizační tlak. Protože vzájemný antagonismus Čechů a Němců shledal v rámci Rakouska neřešitelným, měla být válka využita k rozbití monarchie a vytvoření samostatného českého státu. To však samo o sobě nestačilo; zároveň pokládal za nutné položit Německo na lopatky tak razantně, aby byla otupena jeho agresivita a na delší čas se vzdalo militarismu.

Masarykův projekt nezávislých Čech (Independent Bohemia), jak jej zpočátku pracovně nazýval, vycházel z myšlenky, že habsburská říše zklamala, protože nedokáže vyřešit protichůdné zájmy mnoha svých národů. Z jejích trosek měly povstat samostatné národní státy. Základem nově vyprojektovaného státu se měl stát československý národ. Masaryk jej nikdy přesně nedefinoval, ale jeho představa se nacházela někde na hranici etnického a politického chápání národa.

Věřil, že československý stát bude životaschopný a dosáhne prosperity i v případě, že převezme rozhodující část státního dluhu po habsburské monarchii. To bylo důležité, protože zejména Británie měla v Rakousku-Uhersku značné pohledávky. Nový stát se měl zahraničněpoliticky orientovat převážně na západní demokracie s důrazem na anglosaský svět, což bylo v tehdejším politickém myšlení Čechů neobvyklé. Rusku příliš nedůvěřoval, na druhou stranu pro něj představovalo významný silový faktor, tvořící přirozenou protiváhu německému expanzionismu. Až do bolševické revoluce považoval za důležité, aby nově vytvořený stát měl s Ruskem společnou hranici.

Masarykova představa územního rozsahu státu byla skromnější než jeho výsledná podoba, dojednaná na pařížské mírové konferenci. Zahrnovala historické země, Čechy, Moravu a rakouské Slezsko, Slovensko, jehož hranice měly být vymezeny rozšířením slovenského etnika. Jižní hranici Slovenska by určovalo severní rameno Dunaje a Ipeľ; nepatřil by k němu tedy maďarský Žitný ostrov. Obsažení většího množství maďarské populace do státu pokládal Masaryk za riskantní. Východní hranici československého státu mělo vymezovat rozhraní slovenského a rusínského etnika. Až do bolševické revoluce v Rusku Masaryk vůbec neuvažoval o připojení Podkarpatské Rusi; tu mělo získat Rusko.

Pro Masaryka, stejně jako většinu českých politiků té doby, měly značný význam historické hranice českých zemí. Nebylo to však kvůli umanutosti historií; uvědomoval si, že historické země včetně území osídleného Němci tvoří přirozený geografický a hospodářský celek. V případě jeho narušení by nový stát ekonomicky utrpěl, což by ohrozilo jeho schopnost splácet dluhy po habsburské říši.

Přesto se Masaryk nebránil myšlence jistých úprav historických hranic podle etnického klíče. Netrval na zahrnutí území, která nebyla pro Čechy ze strategického a hospodářského hlediska nezbytná. Nejprve navrhoval korekci o výběžky, následně i o část jižních Čech a jižní Moravy. Později vyslovil myšlenku vzdát se Chebska, ale jen minimálně byl ochoten upravovat hranici severních Čech, kde se nacházel životně důležitý průmysl i naleziště nerostných surovin. Korekce hranic by podle jeho propočtů snížily počet Němců v novém státě o 1 milion. Mohl je kompenzovat například zisk Kladska, obývaného početnou českou menšinou. Přestože se žádné korekce nakonec neuskutečnily, v 30. letech se k této představě česká politika, tváří v tvář hitlerovskému nebezpečí, vracela.

Masaryk občas vznášel maximalistické požadavky, jako například nároky na Lužici, již zmíněné Kladsko či koridor. Geograficky i politicky poněkud bizarní myšlenka 200 km dlouhého koridoru v oblasti dnešního Burgenlandu, spojujícího český stát s budoucím státem jižních Slovanů, nebyla Masarykovým nápadem; poprvé se objevila v rámci projektu Slovanské říše Karla Kramáře (1860 - 1937). Koridor měl nejen usnadnit Čechům přístup k moři, ale i přetnout maďarský klín v souvislém slovanském osídlení a znemožnit spolupráci Maďarů s Němci. Obecně však u Masaryka návrhy tohoto typu nepřesahovaly rámec běžné diplomatické taktiky kladení maximalistických požadavků, z nichž lze ustupovat.

V roce 1914 byla naprosto standardním státním zřízením v Evropě monarchie. Republiky představovaly výjimku potvrzující pravidlo. Všechny státy, které dosáhly v 19. nebo na počátku 20. století v Evropě nezávislosti, byly rovněž monarchiemi. Ani Masarykův projekt se v počátečních fázích války tomuto pravidlu nevymykal. Československý stát měl být monarchií; jako vhodnou vládnoucí dynastii Masaryk navrhoval dánskou nebo belgickou, později i anglickou. Následně připustil, ač nerad, že by na český trůn mohl usednout i nějaký ruský velkokníže, což zdůvodňoval popularitou této myšlenky v českém prostředí. Neznamená to ovšem souhlas s nějakou personální unií s Ruskem, jak je tato myšlenka někdy mylně vykládána. Zmínil však opakovaně možnost personální unie se Srbskem, podmíněnou realizací koridoru spojujícím území obou států.

Ruská únorová revoluce v roce 1917, která smetla největší monarchii světa, prestiží monarchismu otřásla. Následně vstoupila do války nejsilnější republika světa, USA, jež postupně získala na evropském bojišti převahu. Demokratický étos, provázející zapojení USA do evropského konfliktu zasadil monarchismu smrtelnou ránu. Od roku 1917 považoval Masaryk za zcela samozřejmé, že nový stát bude republikou.

Masaryk se důsledně držel demokratické linie. Odolal svodům stát se diktátorem, ač jej tímto směrem vábili legionáři. Nová republika měla být zasazena do výrazně demokratického rámce, obsahujícího všeobecné a rovné volební právo, poměrné zastoupení, odluku církve od státu, rovnoprávnost žen i menšinová práva. Vznik nového státu měly provázet rozsáhlé hospodářské a sociální reformy. Od začátku Masaryk počítal s pozemkovou reformou spojenou s vyvlastněním velkostatků, což mělo zlomit dosud značnou hospodářskou moc mohutného bloku historické šlechty, která se v Masarykových očích odnárodnila a přimkla k Habsburkům. Reformní kurz nebyl prázdnou floskulí určenou k oklamání obyvatelstva; nově vzniklý stát skutečně nesl výrazně pokrokový obsah. V jeho světle vybledl tradiční český nacionální liberalismus, ale také socialismus, jen těžce překonávající válečnou krizi.

Jako řešení palčivé německé otázky v novém státě naznačoval Masaryk možnost územní autonomie. Představa vycházela z dlouhodobé zkušenosti Čechů, podle níž není samostatná státní existence podmínkou k plnohodnotnému národnímu životu. Masaryk nepočítal s tím, že Němci přijmou československou státnost ihned za svou, což vystihuje jeho známý výrok, podle něhož Československo potřebuje ke své stabilizaci 50 let klidného vývoje. V reálu mu nebyla dopřána ani polovina uvedeného času. Pokud se Masaryk v něčem zmýlil, nebyl to ani tak projekt nezávislého státu samotný, ale spíš jeho spojenci. Masaryk doufal, že jednota válečných vítězů vydrží aspoň tak dlouho, jako vydržela po Vídeňském kongresu v roce 1815, který udělal tečku za napoleonskými válkami. To se nestalo. Berlínu se brzy vrátil dobyvačný apetit, přičemž mocenské zajištění poměrů ve střední Evropě bylo chabé.

Představa jednotného československého národa vycházela z geopolitické nutnosti (stejně jako ve shodné době myšlenka jednotného trojjmenného národa Srbů, Chorvatů a Slovinců). Měla překonat obklíčení Čechů německým živlem a Slováky na oplátku osvobodit od maďarského jha.

Masaryk byl přesvědčen, že národotvorné procesy ve střední Evropě ještě nejsou ukončeny. Věřil, že zřízení společného státu Slováky přiblíží Čechům natolik, aby s nimi vytvořili přes zjevné kulturní a jazykové rozdíly aspoň jednotný politický národ. Ve skutečnosti mělo založení Československa na Slováky účinek přesně opačný. Nesrovnatelně příznivější podmínky než ty, které jim předtím poskytoval uherský stát, zapříčinily, že se Slováci ve velmi krátké době stihli dotvořit v sebevědomý národ s vůlí spravovat si svoje záležitostí samostatně. To však zároveň znamená, že úloha československého státu byla pro národní emancipaci Slováků veskrze pozitivní. Byť je to zjednodušené, lze říct, že Československo v rekordně krátké době vykonalo pro Slováky tu samou službu, kterou Čechům předtím prokázalo Rakousko.

Nebýt konstruktu československého národa, žádný národ by v novém státě neměl většinu. Jelikož československý národ byl fikcí, Československo skutečným národním státem nebylo. Jediné opravdové národní státy, vzniklé na troskách habsburské říše, stály paradoxně na straně poražených; nové Rakousko a Maďarsko. Československo zůstalo fakticky stejně mnohonárodní, jako bylo předtím Rakousko-Uhersko a zdědilo všechny jeho národností problémy. Pakliže v rámci habsburské monarchie neměly řešení, nemohly být řešitelné ani v Československu.

Dnes je poměrně populární představa, podle níž Československo nemělo být založeno na národním principu, ale jako otevřeně mnohonárodní stát na občanském základě. Tato představa je však zcela ahistorická. Jestliže mnohonárodní říše zklamala, jaký smysl by dávalo zakládat na jejích troskách jiný mnohonárodní stát? To by byla podivná myšlenka a Masaryk by pro ni nezískal ani podporu Dohody, ani české a slovenské veřejnosti. Pokud by státy, které nahradily Rakousko-Uhersko neměly být národní, chyběl by zkrátka důvod, aby vůbec vznikly. I kdyby se tak nějakým zvláštním řízením osudu stalo, občanský princip by stejně nedokázal vytvořit tmel, nutný k udržení státu.

Vývoj ve střední Evropě dospěl do stádia, kdy (až na malé výjimky) každý jedinec sám sebe viděl předně jako příslušníka určitého etnicko-jazykového národa. Na konci první světové války, v étosu vyzdvihujícím právo na sebeurčení národů, byla touha po národních státech obrovská; jednotlivé národy však měly ohledně územního vymezení toho svého značně protichůdné představy. Vítězové války trend národního sebeurčení akceptovali, s podmínkou, že nové národní státy budou respektovat menšinová práva. To se zpravidla nenaplnilo. Křiklavý příklad představovali Slovinci, Chorvati a Němci žijící na území, které získala Itálie. Ti spadli pod národnostní útlak takové intenzity, proti níž působila někdejší maďarizace Slováků ještě vcelku liberálně. Pouze Československo se snažilo o spravedlivou menšinovou politiku, avšak nebylo to nic platné; národnostní menšinou nechce být dobrovolně nikdo.

Přes výše uvedené problémy spojené s ustavením Československa můžeme konstatovat, že historie dala Masarykovi za pravdu. Koncept národního státu se v evropských podmínkách ukázal jako nejnosnější. Podíváme-li se na současnou mapu Evropy, velké mnohonárodní státy na ní už nenajdeme. Multietnická Osmanská říše zkolabovala ještě dřív než Rakousko-Uhersko. Ohromná ruská carská říše sice získala násilnou transformací v socialistickou federaci sovětů druhý život, ale i tak se nakonec rozpadla. Minulosti už nenávratně patří také mnohonárodní Jugoslávie. Roku 1922 začal rozpad Spojeného království odtržením Irska. Proces vzniku národních států není v Evropě dosud ukončen; dnes můžeme sledovat snahy Katalánců či Skotů směřující k vlastní státnosti. Ukazuje se být pravidlem, že národ, jehož potřeby v kulturní, jazykové a školské oblasti jsou naplněny, přirozeně a nevyhnutelně usiluje o realizaci potřeb politických, jejichž vrcholem je vždy samostatný stát.

Palackého dědictví, od něhož se Masaryk se zásadně odklonil, přesto z historického vědomí Čechů nezmizelo. Na povrch se plně vynořilo během 90. let, kdy převládla představa, že Čechům zajistí trvalou ochranu, stabilitu a prosperitu pouze rámec širšího, nadnárodního společenství. Vstup do NATO a zejména do Evropské Unie byly zatím posledními strategickými cíli, v nichž zavládla široká shoda napříč českou společností. Přesto i pro toho, kdo si dosud uchovává víru ve federalistickou budoucnost Evropy, je asi těžko představitelný jiný základní stavební prvek takového uspořádání, než je národní stát.

Meziválečné Československo (analogicky i Jugoslávii) bude historie patrně nahlížet jako jakýsi přechodný typ státu, který ještě není státem národním, ale vývojově k němu směřuje. Kritický pohled na dějinný vývoj je zcela v pořádku, okolnosti vytvoření Československa nevyjímaje. Ale rozhodně není na místě ustavení tohoto státu zavrhovat, neřkuli si kvůli němu sypat popel na hlavu. Naopak, vznik Československa, zrození naší novodobé státnosti, rámované výrazně demokratickým obsahem, je jedním z nejvýznamnějších momentů naší historie, na který můžeme být přiměřeně hrdí.

Zdroje a literatura:

Galandauer, Jan; Vznik Československé republiky 1918, Svoboda, Praha 1988

Křen, Jan; Konfliktní společenství - Češi a Němci 1780-1918, Karolinum, Praha 2013

Rychlík, Jan; Rozpad Rakouska-Uherska a vznik Československa, Vyšehrad, Praha 2022

Soubigou, Alain; Tomáš Garrigue Masaryk, Paseka, Praha a Litomyšl 2004

Taylor, Alan John Percivale, Poslední století habsburské monarchie, Barrister & Principal, Brno 1998