Pittsburská dohoda. Byli Slováci Masarykem podvedeni, nebo nepochopili situaci?

Pittsburská dohoda vznikla během jednání nejvlivnější slovenské organizace v USA, Slovenské ligy v Americe s Českým národním sdružením a Svazem českých katolíků, které proběhlo 30. - 31. května 1918. Zda dokument zformuloval Tomáš Garrigue Masaryk osobně nebo ne, v tom se svědectví neshodují, avšak z titulu předsedy Národní rady československé jej podepsal. Obsahuje celkem šest bodů:

Již od roku 1919 počínají stížnosti slovenských autonomistů, že je Masaryk napálil, protože při budování československého státu nebyl zohledněn druhý bod dohody, přiznávající Slovensku autonomii. Andrej Hlinka, čelný představitel slovenského autonomismu, prohlásil, že Pittsburská dohoda má platnost zákona a unitární forma Československa je jeho porušením. Masaryk oponoval, že nešlo o smlouvu, ale dohodu krajanských sdružení. Poukazoval také na závěrečnou klauzuli stanovující, že o uspořádání nového státu rozhodnou jeho právoplatně zvolení představitelé.

Úloha českých a slovenských krajanů v zahraničí byla pro Masarykovu koncepci samostatného Československého státu klíčová. Aby svůj cíl prosadil u velmocí Dohody, bylo třeba je přesvědčit, že s ním souhlasí většina Čechů a Slováků. Získat relevantní důkazy z domova nebylo reálné, proto se musel opřít o krajanské komunity v zahraničí.

Největší krajanské kolonie se nacházely v USA; dohromady tam tvořili čeští a slovenští přistěhovalci první a druhé generace okolo 1,5 milionu obyvatel. Zatímco České národní sdružení se stalo oporou Masarykovy zahraniční akce již velmi brzy, situace ve slovenské komunitě byla odlišná. Slováci v USA necítili žádnou sounáležitost s Čechy ani s nimi nepěstovali žádné vztahy. Na rozdíl od Čechů, kteří v Americe často rychle dosáhli společenského vzestupu, Slováci měli horší výchozí pozici a obvykle vykonávali méně kvalifikované dělnické práce. Jejich komunita však byla početnější; tvořila druhou největší slovanskou skupinu v USA (po Polácích). Protože se většinou soustřeďovali, podobně jako Češi, v průmyslových oblastech severovýchodu USA, mohli ovlivňovat volby do Kongresu a federální vláda je nemohla ignorovat.

Slovenská liga v Americe (SLA) byla založena v roce 1907, během vlasteneckého vzepětí po masakru v Černové. O poměry na Slovensku se živě zajímala. Jelikož slovenští emigranti už opustili Uhry, nedělalo jim potíže tento stát zcela zavrhnout. Už v roce 1914, krátce po vypuknutí války, přijali deklaraci, žádající pro Slovensko právo na sebeurčení. Nebyl to příliš konkrétní požadavek; mohl znamenat jak úplnou nezávislost, tak i ve slovenských panslavistických kruzích oblíbenou myšlenku připojení k Rusku. Některým slovenským představitelům začínalo být pod vlivem války jasné, že představa ničím neomezené slovenské suverenity je nereálná, proto se obrátili ke spolupráci s Čechy. Čelné místo mezi nimi zaujal tehdejší předseda SLA Albert Mamatey, který našel společnou řeč s předsedou Českého národního sdružení Ludvíkem Fisherem. Výsledkem společných jednání se v roce 1915 stala Clevelandská dohoda, předchůdkyně Pittsburské dohody.

Američtí Slováci si budoucí československý stát (v jejich pojetí česko-slovenský) představovali podobně jako dualistické Rakousko-Uhersko, přičemž Slovensko by hrálo roli Uherska. Slováci se vcítili se do role arogantních maďarských pánů, z jejichž moci díky emigraci unikli. Představovali si, že s Čechy budou vyjednávat o vzájemném uspořádání vztahů stejně tvrdě, jako jejich bývalí páni s habsburskou dynastií. Clevelandská dohoda tuto představu do značné míry akceptovala. Mluví vyloženě o federálním svazku států, spojených personální unií (stále ještě se počítalo s monarchií).

O Masarykovi se traduje klišé, že byl čechoslovakistou. Masaryk sám tento termín, který má původ zřejmě v dobové komunistické hantýrce, nikdy nepoužil. Čechoslovákem byl tak nějak přirozeně. Jeho otec byl Slovák, dětství a dospívání prožil v těsném kontaktu s babičkou a bratranci z Kopčan. Lidé z jeho rodného moravského Slovácka se tehdy nepovažovali za nějak etnicky odlišné od obyvatel Záhorie na druhém břehu Moravy. Všichni mluvili velmi podobným nářečím. Masarykův otec Josef byl v matričním zápisu uveden ještě po maďarsku jako Maszárik. Tomáš Masaryk o maďarskou formu příjmení rozhodně nestál, ale beze všeho se mohl psát česky jako Masařík. Přesto se rozhodl pro slovenskou variantu. V 80. a 90. letech na něj kvůli tomu útočili čeští nacionalisté, kteří si to vykládali jako nedůvěru a odtažitost k českému národu.

Masaryk byl před rokem 1914 jedním z mála českých politiků, kteří se o Slovensko a Slováky upřímně zajímali. Stal se duší periodika Hlas, kolem kterého se sdružili především mladší národně uvědomělí Slováci, jako byl Vavro Šrobár, Pavol Blaho nebo později Milan R. Štefánik. Společně s „hlasisty“ Masaryk polemizoval se všemi relevantními politickými směry na Slovensku: s konzervativci okolo Slovenské národní strany, s proruskými panslavisty Svetozára Hurbana-Vajanského i s klerikály formujícími se okolo Andreje Hlinky. Avšak až do roku 1914 Masaryk o nějakém politickém sjednocování se Slováky, které nebylo ani trochu reálné, neuvažoval. Své úsilí směřoval spíš ke zlepšení těžkých životních podmínek Slováků a jejich podpoře proti maďarizaci.

Situace se radikálně změnila po vypuknutí první světové války, když Masaryk zavrhl Rakousko a jako alternativu proti němu postavil vlastní koncept československého státu. Přestože byl Masaryk profesorem filozofie, nebyl naivní a přehnaně idealistický; dobře si uvědomoval, že sebechytřejší argumenty jsou v politice málo platné, pokud chybí síla k jejich prosazení. Bylo mu jasné, že nový stát musí fungovat v praxi, ne jen jako chytré schéma na papíře. Kromě toho byl přesvědčen, že svoboda a právo národů na sebeurčení se nemůže zastavit před uherskou hranicí. Rozpad na národní státy se musí týkat celého území říše. Samotní Češi by jen s krajními obtížemi vzdorovali německé hegemonii, proto měli Slováci navýšit jejich populaci a umožnit jim únik z německého obklíčení. Češi by na oplátku pomohli Slovákům zbavit se maďarské nadvlády. Masaryk věřil, že Češi a Slováci přes zjevné kulturní a jazykové rozdíly jsou schopni vytvořit jednotný politický národ. Jeho vize možná nebyla reálná, avšak nebyl s ní zdaleka osamocen, nadchli se pro ni i mnozí příslušníci národně uvědomělé slovenské inteligence.

Když Masaryk pobýval v Rusku, aby podpořil zformování československých legií, zastihla jej tam bolševická revoluce. Byl proto nucen odcestovat přes Sibiř a poté přes oceán do Spojených států. Ve skutečnosti mu to přišlo vhod, protože potřeboval přesvědčit o svých záměrech prezidenta Wilsona. Jejich první setkání proběhlo 19. června 1918. Masaryk pokládal za nutné si před setkáním zajistit podporu slovenské komunity. Kdyby ji nemohl prokázat, mohlo by to Wilsona a státního tajemníka Roberta Lansinga, kteří ještě nebyli zcela přesvědčeni o nutnosti rozbití Rakouska-Uherska, znejistět. Proto byla iniciována schůzka SLA a českých krajanských sdružení v Pittsburgu.

Vstup USA do války v dubnu 1917 probudil v krajanských komunitách novou vlnu aktivity. I ti krajané, kteří dosud s ohledem na americkou neutralitu odmítali k událostem v Evropě zaujmout stanovisko, nyní své postoje přehodnocovali. Američtí Slováci stále zastávali svoji dualistickou vizi Česko-Slovenska. Masaryk jim vysvětloval, možná ne dostatečně důrazně, že o konkrétním uspořádání nového státu nemůže rozhodnout sám, neboť takové rozhodnutí přísluší parlamentu. Oproti Clevelandské dohodě přece jen došlo k posunu; Pittsburská dohoda už vyloženě nemluví o federativním svazku dvou států, ale jen o autonomii Slovenska.

Signatáři dohody byly až na dvě výjimky američtí občané. Neproběhlo žádné kolektivní podepisování; Albert Mamatey obcházel s dokumentem účastníky jednání jednotlivě. Milan R. Štefánik podle některých svědectví svůj podpis odmítl připojit právě proto, že jde o interní dohodu amerických krajanských sdružení. Poslední, šestý bod dohody oprávněnost Masarykovy teze, že dohoda měla relevanci pouze jako návrh krajanských sdružení, dost jednoznačně potvrzuje.

Je jisté, že Masaryk příznivcem slovenské autonomie nebyl. Avšak ani v případě, že by si ji subjektivně přál, nebylo by v jeho moci ji prosadit. Na základě ústavy nového státu spadalo jeho uspořádání plně do kompetence Národního shromáždění. V roce 1919 Masaryk delegaci amerických Slováků v Praze sdělil, že pro autonomii Slovenska zatím nejsou vhodné podmínky. O šest let později ve své knize Světová revoluce uvedl, že ustanovením dohody chtěl uspokojit menšinu extremistů, kteří volali po úplné nezávislosti Slovenska.

Objektivně by bylo skutečně absurdní, kdyby o uspořádání nového státu, který se hlásí k ústavnosti a demokracii, měli rozhodnout nikým nezvolení cizí státní příslušníci. Proto dohoda krajanských sdružení v USA nemohla mít váhu ústavního zákona a v případně jejího nenaplnění v praxi nelze hovořit o podvodném jednání. Takové soudy vycházely z nepochopení situace nebo spíš z jejího účelově posunutého výkladu.

Význam Pittsburské dohody však spočívá v něčem jiném. Položila filozofický základ koncepce volnějšího česko-slovenského soustátí, které se stalo protipólem oficiální linie jednotného státu založeného na jednotném československém národě.

Zdroje a literatura:

Rychlík, Jan; Rozpad Rakouska-Uherska a vznik Československa, Vyšehrad, Praha 2022

Rychlík, Jan a kol.; Dějiny Slovenska, Vyšehrad, Praha 2024

Soubigou, Alain; Tomáš Garrigue Masaryk, Paseka, Praha a Litomyšl 2004

Taylor, Alan John Percivale, Poslední století habsburské monarchie, Barrister & Principal, Brno 1998