Článek
V polovině října 1918 už bylo zjevné, že habsburské říši zvoní umíráček. Válka byla prohraná a monarchie společně s Německem 4. října požádala faktického leadera Dohody, amerického prezidenta Wilsona, o příměří. Oba státy vyslovily ochotu přistoupit na Wilsonových 14 bodů. Jeden z bodů požadoval co nejsvobodnější autonomní vývoj pro národy Rakouska-Uherska; existenci monarchie tedy nezpochybňoval. Zatímco Němci obdrželi obratem zamítavou odpověď, s vyjádřením pro Rakousko-Uhersko americký prezident nepospíchal.
V českých zemích už nebylo relevantní politické síly, která by nepožadovala nezávislost českého, resp. československého státu. Nálada v českých zemích už vůbec neumožňovala, aby se politik veřejně vyslovil pro zachování Rakouska, třebaže nejeden z nich o řešení české otázky prostřednictvím úplné nezávislosti s největší pravděpodobností tajně pochyboval. Kdyby však své pochybnosti vyslovil nahlas, úplně by se tím znemožnil.
Ani reprezentace ostatních národů Rakouska nezastávaly k říši smířlivější postoj. Císař Karel I. (1887 - 1922) se o tom mohl osobně přesvědčit, když si pozval zástupce svých národů k osobním schůzkám 14. října. Všichni jeho návrhy rozhodně zamítli. Často bývá citován výrok, který při té příležitosti pronesl zástupce Jihoslovanů, Slovinec Anton Korošec, v reakci na císařův návrh vyrovnání se Slovinci: „Veličenstvo, je příliš pozdě.“
Císař přesto snahu o záchranu říše nevzdal. 16. října vydal Národní manifest, zvěstující přeměnu říše ve federaci na etnickém základě. Logiku Manifestu nicméně zásadním způsobem narušovalo, že zachovával rakousko-uherský dualismus a vůbec se netýkal území Uher. Císařský Manifest velký dojem neudělal, veřejnost vlastně ani příliš nezajímal. Politici si jej vyložili spíš jako podnět ke konečnému rozpadu říše.
O dva dny později přišla netrpělivě očekávaná odpověď prezidenta Wilsona na žádost o příměří. Byla pro monarchii naprosto zdrcující. Prezident prohlásil, že jeho bod týkající se Rakouska-Uherska je již překonán vývojem. O osudu říše musí její národy rozhodnout samy, přičemž konkrétně zmínil Čechoslováky a Jihoslovany. Neopomněl podotknout, že exilovou Národní radu československou považuje za legitimní vládu. To byl pro monarchii v podstatě rozsudek smrti. Rakouským vládním kruhům teď nezbývalo než doufat v zázrak; říši by mohlo zachránit jen to, kdyby si národní politické reprezentace přece jen uvědomily výhody existence v rámci většího nadnárodního celku a od požadavku úplné samostatnosti ustoupily. V reálném světě se však zázraky příliš nedějí.
Kdo byl Václav Klofáč
Václav Klofáč (1868 - 1942), původně novinář, vstoupil do politiky v devadesátých letech 19. století. Roku 1898 se rozešel s mladočechy a založil národně sociální stranu. Mladá, radikální formace akcentovala jak sociální, tak i nacionální témata. Cílila na voliče nejen z řad dělnictva, ale i městské nižší střední třídy. Stala se konkurencí, a to poměrně úspěšnou, jak pro marxistickou sociální demokracii, tak i pro liberálně nacionální mladočechy. Do politické kultury však vnesla ne zrovna zdravé prvky, zejména přepjaté antiněmectví. Lze říct, že Klofáčovi už před vypuknutím války nebyla myšlenka české nezávislosti úplně vzdálená.
Václav Klofáč (1868 - 1942)
Záhy po vypuknutí války rakousko-uherské vojenské úřady nechaly Klofáče zatknout, aniž by přihlédly k jeho poslanecké imunitě. Bezprostředním důvodem byly jeho antimilitaristické postoje a kompromitující kontakty s Ruskem a se Srbskem. Zatčení a uvěznění však mělo především preventivní charakter; vojenská justice neměla žádné důkazy o jeho protistátní činnosti. Obžaloba byla vznesena až na jaře 1917, téměř tři roky poté, co byl zbaven osobní svobody. V té době se však již výrazně uvolňovaly politické poměry. Klofáč na základě císařovy amnestie v červenci 1917 putoval z vězení vlastně rovnou do znovuotevřeného parlamentu. V létě 1918 se stal místopředsedou Národního výboru československého, orgánu, který se připravoval na převzetí moci po vyhlášení nezávislosti.
Setkání v dvorním vlaku
Císařův Manifest zcela rozostřil hranici mezi loajalitou a velezradou. Legalizoval vytváření národních výborů a národních rad. Na aktivity, které byly před 16. říjnem z hlediska úřadů zjevně velezrádné, nyní muselo být pohlíženo jako na uskutečňování Manifestu. Rakouské úřady, Manifestem zcela paralyzovány, umožnily vrcholným představitelům československého Národního výboru odcestovat za hranice, do neutrálního Švýcarska, aby se mohli poradit s představiteli československé zahraniční akce. Václav Klofáč se vydal na cestu.
Když ve Vídni vystupoval z odpoledního rychlíku, už jej vyhlížel císařův důvěrník, generál Landwehr, aby mu sdělil, že si s ním císař přeje mluvit. Účelem rozhovoru mělo být zabránění krveprolití, které by mohlo v Rakousku vypuknout na konci války. Klofáč se setkáním souhlasil. Generál jej zavezl automobilem na nádraží do nedalekého Döblingu. Poslanec nastoupil do dvorního vlaku, kterým se panovník vracel ze svého venkovského sídla v Badenu do Vídně.
Interiér habsburského dvorního vlaku (ilustrační snímek)
„Císař, v obyčejné vojenské blůze, bez řádů a bez šavle, šel mi vstříc a podávaje mi ruku, vyslovoval mi soustrast k smrti mého nejstaršího syna, důstojníka, který své zranění na italské frontě zaplatil životem,…“ vylíčil Klofáč počátek setkání. Pokud budeme věřit popisu události z pera jiného českého politika, Františka Soukupa, rozhovor začal česky, poté však raději přešli do císařovy rodné němčiny. Karel měl k českému prostředí výrazně blíž než jeho předchůdce František Josef I. Také patrně hovořil daleko lépe česky, ale přesné a hodnověrné svědectví o úrovni jeho češtiny neexistuje.
Císař už nebyl pro mne císařem, byl pro mne jen obětí bezhlavé politiky svých předchůdců a svého okolí, člověkem, který stojí nad zříceninami svého panství a který, vida požár v sousedství (a to jsme my), bojí se jen, aby požár ten nepřenesl se i k němu, až do Vídně. Císař byl zřejmě deprimován.
„Císař mi řekl téměř doslova totéž, co mi říkal Landwehr,“ pokračuje Klofáčovo líčení. „I on opakoval, že dost lidské krve vyteklo už na bojištích. Prosí mne velice, aby co se stane dál, dálo se bez krve. Měl jsem snad právo prohlásiti, že ani my krve si nepřejeme…“
Karel se vyslovil, že měl český národ vždy rád a pořád k němu cítí hluboké sympatie. Poslanec opáčil, že český národ nemůže zapomenout na perzekuci, které byl vystaven po celou dobu války. „Tato politická persekuce byla největším nesmyslem!,“ odpověděl císař. Klofáč označil za největší neštěstí dynastie bývalého ministra zahraničí hraběte Czernina. Císař pokyvoval hlavou. „Czernin vás přiměl k tomu,“ pokračoval poslanec, „abyste jel do Německa, k německému císaři prohlásit na odhalení Clemenceauovo, že odpovědí jsou vaše kanony a že jste přistoupil k myšlence vojenské a hospodářské unie s německou říší. Hlavně to postavilo Dohodu proti dynastii, to přivolalo dnešní situaci.“ Klofáč narážel na císařovu reakci, když v dubnu 1918 francouzský premiér zveřejnil detaily z tajných mírových jednání, která Karel vedl s Dohodou přibližně rok předtím prostřednictvím svého švagra, prince Sixta Parmského. „Okolnosti byly příliš těžké,“ řekl na to císař smutně.
Jiné než Klofáčovo svědectví ze schůzky nemáme. Klofáč nepatřil k osobnostem, pro které by byla na prvním místě objektivita, proto není jisté, zda se rozhovor odehrál opravdu přesně tak, jak jej popsal. O jeho celkovém vyznění však nemůže být pochyb. Císař rezignovaně bral na vědomí, že Češi už o setrvání v jeho říši ani trochu nestojí. Teď mu šlo především o to, aby konečný rozpad říše proběhl bez krveprolití.
Epilog
Klofáč se následně odebral do hotelu ve Vídni. Setkal se tam s dalšími českými a jihoslovanskými politiky, aby společně probrali postup pro ženevská jednání. Klofáč jim vyprávěl o svém setkání s císařem. „To už to s Rakouskem dopadá špatně, když tohle dělá císař! Je nutno, abychom se připravili na konec!“ poznamenal Alois Rašín.
Konec přišel daleko rychleji, než kdo čekal. Na počátku konference v Ženevě české politické špičky předpokládaly ukončení války a zhroucení monarchie někdy během první třetiny roku 1919. Ale zatímco se v Ženevě rokovalo, 28. října v Praze jistí politici společně s občanstvem spontánně vyhlásili vznik samostatného Československa. Převzetí moci novými orgány proběhlo natolik organicky a spořádaně, až mnozí státní úředníci na chvíli propadli dojmu, že se ve skutečnosti nejedná o konec habsburské říše, nýbrž o naplnění císařova Manifestu. Během převratu nebyl nikomu zkřiven ani vlas na hlavě.
Po převratu v Praze následovala řetězová reakce ve všech ostatních částech říše. Na počátku listopadu se definitivně zhroutila italská fronta, kterou z posledních sil drželi hladoví a demoralizovaní vojáci, jejichž řady už svévolně opustili Maďaři. Rakousko-uherská armáda přestala existovat. Posledním pozůstatkem kdysi slavné monarchie zůstal císař a vláda profesora Lammasche. V bezvýchodném postavení se 11. listopadu 1918 Karel formálně vzdal výkonu vlády a opustil Vídeň.
Karel se po katastrofě své říše nevyvaroval jistým pokusům o restauraci habsburské moci ve střední Evropě, což zapříčinilo jeho brzký, smutný konec. Zemřel 1.dubna 1922 ve vyhnanství na Madeiře, kam jej poslali vítězové války podobně, jako kdysi Napoleona na Svatou Helenu. Václav Klofáč se po vzniku Československé republiky chopil úřadu ministra národní obrany. Po mnoho let vykonával mandát senátora Národního shromáždění. Předsedou strany, kterou založil, zůstal formálně až do roku 1938, byť během třicátých měl na její chod už spíš pouze symbolický vliv.
Sarkastické parte pro Rakousko-Uhersko
Zdroje a literatura:
Galandauer, Jan; Karel I. - poslední český král, Paseka, Praha a Litomyšl 1998
Galandauer, Jan; Vznik Československé republiky 1918, Svoboda, Praha 1988
Rychlík, Jan; Rozpad Rakouska-Uherska a vznik Československa, Vyšehrad,o Praha 2022
Soukup, František; 28. říjen 1918, Orbis, Praha 1928
Šedivý, Ivan; Češi, české země a Velká válka 1914-1918, NLN, Praha 2001
https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Klof%C3%A1%C4%8D
