Muž, který pohřbil habsburskou monarchii. Ottokar hrabě Czernin

Ottokar Theobald Otto Maria hrabě Czernin z a na Chudenicích (1872 - 1932) byl šlechtic pocházející z velice starobylého českého rodu, připomínaného už ve 12. století. V teritoriálním smyslu byl tedy českým šlechticem, neboť jej k Čechám vázal původ i majetek (po otci v roce 1893 zdědil velkostatek ve Vinoři). S národním cítěním Čechů se však rozhodně neztotožňoval. Po studiích se začal věnovat službě v císařské diplomacii. Nebyl typickým kariérním diplomatem; působil také v politice a měl velmi blízko k následníkovi trůnu Františku Ferdinandovi d'Este.

První světová válka jej zastihla na významném postu rakousko-uherského vyslance v Bukurešti. Czernin nevěřil, že válka může skončit vítězstvím Centrálních mocností; za maximum možného považoval návrat k předválečnému stavu. V tom se shodoval s míněním mladého císaře Karla I. (1887 - 1922), který již v okamžiku nástupu na trůn v listopadu 1916 shledával rychlé ukončení války nezbytným pro přežití monarchie. Proto si vybral Czernina za svého ministra zahraničních věcí.

Czerninova idea „míru bez anexí a kontribucí“ byla zajisté působivá; převzal ji dokonce i ruský revolucionář Lenin a dlouho z ní v podstatě vycházel také americký prezident Wilson. Nepřekročitelnou linii však pro Czernina představovala solidarita se spojeneckou Německou říší. Tato skutečnost a jisté osobní vlastnosti, především impulzivnost a určitá nervová labilita nakonec zapříčinily jeho politický neúspěch a uvrhly říši do katastrofy.

V listopadu 1917 přijaly Centrální mocnosti nabídku ruských bolševiků k mírovému jednání. Nabídka obsahovala zmínku o právu národů na sebeurčení, což bylo v jistém rozporu s původní Czerninovou myšlenkou „míru bez anexí a kontribucí,“ kterou bolševici hlásali taktéž (jejím smyslem bylo zachování předválečných hranic). Českou politickou reprezentaci inspirovalo znění nóty k návrhu, aby se rakouská delegace na mírovém kongresu kromě diplomatů, vojáků a úředníků skládala také ze zástupců národů říše.

Czernin tento nápad nepřekvapivě zamítl. Když v Brestu Litevském začaly mírové rozhovory, jménem Čtyřspolku uvedl, že otázka státní příslušnosti národů, které nemají vlastní stát, musí být řešena v souladu s ústavami států, které obývají. Čeští politici kontrovali svoláním generálního sněmu českých zemí, jehož výstupem se stala Tříkrálová deklarace. Třebaže tento dokument doslovně nepožadoval rozbití Rakouska-Uherska, požadavek na mezinárodněprávní subjektivitu českého národa k tomu jednoznačně směřoval. Czernin a rakouský premiér Seidler označili deklaraci za velezrádnou. Cenzura neumožnila její zveřejnění, ale díky četným opisům se veřejnost s textem stejně seznámila. Bylo už v podstatě vyloučeno, že by se česká politika mohla konstruktivně podílet na reformách a přestavbě Rakouska.

Když Czernin v Brestu Litevském v únoru 1918 uzavřel mírovou smlouvu s Ukrajinou, která se odtrhla od Ruska, vzbudilo to ve Vídni velké naděje. Rakousko se nacházelo v kritické situaci; obyvatelstvo hladovělo a rostl hněv vůči státu. V polovině ledna vláda snížila o polovinu příděly chleba, v důsledku čehož propukly nepokoje a průmysl ochromila generální stávka. Mírová smlouva s úrodnou Ukrajinou měla zoufalou situaci vyřešit; slibovala Rakousku-Uhersku až 1 milion tun obilí.

Dostavily se však nezamýšlené důsledky. Monarchii natrvalo vypověděli loajalitu Poláci, kteří tradičně patřili k největším oporám státního aparátu habsburské říše. Polští politici doufali, že válka povede k obnově jednotného Polska, čehož Centrální mocnosti využívaly ve svůj prospěch. Roku 1916 německý a rakouský císař společně vyhlásili na území dobyté ruské Kongresovky Polské království. Naděje Poláků se upíraly k jeho sjednocení s rakouskou Haličí. Jenže ukázalo se, že to není možné. Německo nebylo ochotno rezignovat na hegemonii v Polském království a postoupit jej Rakousku. Pro Rakousko zase nepřicházelo v úvahu vzdát se Haliče, aby mohla být sjednocena s Polským královstvím, které by se následně stalo vazalem Německa. Polská politika Centrálních mocností se ocitla v patové situaci.

Czernin se proto rozhodl raději vyhovět Ukrajincům, jejich zemědělskou produkci nutně potřeboval. Tím však politiku monarchie strhl do prudkého rozporu s polskými zájmy. Ministr postoupil Ukrajině nejen okupovanou oblast Chełmu, která už předtím byla přislíbena polskému státu, ale také souhlasil s rozdělením Haliče na polskou a ukrajinskou část. Polský tisk vzápětí psal o „čtvrtém dělení Polska.“ V Krakově i dalších oblastech západní Haliče propukla bouře. Na dlažbu padali habsburští orli, ve školách pálili obrazy císaře, železničáři si strhávali z uniforem rakouské odznaky. Poslanci Polského klubu, dosud nejvěrnější opora rakouské vlády, za zpěvu písně Jeszcze Polska nie zginęła ostentativně odešli z Říšské rady. Opoziční projevy Poláků naprosto překonaly vše, co bylo dosud k vidění u Čechů a usmíření se ukazovalo jako nemožné.

Czerninův „chlebový mír“ nesplnil účel. Ukrajinská vláda neměla situaci pevně v rukou a odvraceli se od ní statkáři, kteří odmítali prodávat Němcům a Rakušanům obilí za znehodnocené peníze. Okupační armády Centrálních mocností přikročily k rekvizicím, ale většinu získaných potravin samy spotřebovaly. Z Ukrajiny do zázemí Rakouska-Uherska neodešlo víc než 120 tisíc tun obilí, což jeho situaci vůbec neřešilo.

Počátkem dubna 1918 Czernina v úřadě navštívila delegace vídeňské městské rady, aby se jej zeptala, kdy už konečně z Ukrajiny přijedou vlaky s obilím pro hladovějící hlavní město. Czernin jim žádnou uspokojivou odpověď dát nemohl. Pronesl však při té příležitosti plamenný politický projev:

Czerninova slova vyvolala v českém prostředí bouři. Profesor Tomáš G. Masaryk (1850 - 1937) z pohledu platných zákonů skutečně velezrádcem byl a nebylo nic překvapivého, že o něm ministr zahraničí takto mluví. Jenže projev ministra zahraničí vyzněl jako odsouzení nejen Masaryka, ale veškeré české politiky jako velezrádné. Radikály, už nyní otevřeně odmítající řešení české otázky v rámci Rakouska, tím nepřekvapil; jejich reakci lze shrnout konstatováním „My jsme to říkali.“ O to bolestněji dopadla Czerninova slova na politiky, kteří se dosud aktivně hlásili k Rakousku. Ti byli velmi rozčarováni tím, že Czernin dělá reklamu Masarykově zahraniční akci a znemožňuje loajálním českým představitelům, aby spolupracovali s vládou v rámci ústavnosti.

Výmluvně reagoval nestor české politiky, staročech Karel Mattuš (1836 - 1919), jediný politik z okruhu Palackého, který se dožil vzniku Československa. Zkušený starý muž, dosud zcela loajální ke státu, označil projev za naprosté vítězství válečné strany u dvora a konstatoval, že se Čechům už nevládne z Vídně, ale z Berlína. Czerninův projev samozřejmě nahrál na smeč radikálům a potěšil i představitele exilové československé akce.

Rozhořčená česká reakce vyvrcholila patetickou Národní přísahou, uskutečněnou 14. dubna ve Smetanově síni Obecního domu v Praze. Text, který přečetl nejpopulárnější český spisovatel Alois Jirásek (1851 - 1930), vzýval samostatnost československého národa.

Czernin ve svém projevu vůbec nezmínil Jihoslovany, jejichž exilový vůdce Ante Trumbić byl z pohledu zákona stejným velezrádcem jako Masaryk. Podle některých historiků tím chtěl vyvolat pocit izolace Čechů od ostatních rakouských Slovanů. Zároveň zamýšlel "populisticky “ vrazit klín mezi velezrádné politiky a obyčejné Čechy, věrné dynastii. Je však možné, že Czernin svůj projev vůbec nepromýšlel, jen dal impulzivně průchod své frustraci z prohlubující se vnitřní krize monarchie. Považoval ji za důsledek smířlivé politiky mladého císaře, s níž se už minimálně od amnestie více než 700 českých politických vězňů v červenci 1917 názorově rozcházel. Zdá se být pravděpodobné, že v průběhu mohutné jarní ofenzivy na západní frontě uvěřil v blízkost německého vítězství a vsadil na tuto možnost vše. Každopádně ale útokem proti Čechům smiřovací kurz politiky svého panovníka torpédoval. Dokonce se mluvilo o tom, že pomýšlel na státní převrat.

Vnitropolitické důsledky Czerninova projevu však nebyly tím nejhorším. To, co znělo zcela nepřijatelně Čechům, naopak lahodilo sluchu rakouských Němců. Mnohem závaznější pro budoucnost monarchie se ukázala další část ministrova projevu:

Není jasné, co ministra vedlo ke zmínce o kontaktech s Francií. Francouzský premiér Georges Clemenceau (1841 - 1929), kterému se pro jeho bojovnost přezdívalo Tygr, se ovšem nehodlal jen tak přenést přes nařčení, že žádal nebo dokonce prosil o mír. Obratem zveřejnil lakonickou odpověď: „Hrabě Czernin lhal.“

Czerninova aristokratická pýcha se přes toto stručné, opovržlivé konstatování nepřenesla. Vzápětí se dopustil krajní, nediplomatické indiskrece; zveřejnil informace o tajném vyjednávání, které vedl s Francií za Rakousko hrabě Revertera a skutečně ztroskotalo na otázce Alsaska-Lotrinska. Clemenceau však kontroval daleko těžším kalibrem. Zveřejnil detaily z dopisu Sixtovi, podepsaného samotným císařem Karlem I.

Přibližně před rokem se císař osobně pokusil o tajnou mírovou iniciativu a prostřednictvím svého švagra, prince Sixta Parmského, kontaktoval velmoci Dohody. Nešlo o pokus o separátní mír, jak se často, ovšem zcela mylně traduje. Na to byli císař i Czernin s Německem příliš solidární a bránily tomu i jiné, závažné důvody. Plán spočíval v myšlence, že se Karel pokusí přesvědčit německého spojence, aby mír s Dohodou uzavřeli společně. Vznikl mírový návrh, formulovaný jako osobní dopis princi Sixtovi, ale ve skutečnosti určený státníkům Dohody. Kromě jiného Karel uvedl, že se u spojence přimluví ve věci spravedlivého francouzského požadavku na Alsasko-Lotrinsko. Iniciativa ztroskotala, protože Německo, přesvědčené o svém vítězství, se odmítlo o postoupení Alsaska-Lotrinska Francii vůbec bavit. 

Skutečnost, že se císař osobně pokusil o mírovou sondáž, byla krajně neobvyklá, ale nikoliv skandální. Avšak označení francouzského požadavku na Alsasko-Lotrinsko za spravedlivý považovalo jak Německo, tak i německé národovecké kruhy v Rakousku za zradu. Je možné, že Czernin o formulaci dopisu Sixtovi nevěděl, ale základní linii jednání, kterých se účastnil, znát musel. Nejhorší však bylo, že poté, co záležitost vyšla najevo, tlačil císaře k tomu, aby celou záležitost popíral. Karel se tak zapletl do sítě výmluv, mlžení a lží. Na konci aféry nikdo nepochyboval, že dopis Sixtovi je pravý a císař byl zdiskreditován.

Německému císaři Vilému II. poslal Karel I. během Sixtovy aféry telegram: „Obvinění pana Clemenceaua proti mě jsou tak nízká, že nemám v úmyslu nadále s Francií diskutovat. Naší odpovědí jsou Mé kanony na západě. Ve věrném přátelství Karel.“ To představovalo úplný krach zahraničněpolitické linie mladého císaře. Dosud usiloval o ukončení války a všemi způsoby se bránil nasazení rakousko-uherských vojáků na západní frontě, protože s válkou proti Francii nesouhlasil. Tímto prohlášením svou politiku úplně popřel.

Samozřejmě je namístě položit si otázku, proč se císař ke své iniciativě otevřeně nepřiznal. Většině obyvatel říše už zřejmě nezáleželo na tom, kdo válku vyhraje, hlavně aby skončila. Císař by svými mírovými snahami nejspíš vzbudil sympatie veřejnosti. Avšak zřejmě se obával, že u svých německých poddaných by velké pochopení nenašel. Nad oslabenou monarchií navíc visela ne zcela nereálná hrozba německé invaze a Anschlussu k Německu. Karel se později k dopisu Sixtovi hrdě přihlásil, ale to už se nacházel ve švýcarském exilu.

Německé nacionální kruhy v důsledku Sixtovy aféry rozpoutaly proti císařskému páru nesmírně štvavou kampaň, pravděpodobně podněcovanou vojenskými špičkami Německého císařství. Za hlavní sabotérku válečného úsilí Centrálních mocností označovaly tyto hlasy „Italku“ Zitu, která měla mít na submisivního císaře neblahý vliv. Císařský pár se dlouho vůbec nemohl objevit na veřejnosti, aby nezavdal příčinu k všeněmeckým výtržnostem.

Czernin se v průběhu aféry nacházel v podivném duševním rozpoložení. Podle vzpomínek Karla a Zity hrozil, že se zastřelí, pak dokonce jako řešení navrhoval hluboce věřícímu panovnickému páru společnou sebevraždu. Ovšem také přišel s myšlenkou, podle níž se císař měl prohlásit nesvéprávným, zatímco on by se stal diktátorem a dal vše do pořádku.

Czerninova pozice se stala neudržitelnou, proto 13. dubna 1918 rezignoval. Karel se vydal na cestu do Cannosy, do německého hlavního stanu v lázních Spa, aby odprosil císaře Viléma II. Rakousko-uherská armáda se musela plně podřídit německému Vrchnímu velení a zároveň proběhla domluva o vytvoření společného hospodářského bloku. Habsburská říše jako suverénní stát v podstatě přestala existovat. Vilém II. vše vystihl, když pronesl: „Bavorsko je také s vojenskou konvencí velmi spokojeno.“ Pro Karla to byla naprosto zdrcující slova. Jeho starobylá, slavná říše, nad níž kdysi slunce nezapadalo, skončila v podobném postavení jako nesuverénní Bavorsko!

Mezinárodněpolitická katastrofa, završená císařovou cestou do Cannosy, se ukázala jako osudová. Sixtova aféra zapříčinila krach tajných jednání Rakouska s Američany, vedenými v Ženevě. Představitelé USA a Velké Británie neskrývali rozladění nad chováním francouzského premiéra, který jen pro své ego nadobro znemožnil odpoutání Rakouska-Uherska od Německa a uzavření separátního míru. Měli jistě pravdu, ale nebýt Czerninovy indiskrece, situace by vůbec nevznikla. Dohodové velmoci, které dosud na existenci habsburské říše pohlížely smířlivě, svůj pohled přehodnotily. Protože habsburská monarchie rezignovala na jakoukoliv samostatnou politiku a stala se neoddělitelným přívěskem Německa, Dohoda ztratila víru v její pozitivní roli úhelného kamene rovnováhy sil ve střední Evropě. Přiklonila se k nutnosti jejího rozbití. V následujících měsících Velká Británie a USA uznaly Masarykovu Národní radu československou za legitimní vládu a československé legie za spojenecké vojsko.

Czernin, kterého císař jmenoval do funkce, aby ukončil válku a zachránil říši, se stal faktickým hrobařem rakousko-uherské suverenity. Nově vzniklé Československo mu posléze jako nepřátelsky smýšlející osobě zakázalo vstup na své území. Jeho velkostatek ve Vinoři byl zkonfiskován a rozdělen při pozemkové reformě. Aby se republika vyhnula nařčení z perzekuce představitelů bývalého režimu, vyplatila mu za jeho majetek slušnou finanční náhradu. Czernin se po válce v Rakousku nadále věnoval politice. Zemřel náhle ve svém vídeňském bytě v dubnu 1932, téměř přesně deset let po smrti bývalého císaře Karla I. na Madeiře, k jehož pádu významně přispěl.

Zdroje a literatura:

Galandauer, Jan; Karel I. - poslední český král, Paseka, Praha a Litomyšl 1998

Rychlík, Jan; Rozpad Rakouska-Uherska a vznik Československa, Vyšehrad, Praha 2022

Soukup, František; 28. říjen 1918, Orbis, Praha 1928

Šedivý, Ivan; Češi, české země a Velká válka 1914-1918, NLN, Praha 2001

https://cs.wikipedia.org/wiki/Otakar_%C4%8Cern%C3%ADn