Amnestie „českých velezrádců.“ Císař Karel I. se pokouší usmířit národy své říše

Mladý císař Karel I. usedl na trůn koncem listopadu roku 1916. Na rozdíl od svého prastrýce Františka Josefa I., po němž trůn zdědil, si plně uvědomoval složitost a hloubku vnitřní krize, do níž monarchie v důsledku Velké války zabředla. Pochopil, že říši jde o bytí a nebytí, proto je nutné co nejdřív ukončit válku a přejít k nezbytným vnitřním reformám. Od počátku své vlády postupně odbourával prvky vojensko-byrokratické diktatury, zavedené už na samém počátku války. V rámci smířlivé politiky, která měla zmírnit vnitropolitické napětí, Karel vyhlásil rozsáhlou amnestii, vztahující se na činy jako velezrada, urážka Veličenstva a další delikty politického charakteru, kvůli nimž bylo uvrženo do žaláře mnoho Čechů.

Amnestie „českých velezrádců“ měla vlastně dvě fáze. Už na začátku ledna 1917 císař zrušil rozsudky smrti vynesených C. k. divisním soudem ve Vídni nad poslanci Karlem Kramářem a Aloisem Rašínem, redaktorem Vincencem Červinkou a soukromým úředníkem Josefem Zamazalem. Zatčení, obvinění a odsouzení Kramáře, který představoval na české politické scéně největší autoritu, zasáhlo českou politiku velmi bolestně a v podstatě ji paralyzovalo. Jedním z hlavních politických cílů Čechů se stala právě Kramářova záchrana. Císař v lednu 1917 zmírnil trest za velezradu pro Kramáře a Rašína na 15, respektive 10 let vězení a po 5 letech Červinkovi a Zamazalovi, odsouzenými za vyzvědačství.

Císař v té době ještě neměl žádné informace o procesech pochybným způsobem vedených vojenskou justicí. V zásadě však byl odpůrcem trestu smrti a zahájit panování popravami pokládal za nemyslitelné. Je třeba podotknout, že se Karel v pozici druhého následníka trůnu během svých studií v Praze seznámil s historií dávného českého stavovského povstání. Možná proto tušil, co by vykonání rozsudku smrti nad českými politiky mohlo způsobit. Pravděpodobně by se zrodil mýtus podobný popravě 27 českých pánů v roce 1621. Exekuce by bezezbytku dala za pravdu Masarykově rétorice o „habsburském jhu“ a závažně poškodila mezinárodní pověst Rakouska-Uherska. V případě válečné prohry a zhroucení říše by taková křivda mohla vyvolat touhu Čechů po odplatě na představitelích monarchie. Ale ani v případě válečného vítězství Centrálních mocností by důsledky nebyly pro monarchii bez rizika. Poprava by z pohledu německých nacionalistů v monarchii znamenala triumf německé politiky nad českou. Velkoněmectví ovšem potenciálně ohrožovalo suverenitu Rakouska.

Rozsudky smrti nepadaly v monarchii pouze na české politiky. Na jednom z říšských poslanců byl nejvyšší trest dokonce vykonán. Jednalo se o sociálního demokrata italské národnosti Cesare Battistiho, který uprchl do Itálie, vstoupil tam do armády a zapojil se do bojů na frontě. Následně padl do rakouského zajetí a ihned poté, co vyšla najevo jeho identita, padl rozsudek smrti zastřelením a bezodkladně následovala poprava.

Nemohlo být pochyb, že Battisti jednal vůči Rakousku velezrádně. Kramářův případ však byl zcela odlišný. Zatčení proběhlo na přímý rozkaz nejvyššího velitele armády, arcivévody Friedricha, bez konzultace s civilní mocí. Motiv byl jednoznačně politický. Vrchnímu armádnímu velení došlo, že Kramář není ochoten jednoznačně podpořit válečné úsilí monarchie. Soud s Kramářem byl koncipován v podstatě jako monstrproces, který měl odhalit české vůdce jako velezrádce a odsoudit neloajální chování celého českého národa. Podivně však působilo vyloučení veřejnosti z procesu. To ve výsledku zamýšlený propagandistický účinek znemožňovalo. Vrchní velení si patrně uvědomilo naprostou důkazní nouzi, a proto od medializace případu raději upustilo.

Dnes víme, že podle platných zákonů Kramář i Rašín skutečně vůči Rakousku byli velezrádci, avšak vojenská justice žádné důkazy o jejich protistátní činnosti a kontaktech se zahraničním odbojem neměla. Nevěděla nic ani o Kramářově memorandu požadujícím vytvoření velké Slovanské říše, které těsně před vypuknutím války odevzdal ruskému velvyslanci. Obžaloba vycházela z Kramářovy předválečné politické činnosti, kdy se snažil o sblížení Rakouska-Uherska s Ruskem, aby vyvážil jeho nerovnovážnou orientaci na Německo (vize Slovanské říše měla být jakýmsi plánem B v případě neúspěchu). Přestože taková snaha byla nesporně legitimní, vojenský soud ji zpětně shledal velezrádnou. Jediným relevantním důkazem o Kramářově protistátní činnosti zůstal u něj nalezený výtisk listu La Nation Tchèque z produkce českého odboje ve Francii. Obvinění proti Červinkovi a Zamazalovi pak byla naprosto neprůkazná.

Během procesu proti Kramářovi a jeho druhům byli předvoláni jako svědci i takové veličiny jako rakouský premiér Karl von Stürgkh nebo bývalý český místodržitel František Thun. Přestože jejich výpovědi svědčily ve prospěch obviněných, padly rozsudky smrti. Když Nejvyšší vojenský soud zamítl odvolání, k vykonání rozsudků stačil už jen podpis císaře. Osobní lékař Františka Josefa I. však zakázal nemocného panovníka, kterému zbýval pouhý den života, rozrušovat natolik závažnými záležitostmi. To patrně odsouzeným zachránilo život. Historikové se nicméně někdy přiklánějí k názoru, že by rozsudek, především s ohledem na mezinárodní pověst monarchie, vykonán nakonec nebyl.

Ještě dodejme, že proces vůbec nebral v úvahu Kramářovu ani Rašínovu poslaneckou imunitu. To bylo typické; už na samém začátku války byl kvůli svým politickým postojům, také bez ohledu na poslaneckou imunitu zatčen a uvězněn předseda národních sociálů, říšský poslanec Václav Klofáč, později ještě další čtyři poslanci jeho strany.

První polovina roku 1917 přinesla velké změny. Revoluce v Rusku smetla vládnoucí dynastii a impériem začalo rezonovat volání po právu na sebeurčení neruských národů. Následný vstup USA, největší zámořské velmoci do války provázely demokratické apely prezidenta Woodrowa Wilsona. V očích císaře a jeho rádců vzrostla potřeba setřást z habsburské říše pověst žaláře národů, hlásanou v zahraničí Tomášem G. Masarykem a jeho druhy. Okolnosti donutily panovníka odmítnout přestavbu říše podle požadavků německých nacionalistů a otevřít vídeňský parlament, Říšskou radu. Ještě před zahájením zasedání parlamentu Karla I. navštívila delegace poslanců Českého svazu a oznámila mu, že věznění českých politiků a novinářů jim neumožňuje vést aktivní politiku ve prospěch říše. Císař nechal svého předního rádce Arthura von Polzer-Hoditze kauzu českých velezrádců pečlivě prostudovat. Třebaže Karel už o praktikách Vrchního velení mnohé věděl, zjištění Polzer-Hoditze, že armádní velení rozhodovalo nejen o vedení vyšetřování, ale také o rozsudcích, které mají být vyneseny, jím otřáslo. Nyní byl pevně rozhodnut vyhlásit rozsáhlejší amnestii.

Původně císař zamýšlel oznámit amnestii u příležitosti svých narozenin 17. srpna. Naléhavá žádost premiéra Ernsta Seidlera jej však přiměla záležitost urychlit. Justiční výbor v Říšské radě chystal vyšetřování vojenských soudů a hrozila skandální odhalení, která by byla zničující pro už notně pošramocenou důvěrou ve stát. Záminkou pro amnestii se tak staly jmeniny čtyřletého císařova syna, korunního prince Otty 2. července 1917. 

Záměr císaře byl mnohem širší než náprava nespravedlností. Amnestie měla přispět k tomu, aby mezi národy Rakouska zavládl duch smíření a povzbudit národní politické reprezentace k práci na nutných reformách říše. Měla vzít vítr z plachet radikálům odmítajícím habsburskou říši jako takovou, vylepšit obraz monarchie v zahraničí a zkazit koncept Masarykovi a jeho druhům. V duchu usmíření se nesl císařův vlastnoruční list (ve skutečnosti zformulovaný Polzer-Hoditzem) kterým premiér Seidler amnestii na půdě Říšské rady vyhlásil.

Slova o nezbytnosti usmíření byla v době plné drsné válečné rétoriky vskutku výjimečná. Ale už scény z poslanecké sněmovny po oznámení amnestie nasvědčovaly, že to nebude tak jednoduché. Jednacím sálem zaznívaly německé výkřiky: „Ať žije velezrada!“ nebo „Kramář ministerský předseda!“ a také „Ať žije armáda!“ Slovanští poslanci naopak provolávali slávu císaři. Došlo i k vzájemným potyčkám.

Amnestie znamenala pro německé národovecké kruhy Rakouska studenou sprchu. V jejich pojetí figuroval obraz Němce jako představitele státotvorného národa, jenž statečně nese ohromnou tíži války na frontách i v zázemí a přináší nezměrné oběti. Oproti tomu Němci stavěli obraz lhostejného nebo přímo nepřátelského Čecha, který v osudové době nechává říši na holičkách. Amnestie pak u Němců vyvolávala dojem, že si císař jejich věrnosti neváží, zatímco Čechy za škodlivé postoje odměňuje. Německý radikálně nacionalistický poslanec K. H. Wolf prohlásil, že chápe milost ženě, která utratila novorozence, nikoli však pro ty, „kdož otrávili duši českého národa.“ Ale i daleko méně radikální německý liberál a bývalý ministr rakouských vlád Josef M. Baernreither si zapsal do deníku: „Omilostnění spiklenců onoho nepřátelského směru, který dodává odvahy našim nepřátelům, rozvrací naše vnitřní poměry a je odpověden za životy tisíců našich dobrých vojáků, způsobilo škody a zbavilo císaře jeho oblíbenosti.“

Účelem německé nacionální propagandy bylo nepochybně znemožnění českých státoprávních snah a naopak prosazení vlastních požadavků na přestavbu Rakouska, k těm českým zcela protichůdných. Historie je však plná paradoxů, proto v podstatě stejné argumenty o malém nadšení Čechů pro válku a jejich neloajalitě ke státu používal také Masaryk. Ten o ně opíral svoji rétoriku o Češích, kteří o rakouskou dynastii a říši vůbec nestojí.

Ironie osudu připravila k 2. červnu jednu svoji hříčku. V den vyhlášení amnestie Kerenského ofenziva u městečka Zborov prolomila východní frontu. Na ruské straně poprvé do boje zasáhla soustředěná Československá střelecká brigáda. Ještě ke všemu jejímu útoku vzdoroval 35. a 75. pěší pluk rakousko-uherské armády, oba složené také převážně z Čechů. Jak se ukázalo, Češi v rakouských uniformách bojovali poněkud méně udatně než ti na ruské straně. Zprávy o bitvě u Zborova pronikly uvolněnou cenzurou velmi záhy a představovaly v Rakousku skutečnou senzaci. Německým kritikům císařovy amnestie přišly jako na zavolanou: „To je vděk Domu Libušina za velkodušný čin našeho císaře?“ Císař si nemohl dovolit rozehrát nějakou vlastizrádnou aféru, proto mu nezbylo než věc zahrát do ztracena.

Němečtí nacionálně orientovaní poslanci využili zborovskou aféru k politické ofenzivě. Vznesli rozsáhlou interpelaci na ministra zeměbrany, která byla publikována jako spis o 420 stranách nazvaný Chování Čechů ve světové válce. Mapoval velezrádnou nebo aspoň neloajální činnost Čechů na frontě, v zázemí, v nepřátelské cizině nebo v zajetí. Rozsáhlý spis je možné chápat i jako kritiku oprávněnosti císařovy amnestie. Ačkoliv to němečtí národovci vůbec nezamýšleli, svým elaborátem poskytli munici Masarykovi, který pak často používal uvedené příklady jako důkazy o protirakouském smýšlení Čechů.

Díky amnestii opustilo v první půlce července brány věznic celkem 719 českých politických vězňů, mezi nimi i Karel Kramář, Václav Klofáč, Alois Rašín a další politici. Pro některé z amnestovaných to však byla cesta z bláta do louže, protože obratem obdrželi povolávací rozkazy. Amnestie se netýkala osob uprchlých do zahraničí a těch, které přešly k nepříteli; nevztahovala se tedy na Masaryka a jeho spolupracovníky z Národní rady československé ani na legionáře. V některých případech se amnestie buď nedopatřením, nebo dobrým úmyslem, ovšem s pochybným vyzněním dotkla také osob, které již byly potrestány nevratně. Například prostějovský novinář a lokální politik Josef Kotek byl v prosinci 1914 za jediný protistátní výrok vojenským soudem v Moravské Ostravě odsouzen k smrti zastřelením a ihned popraven. Teď byl amnestován, což mu však už nebylo nic platné.

Kramáře po jeho propuštění čekalo v Praze triumfální uvítání s poctami, obvykle prokazovanými pouze hlavě státu. Jistou osobní vděčnost k císaři za svoji záchranu patrně pociťoval, ale už se nepromítla do jeho vztahu k říši. Zvítězilo u něho roztrpčení nad tím, že byl pochybným způsobem odsouzen a vězněn. V pozici respektovaného národního mučedníka posílil radikální linii české politiky, která se už odmítala jakkoliv podílet na záchraně Rakouska a budoucnost viděla mimo jeho rámec.

Amnestie skutečně na chvíli znepokojila zahraniční odboj: „Pro nás persekuce doma byla dosud i před Spojenci velikým politickým argumentem; politická amnestie nás tohoto argumentu zbavovala, a kdyby byla ještě přišla změna politické linie, byla by to bývala těžká rána pro naši akci,“ vzpomínal po letech Edvard Beneš. Ovšem tyto obavy se ukázaly jako zbytečné. V českém prostředí se sice ozývaly také uznalé hlasy, oceňující „kapku lidskosti v moři všudypřítomného utrpení,“ ale nebyly příliš slyšet. Výjimku nepředstavoval ani názor, že císař amnestoval nikoliv odsouzené, ale vojenské soudy, které by jinak neušly zaslouženému pranýřování. Celkově převážil pohled na amnestii coby pouhou korekci křivd a nespravedlností. Naděje, které císař do amnestie vkládal, se nenaplnily. Politika se radikalizovala a jeho akt milosti to nijak nezměnil.

Sociálně demokratický politik a účastník prvního odboje František Soukup konstatoval: Císařova amnestie přišla jako všechno v Rakousku pozdě. Skutečností je, že na počátku roku 1917 byla ještě česká politika ne-li loajální, tak aspoň oportunisticky prorakouská. První pololetí roku 1917 však přineslo podstatnou změnu a česká politika pozvolna začala opouštět rámec monarchie. Odpověď na otázku, zda by Karel získal Čechy pro nutné reformy a záchranu říše, kdyby k amnestii přikročil už na samém počátku své vlády, na přelomu let 1916/17, se však nikdy nedozvíme.

Pro císaře představoval politický výsledek amnestie zklamání. Na jaře roku 1918, už v mnohem vyhrocenější politické situaci, během osobního jednání českým politikům Staňkovi a Tusarovi nevděk za amnestii otevřeně vyčetl. Přesto však Karel svého rozhodnutí nikdy nelitoval, a to ani po zhroucení své říše. Byl přesvědčen, že právě díky amnestii proběhl rozpad monarchie mírně, bez krveprolití.

Galandauer, Jan; Karel I. - poslední český král, Paseka, Praha a Litomyšl 1998

Rychlík, Jan; Rozpad Rakouska-Uherska a vznik Československa, Vyšehrad, Praha 2022

Soukup, František; 28. říjen 1918, Orbis, Praha 1928

Šedivý, Ivan; Češi, české země a Velká válka 1914-1918, NLN, Praha 2001