Trest smrti zastřelením jménem císaře pána. Perzekuce Čechů za první světové války

Vstup habsburské monarchie války v srpnu 1914 provázela přeměna Předlitavska (v Uhersku byla situace poněkud odlišná), do té doby nesporně civilizovaného právního státu, ve státní systém s mnoha prvky vojensko-byrokratické diktatury. Říšská rada ve Vídni byla okamžitě uzavřena. Na základě ústavy z roku 1867 mohla vláda během stavu dočasné nouze vládnout absolutisticky, teď se však vládnutí bez parlamentu poněkud protiústavně stalo trvalým. Vláda při té příležitosti suspendovala rozsáhlá občanská práva zaručená ústavou. Byla zostřena cenzura tisku a rozšířena také na poštovní korespondenci a telegrafní zprávy.

Významným mocenským centrem v říši se stalo Vrchní armádní velení, které se usídlilo v Těšíně, přímo na panství nejvyššího armádního velitele arcivévody Friedricha (markýze Gera ze Slezských písní Petra Bezruče). Civilní úřady se musely podřídit vojenským. Změny zasáhly i justici. Byly zrušeny porotní soudy a enormně vzrostla moc soudů vojenských; do jejich pravomoci teď spadaly i civilní osoby, pokud jejich stíhání souviselo s trestnými činy velezrady, urážky Veličenstva, urážky členů císařského Domu, rušení veřejného pokoje a pořádku, pozdvižení, vzbouření a dalších skutků podobné povahy. O nezávislosti vojenské justice si nebylo třeba dělat iluze. Vyšetřování se vedlo v souladu s pokyny vojenských velitelů, kteří často rozhodovali i o rozsudcích. Zcela novou, smutnou skutečností se stalo zřízení koncentračních táborů, kde byli rizikoví jednici internováni bez soudního řízení.

Armádní velení mělo tendence kompenzovat si neúspěchy na válečných frontách agresivním politickým kurzem uvnitř monarchie. Na Čechy od začátku války pohlíželo jako na nespolehlivý a neloajální, případně přímo velezrádný živel. V tom se vojenští velitelé plně shodovali se německými nacionálními politiky. Vlna udání, která se vzedmula hned na počátku války, zpravidla souvisela s národností nesnášenlivostí.

Stížnosti vojáků a Němců měly jistý racionální základ. Rakouští Němci přivítali válku s nadšením, protože jim dala možnost bojovat po boku silné a úspěšné Německé říše. Čechy pangermánský zápal Němců naopak odpuzoval. Instinktivně cítili, že jim vítězství Centrálních mocností nepřinese nic dobrého, proto velké nadšení pro válku neprojevovali. Ignorovali válečné sbírky a půjčky a mnohdy opravdu tajně sympatizovali s Rusy a se Srby.

To však nic nemění na skutečnosti, že své povinnosti vůči státu plnila drtivá většina Čechů naprosto spořádaně. Žádné známky odporu nebyly až do roku 1917 na území českých zemí viditelné. Přesto se Češi často stávali terčem perzekuce za skutečné nebo domnělé přečiny politické povahy, a to především v období 1914-16. S nástupem nového císaře Karla I. koncem roku 1916 počaly snahy o vnitřní usmíření a reformy říše; prvky vojensko-byrokratické diktatury postupně mizely a ustupovala i perzekuce.

Perzekuce zasáhla české politické špičky, jako byli straničtí předáci Václav Klofáč, Karel Kramář, Alois Rašín a řada dalších. Vojenská justice proti nim vedla vykonstruované procesy, přičemž vůbec nezohledňovala jejich poslaneckou imunitu. Perzekuce mířila proti občanským spolkům, tisku, vrcholnému podnikatelskému prostředí a vybraným představitelům státní byrokracie. Stala se však i nedílnou součástí všedního dne. Za delikty, které by před válkou pachateli přinesly nanejvýš pár týdnů vězení, případně by se jimi úřady vůbec nezabývaly, nyní hrozily těžké tresty. Některé křiklavé případy zdokumentoval ve své obsáhlé knize 28. říjen 1918 sociálně demokratický politik a právník František Soukup.

Inženýr Emilián Bartoš byl odsouzen na rok těžkého žaláře proto, že v břeclavské nádražní restauraci nepovstal, když kapela hrála rakouskou císařskou hymnu. Ve skutečnosti přítomné německé obecenstvo nezpívalo císařskou hymnu, ale všeněmeckou píseň Deutschland, Deutschland, über alles, která má shodnou melodii jako Zachovej nám, Hospodine. Vojenský soud to však odmítl zohlednit.

Vrchní poštovní správce z Třebíče František Slabák měl říct: „Nechte ty hodné Srby, oni za to nemohou, Rakousko je vinno na válce.“ Soud jej poslal do vězení na 18 měsíců. Jeho podřízenému, podúředníku Papírníkovi vynesl výrok „Rus je mi milejší nežli Němec“ 12 měsíců žaláře. Starosta Poštorné na Břeclavsku Alois Havlíček podle udavače, etnického Němce, ve svém obchodě zvolal: „Sláva Srbsku!“ Byl odsouzen k 2,5 letům vězení.

Vojenský soud v Moravské Ostravě rozsévá smrt

Brzy začalo jít doslova o život. Koncem listopadu 1914 obyvatele Moravy šokovala vyhláška, vylepená na příkaz zemského místodržitelství ve všech obcích. Informovala o popravě pětadvacetiletého Slavomíra Kratochvíla z Přerova. Čím se provinil tento mladý technický úředník, nadšený sportovec a sokol? Po jedné sokolské schůzi si s několika přáteli poseděl v restauraci. Dal se tam do hovoru se starostou obce Polkovice Aloisem Křepelkou, jemuž předal leták s protiválečnou básní Jsme Rakušany. Když se starosta vrátil domů, pochlubil se letákem několika sousedům. Ti jej donutili podat udání. Při domovní prohlídce bylo u Kratochvíla nalezeno 15 opisů letáku a dvě ruské proklamace. Následně proběhla eskorta k vojenskému soudu v Moravské Ostravě, který vynesl nemilosrdný verdikt; trest smrti zastřelením. Rozsudek byl vykonán ještě ten samý den.

Vojenský soud v Moravské Ostravě, který měl pro geografickou blízkost k válečné zóně v Haliči statut polního soudu, brzy získal smutnou proslulost. V prosinci 1914 vynesl rozsudek smrti provazem nad krejčím Evženem Matějkou. Provinil se výroky, které vojenský soud shledal urážkou Veličenstva a rušením veřejného pokoje a pořádku. Milost krakovského velitelství zmírnila rozsudek na smrt zastřelením; poprava proběhla druhý den. Zanedlouho byl odsouzen k smrti ještě Inocenc Skabalík, malířský pomocník, který měl na prostějovském náměstí pronášet rusofilní výroky. Krakovské velitelství rozsudek nakonec zmírnilo na 5 let žaláře.

23. prosince 1914, den před Štědrým dnem proběhla v Moravské Ostravě další poprava. Jedenatřicetiletý Josef Kotek z Prostějova byl původním povoláním soustružník. Krátce před válkou se stal redaktorem listu Pokrok, vydávaného Českou stranou národně sociální. Působil též v lokální politice a v odborech. Když po vypuknutí války cenzura jeho list zastavila, živil se jako dělník na železnici a dál organizoval stranické schůze. Na schůzi ve Smržicích prohlásil: „Budeme samostatní a budeme tvořit klín mezi Němci a Maďary!“ Někdo jej udal a vojenský soud následně vynesl rozsudek; trest smrti provazem. Krakovské velitelství verdikt opět zmírnilo na smrt zastřelením. Před popravou měl Kotek neobvyklou prosbu; chtěl vstoupit v manželský stav se svou snoubenkou. Bylo mu vyhověno a v soudní budově proběhl svatební obřad. Když novomanželka vycházela ven, uslyšela zadunění výstřelů, které ukončily život tohoto bezesporu statečného člověka.

Poprava vojína Kudrny

Velkou pozornost vzbudil případ Josefa Kudrny, vojáka 102. pěšího pluku. Když se vojáci benešovské posádky loučili s rodnou zemí před odjezdem na frontu, popíjeli při tom alkohol a dostávali se do patřičné nálady. Velitel, setník Jan Choceňský se pokusil mužstvo umravnit. Tři vojáci, mezi nimi i Kudrna, se mu postavili na odpor a sáhli při tom po puškách. Zatímco u dvou vojáků soud konstatoval dočasné pominutí smyslů v důsledku opilosti, načež od jejich potrestání upustil, Kudrnu, ačkoliv nebyl o nic střízlivější, odsoudil k smrti zastřelením. Verdikt byl vykonán před nastoupeným plukem na motolském cvičišti. Tragédii umocnila skutečnost, že Kudrna byl otcem 7 dětí a jeho manželka se po popravě ze zoufalství oběsila.

V době první republiky si veřejnost Kudrnu často připomínala. Jeho příběh žil vlastním životem; o skutečném průběhu incidentu si lidé vyprávěli různé verze, a dokonce se stal námětem pro divadelní hru i pro film. Případ je však poněkud sporný. V žádné armádě na světě by nebylo přípustné, aby opilí vojáci, navíc během válečného stavu, ohrožovali zbraní důstojníka. Justice Československé republiky prohlásila rozsudek nad Kudrnou za nezákonný, ale Ministerstvo národní obrany jeho příklad příliš nevyzdvihovalo.

Kauza ruských proklamací a „spravedlnost“ podle auditora Königa

V době, kdy se východní fronta v důsledku rakouských nezdarů na haličském bojišti přiblížila k hranicím českých zemí, začaly mezi lidmi kolovat letáky s provoláními vysokých ruských činitelů (generálů ruské armády nebo i samotného cara) k Čechům. Proklamace sdělovaly, že Rusové nepřicházejí jako nepřátelé, nýbrž jako osvoboditelé. Povídalo se, že letáky shazují Rusové z aeroplánů nad Moravou a následně se jejich obsah četnými opisy šíří všude po českých zemích. Ve skutečnosti však byl původ proklamací pochybný; patrně se jednalo o podvrhy.

Zatímco v pražské kauze šíření ruských proklamací nebyl vynesen žádný rozsudek smrti, moravské případy, řešené C. k. divisním soudem ve Vídni měly hrozivější vyústění. V prosinci 1914 proběhl proces s občany Kyjova. Na stole stavebního inženýra Mikeše objevila úřednice dva lístky s proklamacemi. Následovalo zatčení 7 lidí, řadících se většinou k městské inteligenci (lékař, učitel, soukromí úředníci). Provolání si postupně opsali. Ve všech sedmi případech padl rozsudek smrti. Inženýr Mikeš se následně v cele oběsil.

Aurélie Kotíková, jedenadvacetiletá úřednice z Brna, poslala svému strýci do Velké Bíteše dopis obsahující dva lístky s proklamacemi. Byla odsouzena k trestu smrti provazem. Strýc Vladimír Kotík si proklamace opsal do zápisníku. V Pozemkovém ústavu v Brně, kde byl členem správní rady, umožnil pořízení opisů úředníku Hladíkovi. Trest smrti! Proklamace se dostaly i k úředníku Páralovi. Ukázal je několika svým přátelům, převážně studentům. Starší dvaceti let dostali provaz, mladší několikaleté tresty vězení. Na základě jednoho dopisu, odeslaného Aurélií Kotíkovou, vojenský soud ve Vídni odsoudil 39 lidí, 6 z nich k smrti, na zbývající připadalo celkem 91 let vězení.

Celkem bylo v moravské kauze ruských proklamací odsouzeno 127 lidí, z toho padlo 18 rozsudků smrti a 245 let těžkého žaláře. Procesy byly spojeny se jménem nechvalně proslulého soudce, ambiciózního auditora (předsedy vojenského soudu) dr. Königa. Před válkou působil ve Vídni jako advokátní koncipient, následně se s vervou chopil kariérní příležitosti, kterou mu poskytla vojenská justice. Během působení v armádě odsoudil k smrti 37 lidí.

V kauze ruských proklamací rozsudky smrti nakonec vykonány nebyly. Dokonce i Vrchní armádní velení se zřejmě zaleklo Königovy horlivosti, v důsledku ohrožující mezinárodní pověst říše. Ovšem nic to nemění na skutečnosti, že obvinění a jejich rodiny si kvůli procesům prošly peklem. Odsouzení v každém případě znamenalo pobyt v káznicích na různých místech monarchie, kde panovaly otřesné podmínky včetně mnohdy kritického nedostatku potravin. Někteří z obviněných už během soudního řízení spáchali sebevraždu.

Perzekuce města, žáků reálky a básníka

Ke kuriozitám doby patří perzekuce celého města, respektive jeho politických představitelů. Jednalo se o Radnice u Rokycan. Na základě udání místního faráře nařídilo pražské vojenské velitelství stíhání všech 26 městských zastupitelů pro urážku Veličenstva. Provinili se neúčastí na slavnostní bohoslužbě u příležitosti císařových jmenin dne 4. října 1914. Jeden z obžalovaných na svou obhajobu uvedl, že praktikuje židovskou víru, proto se nemůže účastnit katolických obřadů. Podle zástupce obžaloby se však jednalo o státní záležitost, povinnost navštívit katolický kostel se tudíž vztahovala i na izraelity. Svévolný proces skončil zastavením řízení a osvobozením všech obžalovaných. Kauza se však stala osudnou pro starostu města Karla Pika; v průběhu procesu si v rozrušení podřezal žíly.

Některé případy perzekuce působí vskutku bizarně. Žáci kutnohorské reálky si během vyučovací hodiny tajně posílali mezi lavicemi lístek s rýmovačkou: „Moskali zabrali haličskou zemi, kéž bychom říkali Rákoska není.“ Lístek zabavil učitel a záležitostí se začaly zabývat úřady. Všech 17 žáků, kteří měli lístek v ruce, eskortovali četníci s nasazenými bajonety k vojenskému soudu v Terezíně. První instance je sice osvobodila, ale vrchní zeměbranecký soud ve Vídni rozsudek zrušil a nařídil nové projednání. Obžaloba vycházela z předpokladu, že slovem Rákoska bylo ve skutečnosti míněno Rakousko. Ve výsledku 4 žáci obdrželi tresty od 6 měsíců do 2 let vězení. Grotesknost případu dnes může vzbudit lehké pousmání, ale obžalovaní a jejich rodiny to tak pravděpodobně necítily.

Perzekuce postihla také představitele české kultury. Známá je kauza básníka Vladimíra Vaška alias Petra Bezruče. Zapříčinila ji báseň Bratřím osvoboditelům, oslavující cara a ruskou armádu, kterou otiskl časopis českého odboje ve Francii. Byla podepsána iniciálami P. B. Ačkoliv patetická báseň stylově ani ideově tvorbě Petra Bezruče neodpovídala (skutečně ji nenapsal), básník byl zatčen a eskortován do vojenské vazební věznice ve Vídni. Vyšetřovatelé jej podezírali nejen z autorství básně, ale i z jejího odeslání do nepřátelského státu. Měl přitom zneužít postavení poštovního úředníka, a to tím, že rukopis vložil do poštovního pytle určeného k odeslání do neutrálního Švýcarska, jehož obsah už zkontrolovala cenzura. Ze Švýcarska ji pak měl neznámý komplic přeposlat do Francie. Vyšetřovatele neméně zajímalo, koho básník myslel tím markýzem Gerem ve svých Slezských písních, které vyšly již před válkou. Vojenská justice se však ocitla v naprosté důkazní nouzi. Poté, co se v otázce Bezručova autorství neshodli literární experti, byl básník propuštěn na svobodu.

Perzekuce obyvatel českých zemí byla jen velmi slabým odvarem toho, co se odehrávalo v těch částech monarchie, přes které se převalila válka, jako byla východní Halič či Bosna a Hercegovina. Tam pod záminkou potírání spolupráce s nepřítelem vojenské úřady skutečně rozpoutaly perzekuci téměř plošnou a děsivou. Žádnou výjimkou nebyly ani hromadné veřejné popravy.

Oproti tomu v českých zemích nedošlo k úplné destrukci právního řádu. Zpravidla bylo respektováno právo na obhajobu a mnohé osoby obviněné z politických deliktů odcházely od vojenských soudů zproštěny obvinění. Historikové, kteří se tématem zabývali důkladněji, dospěli k závěru, že z celkového množství všech zatčených a vyšetřovaných nakonec vojenské soudy odsoudily jen zhruba pětinu, ostatní byli obvykle propuštěni pro nedostatek důkazů. Zde se nabízí odpověď na otázku, proč perzekuce v tomto období již z velké míry zmizela z historické paměti. Poměrně brzy ji přebily další hrůzy dvacátého století, zejména daleko rozsáhlejší a tvrdší perzekuce za nacistického Protektorátu.

Třebaže perzekuce nebyla hlavním důvodem rozchodu Čechů s habsburskou říší, patřila bezesporu k faktorům, které jim setrvání v Rakousku znechutily. Dobře posloužila také zahraniční akci Tomáše G. Masaryka. Jeho rétorice o habsburském jhu a Rakousku-Uhersku jako žaláři národů monarchie perzekucí proti vlastnímu obyvatelstvu v podstatě dávala za pravdu. Také proto patří k osudovým chybám, kterými habsburská říše přispěla k vlastnímu zhroucení.

Zdroje a literatura:

Křen, Jan; Konfliktní společenství - Češi a Němci 1780-1918, Karolinum, Praha 2013

Rychlík, Jan; Rozpad Rakouska-Uherska a vznik Československa, Vyšehrad, Praha 2022

Soukup, František; 28. říjen 1918, Orbis, Praha 1928

Šedivý, Ivan; Češi, české země a Velká válka 1914-1918, NLN, Praha 2001