Muž, který Čechům odvezl do vyhnanství národního mučedníka. Příběh Františka Dedery

Kdyby jej Havlíček nezvěčnil v legendárních Tyrolských elegiích, byl by dnes už zcela zapomenutou postavou. V ostré satirické básni, v níž novinář vylíčil události od svého zatčení až po příjezd na místo konfinace v tyrolském Brixenu, komisař nevystupuje vyloženě jako záporná postava, jen je trochu směšný. Dedera se proto stal osobou známou široké veřejnosti.

JUDr. František Xaver Dedera (1817 - 1878) bezesporu nebyl žádný tupý policajt. Narodil se v Jindřichově Hradci; jeho otcem byl zámečnický mistr Josef Dedera. Původem byl, jak se říkalo, ryzí Čech. V rodném městě absolvoval gymnázium. Traduje se, že jako kvintán dával kondice jistému Bedřichu Smetanovi (1824 - 1884), budoucímu slavnému skladateli. Na pražské univerzitě vystudoval práva a poté nastoupil do praxe u kriminálního soudu. Roku 1843 přestoupil k pražskému c. k. policejnímu ředitelství. Podle Jana Nerudy ovládal kromě rodné češtiny i němčinu, francouzštinu a latinu. Dokonce v těchto jazycích skládal epigramy.

Karel Havlíček, řečený Borovský (1821 - 1856) krátce před svým setkáním s Dederou oslavil teprve třicáté narozeniny, ale už toho měl za sebou poměrně dost. Pro nás je důležité, že získal v revolučních letech 1848-49 věhlas jako kritický novinář a vydavatel. Když se po porážce revoluce Rakousko pozvolna nořilo do neoabsolutistické „normalizace,“ Havlíček politický vývoj na stránkách svého časopisu ostře kritizoval. Úřady se mu nemohly dostat na kobylku. Stále formálně platila březnová ústava a Havlíček nedělal nic protizákonného; dokázal o tom přesvědčit i porotní soud. O to víc se stával vládě nepohodlným.

Nejvyšší místa se nakonec rozhodla přikročit k předběžnému opatření; vykázat Havlíčka do jiné, vzdálenější země mocnářství, kde bude od českého prostředí dokonale izolován. Havlíček považoval za iniciátora svého pronásledování ministra vnitra Alexandra Bacha. Ve skutečnosti vedly nitky ještě výš, až k samotnému císaři, tehdy jedenadvacetiletému Františku Josefovi I., který chtěl vládnout zcela absolutisticky. Opatření proti Havlíčkovi nemělo s právním státem nic společného. Ironií osudu navíc Havlíček novinářskou a vydavatelskou činnost ukončil a chtěl se stáhnout z veřejného života. Zrovna pobýval v kruhu své rodiny Německém Brodě, aby si odpočinul po náročném soudním procesu, který vyhrál, ale stál jej mnoho sil.

Havlíčkovo zatčení mělo vzhledem k okolnostem proběhnout zcela diskrétně. Když jednoho mrazivého prosincového večera komisař Dedera přijel do Německého Brodu, zamířil nejprve za okresním hejtmanem Voitem, kterého velmi nepříjemně překvapil. Jelikož však u sebe měl zatýkací rozkaz vystavený samotným českým místodržitelem, nedalo se nic dělat. V noci se komisař, doprovázen okresním hejtmanem a ozbrojeným četníkem, vydal k domu Havlíčkovy rodiny na náměstí. Dedera zabušil do vrat…

Dvě hodiny po půlnoci / když na třetí šlo / tu mi dával žandarm u postele / šťastné dobrýtro. / Se žandarmem slavný ouřad / celý v parádě / pupek kordem pevně obvázaný / zlato na krágle [na límci]./„Vstávají, pane redaktor / nelekají se / jdeme v noci, nejsme však zloději / jenom komise."

Takto básnicky, s humoristickou nadsázkou Havlíček líčí své nečekané seznámení s Dederou. Nezvaným návštěvníkům otevřel jeho bratr František a zcela zaskočen je přivedl k němu do ložnice. Havlíček po probuzení působil zmateně. Brzy však přešel do svého pověstného klidu, byť bylo znát, že přemáhá zlost. Vyzval Dederu, aby mu přečetl rozkaz k zatčení a pak si jej nechal ještě zopakovat. Komisař měl instrukce, že v případě potřeby může přikročit i k násilí, což však nebylo potřeba. Havlíček se domníval, že jde o nějaký trapný omyl, který se brzy vysvětlí. Dedera mu odmítl sdělit, do jaké destinace jej má eskortovat, s tím, že se to dozví až za hranicemi Českého království. Dal mu dvě hodiny na sbalení nutných věcí a upozornil ho, že si sebou nesmí vzít žádnou zbraň. Havlíček pohotově odsekl, že by si rád vzal aspoň ruskou knutu, protože akce je tyranská a despotická.

Havlíčkovo loučení s manželkou Julií a tříletou dcerkou Zdeničkou bylo natolik dojemné, že se nikdo z přítomných neubránil slzám, ani otrlý policejní komisař. Okresní hejtman Voit, svědomitý úředník, ale také slušný člověk, raději odešel na chodbu, aby skryl své pohnutí. Dedera utěšoval plačící Julii, že bude moct za manželem přijet.

Policejní vůz se rozjel do mrazivého rána. S Dederou a jeho vězněm cestoval ještě jeden spolehlivý policista. Nějakou dobu za nimi navíc klusal četník na koni pro případ, že by se pan redaktor pokusil o útěk, což však Havlíčka ani nenapadlo. Cestu přes Čechy se komisař snažil plánovat tak, aby Havlíčka nikdo nepoznal a neprojevoval mu solidaritu. To se mu nedařilo. Navíc se rychle ukázalo, že spěšný policejní dostavník, který mu byl na cestu přidělen, je stará rachotina, která se na špatných cestách brzy porouchala. Dederu to dostávalo do trapné pozice. Občas musel jít se svým vězněm pěšky za vozem, než dorazili na místo, kde bylo možné zajistit opravu.

Nesmím ale zapomenout / Budějovice / tam Dedera koupil mělnického / čtyři lahvice.

Ve skutečnosti komisař nakoupil víno v Batelově. Havlíček se domníval, že se v Dederovi hnulo svědomí vlastence. Netušil, že komisař dostal pokyn, aby svému vězni zpříjemňoval cestu drobnými pozornostmi. Batelov patřil k místům, kde někteří občané Havlíčka poznali. Skutečnost, že ho policie odváží neznámo kam, je zdrtila. Zpráva se po městečku rychle rozkřikla a místní hostinský vybral pro Havlíčka nejlepší víno, které měl k dispozici.

Dedera zvolil cestu přes Jindřichův Hradec. Měl pro to osobní důvody; chtěl navštívit své rodiče. Na návštěvu vzal svého vězně sebou, protože se domníval, že rodičům jméno pana redaktora nebude nic říkat. Avšak zmýlil se. Jeho otec měl doma dokonce Havlíčkův portrét a okamžitě na vzácného hosta upozornil své známé. Toho dne na svého syna opravdu hrdý nebyl.

Temná noc / jak naše svatá církev / a my jedem z kopce jako mžik / darmo křičí Dedera: „Drž koně!“ / prázdný je kozlík.

Když překonávali zasněžené alpské průsmyky mezi Bad Reichenhallem a Waidringem, došlo k dramatické příhodě. Ve chvíli, kdy kočí nasazoval na kola sněhové řetězy, koně se splašili a nikým neovládaný vůz se řítil temným večerem vpřed. Dedera ve služebním hlášení uvedl, že se pokusil chytit opratě, byl však sražen a vzápětí ostatní včetně Havlíčka z vozu vyskákali. Po příchodu do Waidringu našli vůz převržený, ale bez vážnějšího poškození.

Havlíček však líčí situaci poněkud jinak, a to nejen v Tyrolských elegiích, ale i v dopisu Palackému, který napsal krátce po příjezdu do Brixenu. Podle jeho verze vyděšení policajti z vozu vyskákali, zatímco on zůstal a po chvíli se mu podařilo převzít nad koňmi kontrolu. Dojel do Waidringu, kde v klidu povečeřel a počkal, až za ním policajti s odřenými nosy přikulhají.

Jak se událost seběhla doopravdy? To už se patrně nedozvíme. Havlíčkovým cílem nepochybně bylo vylíčil policii jako neschopnou a směšnou, proto si mohl svoji verzi v tomto smyslu přikrášlit. Komisař však také měl důvod fabulovat. V jeho vlastním zájmu bylo, aby pro něj reporty vyzněly co nejpříznivěji. Rozhodně neměl zapotřebí upozorňovat na vlastní pochybení.

Dederova policejní kariéra po brixenské misi byla pestrá. Dotáhl to na c. k. policejního a vládního radu. Po prusko-rakouské válce v roce 1866 jej císař vyznamenal zlatým záslužným křížem s korunou. Ještě předtím se však výrazně změnila politická situace. Neoabsolutistický režim se zhroutil a Rakousko nastoupilo cestu přeměny v konstituční monarchii.

Havlíček zemřel roku 1856 nedlouho po svém návratu z Tyrolska. Dnes víme, že jeho předčasná smrt s konfinací v Bixenu neměla přímou souvislost. Veřejnost ji tam však poměrně přirozeně viděla, proto se ihned po uvolnění poměrů začíná mohutně rozvíjet Havlíčkova mučednická legenda. Počátkem roku 1861 poprvé oficiálně vycházejí Tyrolské elegie, které se předtím šířily jako samizdat. Komisař se v tom okamžiku stává veřejně známou osobou; nebyl to však zrovna typ popularity, o který by člověk stál.

Do Dedery se od té doby strefovaly Humoristické listy, byl však zmiňován i ve vážnějších souvislostech. Roku 1868, behem horkého táborového léta, proběhla tiskem zpráva, že vrchní komisař Dedera v čele oddílu husarů rozehnal tábor lidu na Pankráci u Prahy. Událost vzbudila mezi Pražany velké pobouření. Účastníci demonstrace se Dederovi pomstili; zmocnili se jeho psa, chrta Fidelia, a utopili jej ve Vltavě.

Jak už bylo naznačeno v úvodu článku, Dederovi jeho role v případu Karla Havlíčka v kariérním postupu u policie příliš nepomáhala. Nadřízení by jej povyšovali daleko ochotněji, kdyby nebyl tím nepopulárním, směšným Dederou z Tyrolských elegií, který Čechům odvezl jejich národního mučedníka do vyhnanství. V době bojů o české státní právo nepovažovalo místodržitelství za vhodné, aby Dedera zaujímal na pražském policejním ředitelství jakékoliv přední místo.

Dedera se přesto k Havlíčkovi hrdě hlásil: „Seděl jsem jednoho večera r. 1860 v hostinci se svým strýcem, u něhož jsem bydlil. U téhož stolu seděl neznámý mně člověk a vyprávěl přítomným tam českým úředníkům všechny podrobnosti Havlíčkova zatýkání. Vychloubaje se, nemálo si na tom zakládal, že prý s ním zacházel s velikou šetrností. Z jeho řeči se zdálo, jakoby býval nejlepším jeho přítelem. Při tom stále dotvrzoval, že je dobrým Čechem. Teprve na cestě z hospody jsem se dověděl, kdo je tento černožlutý vlastenec, a již tenkráte mně tanulo na mysli, že každý veliký muž má nejen svůj stín, ale i své dotěrné komáry.“ Takto vzpomínal spisovatel Antal Stašek (1843 - 1931) na příhodu, kterou zažil koncem svých gymnaziálních studií v Krakově. Zdá se však, že jeho příkré hodnocení je k Dederovi poněkud nespravedlivé.

František Dedera byl od roku 1852 ženatý a měl čtyři děti; dvě dcery a dva syny. Jeden z nich se stal důstojníkem c. a k. námořnictva. Zemřel roku 1878 v důsledku srdečního záchvatu. Jeho hrob v Praze na Olšanských hřbitovech se nachází shodou okolností nedaleko od toho Havlíčkova; nepřekvapivě je daleko skromnější. Do roku 2015 byl zpustlý, dnes je však udržován a opatřen informační deskou.

Ještě v den úmrtí zveřejnil Dederův nekrolog Jan Neruda. Vzpomínal na něj kriticky, ale s laskavým nadhledem. Spisovatel Ignát Hermann přibližně o dvacet let později Dederu připomínal jako poněkud nerozhodného muže, který se považoval za českého vlastence. Postava Františka Dedery se objevila i na filmovém plátně. Roku 1931 jej v jednom z prvních českých zvukových filmů Karel Havlíček Borovský ztvárnil Jaroslav Marvan, ve filmu Romaneto z roku 1980 jeho roli hrál Jiří Pleskot.

Zdroje a literatura:

Borovička, Michael; 29. 7. 1856 - Smrt Karla Havlíčka Borovského, Havran, Praha 2021

https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Dedera

https://www.google.cz/books/edition/Tyrolsk%C3%A9_elegie/OmmsnU5rZ0QC?hl=cs&gbpv=1&pg=PA1&printsec=frontcover

https://cs.wikipedia.org/wiki/Tyrolsk%C3%A9_elegie