Nevydařená císařská návštěva. František Josef I. v Praze roku 1868

V české společnosti přetrvával silný pocit zklamání, který zavládl po rakousko-uherském vyrovnání. Po válce s Pruskem v roce 1866, kdy Češi výrazně projevili oddanost vládnoucí dynastii, čekali splnění svých státoprávních požadavků. Obnovení státnosti se však dočkali pouze Maďaři, Češi nikoliv. Vládly obavy, že svébytné České království zanikne ve zbytkové „neuherské“ části monarchie s německou dominancí, umělém státě s krkolomným názvem Království a země na říšské radě zastoupené (neformálně se říkalo prostě Rakousko nebo Cislajtánie, čili Předlitavsko).

Vůdčí osobnosti českého národa přistoupily k taktice pasivní rezistence. Čeští politici odmítli zasedat v zákonodárných sborech, a to jak ve zúžené vídeňské Říšské řadě, kterou považovali za nelegitimní, tak i v českém zemském sněmu s umělou německou většinou. František Palacký, F. L. Rieger a F. A. Brauner spolu s dalšími politickými a kulturními osobnostmi podnikli manifestační cestu na národopisnou výstavu do Ruska, kde je přijal car Alexandr II. Současná publicistika cestu někdy vykládá jako demonstraci panslavismu, ale skutečný kontext je poněkud složitější. Proti samotné existenci rakouské říše v žádném případě zaměřena nebyla, ve svém důsledku ovšem sympatie k Rusku v českém prostředí posílila. Bezprostřední politické výsledky akce byly problematické. Car Čechům neposkytl žádné záruky proti hrozbě germanizace, naopak Vídni se z Petrohradu dostalo ubezpečení, že Rusko do vnitřních záležitostí habsburské monarchie nehodlá zasahovat. Česká veřejnost však cestu svých představitelů chápala jednoznačně jako úspěch. Pošramocené sebevědomí Čechům zvedlo už jen to, že nejmocnější panovník v Evropě, za něhož byl car považován, delegaci vůbec přijal.

Horké „táborové“ léto roku 1868

Jaro a léto 1868 bylo po pravdě klimaticky studené, ale politicky žhavé. Češi projevili nespokojenost s politickou situací rozsáhlou sérií protestů pod širým nebem, obvykle na nějakém památném místě. Z počátku se jim říkalo po anglicku meetingy, posléze tábory lidu. Zpravidla probíhaly bez úředního povolení, zato s účastí tisíců lidí. Tábory lidu se přelily i na Moravu, čímž se tamní veřejnost poprvé přihlásila k jednotě historických zemí Koruny české, do té doby jen proklamované politiky. Síla a uvědomělost, s jakou se projevilo české veřejné mínění, byla ohromující.

15. května 1868 proběhlo v Praze slavnostní pokládání sedmi základních kamenů Národního divadla. Událost se stala velkolepou národní manifestací s mnohatisícovou účastí. Pražští činitelé pozvali i císaře; tomu se mu však akce zdála jednostranně národní, proto ohlásil návštěvu až na později, pod banální záminkou otevření nového mostu. Mezitím proběhly ještě dvě velké slavnosti posilující sebevědomí národa; výročí padesáti let od založení Vlasteneckého muzea a oslava sedmdesátých narozenin otce národa Františka Palackého.

Císař přijíždí do Prahy

Termín císařovy návštěvy nebyl zvolen nejlépe. Do Prahy zavítal 21. června, v den výročí kruté popravy 27 předáků českého stavovského povstání roku 1621. Zatímco před rokem a půl si František Josef v Praze pochvaloval „dobré rakouské smýšlení“, tentokrát se všude setkával s chladem a nepřátelstvím. Nápadný byl nezájem obyvatel; Pražané místo vítání vzácné návštěvy raději vyrazili na vlastivědné výlety do okolí města, organizované občanskými spolky. Největší úspěch slavili studenti pražské univerzity, kteří uspořádali výlet na Bílou horu.

Císaře vítali pouze oficiální činitelé, představitelé spolků se účastnili v minimálním počtu. Po obligátní vojenské přehlídce se přešlo k otevření mostu. Byl to třetí pražský most, o jehož potřebnosti v daném místě však Pražané nebyli zdaleka přesvědčeni (až do konce monarchie nesl jméno Františka Josefa, dnes na jeho místě stojí Štefánikův most). Slavnosti přihlížely opět jen nepočetné hloučky obyvatel, složené převážně z pražských Němců. Na nedalekém Staroměstském náměstí lidé zcela pokryli mnoha věnci místo, na němž byly kdysi vykonány pobělohorské popravy. Náměstí se navíc stalo dějištěm menších výtržností studentů, kteří roztrhali německou trikolóru. Panovník opravdu jen vzácně projevil jakékoliv emoce, tentokrát se však neudržel a zlostně praštil šavlí o zem. Později poznamenal, že takového přijetí se mu nedostalo ani v revoltujícím Miláně.

Následně došlo na audience. K císaři se dostavili čeští národní vůdci Palacký a Rieger. Panovník jim nejprve vyčetl nedávnou cestu do Ruska. Pak české politiky vyzval, aby opět zasedli v Říšské radě. „Jít do Vídně by znamenalo zavraždit český národ a k tomu já nebudu radit,“ odvětil pevně Palacký. V podobném duchu proběhlo i následující setkání Palackého a Riegra s ministrem zahraničí Friedrichem von Beustem, předním strůjcem rakousko-uherského vyrovnání. Poté, co si ministr vyslechl české požadavky, klidně pronesl, že jakékoliv jednání je možné pouze v rámci stávající ústavy, čili za předpokladu uznání rakousko-uherského dualismu. Na to čeští politici odpověděli, že neodvolatelných nařízení už zažili dost.

Celá věc měla ještě skandální dohru; bezvýsledná schůzka českých politiků s Beustem proběhla bez vědomí rakouského premiéra, vlašimského pána Karla knížete Auersperga. Připomínalo to situaci zhruba před rokem a půl, kdy Beust jednal s uherskými předáky za zády tehdejšího premiéra Belcrediho. Dlužno říct, že záležitost vedla k Belcrediho pádu. Když se Auersperg o Beustově schůzce s Palackým a Riegrem dověděl, urazil se a podal demisi.

Nekorunovaný český král František Josef I.

I před zjevný neúspěch přetrvávala vůle v jednání pokračovat. František Josef prý dokonce vyslovil úmysl opět přijet do Prahy na podzim. K tomu nakonec nedošlo, protože nepokoje sílily a došlo i ke srážkám demonstrantů s policií a vojskem. Následovalo vyhlášení výjimečného stavu, který ukončil první fázi táborového hnutí. Císař ale, jak říkal, chtěl „jezdit do všech svých zemí“ a měl skutečně zájem na uspokojivém řešení české otázky.

Pokus o rakousko-české vyrovnání v roce 1871, jenž mělo být stvrzeno korunovací Františka Josefa českým králem, však zkrachoval. Proti se postavil jak uherský premiér Andrássy, tak i ministr Beust, podle kterých nebylo žádoucí v rámci monarchie posílit Slovany. Záležitost ale ztroskotala i na skutečnosti, že se Čechům zatím ještě nepodařilo překonat německou hospodářskou a kulturní hegemonii v rámci země. Další obdobný pokus o vyrovnání už nikdy nepřišel z důvodu permanentního česko-německého sporu.

Přesto další císařova návštěva v Praze roku 1874 už proběhla ve velmi důstojném, slavnostním duchu. Stejně tak i jeho další návštěvy včetně poslední v roce 1907. Na Českém království stále ležel stín nesplněných státoprávních požadavků, ale Češi stále víc rozlišovali, v duchu starobylého mýtu o dobrém králi a špatných rádcích, mezi dynastií a vládní politikou.

František Josef I., který se během ubíhajících let pomalu měnil ze zralého muže ve stařičkého mocnáře, byl v českém prostředí stále populárnější. Lidé jej vítali, jako kdyby byl skutečně korunovaným českým králem. Češi byli v jistém smyslu nejrakouštější národ rakousko-uherské říše. S dynastií se rozešli až poté, když jim za první světové války přestala poskytovat záruku před uskutečňováním německého národního programu, který byl v příkrém a neřešitelném rozporu s českými zájmy.

Zdroje a literatura:

Kořalka, Jiří; František Palacký (1798 – 1876) – životopis, Praha, Argo, 1998

Urban, Otto; Česká společnost 1848 – 1918, Praha, Svoboda, 1982

Urban, Otto; František Josef I., Praha, Argo, 1999