10 chyb císaře Karla I., které vedly k pádu habsburské monarchie

Když mladý panovník usedl na trůn, Evropa se nacházela uprostřed zničující Velké války. Karel si dobře uvědomoval, že za stávající mezinárodní a vnitropolitické situace říše nemá budoucnost a čeká ji buď rozpad, nebo ztráta suverenity. Proto usiloval o uzavření míru a vnitřní reformy, které by situaci zvrátily. Karlův postup jistě vedly dobré úmysly, ale značně kolísal mezi protichůdnými politickými liniemi. Jeho politika se spíš než koncepčností vyznačovala improvizací, obvykle vynucenou okolnostmi. I kdyby tomu však bylo jinak, měl vůbec naději na úspěch?

Možná už tento první závažný krok byl osudový. Bezprostředně po Karlově nástupu na trůn do Vídně přijel uherský premiér István Tisza a přiměl panovníka, který se v nové pozici ještě ani nerozkoukal, k urychlené korunovaci. Byl rychlejší a možná přesvědčivější než Karlovi rádcové, kteří mu tento krok naopak nedoporučovali. Uherskou korunovací Karel I. potvrdil rakousko-uherské vyrovnání, které bylo založena na nadvládě Maďarů ve východní polovině říše a složil přísahu, zavazující jej k povinnosti hájit územní integritu uherského státu. František Ferdinand d'Este byl ve svých reformních plánech odhodlán uherskou korunovaci pod záminkou neslučitelnosti obou ústav monarchie odložit a získaný čas využít ke zrušení nebo aspoň k oslabení dualismu. Karel se o tuto možnost připravil už na samém počátku vlády.

Mohl však Karel jednat jinak? Zkušený Tisza se nacházel ve výhodnější pozici. Měl na nového panovníka účinné páky, mimo jiné rozhodoval o vývozu uherské potravinářské produkce do Rakouska, které se potýkalo válečným nedostatkem. Odmítnutí uherské korunovace by znamenalo vážnou ústavní krizi. Mohla by přerůst i v ozbrojený konflikt podobný tomu, který už mezi Rakouskem a Maďary proběhl v letech 1848-49. František Ferdinand se snad v klidnějších dobách mohl takovou možností teoreticky zaobírat, ale za nynější situace nebylo myslitelné podstupovat podobné riziko.

Velmi záhy po nástupu na trůn Karel vyměnil jak premiéra Rakouska, tak i rakousko-uherského ministra zahraničí. Prostor dostali muži, kteří měli před válkou velmi blízko k následníkovi trůnu Františku Ferdinandovi d´Este. Nový rakouský premiér, Heinrich Clam-Martinic, český zemský šlechtic, se údajně Karlovi jevil jako vhodný kandidát, přijatelný pro Čechy. Clam-Martinic byl skutečně před válkou příznivcem českého státního práva, byť v umírněné podobě. Na počátku války však narukoval do armády a prodělal velkou deziluzi z neloajálních a velezrádných postojů českých vojáků, která jej dovedla na pozice blízké německému nacionalismu. Za svůj úkol považoval změnit prostřednictví oktrojů, čili vládního diktátu ústavu a přebudovat Rakousko v duchu německých požadavků. Dosud národnostně neutrální Rakousko by se změnilo v německý národní stát, kde by slovanské národy měly statut pouhých národnostních menšin.

Bylo jmenování Clam-Martinice chybou? Z hlediska německé nacionální politiky v Rakousku nikoliv. Tato politika však byla naprosto protichůdná k zájmům Čechů a dalších rakouských Slovanů, a tudíž pro ně zcela nepřijatelná. Císař měl tedy patrně zvolit nějakou konsenzuálnější osobu i politickou linii.

Podobně problematický byl i císařův výběr nového ministra zahraničí, Ottokara hraběte Czernina. Ten stejně jako Karel nevěřil, že válku lze vojensky vyhrát. Za maximum možného považoval návrat ke stavu před válkou a rychlé uzavření míru pokládal za nutnost. Zároveň však neochvějně solidarizoval s Německou říší, jejíž představitelé mír bez vítězů a poražených odmítali, protože byli přesvědčeni, že zvítězí. Czerninův manévrovací prostor v zahraniční politice tak byl velmi omezený.

V českém prostředí se změna na trůnu setkala s určitým nadšením a nadějemi; kdekdo novému panovníkovi holdoval a myslel to upřímně. Vrcholem českých tužeb v té době stále ještě byla realizace českého historického státního práva, završená královskou korunovací v Praze. Problém však představoval Clam-Martinic, kvůli kterému se čeští političtí představitelé k císaři nemohli ani dostat, aby mu vyjádřili loajalitu. Tuto šanci tedy Karel I. nevyužil. V druhé polovině roku 1917 se česká politika radikalizovala a pozice státního práva opustila. V této fázi už česká korunovace nemohla být řešením.

Korunovace by patrně vzala vítr z plachet českému protistátnímu radikalismu a byla by pohromou pro Masarykovu zahraniční akci. Zásadní překážku však představoval postoj českých Němců, kteří české státní právo kategoricky odmítali. Tak, jako Češi nechtěli být menšinou v německém Rakousku, Němcům se nezamlouvala vyhlídka na postavení menšiny v českém státě. Problém měl i mezinárodní rozměr; Německé císařství by sotva akceptovalo polosamostatný slovanský stát na svých hranicích.

Karel si dobře uvědomoval, že otázka uzavření míru je otázkou přežití monarchie. Prostřednictvím svého švagra Sixta Parmského se osobně pokusil o tajná jednání s mocnostmi Dohody. Jeho plán spočíval v tom, že se pokusí přimět svého mocnějšího spojence, aby válku ukončili společně. Němečtí představitelé ale byli přesvědčeni, že spějí k vítězství a Karlovy návrhy odmítali vzít v potaz. Císaři se tudíž nejenže nepodařilo přesvědčit Německo o nutnosti ukončit válku, ale ani zabránit vyhlášení neomezené ponorkové války, což zapříčinilo vstup USA do války na straně Dohody.

Měl se Karel místo toho pokusit o uzavření separátního míru? Názory historiků se v tomto rozcházejí. Někteří poukazují na nereálnost takového kroku z důvodu promíšenosti německých a rakousko-uherských jednotek na frontě. Karel by každopádně musel počítat s rychlou a razantní podporou Dohody, protože takový krok by v každém případě znamenal vojenský zásah Německa, jemuž by oslabená rakousko-uherská říše nedokázala sama čelit. Uvnitř Dohody by jistě mohly nastat rozpory, které by možnost takového zásahu zkomplikovaly.

Zůstává však ještě jedna, patrně závažnější otázka. Dokázal by Karel udělat takový krok proti vůli svých německých poddaných, kteří by to jistě považovali za zradu?

Rakousko bylo jedinou válčící velmocí, ve kterém bylo přerušeno zasedání parlamentu. Pod tlakem mezinárodního vývoje, zejména revoluce v Rusku a demokratických apelů amerického prezidenta, které provázely vstup USA do války, odmítl císař Clam-Martinicem připravované oktroje ústavy a rozhodl se pro svolání Říšské rady, od níž si sliboval reformy, vedoucí k usmíření národů říše.

Jednotlivé národní reprezentace mezitím dokázaly překonat stranické rozpory a sjednotit se, v důsledku čehož pak mohly na Říšské radě důrazněji předkládat své požadavky, v českém a jihoslovanském případě neslučitelné s rakousko-uherským dualismem (Sjednocení Čechů a Slováků, resp. sjednocení všech území obývaných Slovinci, Chorvaty a Srby). Němci vstupovali na Říšskou radu nespokojeni, protože padly Clamovy oktroje a tudíž nebyly naplněny jejich předpoklady, které by jim v parlamentu zajistily spolehlivou většinu. Naděje, které císař do svolání Říšské rady vkládal, se nenaplnily. Parlament se stal jevištěm, na kterém jednotlivé národní reprezentace veřejně prezentovaly své programy, vzájemně protichůdné, tudíž v praxi neuskutečnitelné. Jednotu říše to vážně podlamovalo.

Podobně to dopadlo i s císařovou amnestií více než 700 českých politických vězňů, vyhlášenou 2. července 1917. Mezi těmi, kdo opustili věznice, byli i čelní čeští politici jako Karel Kramář, Václav Klofáč či Alois Rašín. Třebaže si Karel od amnestie sliboval, že jejím prostřednictvím přiměje českou reprezentaci k práci na nutných reformách a záchraně říše, jeho naděje se nenaplnily. Amnestovaní politici posílili radikální linii, opouštějící rámec Rakouska. Amnestie přirozeně rozzuřila německé národovce a přispěla k jejich odcizení monarchii.

Měl však Karel na výběr? Situace, kdy nemohl zasedat parlament a přední čeští politici byli zavření ve vězení poškozovala mezinárodní obraz monarchie. Do značné míry dávala za pravdu rétorice Masarykovy zahraniční akce o habsburskému jhu a žaláři národů. Nebyl to patrně udržitelný stav.

Koncem listopadu 1917 obdržely válčící velmoci výzvu ruských bolševiků, kteří krátce předtím násilným převratem uchopili moc, k mírovému jednání. Bolševici neměli zájem na pokračování ve válce ani nemohli, protože ruská armáda byla vlivem revolučních událostí posledních měsíců v rozkladu. Dohoda bolševický návrh okamžitě odmítla, Centrální mocnosti souhlasily.

Ruské mírové poselství obsahovalo i zmínku o právu národů na sebeurčení. To mnohonárodní Rakousko-Uhersko nemohlo potřebovat, proto skutečné znění nóty veřejnosti zatajilo. Ta se však o něm přesto dověděla, což vyvolalo lavinu sebeurčovacích požadavků zejména u Čechů a Jihoslovanů. Rakouská vláda situaci nijak neuklidnila, když přiznala, že hodlá národům Ruska v realizaci jejich práva na sebeurčení vyhovět. Záležitost vyvrcholila svoláním generálního sněmu českých poslanců a přijetím Tříkrálové deklarace, požadující pro Čechoslováky samostatnou delegaci na mírovém kongresu, což by v praxi znamenalo nezávislý stát.

Představitelé mnohonárodní rakousko-uherské monarchie k Rusku přistupovali, jako kdyby zapomněli na biblické Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim. Habsburské říši se to již brzy mělo vrátit. Způsob, jakým Centrální mocnosti rozvrátily Rusko, poskytl inspiraci Dohodě, jak naložit s Rakouskem-Uherskem.

Mohla monarchie postupovat jinak? Na mezinárodním poli už byla zcela ve vleku silnějšího Německa, které bolševický převrat umožnilo. Otázka brzkého ukončení války, k němuž mohl přesun vojska z ruské fronty přispět, představovala pro monarchii otázku života a smrti.

Přišla krátkodobá iluze, že mírová politika Karla I. konečně přináší výsledky. Ministr zahraničí Czernin 9. března 1918 podepsal mírovou smlouvu s Ukrajinou, novým státním útvarem odtrženým od Ruska. Vídeň si od této smlouvy hodně slibovala; úrodná země měla dodat Rakousku až 1 milion tun obilí a vyřešit tím katastrofální nedostatek potravin. Dostavily se však nezamýšlené politické důsledky.

Czernin postoupil Ukrajině oblast Chełmu, která před válkou spadala do ruského Polska. Chełm však již měli přislíben Poláci pro svůj budoucí stát. Navíc Czernin souhlasil s rozdělením Haliče na polskou a ukrajinskou část.

V Krakově i dalších oblastech západní Haliče následně vypukly rozsáhlé protesty. Na dlažbu padali habsburští orli, lidé pálili obrazy císaře a vraceli vyznamenání. Poláci byli doposud nejloajálnějším národem monarchie, tvořili oporu Rakouska v armádě i v byrokracii a Polský klub v Říšské radě nezlomně podporoval vídeňskou vládu. Nyní Poláci přešli trvale do opozice.

Mír s Ukrajinou ještě víc podlomil už dost nalomenou soudržnost říše. Nesplnil naděje do něj vkládané. Ukrajinské vládě se nedařilo od statkářů obilí vykupovat. Přestože v zemi byla přítomna okupační armáda Centrálních mocností, ani rekvizice nevytěžily pro Rakousko-Uhersko víc než 120 tisíc tun obilí, což jeho zoufalou situaci vůbec neřešilo.

Popravdě však císař s Czerninem příliš na výběr neměli. Kvůli válečné bídě se množily projevy nespokojenosti a vzdoru. Počátkem roku 1918 průmysl ochromila generální stávka. Tlak, aby mírová politika přinesla už nějaké hmatatelné výsledky, byl enormní.

Když císař Karel I. odjížděl v dubnu 1918 do hlavního německého stanu v belgických lázních Spa, aby kajícně vysvětloval a omlouval se císaři Vilémovi II., nastával možná vůbec nejosudovější okamžik pro budoucnost říše. Co tomu předcházelo? Ministr zahraničí Czernin se dopustil vážné indiskrece, když zveřejnil jisté detaily o tajných mírových jednáních s Francií. Francouzský premiér Clemenceau kontroval tím, že uveřejnil obsah dopisu, adresovaného samotným císařem princi Sixtovi Parmskému přibližně před rokem, v rámci utajených snah o ukončení války (viz. bod 4). Z dopisu vyplývalo, že císař považuje francouzské nároky na Alsasko-Lotrinsko, o které Francie přišla v důsledku prohrané války s Pruskem v roce 1870 za spravedlivé. Jak Německá říše, tak i německé nacionální kruhy v Rakousku to považovaly za zradu.

Císař francouzská tvrzení odmítal a pod tlakem Czernina se zapletl do sítě výmluv a lží, které značně snížily jeho důvěryhodnost. Následná Cesta do Canossy, kde Karel odprosil mocného spojence, přinesla říši katastrofální následky. Císař byl nucen souhlasit s podřízením armády německému Vrchnímu velení a vytvoření hospodářské unie s Německem, což se ve výsledku rovnalo ztrátě rakousko-uherské suverenity.

Tento akt zásadně změnil postoj státníků Dohody k habsburské monarchii. Dosud na ni pohlíželi smířlivě a doufali, že se ji podaří oddělit od Německa a uzavřít s ní separátní mír. Když nyní viděli, že to není reálné, přiklonili se k myšlence jejího rozbití. Během krátké doby uznali Masarykovu Národní radu československou za legitimní vládu a československé legie za spojenecké vojsko. Německý kurz se vrátil i do vnitřní politiky Rakouska, což v českém prostředí zasadilo konečnou ránu posledním sympatiím k říši.

Mohl však Karel zvolit jiný postup? Většině obyvatel říše už nejspíš nezáleželo na tom, jak válka dopadne, jen aby už skončila. Kdyby se císař ke svým mírovým snahám otevřeně přihlásil, patrně by tím získal sympatie svých poddaných. Nezmizela by malá, ale přece jen určitá naděje na separátní mír. Avšak loajalita německého obyvatelstva Rakouska k Německé říši stále přetrvávala. Nad oslabenou monarchií navíc visela hrozba německé invaze a Anšlusu k Německu.

V říjnu 1918 se naplno projevily katastrofální důsledky porážek Centrálních mocností na válečných frontách. Po kapitulaci Bulharska už nic nepřekáželo postupu Dohody z Balkánu k vojensky nekryté hranici Uher. Centrální mocnosti 4. října požádaly prezidenta Wilsona o příměří na základě jeho 14 bodů, z nichž jeden požadoval právo na autonomní vývoj národům Rakouska-Uherska. Německá žádost byla obratem zamítnuta, s odpovědí Rakousku-Uhersku prezident otálel.

16. října se císař ve snaze o záchranu říše, kterou už téměř nic nedrželo pohromadě, pokusil o vlastní státní převrat. Vydal Národní manifest, zvěstující přeměnu říše ve spolkový stát, „v němž každý národní kmen tvoří svůj vlastní státní útvar na území, jež obývá.“ To byla myšlenka opravdu radikální, která by patrně ještě počátkem roku 1917 vzbudila nadšené reakce. Manifest se vůbec nezmiňoval o tradičních korunních zemích; jeho realizace by z logiky věci znamenala rozdělení území české Koruny na českou a německou část.

Idea federalizace se však zastavila na uherské hranici. Panovníkovi se pro myšlenku nepodařilo získat uherského premiéra Weckerleho, navíc byl vázán korunovační přísahou, přikazující mu ochraňovat celistvost Uher. V Uhrách přesto nastala bouře. Premiér Wekerle prohlásil, že Manifest ruší základy rakousko-uherského vyrovnání, proto společná monarchie zaniká a Uhry již s Rakouskem pojí jen personální unie. Uherský sněm následně vyzval maďarské vojenské jednotky k návratu domů, aby bránily integritu uherského státu. Ty začaly opouštět italskou frontu.

Manifest poslední naděje císaře, které do něj vložil, nesplnil. Naopak přispěl ke konečnému rozkladu státu. Jelikož zlegalizoval existenci do té doby formálně vlastizrádných národní výborů a národních rad, nic už jim nebránilo přebírat moc. Separatistické tendence zvítězily i u Němců, kteří 21. října vyhlásili stát Německé Rakousko.

Měl by Manifest šanci na úspěch, kdyby se týkal celého území říše včetně Uher? Můžeme konstatovat, že vydání Manifestu znepokojilo i Masaryka, který raději 18. října Washingtonskou deklarací vyhlásil nezávislost československého státu. Jeho obavy se však ukázaly jako neopodstatněné. Jelikož se Manifest netýkal území Uher, byl pro národní aspirace Čechoslováků i Jihoslovanů bezpředmětný. Česká i jihoslovanská politická reprezentace Manifest šmahem odmítly. Jelikož však Manifest legalizoval nově vytvořené vládní orgány, aspoň umožnil rozpad říše bez násilných střetů.

Wilsonova odpověď na rakousko-uherskou nótu přišla 18. října a byla pro monarchii zdrcující. Oznamovala, že myšlenka autonomie národů v rámci Rakouska-Uherska je překonaná a jak Čechoslováci, tak i Jihoslované mají právo rozhodnout o své budoucnosti sami. Císaři nezbylo nic jiného, než na americké podmínky přistoupit a požádat o separátní mír bez ohledu na německého spojence. To byla úplná kapitulace.

V reakci na to byla 28. října v Praze vyhlášena nezávislost Československa, ve stejný den odchod z říše ohlásili Poláci. O den později národní výbor v Záhřebu provolal vznik státu Slovinců, Chorvatů a Srbů. Maďaři přikročili k opuštění říše 30. října. Když Rakousko-Uhersko 4. listopadu uzavřelo příměří s Dohodou, nezbývalo z něj už vlastně nic.

Této situaci už císař reálně nemohl čelit. Přesto však jistí konzervativní publicisté vyčítají Karlovi v konečné fázi rozpadu monarchie „měkkost.“ Někteří vojáci a úředníci stále zachovávali říši a panovníkovi loajalitu; jejich řady však rychle řídly. Veškeré pokusy o vyrovnání s národy říše zkrachovaly, italská fronta se hroutila, armáda se rozkládala. Na jihovýchodní hranici monarchie stála vojska Dohody, která nad její existencí zlomila hůl. Teze, že by snad ještě něco mohl zvrátit silový zásah, ať už v Praze, v Záhřebu, v Budapešti či kdekoliv jinde, je spíš fantasmagorií než seriózní úvahou. Vedlo by to pouze ke zbytečnému krveprolití, které by rozpad monarchie neodvrátilo.

Kdo měl trpělivost dočíst článek až sem, může si připadat trochu oklamán. Žádné jednoznačné odpovědi, co mladý císař udělal špatně a který krok mohl obrátit vývoj směrem k záchraně monarchie, neobsahuje. Některé body jsou navíc zcela protichůdné. Možná to přispěje k pochopení, jak těžká, ne-li úplně bezvýchodná Karlova situace byla. Proces, při němž v dynastické říše v Evropě postupně nahrazovaly národní státy, byl již dávno v běhu a první světová válka jej značně urychlila. Situaci císaři navíc komplikovalo nerovné spojenectví s Německým císařstvím, s nímž se čím dál víc ztotožňovali jeho němečtí poddaní.

Galandauer, Jan; Karel I. - poslední český král, Paseka, Praha a Litomyšl 1998

Rychlík, Jan; Rozpad Rakouska-Uherska a vznik Československa, Vyšehrad, Praha 2022

Soukup, František; 28. říjen 1918, Orbis, Praha 1928

Šedivý, Ivan; Češi, české země a Velká válka 1914-1918, NLN, Praha 2001

Taylor, Alan John Percivale, Poslední století habsburské monarchie, Barrister & Principal, Brno 1998