Haličská řež. Vyvražďování polské šlechty ve jménu habsburské dynastie?

Povstání, pro které se vžil název Haličská řež či Haličský masakr (Rabacja galicyjska), patří k tragickým momentům polských dějin. Abychom pochopili, co se tehdy odehrálo, je třeba drobný exkurz do minulosti.

Slavná polská Rzeczpospolita patřila ještě v polovině 18. století k nejrozsáhlejším státům v Evropě. Mezi lety 1772 - 1795 však z mapy Evropy úplně zmizela, když si její území rozdělilo Rusko, Prusko a habsburská říše. Vídeňský kongres roku 1815 tento stav v podstatě potvrdil, jen rozdělení poněkud přeskupil ve prospěch Ruska. Jižní část někdejšího polského státu, Malopolsko, získala habsburská monarchie. Přejmenovala jej na Halič, přesněji Haličsko-Vladiměřské království (Vladiměř je archaický název pro Volyň, která však paradoxně téměř celá připadla Rusku).

Polský národ se s likvidací svého státu nikdy nesmířil a vždy počítal s jeho obnovením. Proto ještě před událostmi, kterým se věnuje tento článek, proběhla dvě rozsáhlá povstání (Kościuszkovo v roce 1794, Listopadové 1830-31), zacílená především proti ruské nadvládě. Kdo však v té době, na území někdejší multietnické Rzeczpospolité, ve stavovsky rozvrstvené společnosti, představoval polský národ?

Byla to především polská šlechta, která se cítila být nositelkou polské státní tradice. Představovala nesporně mohutný blok; zatímco v Čechách na přelomu 18. a 19. století připadalo na jednoho šlechtice 828 nešlechticů, v Polsku byl šlechticem každý desátý. Tento blok byl výrazně vnitřně diferencovaný. Kromě bohatých magnátů k němu náležela početná střední šlechta a také nemajetná šlechtická „holota,“ jejíž životní styl se v zásadě nelišil od sedláků či řemeslníků, ale náležela jí politická práva. Zatímco magnáti se obvykle brzy ztotožnili se záborovými mocnostmi a zaujali k nim loajální postoj, střední a nižší šlechta, které se kvůli zániku polského státu citelně zhoršily kariérní možnosti, projevovala nespokojenost.

Ranně novověké chápání národa jako privilegovaných vrstev přináležejících ke státu masu venkovských poddaných nezahrnovalo. Obyvatelé měst měli v Polsku velmi slabé postavení; s výjimkou západních oblastí země šlo především o Židy. Polský národ byl tudíž téměř výhradně národem šlechtickým. Po zhroucení polského státu takové pojetí národa polští demokraté důrazně zpochybňovali, už jen proto, že hlavním viníkem národní katastrofy shledali jednoznačně šlechtu, egoisticky upřednostňující své vlastní cíle před zájmem celku.

Vůdce prvního polského povstání, generál Tadeusz Kościuszko, svým výnosem fakticky zrušil nevolnictví. Na veřejnosti vystupoval oblečen v selském kabátci, naopak u opasku nosil šavli, která patřila k atributům šlechty. Tím chtěl symbolicky přispět ke smíření obou stavů. Poddané se však pro polskou národní věc dlouhodobě získat nedařilo. Stavovské, šlechtické pojetí národa mělo v polské společnosti hluboké kořeny. Vina padala na šlechtický konzervatismus, obavy šlechty ze ztráty privilegovaného postavení a neposlední řadě také na myšlení samotných poddaných. Ti chápali polské národní zájmy především jako zájmy svých pánů, zájmy šlechtické. Netřeba dodat, že k jejich vlastním, selským zájmům, zcela protichůdné.

Třebaže ke spokojenosti měli poddaní v Haliči z různých důvodů daleko, zánik polského státu jejich postavení objektivně zlepšil. Poddanství zůstalo zachováno, ale rakouské reformy aspoň zmírnily robotní povinnosti a ulevily poddaným i v jiných záležitostech; například zakázaly tělesné tresty, což však vrchnost ne vždy respektovala. V historické paměti sedláků přetrvával obraz dobrého císaře, reformního Josefa II., v němž nacházeli zastání proti svým pánů. Rovněž rakouského státního úředníka vnímali jako někoho, kdo je ochoten je vyslechnout a má pochopení pro jejich nelehký životní úděl. Snahy o obnovení polského státu sedláci vnímali především jako snahy o obnovení poddanských povinností v jejich původní, ostřejší podobě. Nezávislé Polsko pro ně tedy znamenalo asi to nejhorší, co může přijít.

Po neúspěchu Listopadového povstání v ruském záboru se zdálo být logické, že přichází řada na další zábory polského státu. Nové povstání mělo v únoru 1846 vypuknout v pruském Velkopolsku (Poznaňsku), v Krakovské republice, jež představovala jakýsi poslední pozůstatek nezávislého Polska, a v rakouské Haliči. Spiknutí v Poznaňsku se však podařilo pruské policii odhalit a zlikvidovat hned v zárodku. Také krakovské povstání vstoupilo do dějin jako několikadenní, tragická epizoda. Do republiky vstoupilo rakouské vojsko. Organizátor povstání, mladý spisovatel Edward Dembowski, byl rakouskými vojáky zabit v momentě, kdy se pokoušel přesvědčit sedláky, aby polskou věc podpořili. Krach povstání vedl ke zrušení Krakovské republiky, jejíž území získalo Rakousko.

Dřív, než šlechtičtí spiklenci stačili v Haliči cokoliv podniknout, rozhořela se především v tarnovském, novosadeckém a jaselském kraji prudká selská vzpoura. Hněv sedláků patrně souvisel se špatnou úrodou. Jako bezprostřední impulz zaúčinkovala fáma, že císař dočasně zrušil Desatero božích přikázání. Sedláci to hodlali využít k vyřízení účtů s vrchností. Nejvýraznějším představitelem povstalců se stal sedlák Jakub Szela (1787 - 1860), veterán napoleonských válek, který se dostal do sporu se svými pány, šlechtickým rodem Boguszů. Kruté fyzické tresty, které si za to vysloužil, u něj vyvolaly touhu po pomstě. Houfy poddaných přepadávaly šlechtická sídla a vraždily pány i jejich úředníky. Za oběť padlo i menší množství kněží. Celkem bylo vypleněno a vypáleno okolo 430 šlechtických sídel a zabito přes 1000 lidí.

Jako roli hrálo v Haličské řeži podněcování poddaných rakouskými státními představiteli? To není zcela objasněno; proto je název článku ukončen otazníkem. Mnozí habsburští úředníci byli hrůzami rabacje upřímně vyděšeni. Avšak výsledek Rakousku přišel velmi vhod, už kvůli slabé vojenské přítomnosti v Haliči. Státní úředníci masakrování šlechty spíš blahosklonně přihlíželi, až během dubna přistoupili k postupné pacifikaci vojskem. Jakub Szela byl deportován do Bukoviny, ale obdržel tam pěkný statek a prožil spokojené stáří jako bohatý sedlák.

K tragickému vyústění nejspíš přispěly ve velké míře fámy, dnes bychom možná řekli dezinformace, které občas měly racionální jádro. Polská šlechta nepostupovala ve svých konspirativních aktivitách příliš opatrně, proto některým z poddaných patrně neušlo, že vrchnost něco chystá. Zde se mohla zrodit zvěst, jinak zcela iracionální, že páni plánují vyvražďování poddaných. Stačilo už jen rozšířit zprávu o zrušení Desatera a reakce poddaných na sebe nenechala čekat. Je možné, dokonce i pravděpodobné, že v šíření těchto fám habsburská moc jistou úlohu sehrála. Doložené to však není.

V této souvislosti bývá často zmiňována role starosty Tarnova (v té době představitele státní správy) Josepha Breinla von Wallersterna (1800 - 1869). Tento pražský rodák byl po Haličské řeži vyznamenán Leopoldovým křížem a přeložen na důležitější post do Brna. Víme o jeho jednáních s nespokojenými sedláky a údajně měl navázat jisté spojenectví s Jakubem Szelou. Není však prokázáno, že by sedlákům za každého mrtvého šlechtice vyplácel peněžní nebo naturální odměnu, jak uvádí polská nacionalistická tradice.

Rakousko každopádně mělo snahu výsledek povstání propagandisticky využít v dalších, politicky výbušných oblastech říše. Kancléř Metternich pokládal za důležité, aby se o událostech v Haliči dověděla italská a maďarská šlechta. Zejména maršálek Radecký, známý svou nechutí ke šlechtě, především italské, kterou víceméně oprávněně považoval za strůjkyni tamních revolučních nálad, měl k myšlence využití poddaných proti jejich pánům blízko.

Selské povstání v Haliči bývá někdy dokonce interpretováno jako jakýsi etnický, polsko-ukrajinský konflikt. Ukrajinští poddaní měli podle této představy povstat proti polským pánům. Nic však nemůže být vzdálenější od pravdy. Selské povstání mělo nejvyšší intenzitu v tarnovském kraji, kde zničení unikla jen asi desetina panských sídel. Ukrajinské obyvatelstvo žilo však jen ve východních oblastech zasažených povstáním, v okolí Tarnova nikoliv. Jak už jsme poznali, poddaní se šlechtou polské národní vědomí nesdíleli, naopak přistupovali k polským národním zájmům netečně nebo vyloženě odmítavě. Ke přeformátování stavovského pojetí polského národa k etnicko-jazykovému došlo až později. Představa rabacje jako polsko-ukrajinského konfliktu patrně vychází ze skutečnosti, že rakouské vládní kruhy uvažovaly o Ukrajincích (tehdy nazývaných Rusíni) ve východní Haliči jako o protiváze k nespolehlivým Polákům. V samotném povstání však tento etnický prvek nehrál žádnou nebo jen zcela okrajovou roli.

Haličská řež dlouho představovala pro polské demokratické hnutí trauma. V plné nahotě se ukázala nemožnost získat venkovské masy pro polskou národní věc, přinejmenším pokud se o jejich podporu bude usilovat pouze proklamacemi. Rabacja vedla k obnovení vášnivé diskuze o potřebě poddanských reforem nebo rovnou zrušení poddanství a roboty. Ještě velmi dlouho po tom, co se povstání odehrálo, bylo vnímáno jako symbol lhostejnosti prostého lidu k národním zájmům a bratrovražedného boje Poláků proti Polákům.

Friedl, J.; Jurek, T.; Řezník, M.; Wihoda, M.; Dějiny Polska, NLN, Praha 2023

Křen, Jan; Dvě století střední Evropy, Argo, Praha 2005

Řezník, Miloš; Za naši a vaši svobodu - Století polských povstání (1794 - 1864), Argo, Praha 2006

https://en.wikipedia.org/wiki/Galician_peasant_uprising_of_1846

https://pl.wikipedia.org/wiki/Rabacja_galicyjska

https://pl.wikipedia.org/wiki/Jakub_Szela

https://pl.wikipedia.org/wiki/Joseph_Breinl_von_Wallerstern