Proč Dohoda rozbila Rakousko-Uhersko? Cesta císaře Karla I. do Canossy

Na základě jednání, které ve Spa proběhlo 12. května 1918, byla habsburská monarchie nucena rezignovat na jakoukoliv vlastní politiku a zcela se podřídit císařskému Německu. Nová skutečnost představovala nesmírné zklamání pro velmoci Dohody, které v reakci na ni významně revidovaly své válečné cíle. Následky byly pro habsburskou monarchií zcela zničující.

Proč musel mladý císař Karel I. absolvovat ponižující cestu do Spa, pro niž se rychle vžil termín cesta do Cannosy (podle kajícné poutě, během níž musel římský král Jindřich IV. roku 1077 přejít Alpy k severoitalskému hradu Canossa, aby tam prosil o milost papeže Řehoře VII.)? Úzce to souviselo s vyzrazením Karlovy tajné mírové iniciativy z předchozího roku. Tehdy se rakouský císař prostřednictvím svého švagra, prince Sixta Parmského, který se války účastnil jako důstojník belgické, tudíž nepřátelské armády, pokusil navázat mírová jednání se státníky Dohody. Záměr sice ztroskotal, ale Karel se nevzdal úmyslu ukončit válku, dokud je ještě čas. Nepřál si totální německé vítězství, protože si uvědomoval, že by znamenalo pro existenci suverénní rakouské monarchie v podstatě stejné riziko jako válečná prohra. Vytrvale se bránil nasazení svých vojsk na západní frontě. Nechtěl vést válku proti Francii, Británii ani USA, protože je za nepřátele nepovažoval. Zde se ovšem zcela rozcházel s německou politickou linií, pro niž se právě Francie rovnala úhlavnímu nepříteli.

Projev rakousko-uherského ministra zahraničí Ottokara hraběte Czernina, přednesený 1. dubna 1918 před vídeňskou městskou radou, vše úplně změnil. Nervově labilní ministr v něm prozradil citlivé informace o tajných mírových jednáních s Francií. Z Czerninovy dikce vyplývalo, že Francie ve Vídni žádala o separátní mír, což ale neodpovídalo skutečnosti. Francouzský premiér Georges Clemenceau, kterému se pro jeho bojovnost přezdívalo Tygr, se odmítl přenést přes nařčení, že by ve Vídni žádal či dokonce prosil o mír. Zakrátko zveřejnil Karlův dopis princi Sixtovi z března 1917, který byl ve skutečnosti určen očím státníků Dohody. Zcela podstatné je, že v něm Karel připustil oprávněnost nároku Francie na Alsasko-Lotrinsko. To ovšem nejen představitelé Německého císařství, ale i němečtí nacionalisté v Rakousku chápali jako zradu.

Nejen Rakouskem, ale především jeho vztahem se spojeneckým Německem začaly otřásat události, pro něž se vžil termín Sixtova aféra. Pod Czerninovým tlakem se panovník ke své mírové iniciativě nehlásil, naopak ji popíral. Mlžil, vytáčel se, dokonce zveřejnil čestné prohlášení, v němž lživě uvedl, že nemá s dopisem princi Sixtovi nic společného, čímž dal všanc svoji panovnickou čest. Vše nadarmo. Během několika dní už nikdo nepochyboval, že dopis je pravý a mladý císař byl zdiskreditován. Karel se za čas k dopisu Sixtovi hrdě přihlásil, ale to už pobýval ve švýcarském exilu.

Jaké důvody vedly císaře k tomu, že se ke své iniciativě otevřeně nepřiznal? Velké většině obyvatel říše už zřejmě nezáleželo na tom, kdo válku vyhraje, hlavně aby skončila. Císař by svými mírovými snahami jistě vzbudil sympatie veřejnosti, avšak převládly u něj obavy z reakce německých nacionálních kruhů. Nad oslabenou monarchií navíc visela nikoliv nereálná hrozba německé invaze a Anschlussu k Německu. V únoru 1918, když Centrální mocnosti jednaly v Brestu Litevském o separátním míru s bolševickým Ruskem, němečtí zástupci nesouhlasili s postupem rakousko-uherské delegace. Maršál Ludendorff, v té době už takřka německý diktátor, tenkrát řval, že Rakousku vyhlásí válku.

Musíme mít na paměti jednu důležitou skutečnost; v dubnu 1918 se sice Rakousko-Uhersko nacházelo v pokročilém stupni hospodářského a společenského rozvratu, ale ještě se nejevilo zdaleka jisté, že Centrální mocnosti válku prohrávají. Německo si hodně slibovalo od velké jarní ofenzivy, která měla vést ke konečnému vítězství. K vidině jejího úspěchu se patrně upnul i ministr Czernin. Karel v této situaci hleděl především na to, jak si svého daleko silnějšího spojence udobřit. Již v průběhu Sixtovy aféry poslal císaři Vilému II. telegram: „Obvinění pana Clemenceaua proti mě jsou tak nízká, že nemám v úmyslu nadále s Francií diskutovat. Naší odpovědí jsou Mé kanony na západě. Ve věrném přátelství Karel.“

V těchto větách se skrývá naprostý krach Karlovy mírové politiky. Jak už víme, dosud poslat svá vojska na západní frontu odmítal, nyní však zcela otočil. Německu to však nestačilo. Proto se 10. dubna musel Karel vydat na cestu do Spa. Doprovázel jej ministr zahraničí István Burián, protože Czernin na svou funkci rezignoval. Staronový ministr zahraničí (vykonával funkci již v letech 1915 - 1916) byl formální, kožený diplomat maďarské národnosti, neschopný navázat mírové rozhovory s dohodovými státy. Karlovi v dané situaci nezbývalo, než se pokusit o nějaké vyrovnání s Německem, ovšem vzhledem k aktuálnímu stavu monarchie muselo takové vyrovnání nutně znamenat podřízení se silnějšímu partnerovi.

Z jednání v německém hlavním stanu ve Spa neexistuje žádný zápis, jen jednostranné svědectví, proto můžeme pouze domýšlet jeho skutečný průběh. Rozhovor Karla I. s Vilémem II. údajně proběhl chladně, ale ve vší zdvořilosti, zato maršálové Hindenburg a Ludendorff, kteří již v Německu drželi skutečnou moc, si zřejmě nebrali servítky. Výsledkem dohod bylo vytvoření branného spojenectví (Waffenbundu), založeného na společném vedení obou armád. Toto spojenectví ovšem mělo být tak těsné, že by vlastně už nešlo mluvit o samostatné c. a k. armádě. V praxi by se zcela podřídila německému velení. Britský historik Gordon Brook-Shepherd konstatuje, že kdyby válka pokračovala ještě o něco déle, velitelem c. a k. armády by byl maršál Ludendorff. Nejvyšší představitelé obou států dále předjednali vytvoření hospodářské a celní unie Německa a Rakouska-Uherska. Tento plán směřoval ke zhmotnění myšlenky německé Mitteleuropy; jeho naplnění by opět omezilo suverenitu monarchie, tentokrát v hospodářských záležitostech.

V závěru jednání Vilém II., který se zrovna nevyznačoval taktností, snad ve snaze Karla uklidnit, pronesl: „Bavorsko je s vojenskou konvencí také spokojeno.“ Tím bylo vlastně řečeno vše; německý císař pohlíží na Rakousko jako na jeden ze států, tvořících německou říši. Nic Karlovým uším nemohlo znít hůř: On, panovník starobylé, slavné říše, nad kterou kdysi slunce nezapadalo, skončil zcela v pruském područí, tak jako už před lety bavorský král.

Dohody ze Spa neznamenaly pouze přítrž Karlovým mírovým snahám, ale i ztroskotání jakékoliv samostatné rakouské politiky. Rakousko se do té doby snažilo vystupovat jako suverénní stát, jehož politika se od německé v mnohém liší. S tím teď byl konec, Rakousko se německé politické linii zcela podřídilo. Mezinárodněpolitická katastrofa, kterou to na něj seslalo, byla bezedná a nebylo z ní cesty zpět.

Jak už bylo řečeno, Karel dosud nepovažoval západní velmoci, jako byla Francie, Velká Británie či USA za nepřátele. Obdobně také tyto mocnosti pohlížely na Rakousko-Uhersko smířlivě, třebaže mu jakožto přednímu spojenci Německa vyhlásily válku. Stále doufaly, že s Rakouskem bude možné uzavřít separátní mír. V případě vítězství Dohody by se habsburská monarchie nemohla vyhnout určité územní redukci; bylo nutné aspoň z části uspokojit územní nároky některých členů mocenského bloku, zejména Itálie, ale rovněž Srbska a Rumunska. Dohoda již také spěla k uznání myšlenky nezávislého polského státu na všech územích obývaných Poláky. S existencí habsburské monarchie však počítala i nadále.

Dnes se můžeme setkat s názory, podle nichž se Dohoda rozhodla přikročit k rozbití Rakouska-Uherska, aby se zbavila mocenské konkurence. Na tyto zcela nedoložitelné teze spíše konspiračního charakteru můžeme klidně zapomenout. Habsburská monarchie pro klíčové mocnosti Dohody žádnou mocenskou konkurenci nepředstavovala. Rakousko-Uhersko usilovalo o mocenský vliv pouze na Balkáně, západním mocnostem v ničem nepřekáželo, stejně jako ony nepřekážely jemu. Rakouské ambice na Balkáně se dříve střetávaly se zájmy carského Ruska, ale to už v roce 1918 patřilo minulosti.

Habsburská monarchie v očích západních mocností představovala geopolitický faktor, nezbytný pro stabilitu střední Evropy. Americký prezident Wilson formuloval v lednu 1918 válečné cíle Dohody svými proslulými 14 body. Hodlal národům Rakouska-Uherska zajistit co nejsvobodnější autonomní vývoj, což se vlastně nevylučovalo s míněním císaře Karla I., který měl k myšlence národní autonomie také blízko. Ve stejné době britský premiér David Lloyd George oznámil, že válečným cílem Dohody není rozbití Rakouska-Uherska. Po uzavření separátního míru by se reformovaná a lehce územně ořezaná monarchie stala jakýmsi hlídačem Německa.

Sixtova aféra, korunovaná dohodami ve Spa, udělala těmto představám přítrž. Poté, co Karel okázale vytruboval do světa zvěsti o rakouských kanónech, dunících na západní frontě, vytvořil s Vilémem II. Wanffenbund a hospodářskou unii, začalo být jasné, že na nějaké odtržení habsburské monarchie od Německa nemůže být ani pomyšlení. Dohodoví státníci projevovali rozmrzelost nad přístupem francouzského premiéra Clemenceaua, který jen pro své ego vydatně přispěl k uzavření cesty k separátnímu míru s Rakouskem, ale nezbylo jim, než vzít novou situaci na vědomí. Rakousko-Uhersko je zkrátka neoddělitelným přívěskem Německa, proto nemá právo na existenci. Všechny dosavadní obavy z balkanizace střední Evropy musely jít stranou.

Tajná mírová jednání, které v Ženevě vedl za Rakousko profesor Heinrich Lammasch s americkým profesorem Davidem Heronem, byla kvůli dohodám ze Spa ukončena. Prudce stoupl kurz rakouské politické emigrace, zejména té české a jihoslovanské, hlásající nutnost rozbití habsburské říše už od počátku války.„Naše situace je výborná. Historie Clemenceau-Czernin zcela zničila všechny mosty s Rakouskem-Uherskem, půjdou zde proti Rakousku rozhodně a naplno,“ vzkázal Edvard Beneš tajně do Prahy. Konstatování, které si zapsal v soukromém memorandu americký státní tajemník (ministr zahraničí) Robert Lansing, mu dávalo za pravdu: „Když císař Karel ukázal, že je marné usilovat o separátní mír, a když se stal vazalem Německa, revize politiky se stala nutností. Od této chvíle ztratilo Rakousko-Uhersko právo existovat jako říše… Poláci, Čechové a jiné národy, které touží po nezávislosti a nenávidí jakoukoliv cizí svrchovanost, by neměli být dáni pod pruské jařmo jako provincie Rakousko-Uherska…“

Netrvalo dlouho a dohodové vlády přiznaly Čechoslovákům právo na samostatnost v historických hranicích, exilovou Národní radu Československou uznaly za legitimní bojující vládu a československé legie za spojenecké vojsko. Francie tak učinila už 29. června, Velká Británie 9. srpna a konečně USA 3. září 1918. 

Mohutná jarní ofenziva na západní frontě, do níž Německo vkládalo veškeré naděje, zkrachovala, stejně jako rakouská červnová ofenziva na Soči a v Tyrolech. Už nemohlo být pochyb, že Centrální mocnosti válku prohrávají. Tento vývoj už nebylo možné zvrátit, protože proti zcela vyčerpaným vojskům Centrálních mocností nastoupily čerstvé, materiálně dobře zajištěné americké jednotky. Nad habsburskou monarchií se stáhla mračna. Když se Karel po zhroucení italské fronty přece jen odhodlal požádat amerického prezidenta o separátní mír, bylo už beznadějně pozdě.

Dohody ze Spa dávají pádný argument těm, kteří soudí, že by se po válce habsburská monarchie jako suverénní stát beztak neudržela, ani v případě, kdyby Centrální mocnosti zvítězily nebo aspoň uhrály nějakou výhodnou remízu. Vždyť monarchie se už během války suverenity fakticky vzdala, a to v naprosto zásadních oblastech; ve vojenství, zahraniční politice i klíčových hospodářských záležitostech! Německo by zřejmě přikročilo k Anschlussu západního území Rakouska, včetně historických zemí Koruny české. Rakousko by se i formálně přeměnilo v jakési druhé Bavorsko. Uhry by už Rakousko k ničemu nepotřebovaly; otevřela by se jim cesta k úplné nezávislosti, o níž tamní elity v dlouhodobém výhledu usilovaly. Uhry by jako samostatná regionální mocnost nahradily dualistické Rakousko-Uhersko v roli juniorního partnera Německého císařství. Polsko by se dočkalo obnovení samostatnosti, byť jako německý satelit, zahrnující i území dříve rakouské Haliče.

Vize německé Mitteleuropy ovládané Pruskem by se tím přinejmenším částečně naplnila. Pro Čechy jako národ by takový scénář znamenal pád do pozice národnostní menšiny, spojený s germanizačním tlakem. Proto můžeme být za výsledek první světové války rádi, třebaže uspořádání, které přinesla, mělo k dokonalosti daleko.

Galandauer, Jan; Karel I. - poslední český král, Paseka, Praha a Litomyšl 1998

Křen, Jan; Konfliktní společenství - Češi a Němci 1780-1918, Karolinum, Praha 2013

Prokš, Petr; Vítězové a poražení, Naše Vojsko, Praha 2016

Rychlík, Jan; Rozpad Rakouska-Uherska a vznik Československa, Vyšehrad, Praha 2022

Šedivý, Ivan; Češi, české země a Velká válka 1914-1918, NLN, Praha 2001