Jménem Jeho Veličenstva. Poprava vojína Kudrny 7. května 1915

Přelom dubna a května 1915 byl pro rakousko-uherskou armádu kritickým obdobím. Na východní frontě utrpěla těžké ztráty; Rusové obsadili velkou část Haliče a pronikali přes Karpaty do Uher. Nálada vrchního velení vůči Čechům, na jejichž nespolehlivost se snažilo svést své válečné neúspěchy, byla mrazivá. V této atmosféře se v Benešově odehrálo malé drama s osudovými následky.

Ve městě se právě připravovala 4. náhradní pochodová setnina (útvar vojáky zvaný marška nebo marškumpačka) 102. pěšího pluku, který už na frontě utrpěl těžké ztráty, proto musel být v podstatě postaven znovu. Jejím velitelem byl hejtman Chocenský, řízný voják, který se pro svou přísnost hraničící se šikanou netěšil pražádné oblibě. Při chůzi se obvykle opíral o hůl; když se však dostal do ráže, vůbec ji nepotřeboval. Leckterý voják, který se mu znelíbil, ovšem poznal, jak chutná rána tímto nástrojem. Celé benešovské garnizóně velel reaktivovaný podplukovník Kukačka, u mužstva rovněž neoblíbený.

Benešov byl i tenkrát, stejně jako dnes, příjemné městečko. Vojáci však měli pramálo důvodů vzpomínat na zdejší pobyt v dobrém. Mnozí z nich už prošli boji na frontách; několik jich sem bylo přeloženo rovnou z vojenské nemocnice, kde se zotavovali ze zranění. Mezi ně patřil i vojín Josef Kudrna. Jelikož fronta v Karpatech hořela, podplukovník Kukačka odmítl udělit rekonvalescentům dovolenou. Kvůli nedostatku místa byli vojáci setniny ubytováni nejen v kasárnách, ale i v hostinci U Čápů, největší část pak v sokolovně. I to byl důvod, proč se někteří z vojáků nedovoleně vzdalovali z ubytování, což vyústilo v uvalení domácího vězení na všechny. U brány před sokolovnou nepřetržitě stála stráž; vojáci se ani nemohli přiblížit k plotu, aby pozdravili rodinné příslušníky, kteří tam na ně čekali. Začala mezi nimi bublat nespokojenost. Trápily je také malé příděly chleba; jelikož nebylo možné opustit ubytování, nemohli si ani koupit vlastní.

Dopoledne 3. května se pochodová setnina dověděla, že již toho dne pozdě večer ji čeká odjezd na frontu. Vojáci pod vlivem neradostné zprávy vytáhli schovaný alkohol, aby se napili na žal a na kuráž. Na dvoře, kde stály pyramidy vyskládané z pušek, se pomalu rozproudila zábava. Vojáci dokonce někde sehnali harmoniku a housle, hráli a zpívali, zejména improvizované posměšné popěvky na neoblíbené důstojníky, třeba „Co by tomu řekl Kukačka/kdyby ho zmlátila marškumpačka, “ nebo „co by tomu řekl major Krátký/kdybychom tu zejtra byli zpátky.“

Náhle neočekávaně prošel bránou podplukovník Kukačka a zamířil si to přímo mezi vojáky. Nikdo se před ním nepostavil do pozoru; nespokojení muži, povzbuzení alkoholovým opojením se kolem něho shlukli a zahrnuli jej ironickými poznámkami a urážkami. Kukačka neřekl ani slovo, ale podle záškubů ve tváři bylo znát, že s ním lomcuje vztek. Část vojáků, tak jako při dětské hře, vytvořila páry koní a jezdců; nemilovaného podplukovníka objížděli a vzdávali mu čest lahvemi. Kukačka z jejich obklíčení doslova utekl. Pospíchal za setníkem Chocenským, kterému nařídil, aby zjednal pořádek.

Hejtman Chocenský se úkolu ujal způsobem sobě vlastním; celý rozzuřený vběhl mezi vojáky a začal rozdávat rány svou sukovicí. Avšak vojáci si jeho surovost tentokrát nenechali líbit. Na dvoře byla hromada složených cihel, které se na setníka okamžitě snesly. Když utrpěl pár bolestivých zásahů, dal se na útěk, ale spadl do jakési jámy s dešťovou vodou. Ztratil hůl, přesto se s neobyčejnou mrštností zvedl a v mžiku byl pryč. Pořádek následně zjednaly dvě setniny dragounů s nasazenými bajonety. Začalo zatýkání; Chocenský v jeho průběhu označil tři muže, desátníka Macourka, vojína Smitku a vojína Kudrnu, za hlavní viníky vzpoury.

Josef Kudrna se narodil 1. prosince roku 1881 v Odoleně Vodě severně od Prahy, tehdy zvané spíš Vodolka. Stejně jako jeho rodiče, živil se dělnickou prací na zemědělském statku. Po návratu z prezenční vojenské služby se oženil s Annou Pánkovou a postupně se jim narodilo sedm dětí, nejmladší z nich pouhé dva týdny před jeho smrtí. Kudrnu měli druhové ze setniny rádi pro jeho mírnou a veselou povahu. Jelikož už v první fázi války získal zkušenosti na srbské frontě, dokázal povzbudit i rozveselit nejednoho nováčka.

Kudrna na dvoře sokolovny popíjel s ostatními, ale zda opravdu hrál v podněcování vzpoury nějakou zásadnější úlohu, je přinejmenším sporné. V jeho prospěch mluví i okolnost, že se do maršky přihlásil jako dobrovolník. Během zatýkání zakopl o pyramidu z pušek a když se padající zbraně pokusil zachytit, jedna z nich mu zůstala v ruce. To se mu patrně stalo osudným.

O incidentu v Benešově byl telefonicky informován zemský vojenský velitel, generál Schwerdtner von Schwertburg, známý svou averzí vůči nespolehlivým a neloajálním Čechům. Jejich škodlivé postoje chtěl tvrdě potírat; dostával se proto do sporu se smířlivým místodržitelem knížetem Thunem. Nařídil, že o vinně účastníků benešovského incidentu rozhodne náhlý (stanný) soud, vůbec poprvé v Čechách; sám se vyslovil pro exemplární tresty. Podle stávajících pravidel musel být náhlý soud řízen právním odborníkem; tuto roli převzal podplukovník auditor Milota. Vedle něj do tribunálu zasedli čtyři důstojníci německé národnosti, nakomandovaní generálem Schwerdtnerem.

V souladu se zákonem musel být stav obviněných posouzen lékaři vojenské zdravotní služby. Dva lékaři, na něž tato povinnost dopadla, byli Němci, ale čestní a lidští. Tušili, jaký význam může jejich posudek mít, proto konstatovali u Macourka těžkou otravu alkoholem a rovněž Kudrnu a Smitku shledali v důsledku účinku alkoholu nepříčetnými. To velmi hrálo do not obhajobě, kterou byl ex offo pověřen dr. Alfréd Meissner, budoucí ministr dvou československých vlád. Vznesl řadu procesních námitek; žádal také povolání svědků, jejichž výpovědi u soudu žalobce pouze přečetl, ovšem byly v nich zjevné rozpory. Usiloval o převedení případu k řádnému trestnímu soudu, neboť podmínky pro náhlý soud nebyly podle jeho názoru splněny. Soud však námitky obhájce nezohlednil.

Desátník Macourek před soudem uváděl, že si vzhledem k opilosti nic nepamatuje. Smitka připouštěl, že si na událost vzpomíná, ale jeho míra zavinění byla od počátku pochybná; původně byl dokonce předvolán pouze jako svědek. Kudrna trval na tom, že příliš opilý nebyl a neudělal nic, z čeho je obviněn. Je pravděpodobné, že mu auditor Milota, který prožíval vnitřní morální dilema, v noci před soudním líčením tajně vzkázal, aby stejně jako Macourek vypovídal, že si na nic nevzpomíná. Kudrna však toho nedbal; byl přesvědčen o své nevinně a neuvědomoval si vážnost situace. To zpečetilo jeho osud.

Soud Kudrnu shledal vinným z toho, že při zatýkání kladl odpor a ohrožoval důstojníka se zbraní v ruce. Vynesl nad ním nejvyšší verdikt; smrt zastřelením. K absolutnímu rozsudku musel náhlý soud dospět jednomyslně; auditor Milota v Kudrnově případě nejspíš nenašel odvahu hlasovat proti čtyřem německým důstojníkům, kteří chtěli především vyhovět generálu Schwerdtnerovi. Podle jistých indicií Schwerdtner učinil kroky k přípravě popravy už před vynesením rozsudku. Macourek ani Smitka odsouzeni odsouzeni k smrti nebyli, neunikli však další perzekuci. V rozporu se zákonem nebyl generálu Schwerdtnerovi předložen návrh na omilostnění odsouzeného, ovšem můžeme pokládat za jisté, že kdyby se tak stalo, nepodepsal by jej. Ostatně vyjádřil nespokojenost nad tím, že trest smrti nedostali všichni obvinění. Skutečnost, že Kudrna byl otcem sedmi dětí, jej nechávala zcela chladným.

Na motolském cvičišti bylo 7. května rušno; v souladu s rozkazem generála Schwerdtnera musela popravě přihlížet celá pražská posádka. Vykonání rozsudku připadlo na 88. pěší pluk. Dobrovolně se do popravčí čety nepřihlásil nikdo, proto bylo rozkazem určeno osm vojáků; čtyři z nich obdrželi ručnice s ostrými náboji a čtyři se slepými patronami, aby žádný z nich nevěděl, zda odsouzeného usmrtil. Zazněly poslední povely, pak se cvičištěm vydal průvod. V jeho čele kráčel soudní dvůr, za ním pochodovala setnina zformovaná do čtverce. V jejím středu se mátožně ubíral Kudrna, doprovázen štábním profousem a polním kurátem. Průvod uzavíral pohřební vůz, doprovázený vojenskými vozataji. Když dospěli k místu, určenému pro popravu, auditor Milota ještě naposledy přečet rozsudek: „Jménem Jeho Veličenstva císaře rakouského a apoštolského krále uherského…“

Profous dovedl Kudrnu, působícího teď zcela klidně a vyrovnaně, na určené místo vedle rozkvetlé jabloně. Byla v tom patrně nechtěná, ale krutá symbolika; přímo v okamžiku smrti měl vidět rozkvět nového života. Ukázalo se, že břeh, před nímž měl být zastřelen, je příliš nízký, proto mu profous přikázal pokleknout. Kudrna energicky odmítl pásku přes oči, údajně se slovy: „Hleděl jsem smrti vstříc mnohokrát, ani teď se jí nelekám.“ Můžeme samozřejmě mít pochybnosti, zda opravdu mluvil takto pateticky, ale statečnost nepochybně projevil. Pak už zaznělo úsečné An! (přiložte!) a Feur! (palte!). Zaduněly výstřely a Kudrna se zhroutil dopředu na tvář. Byl konec.

Regimentsarzt dr. Malý, kterému velící důstojník přikázal Kudrnovo tělo ohledat, nenahmatal pulz, ani oči na jeho zkoušku nereagovaly. Konstatoval, že smrt nastala v důsledku střelných ran do hlavy i do prsou. Poté k mužstvu krátce promluvil polní kurát. Když otřesený lékař odcházel, zaslechl rozhovor důstojníků německé národnosti, ironicky komentujících drzost odsouzeného, kvůli tomu, že odmítl pásku přes oči. „To je cynismus, on zemřel jako hrdina!“ ohradil se. Byl kvůli tomu za trest přeložen k jinému pluku.

Zprávy o Kudrnově popravě Prahu šokovaly, stejně jako tragická dohra, kterou měla událost pro Kudrnovu rodinu. Kudrnova manželka Anna se ocitla psychicky na dně, ještě ke všemu ji statkář i s dětmi vyhodil z bytu, údajně na nátlak úřadů. Jelikož zároveň přišla o příspěvek na výživu, obrátila se s prosbou o pomoc k dr. Meissnerovi. Advokát pro ni vyřizoval jinou chudinskou dávku, ale nešťastná vdova se mezitím oběsila. Nejmladší ze sedmi dětí skončilo v nalezinci, kde brzy zemřelo. O zbylých šest osiřelých dětí se z počátku starala rodina Kudrnovy sestry Anny, ale bylo to nad její síly, proto většina z nich skončila v sirotčincích.

Dr. Meissner téměř ihned po vzniku Československa žádal opětovné otevření případu. Po výslechu svědků a znalců revizní soud dospěl k závěru, že se Kudrna žádného trestného činu nedopustil, protože byl ve stavu „střídavého pominutí smyslů.“ Podmínky pro ustanovení náhlého soudu nebyly splněny, Kudrnova poprava tedy byla justiční vraždou. Výrok revizního soudu však pochopitelně Kudrnovi život nevrátil, ani jeho manželce a nejmladšímu dítěti.

Veřejnost na Kudrnu nezapomněla. Za první republiky se o něm mluvilo, psalo v novinách, o popravě bylo vydáno několik brožurek. Dramatik Antonín Řehoř-Hýskovský, který jako voják popravě osobně přihlížel, o ní napsal divadelní hru. Ta se v lehce pozměněné podobě dostala i na stříbrné plátno (Jménem Jeho Veličenstva, 1928).

Brzy vyvstal záměr postavit na místě popravy Kudrnovi pomník; vznikl také působivý návrh sousoší připomínající jeho oběť. Tato idea však narazila u vojenských úřadů tehdejšího Československa, které přistupovaly ke Kudrnově památce opatrně. Respektovaly jej jako nevinnou oběť rakouské justice, ale zdráhaly se předkládat jeho příklad československým vojínům jako vzor. Koneckonců, v Benešově došlo ke vzpouře a napadení důstojníka opilými vojáky by v žádné armádě světa nemohlo být tolerováno. Spektakulární pomník na motolském cvičišti, armádou stále využívaném, by touto optikou mohl působit na morálku československých vojáků nežádoucím způsobem.

K výročí dvaceti let popravy, roku 1935, byl přece jen Kudrnovi v Motole odhalen pomník, byť vcelku skromný. Přesto k němu brzy přibyla bronzová socha od akademického sochaře Rudolfa Březy; jejího odhalení se zúčastnilo i všech šest žijících Kudrnových potomků. Nevydržela na místě dlouho, roku 1940 ji německé úřady nechaly odstranit a následně byla zničena. Nyní místo spadá do areálu Fakultní nemocnice Motol. Kudrnovu památku zde připomíná udržovaný pomník v podobě kamene s pamětní deskou. Místo Kudrnova posledního odpočinku se nachází na čestném místě vojenského hřbitova na pražských Olšanech.

Rychlík, Jan; Rozpad Rakouska-Uherska a vznik Československa, Vyšehrad, Praha 2022

Soukup, František; 28. říjen 1918, Orbis, Praha 1928

Zavřel, František; Poprava pěšáka Kudrny, Fr. Zavřel, Praha 1935

Poprava Josefa Kudrny, oběti rakouské vojenské justice: https://www.vhu.cz/poprava-josefa-kudrny-obeti-rakouske-vojenske-justice/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Kudrna_(voj%C3%A1k)