Článek
České království se po roce 1900 měnilo v jednu z jednu z nejvyspělejších a nejbohatších zemí habsburské monarchie. Neznamená to však, že by uvnitř země vládla nějaká harmonie. V životě obou zemských národů, Čechů i Němců, hrálo podstatnou roli národovectví, spojené se vzájemně zcela protichůdnými představami o vhodném uspořádání poměrů jak v Čechách, tak i v celém Předlitavsku. Třebaže už nenávratně zmizela do říše snů německá představa o germanizaci celých Čech, stejně jako vůbec nebylo možné uvažovat o čechizaci země, konflikt obou národů neztrácel na síle; stále patřil k problémům destabilizujícím celý stát.
Ve Vídni už zdomácněl názor, že zcela bez Čechů nelze vládnout, proto se Češi k nelibosti Němců stávali ministry, byť ne v takovém počtu, který by odpovídal jejich podílu na populaci a hospodářském významu ve státě. Čechům se však dosud nepodařilo dosáhnout uzákonění vnitřního úřadování (komunikace úřadu s úřadem) v češtině ani v čistě etnicky českých oblastech. Na druhou stranu, ani Němci nedosáhli toho, oč usilovali; němčina stále nebyla uzákoněna jako státní jazyk. Rozpoutala se jakási vleklá úřední válka. Čeští úředníci bez ohledu na platné zákony spontánně zaváděli vnitřní češtinu, podporováni českými ministry. Němečtí úředníci v Čechách v reakci na to začali odmítat podání v češtině, což bylo v rozporu s platnými jazykovými vyhláškami.
Tento spor se odehrával i na půdě vídeňské Říšské rady, v zemských zákonodárných sborech, ale také v ulicích. V Praze podněcovali konflikty především studenti německé univerzity, kteří v jednom kuse pochodovali městem v buršáckých krojích, aby demonstrovali jeho německý charakter (reálně však v Praze žilo jen okolo 5% Němců). Češi si to nechtěli nechat líbit; jejich bojovou náladu posílil ještě nesouhlas s agresivní politikou monarchie vůči Jihoslovanům, zejména anexí Bosny a Hercegoviny. Vzájemné srážky vyústily ve vyhlášení výjimečného stavu v prosinci 1908.
Český zemský sněm se po volbách 1908 stal v zásadě nefunkčním. Banální spor o pár sněmovních oficiálů přiměl německé poslance zahájit zuřivou obstrukci. Přímo v jednacím sále sněmu němečtí poslanci zapěli Hlídku na Rýně (Wacht am Rhein), přední píseň německého iredentismu. Sněm za těchto okolností nemohl dělně pracovat; nebyl schopen ani projednat otázku financování zemských institucí. Druhá nejbohatší země monarchie se spěla k finanční katastrofě.
Thunovský palác, v 19. a na počátku 20. století sídlo zemského sněmu Českého království, dnes sídlo Parlamentu České republiky
Daný stav přestal vyhovovat zemské šlechtě sdružené ve velkostatkářské kurii, jak české, tak i německé národnosti. Nebylo divu, z vídeňské Říšské rady šlechtu jako stav vytlačilo roku 1907 všeobecné a rovné volební právo. Nyní kvůli německé obstrukci přišla o poslední zákonodárný sbor, kde ještě mohla uplatňovat politický vliv. Vídeňská vláda šlechtickou iniciativu přivítala; zakrátko se rozběhla vyrovnávací jednání, která měla docílit národnostního smíru. První rozhovory k ničemu nevedly, vláda však nechtěla myšlenku vzdát.
Nový český místodržitel
Nyní vstupuje na scénu muž se zajímavou politickou historií, František hrabě Thun-Hohenstein (1847 - 1916). Finančně nezávislý velkostatkář z Děčína měl velmi blízko k císaři; monarchii byl zcela oddaný, ale zároveň měl pověst velkého českého zemského vlastence. V minulosti (1889-96) již úřad místodržitele Českého království vykonával. Pro svůj tehdejší tvrdý postoj vůči české nacionálně radikální mládeži, v jehož rámci prosadil výjimečný stav nad Prahou, si vysloužil přezdívku výjimečný místodržitel. Ovšem o pár let později, už jako premiér Předlitavska, neváhal zapojit do vlády mladočechy a zajistil českému národu řadu vymožeností, mezi nimi i zřízení českého vysokého učení technického v Brně. Jelikož platil za předního odborníka v oblasti česko-německých vztahů, vídeňská vláda byla přesvědčena, že právě on může přinést zemi národnostní smír.
O návrat na pozici místodržitele hrabě ani trochu nestál, ale císař František Josef I. měl na věc jiný názor. Když Thun vyslovil ohledně svého věku, panovník s úsměvem opáčil, že on je mnohem starší. Aby jej v náročném úkolu povzbudil, povýšil jej do knížecího stavu. Thun se velmi vymykal obvyklým českým místodržitelům, rekrutujícím se z rakouského byrokratického aparátu; vzhledem k blízkost k císaři mohl být považován za skutečného místokrále. Nyní měl šanci zapsat se do dějin jako vyrovnávací místodržitel.
František kníže Thun-Hohenstein, portrét z roku 1911
V tomto článku není prostor pro líčení všech peripetií zdlouhavých a složitých vyrovnávacích jednání. Thunovou mateřštinou byla němčina, česky ani pořádně nemluvil, ale rozhodně odmítal nacionální extrémy. Přístup německých politiků jej znechucoval. Vyčítal jim, že jim o smír ve skutečnosti nejde, proto kladou nesplnitelné požadavky, aby Čechy odvrátili od vlády a zahnali do zuřivé opozice. Přitom si celou zemi berou jako rukojmí. Vždyť ani Čechům, ani českým Němcům nemůže prospět finanční krach, k němuž země v důsledku sněmovní obstrukce směřuje.
Kníže Thun považoval vyřešení česko-německého sporu za svůj prvořadý životní úkol. Chopil se jej s odhodlaně a s entuziasmem. Vyrovnávací jednání řídil, usměrňoval, hledal kompromisy. Jednalo se o velmi vyčerpávající martýrium. Thunovu rodinu svíraly obavy, že se téměř 65letý muž upracuje k smrti. Místy se zdálo, že jednání směřují ke kýženému cíli, ale nakonec vždy ztroskotala na detailech. Stejný výsledek mělo i poslední kolo rozhovorů v létě 1912. Ústupky ze strany Čechů byly více než velkorysé, vláda dokonce připravovala prohlášení o úspěšném vyřešení sporu, přesto jednání nakonec zkrachovala. Kníže Thun se v německém prostředí postupně stával nenáviděnou osobou kvůli svým údajně pročeským postojům.
Paralýza zemského sněmu vstoupila do pátého roku svého trvání a zemské finance byly v troskách. Němečtí politici se netajili úmyslem vyhladovět zemský rozpočet, aby demonstrovali, že bez Němců v Čechách vládnout nelze; na následky se neohlíželi. Místodržitel pokládal za svou morální povinnost katastrofě zabránit, ale měl pouze omezené možnosti. Předlitavská vláda na základě prosincové ústavy z roku 1867 mohla v situaci dočasné nouze vládnout absolutisticky, bez parlamentu, čehož vzhledem k rozháraným poměrům v Říšské radě využívala stále častěji. Zemská ústava Českého království však s touto možností vůbec nepočítala.
Tak německá obstrukce hospodářsky ochromila celou zemi… Že se Němci chlubí tím, že obstrukcí dosáhli politickou vymoženost, to by ještě šlo pochopit, že se však chlubí tím, že tlakem obstrukce přivádějí finanční zhoubu, které kterou trpí stejně Němci jako Češi, to je nepochopitelné a největší zrůdnost.
V létě roku 1913 byla situace kritická. Podle kvalifikovaných propočtů mělo k 1. srpnu v zemské pokladně zbývat pouhých 15 000 korun, z hlediska země nicotná částka. Nebylo by na provoz škol, nemocnic, sociálních ústavů ani na platy zemských zaměstnanců. Z iniciativy místodržitele se rozběhla rozsáhlá akce na záchranu zemského rozpočtu; mezi Vídní a Prahou putovaly stovky dopisů, mnohdy šifrovaných, probíhaly horečné porady. Kníže Thun vypracoval konstrukci řešení. S odvoláním na neschopnost zajistit financování země měl rezignovat zemský výbor, který by obratem nahradila správní komise, složená z pěti českých a tří německých úředníků. Místodržiteli byl v akci nápomocen i tehdy nejrespektovanější český politik, předák mladočeské strany a místopředseda Říšské rady Karel Kramář.
Tento plán však nevyšel. Ani české, ani německé přísedící zemského výboru se nepodařilo přesvědčit k rezignaci. Kramář, který vnímal neúspěch velice emotivně, neváhal na stránkách tisku v rámci své obhajoby místodržiteli Českého království vyseknout poklonu:
Kníže Thun není žádný Čech, miluje však jako zřídkakdo České království a je fanatikem pro spravedlnost k oběma národnostem. Jeho nejvyšším cílem je smíření obou národů a rozkvět této země.
Anenské patenty
Místodržiteli nezbylo než přikročit k plánu B, k jehož realizaci měl plnou podporu premiéra Karla von Stürgkha. Odstoupit měl pouze nejvyšší maršálek Českého království Ferdinand kníže Lobkowicz, hlava zemského výboru i zemského sněmu. Jelikož zemská ústava s takovým krokem nepočítala, císař měl obratem instituce pro nefunkčnost rozpustit. Lobkowicz se rezignovat zdráhal, což zdůvodňoval odpovědností vůči zemi. Ve skutečnosti se obával především o osud své politické kariéry. Thunův argument, že by mohl skončit jako maršálek zkrachovalé země, čímž by jeho politická kariéra beztak patrně ztroskotala, jej však přesvědčil.
26. července 1913, na svátek svaté Anny, podepsal císař v Bad Ischlu dekrety, do historie vstupující jako anenské patenty. Rozpouštěly zemský sněm i zemský výbor a nahrazovaly je osmičlennou správní komisí. Stürgkhova vláda obratem přikročila k sanaci zemských financí ze státního rozpočtu, na jehož naplnění měly ovšem české země lví podíl. Insolvence země tak byla odvrácena.
Dřívější historiografie zhusta vykládala anenské patenty jako výrazně protičeský akt. Skutečností je, že poškozeni se cítili jak Češi, tak i Němci; degradace postihla obě politické reprezentace. Císařské dekrety lze přirovnat k jakési defenestraci naruby, převratem panovníka vůči stavům. Starobylý zemský sněm měl pro český národ obrovský, byť vzhledem k omezeným pravomocem především symbolický význam. Z hlediska české státoprávní politiky ztělesňoval dávnou suverenitu Českého království, proto jej státoprávní rétorika kladla výš než nelegálně ustavenou Říšskou radu ve Vídni, do níž čeští politici vstupovali pouze se státoprávním ohrazením. Rozpuštění sněmu Češi chápali úkorně; měli za to, že Němci svou obstrukcí dosáhli svého.
Poražení a ponížení se ovšem cítili i Němci. Záměrem místodržitele bylo především rozbít jejich obstrukci, nezodpovědně ohrožujících běžný chod země. Kníže Thun hodlal jejich zbraň proměnit z meče v písek, což se mu rozhodně podařilo. Proto také z německé strany sklízel nenávist, daleko silnější a intenzivnější než od Čechů. Na sjezdu důvěrníků v Chomutově označili němečtí politici jeho osobu překážkou česko-německého smíru a vznesli požadavek na jeho odvolání. Proti místodržiteli byla z německé strany zahájena nenávistná štvanice. Jakákoliv jeho návštěva německé oblasti Čech se stala rizikovým podnikem. Vždy hrozilo, že důstojnost místodržitelského úřadu bude znevážena všeněmeckou či protidynastickou agitací, proto musel podobné cesty pečlivě zvažovat. Jeho postavení zatím ohroženo nebylo; stále se těšil naprosté důvěře samotného panovníka. O autoritě státu za soumraku habsburské monarchie však tato situace vypovídá mnohé.
Jako zajímavost ještě můžeme uvést, že kvůli císařským dekretům zůstala nedopsána jistá kapitola z dějin emancipace českých žen. V doplňovacích volbách do sněmu roku 1912 totiž v jednom z obvodů zvítězila spisovatelka Božena Viková-Kunětická, která využila skuliny ve volebním zákoně. Kníže Thun nechtěl její volbu uznat, ale rozhodnutí ponechal na sněmu. Ten se však kvůli anenským patentům už nikdy nesešel. Císař už další volby nevypsal a za necelý rok politický systém celé monarchie ochromila první světová válka. Byrokratická správní komise nakonec působila až do zániku monarchie. Zasedání starobylého sněmu Českého království tak roku 1913 definitivně skončilo.
Zdroje a literatura:
Borovička, M.; Kaše, J.; Kučera, J. P.; Bělina, P.; Velké dějiny zemí Koruny české XII.b (1890 - 1918), Paseka, Praha a Litomyšl 2013
Galandauer, Jan; František kníže Thun – místodržící českého království, Paseka, Praha a Litomyšl 2007
Křen, Jan; Konfliktní společenství - Češi a Němci 1780-1918, Karolinum, Praha 2013
