František kníže Thun. Věrný Rakušan mezi mlýnskými kameny Čechů a Němců

Jeho životem a vášní byla politika. Po dvě období zastával funkci místodržitele čili šéfa politické správy Českém království. Většinu svého života zasedal v různých zákonodárných sborech a rok a půl zastával funkci rakouského premiéra. Ve sporu Čechů a Němců nestál ani na jedné straně, smírné řešení považoval za stěžejní pro budoucnost celé habsburské monarchie.

František Antonín kníže z Thun-Hohensteinu (1847 - 1916, do roku 1911 hrabě) se narodil v majestátním děčínském zámku 2. září 1847. Vzhledem k postavení svého otce, císařského diplomata, strávil dětství převážně ve státech nesjednoceného Německa a Itálie. Roku 1881, kdy otec zemřel, se František stal hlavou děčínské větve Thunů a dědičným členem panské sněmovny rakouské Říšské rady. Během práce v parlamentních delegacích mladý talentovaný politik upoutal pozornost císaře Františka Josefa I. (1830 - 1916). Ten s ním začal počítat na významnější pozice. Thun byl také několikrát zvolen poslancem českého zemského sněmu za stranu konzervativního velkostatku. Právě na půdě sněmu se roku 1888 vyslovil pro českou královskou korunovaci Františka Josefa, čímž se přihlásil k českému historickému státnímu právu. Thun byl nesporně podmanivý řečník, ale jen v němčině. Úroveň jeho češtiny nebyla nikdy valná, což sám považoval za svůj hendikep.

Když císař v roce 1889 jmenoval Thuna českým místodržícím, vzbudilo to velká očekávání. Místo obvyklých kariérních úředníků nastoupil vyprofilovaný politik, finančně nezávislý aristokrat, navíc s přímou vazbou k císaři. Zatímco dosavadní místodržitelé byli především vykonavatelé vůle vídeňských vlád, na Thuna bylo možné oprávněně pohlížet jako na skutečného zástupce panovníka v zemi.

V Čechách se právě výrazně měnilo rozložení politických sil. V nedávných volbách do zemského sněmu triumfovala Národní strana svobodomyslná čili mladočeši. Tito liberální národovci se vyznačovali ostřejším politickým stylem a radikálnějšími požadavky než do té doby dominující staročeši. Císař jejich nástup okomentoval: „Obzvláštní společnost přišla na povrch…Proti tomu se musí rázně zakročiti.“ Je pravděpodobné, že zákrok očekával od Thuna.

Čeští Němci vnímali nástup nového místodržícího převážně s nelibostí a obavami kvůli jeho kladnému postoji k českému státnímu právu. Češi jej přijímali spíš kladně, ale nikoliv mladočeši, kterým vadily Thunovy konzervativní, protiliberální postoje. Brzy po nástupu místodržitele se rozběhlo jednání o punktacích, kterých se Thun přímo neúčastnil. Tento návrh německo-českého vyrovnání počítal s rozdělením Čech na německou a českou, respektive smíšenou správní oblast. Punktace však byly odsouzeny předem k nezdaru už proto, že k jednání nebyl přizván ani jeden mladočech.

V roce 1891 proběhla v Praze velkolepá Všeobecná jubilejní zemská výstava. Thun usiloval o pojetí výstavy jako společného česko-německým podniku. To se však nepovedlo; Němci výstavu bojkotovali. Pro ně byl nepřijatelný už odkaz k jubileu zemské výstavy v roce 1791, uskutečněné u příležitosti české korunovace Leopolda II. Thun velmi stál o to, aby výstavu poctil svou návštěvou císař. Tomu se však do Prahy příliš nechtělo. Nelibě nesl zvěsti o vítaní návštěvníků ze slovanských zemí, které mělo přerůstat v panslavistickou agitaci. Místodržitel řešil rébus, jak nežádoucí projevy omezit a zároveň nepokazit nezbytnou dobrou náladu represemi. Nakonec slavil úspěch; císař přijel a strávil v Praze několik dnů, jen si pro vyváženost na chvíli odskočil do německého Liberce.

Politika v monarchii se radikalizovala a Češi nezůstali pozadu. Na jaře 1893 v českém sněmu proběhla historicky první násilná obstrukce na území monarchie. Křikem, dupáním, boucháním do lavic a házením kancelářskými potřebami mladočeši definitivně zmařili punktace. V pražských ulicích přibývalo výtržností proti dynastii, iniciovaných mladými radikálními pokrokáři. Novým trendem se stalo poškozování všudypřítomných habsburských orlů. Socha dědečka Františka Josefa I., císaře Františka I. dostala oprátku. Další nepokoje propukly v předvečer císařových narozenin, tehdejšího hlavního státního svátku. Na podzim mladočeši hodlali patřičně „oslavit“ výročí císařova reskriptu z roku 1871, obsahujícího slib nikdy neuskutečněné české královské korunovace. Místodržitelství to chápalo jako provokaci a jejich akce odmítalo povolit. Přesto uspořádali shromáždění na pražském Žofíně. Když účastníky vytlačila policie, přesunuli se do restaurace na blízké Národní třídě. V závěru večera tam jeden z pokrokářů před zraky stovek lidí srazil na zem a rozbil busty císaře a císařovny.

To bylo příliš. Z Thunovy iniciativy zavládl nad Prahou výjimečný stav. Rozběhl se proces s Omladinou a soudy některé pokrokáře poslaly do vězení. Situace v Praze se uklidnila, Thun se však touto „politikou Špilberku“ stal pro mladočechy úhlavním nepřítelem. Vysloužil si přezdívku výjimečný místodržitel, ale říkali mu také například Alba-Gigerle (vévoda z Alby byl krutým habsburským místodržitelem Nizozemí v 16. století, výraz gigerle označuje hejska, čímž zjevně naráží na Thunův vždy dokonale upravený zevnějšek). V plamenných projevech na půdě sněmu označovali mladočeši místodržitele za přímého pokračovatele linie „pobělohorského jha.“ Když naopak vystoupil Thun, křikem se dožadovali, aby mluvil česky.

V říjnu 1895 se stal rakouským premiérem energický polský šlechtic Kazimír hrabě Badeni. Třebaže jeho kritici soudili, patrně oprávněně, že se orientuje jen v situaci v Haliči, kde byl místodržícím, Badeni věřil, že se mu klíčové problémy monarchie podaří vyřešit. Nutně však k tomu potřeboval v Říšské radě podporu mladočechů. Jenže byla tu zásadní překážka; Thun a jeho výjimečný stav. Místodržitel svoji tvrdou politiku obhajoval a poukazoval na to, že výjimečný stav veřejný život příliš neovlivňuje. Nebylo to nic platné; Badeni výjimečný stav zrušil. O amnestii politických vězňů se do té doby mocný místodržitel dověděl z novin. Thunovo postavení se stalo neudržitelným. Za velkého jásotu mladočechů v únoru 1896 podal demisi.

Přestože z Prahy Thun odešel s pocitem křivdy, jeho oddanost císaři to neovlivnilo. Záhy přijal nové jmenování; jednalo se o pozici hofmistra následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este (1863 - 1914). Nebylo zvykem, že by takovou funkci zastávali aristokraté Thunova významu. Císař patrně předpokládal, že zkušený Thun následníka připraví na jeho budoucí roli. František Ferdinand však po prodělání závažné nemoci nebyl psychicky v pořádku. Domníval se, že Thun dostal za úkol mu poroučet a poučovat ho. Vytrvale se s ním odmítal setkat a v dopisech jej zahrnoval urážkami. Thun projevil dostatek dobré vůle, ale nevěděl, jak dál. Po třech měsících požádal císaře o zproštění služby. Císař mu s pochopením vyhověl.

Následník trůnu se časem psychicky trochu srovnal a s Thunem se udobřili. Možná k tomu přispěla i okolnost, že se stali příbuznými. František Ferdinand se oženil s Žofií Chotkovou, jejíž sestra Marie byla už v té době manželkou Thunova mladšího bratra Jaroslava. V roce 1907 František Ferdinand určil Thuna pro případ, že by předčasně zemřel, poručníkem svých nezletilých dětí. To se bohužel i stalo.

V dubnu 1897 vydal Badeni pro Čechy a Moravu jazyková nařízení, plně zrovnoprávňující češtinu s němčinou ve vnitřní službě (v komunikaci úřadu s úřadem). Závažný krok měl svou politickou logiku; premiér potřeboval uspokojit mladočechy, aby jej podpořili v jednání o obnově rakousko-uherského hospodářského vyrovnání. Zatímco Češi slavili velké vítězství, Němci to chápali jako obrovskou křivdu. Říšský sněm ve Vídni ovládla násilná obstrukce německých nacionalistů. Chuligánské scény, které zákonodárný sbor zcela paralyzovaly, ukončil až zásah policie a uzavření parlamentu.

Němečtí radikálové přenesli násilí do ulic. Ve všech důležitějších městech německé části monarchie propukly pouliční kravály. Nyní se k nim však kromě obvyklých studentů a lidí z okraje společnosti přidali i četní příslušníci blahobytné střední třídy. Z pohledu Thuna a jeho aristokratických souputníků, kteří měli k Rakousku emocionální vztah, šlo o naprostou katastrofu. Mnozí měli dojem, že začíná revoluce a Rakousku zvoní umíráček. Badeni si se situací vůbec nevěděl rady a k velké radosti Němců podal demisi. Následně byla zrušena jeho jazyková nařízení, což pro změnu vedlo k výbuchu protiněmeckého a protižidovského násilí v Praze.

Vyvstala otázka, kdo uklidí spoušť po Badenim. Císař po pár měsících provizoria rozhodl, že to bude František Thun. V únoru 1898 jej jmenoval rakouským předsedou vlády. Ačkoliv Thun musel při střízlivém posouzení situace tušit, že moc nadějí na úspěch nemá, chopil se nové role sebevědomě a s optimismem. Byl odhodlán dělat vyváženou a silnou politiku. V jeho vládě byli zastoupeni jak němečtí centralističtí liberálové, tak i mladočeši prostřednictvím národohospodáře Josefa Kaizla. To bylo velké překvapení s ohledem na to, že ještě nedávno mladočeši Thunovi vůbec nemohli přijít na jméno.

Vztah premiéra s mladočechy neznamenal žádnou idylu, přestože se Kaizl snažil rozpory mírnit. Kámen úrazu představovala otázka jazykových nařízení, momentálně v provizoriu. Zatímco Thun měl v úmyslu řešit záležitost zákonem schváleným Říšskou radou, mladočeši trvali na tom, že jde o vnitřní záležitost Čech, o které musí rozhodnout zemský sněm.

Mnohem víc však vládě komplikoval práci postoj německých stran. Bez předchozího zrušení provizorních jazykových nařízení odmítali přejít k jakémukoliv jednání. Parlamentní život se nepodařilo konsolidovat. Divoké scény z roku 1897 pouze vystřídala obstrukce technická. Němečtí liberálové z vlády vystoupili a následně se podíleli na zformulování Svatodušního programu, obsahujícím minimální požadavky Němců. Ty by znamenaly posílení německého charakteru Rakouska a odmítnutí státoprávních nároků všech ostatních národů. Němčina se měla stát oficiálním státním jazykem. S rovnoprávností jazyků, proklamovanou ústavou z roku 1867, program nepočítal ani teoreticky.

Za této situace nebyla Thunova vláda schopná získat parlamentní podporu. Musela si pomáhat nouzovým, absolutistickým $ 14 ústavy. Když vyvstala nutnost navýšit příjmy státní pokladny, vláda zvýšila pomocí $ 14 daň z cukru. To vedlo k rozsáhlým nepokojům, především v německé části Čech. V Kraslicích se četníci střetli s demonstranty a v tísni stříleli. Na dlažbě zůstali ležet čtyři mrtví. Ukázalo se, že četníci jsou Češi, zatímco mrtví byli Němci. Podle německých nacionalistů četníci cíleně vraždili na pokyn „čechofeudální“ a „slovanoklerikální“ vládní kliky. Následovala rozsáhlá protestní shromáždění. Pozice vlády se otřásala. Protože na základě $ 14 nebylo možné vládnout donekonečna, v září 1899 podal Thun demisi. Ještě předtím splnil svůj slib mladočechům a rozhodl o založení C. k. české technické vysoké školy v Brně.

František Thun se v křesle premiéra udržel téměř přesně 1,5 roku. To zcela odpovídá průměrné životnosti rakouských premiérů v období 1893 – 1914. Pozdní habsburská monarchie se vyznačovala značnou nestabilitou politického systému. Podrývala jej zejména častá nefunkčnost parlamentu, vyvolaná národnostními spory.

František Thun byl dvakrát ženatý. Jeho první manželka, Anna (1854 - 1898) z orlické větve Schwarzenbergů, zemřela v době, kdy byl premiérem. Anna byla Františkovi vždy oporou a její smrt nesl velmi těžce. Jelikož ale nemohl přivyknout samotě, poměrně brzy se znovu oženil. Novou chotí se mu stala urozená vdova, vzdálená příbuzná Ernestina Wratislavová (1858 - 1948). Zatímco první manželství zůstalo bezdětné, Ernestina mu porodila dceru Annu Marii (1903 - 1943).

Jako typický aristokrat se Thun ve volném čase často věnoval lovu a měl zálibu i v cestování; paní Ernestinu vzal na svatební cestu do Ruska, se svou první ženou a několika přáteli navštívil dokonce Blízký východ. Na stará kolena se stal nadšeným průkopníkem automobilismu. Vlastnil hned dva vozy vyrobené v Mladé Boleslavi.

Roku 1911 se uprázdnila pozice českého místodržitele a vládní kruhy měly za to, že jediným, kdo dokáže vyřešit stále rozhořčenější česko-německý spor v zemi, je stárnoucí František Thun. Ten byl z nového pověření, což je pochopitelné, pramálo nadšený. Své námitky sdělil přímo císaři během osobního setkání. Zdůraznil, že nemluví česky a poukázal na svůj vysoký věk. Císař s úsměvem odvětil, že on je mnohem starší. Bylo rozhodnuto; Thun se stále držel zásady, že službu císaři nelze odmítnout.

Po nástupu ihned naskočil do maratonu probíhajících česko-německých vyrovnávacích jednání. Řídil je, usměrňoval a hledal kompromisy. Jednalo se o velmi nevděčnou, vyčerpávající práci. Když už se zdálo, že otázka spěje k řešení, vždy nějaká okolnost úspěch zhatila. Kromě toho měl místodržící samozřejmě i další povinnosti, také reprezentační povahy. V červenci 1912 se zúčastnil VI. všesokolského sletu v Praze, jehož průběh si velmi pochvaloval. Němci to považovali za skandální.

Počátkem roku 1913 se německé strany v zemském sněmu pokusily obstrukcí vyhladovět zemský rozpočet. Reálně hrozilo, že České království, nejbohatší země v monarchii, nebude mít prostředky na provoz škol, nemocnic a platy zemských zaměstnanců. Když Thun vyčerpal všechny dostupné možnosti, nezbylo než přikročit k absolutistickému řešení. Ve spolupráci s premiérem Stürgkhem vypracoval tzv. Annenské patenty, které následně podepsal císař. Zemský sněm byl rozpuštěn a nahradila jej byrokratická správní komise.

Zemský sněm stál pro Čechy symbolicky výš než vídeňská Říšská rada, proto nesli jeho rozpuštění těžce. Z jejich hlediska Němci dosáhli svého. Němečtí politici to však za úspěch nepovažovali a zorganizovali proti Thunovi nenávistnou štvanici. Jakákoliv návštěva místodržitele v německé oblasti Čech se stala rizikovým podnikem. Vždy hrozilo, že důstojnost úřadu místodržitele bude znevážena všeněmeckou či protidynastickou agitací. V září 1913 se v severních, německých Čechách konaly oslavy stoletého výročí vítězství nad napoleonskými vojsky v bitvě u Chlumce. Zúčastnil se jich druhý následník trůnu, arcivévoda Karel František Josef (budoucí císař Karel I.) v Thunově doprovodu. Místodržitel s arcivévodou si oddechli, že vše proběhlo důstojně, bez všeněmeckých výtržností. Pro jistotu se však cestou vyhnuli německému Ústí nad Labem. O autoritě státu za soumraku habsburské monarchie to vypovídá mnohé.

Sarajevský atentát v červnu 1914, který vedl k vypuknutí světové války, Thuna šokoval. O válečných cílech Rakouska-Uherska měl vážné pochybnosti. Postavení místodržitele mu válka ještě zkomplikovala. Zatímco Němci byli válkou po boku silné a úspěšné Německé říše nadšeni, u Čechů žádnou euforii nevyvolala. To byla další voda na mlýn pro německou nacionální agitaci, poukazující na velezrádné a rusofilní postoje Čechů. Německé stížnosti měly jistý racionální základ. Na druhou stranu platilo, že velká většina Čechů plnila své povinnosti vůči státu zcela spořádaně. Thun považoval protičeské výpady za naprosto kontraproduktivní pro budoucnost monarchie.

Němečtí národovci byli zajedno s vojenskými kruhy, které rovněž nebyly spokojeny s českými postoji. Příčinu „otráveného smýšlení“ Čechů viděli vojáci také v osobě místodržitele, který nedovede v Čechách rázně sjednat pořádek. Mocný arcivévoda Friedrich, toho času vrchní velitel armády, požadoval, aby Thuna nahradil generál, který v zemi nastolí přísnou vojenskou diktaturu. Thun takovým útokům statečně čelil. Trpělivě vysvětloval, že mnohá udání proti Čechům jsou nafouknutá, nepravdivá a jejich příčinou je nacionální nesnášenlivost. Dokonce se nebál poukázat na to, že za nedisciplinovaností některých českých odvedenců je nedostatečný výcvik.

Literatura často uvádí, že Thun byl k rezignaci na pozici místodržitele, kterou podal v březnu 1915, donucen. Jeho životopisec, historik Jan Galandauer to zpochybňuje. Ač měl místodržitel řadu velmi mocných nepřátel, kteří bažili po jeho konci, stále se těšil důvěře premiéra Stürgkha i samotného císaře. Zradilo jej však zdraví. Začal se potýkat s vážnou oční chorobou, ke které se přidaly i nervové záchvaty.

Naposledy se objevil na veřejnosti v lednu 1916, když přijel do Vídně, aby svědčil v neveřejném procesu, vedeném vojenskou justicí proti Karlu Kramářovi, významnému českému politikovi, obviněnému z velezrady. Thun, přesvědčený o Kramářově nevině, svědčil v jeho prospěch. Přestože obdobně u soudu vypovídal i premiér Stürgkh, Kramář byl odsouzen k trestu smrti.

Šikana ze strany vojenských úřadů Thuna nakonec neminula. Vojáci si nemohli dovolit zatknout a vyšetřovat bývalého místodržitele samotného. Přikročili tedy ke špinavé intrice; obvinili a posléze odsoudili pro údajnou nepřátelskou agitaci rodinného kuchaře Thunových. Stačilo, že byl italské národnosti. Těžce nemocného knížete a jeho manželku podrobili výslechu jako svědky. „Rakousko zahyne,“ pronesl smutně Thun, otřesen touto záležitostí.

František kníže Thun zemřel v Děčíně 1. listopadu 1916 na následky mozkové mrtvice. Ohlasy na jeho smrt v dobovém tisku byly výmluvné. Nekrology uváděné německými novinami zněly chladně, někdy vyloženě nepřátelsky: „Ačkoliv jako Němec rodem byl povolán, aby zastupoval německou věc, viděl svůj životní úkol v tom, aby vycházel vstříc Slovanům….Kníže Thun nebyl žádným přítelem.“

České ohlasy se nesly v úplně jiném tónu. Například mladočeské Národní listy, deník, pro který byl Thun kdysi úhlavním nepřítelem, psal: „Na děčínském zámku zemřel české zemi velký vlastenec.…Rakušan dokonalé soustavy, vroucně a věrně milující svoji rodnou zemi, její neochvějný ochránce a nejlepší přítel národa českého…“

Dvacet dnů po Thunově skonu už nebyl mezi živými ani starý císař, kterému Thun celý život oddaně sloužil. Ačkoliv osudy obou těchto mužů nejsou srovnatelné, lze říct, a cítili to tak i mnozí současníci, že s nimi navždy odešlo i staré Rakousko.

Literatura a odkazy:

Galandauer, Jan; František kníže Thun – místodržící českého království, Paseka, Praha a Litomyšl 2007

Šedivý, Ivan; Češi, české země a Velká válka 1914-1918, NLN, Praha 2001

Urban, Otto; Česká společnost 1848 – 1918, Svoboda, Praha 1982