Český imperialismus. Existoval, nebo ne?

Úspěch národního obrození v první polovině 19. století, když se české etnikum už téměř rozpustilo v německém moři, lze považovat za malý zázrak. Můžeme na něj být přiměřeně hrdí, bez výčitek, že jsme se nestali Němci či Rakušany. Po dosažení jazykové a kulturní svébytnosti nastal čas, aby národ vytyčil svůj politický program. Češi začali usilovat o svůj stát. Jelikož si uvědomovali, že zcela samostatný český stát by v tehdejší geopolitické situaci těžko obstál, zachoval by určité pouto s habsburskou říší, v níž se v pobělohorských dobách rozpustila kdysi mocná česká Koruna.

Koncept historického státního práva byl pro českou politiku v habsburské monarchii určující od počátků ústavnosti v 60. letech 19. století až do vypuknutí první světové války. Státní právo vycházelo z fikce, že český stát, jehož představitelé si v roce 1526 zvolili habsburskou dynastii, stále existuje a nikdy nebyl právně zrušen. Jen je třeba napravit protiprávní zásahy, které oslabily či zlikvidovaly jeho instituce. Někdejší český stavovský stát se skládal z několika korunních zemí: Čech, Moravy, Slezska, Horní a Dolní Lužice.

České státní právo mělo být realizováno na území Českého království, Moravského markrabství a zbytkového rakouského Slezska. Rezignovalo na území, které Habsburkové ztratili převážně ve válkách s Pruskem, a to nejen proto, že získání území na účet Pruska, respektive Německa bylo nereálné. České etnikum by ve státě takového rozsahu nemělo většinu a nemohlo by v něm zaujímat přední pozici.

České státní právo bylo decentralizační vůči rakouské říši, zato centralizační vůči k českým zemím, tj. k území někdejšího českého státu. Na Moravě přetrvávalo určité vědomí někdejší příslušnosti k českému státu, i proto politika česky mluvících Moravanů postupně přijala, byť s výhradami, české státní právo za své. Přistoupení Slezska však bylo prakticky vyloučeno; Češi v něm tvořili menšinu a tamní sněm vždy ovládali Němci.

Početná německá populace v historických českých zemích se cítila být součástí jak komunity rakouských Němců, tak i německého národa jako celku. Němci měli pramalý zájem žít ve státě, po němž toužili Češi. Koncepce státního práva byla vůči Němcům expanzivní, proto na ni někdy bývá nahlíženo jako na určitou formu imperialismu. Je to však spíš jen zdání. Pro státní právo měly historické hranice zemí skutečně klíčový význam, ale nebyla za tím jen umanutost historií. Čeští politici si již velmi brzy uvědomili, že historické země tvoří přirozený geografický a hospodářský útvar s vazbami trvajícími mnoho staletí. Aby český stát dobře fungoval, je nutné historické hranice zachovat.

Češi byli v Čechách a na Moravě většinou, avšak Němci nad nimi měli, aspoň zpočátku, hospodářsky a kulturně navrch. Čeští Němci se mohli opírat o  mohutné zázemí svých soukmenovců, a to nejen v Rakousku, ale i v Německé říši, sjednocené roku 1871. Tyto okolnosti naprosto vylučovaly řešení německé otázky v českých zemích asimilací, kterou se pokusili vůči Nemaďarům v Uhrách uplatnit Maďaři, či snad dokonce vysídlením. České státní právo vyžadovalo rozsáhlé kompromisy s německou populací; zcela samozřejmým předpokladem byla dvojjazyčnost. Povaha českého imperialismu byla tedy vcelku neimperiální.

Státní právo se do první světové války realizovat nepodařilo, především pro odpor Němců a Maďarů. Od 80. let 19. století praktický význam státního práva klesal, třebaže česká politika občas jeho praporem mocně zamávala. Tak tomu bylo až do vypuknutí první světové války.

Rozšiřování českého národního teritoria nemuselo nutně znamenat jen expanzi do pohraničí. Už od počátečních fází národního obrození získala u Čechů oblibu představa, že uherští Slováci jsou jednou z větví českého národa. Myšlenka měla poměrně velký význam i na samotném Slovensku, zejména u početných evangelíků. Přední národně uvědomělí slovenští intelektuálové první poloviny 19. století, jako např. Jan Kollár či Pavel Josef Šafařík, psali svá díla v češtině.

Revoluční kvas v letech 1848-49, zasahující významnou část kontinentální Evropy, se nesl ve znamení přirozených práv národů. Během Slovanského sjezdu v Praze poprvé zazněl požadavek na spojení Čechů a Slováků v jeden státní celek. Na říšském sněmu v Kroměříži František Palacký (1798 - 1876), který rovněž považoval Slováky za Čechy, představil svoji originální koncepci federalizace rakouské říše na základě přirozeného práva. Češi by v ní tvořili jeden autonomní stát se Slováky, přičemž Češi by se vzdali nároku na Němci osídlené pohraniční oblasti Čech, Moravy a Slezska. Jeho návrh však byl pro svůj převratný obsah neprosaditelný.

Během následujících let myšlenka spojení českých zemí se Slovenskem ustoupila do pozadí. Nad přirozeným právem zvítězilo historické státní právo. Slovensko součástí historického českého státu nikdy nebylo, tudíž pro Slováky v této koncepci chybělo místo. V předvečer první světové války se téměř nikdo z českých politiků o Slováky nezajímal a česká veřejnost měla o Slovensku pouze mlhavé představy.

Vypuknutí Velké války znamenalo pro českou politiku zásadní zlom. Křehká národností rovnováha v rámci habsburské monarchie se mocně vychýlila ve prospěch Němců. Vše, čeho česká politika v minulých desetiletích pracně dosáhla a oč v rámci Rakouska usilovala, se obrátilo vniveč. Vznikají tudíž zcela nové koncepty, které už s existencí habsburské monarchie nepočítají. České státní právo postupně ustupuje do pozadí, ale přetrvává z něj důraz na zachování historických hranic českých zemí. Na výsluní se vrací přirozené právo a s ním související idea spojení Čechů a Slováků.

Karel Kramář (1860 - 1937) byl v okamžiku vypuknutí války nejrespektovanějším českým politikem. Jeho postoj k habsburské monarchii byl loajální, snažil se pouze oslabit její orientaci na Německo prostřednictvím sblížení s Ruskem. V případě, že by jeho snahy neuspěly, však chtěl mít i alternativní plán. Proto se už v posledních měsících před vypuknutím války začal rodit tajný, vůči Rakousku velezrádný projekt obrovské Slovanské říše pod vedením Ruska.

Stejně jako před válkou, ani po jejím vypuknutí Kramář nevěřil, že by Češi mohli dosáhnout úplné samostatnosti. Rámec habsburské monarchie však vyměnil za jiný, všeslovanský s ruskou hegemonií. Vyprojektoval obří spolkový stát, skládající se z Ruské říše, Českého carství, Polského carství, Bulharského carství, Srbského království a Černohorského království. Slovanská říše by tvořila celní a měnovou unii, do gesce Petrohradu by spadalo vojenství a zahraniční politika.

Skutečnost, že by České carství nebylo zcela suverénním státem, kompenzoval jeho velkorysý územní rozsah. V maximální verzi měly českému státu náležet Čechy a Morava, celé Slezsko, Horní i Dolní Lužice a Slovensko. Jižní hranice Slovenska by dalece překročila rozhraní slovenského a maďarského osídlení a přiblížila by se k Budapešti. Od západu by probíhala tokem Dunaje, od jeho ohbí by pokračovala přímo na východ. Součástí státu by byl i 200 km dlouhý koridor v oblasti dnešního Burgenlandu, propojující české království se srbským. Koridor by Čechům usnadnil přístup k Jaderskému moři, přeťal by maďarský klín v souvislém slovanském osídlení a znemožnil spolupráci Maďarů s Němci.

Státní celek podle Kramářových představ dalece překonával maximální rozsah českého státu ve středověku. Měl by přes 20 milionů obyvatel, z toho přibližně 9 milionů Čechů a Slováků. Němců a Maďarů by tedy bylo v součtu víc. Kramářovu vizi lze zcela oprávněně označit jako imperialistickou. Samotní Češi by však nebyli schopni takový stát vytvořit a udržet; ruská garance se proto jeví jako nezbytnost.

Na počátku války se zdálo, že okolnosti Kramářovi hrají do karet. Německý postup ve Francii se zastavil a na východě Rusové drtili rakousko-uherské vojsko. Kramář se, stejně jako mnoho Čechů, upínal k naději, že Rusové dojdou až do českých zemí. V květnu 1915 se však Německu a Rakousko-Uhersku podařilo ruský postup zastavit. Ten samý měsíc armádní velení nařídilo Kramářovo zatčení a poté byl v politickém procesu odsouzen k smrti (ne však kvůli projektu Slovanské říše, o kterém se rakouským úřadům nepodařilo zjistit vůbec nic). Když Kramář po amnestii v červenci 1917 vyšel z vězení, čekalo jej v Praze triumfální uvítání; jeho projekt však už byl zcela překonán okolnostmi. Carský režim v Rusku mezitím padl, čímž zmizela základna nutná k jeho uskutečnění. Daleko větší váhu teď měly myšlenky jiného českého politika, Tomáše G. Masaryka (1850 - 1937).

Masaryk měl v české politice před rokem 1914 spíš pozici outsidera, byť v kruzích české inteligence respektovaného. Záhy po vypuknutí války odešel do exilu, kde propagoval sebevědomou vizi zcela samostatného českého státu. Zahrnoval by i Slováky. Masaryk věřil, že československý stát bude životaschopný a dosáhne prosperity i v případě, že převezme dluhy po habsburské monarchii. Rusku příliš nedůvěřoval, orientoval se především na demokratické mocnosti Západu.

Masarykův koncept státu byl co do rozsahu skromnější než ten Kramářův. Zahrnoval historické země; Čechy, Moravu, rakouské Slezsko a také Slovensko, jehož rozsah měl být vymezen rozšířením slovenského etnika. Jižní hranici Slovenska by určovalo severní rameno Dunaje a Ipeľ; nezahrnovala by tedy maďarský Žitný ostrov. Východní hranici československého státu mělo určovat rozhraní slovenského a rusínského etnika. Masaryk se nebránil jistým úpravám historických hranic českých zemí podle etnického klíče. Nejprve navrhoval korekci o výběžky, pak i území na jihu Čech a Moravy, které není pro český stát životně nutné. Projevil také ochotu vzdát se Chebska. Tyto korekce by podle jeho propočtů snížily počet Němců v novém státě o 1 milion. Masaryk občas vznášel nároky na Lužici, Kladsko či koridor, ale spíš v rámci běžné diplomatické taktiky kladení maximalistických požadavků, z nichž lze ustupovat.

Československá státnost se nakonec uskutečnila na větším území, než zahrnoval Masarykův koncept. Jižní hranice Slovenska byla stanovena ze strategických a hospodářských důvodů na Dunaji, čímž došlo k majorizaci většího počtu Maďarů. Republika získala Podkarpatskou Rus. Korekce hranic ve prospěch Německa se neuskutečnila, byť v 30. letech, pod tlakem německé hrozby, se vláda k této představě vracela.

Základem nové Republiky Československé byla idea československého národa, zrozená především z geopolitické nutnosti. Zatímco Češi nově vzniklý stát chápali jednoznačně jako obnovení své státnosti, rozšířené o Slovensko, u Slováků, přestože byli součástí státního národa, shoda v tomto směru nepanovala. Část slovenské politiky se s novou koncepcí ztotožnila; obecně však Slováci v Československu svůj stát neviděli. Představovalo pro ně spíš jen jakýsi rámec pro národní vývoj, podobně jako dříve Rakousko pro Čechy. Po počáteční euforii ze vzniku státu roste význam slovenského autonomismu.

Představitelé Slováků, kteří nepřijali oficiální koncepci československého národa za svou, ji chápali jako expanzionistickou a vůči Slovákům imperialistickou. Je však třeba podotknout, že ustavení československého zbavilo Slováky maďarizačního tlaku. Kromě všeobecného volebního práva získali další práva a svobody, které předtím měli pouze na papíře. Mohli nerušeně budovat politické, společenské, kulturní i školské instituce všech stupňů, což jim uherský stát odpíral. Poměrně krátká doba první Československé republiky umožnila Slovákům přerod v sebevědomý národ, proto tato epocha sehrála ve slovenských dějinách veskrze pozitivní roli.

Území osídlené uherskými Rusíny nebylo nikdy před vznikem Československa objektem českého expanzionismu. Nezapadalo do Masarykova konceptu československého národa, nepočítala s ním ani Kramářova vize českého carství. Podkarpatská Rus na Československo v podstatě zbyla. Nechtělo ji ponechat nepřátelsky naladěnému Maďarsku, které by tím posílilo, přinejmenším demograficky.

Česká veřejnost přijala připojení kulturně a jazykově značně odlišného, hospodářsky slabého území se značnými rozpaky. Přetrvávala představa, že jde o území, které přirozeně náleží Rusku, ale současná geopolitická situace (absence společné hranice) ani vnitřní poměry v Rusku zatím neumožňují jeho předání. Tato představa zřejmě přispěla k tomu, že se Československo roku 1945 území lehce vzdalo.

Euforie ze vzniku samostatného československého státu přivedla jisté české publicisty k myšlence, že by se nově vzniklý stát mohl stát zámořskou koloniální velmocí. Konkrétně měl usilovat o získání Toga, bývalé německé kolonie v západní Africe. Převzetí moci měli zajistit legionáři během návratu z ruského dálného východu. Autoři tento požadavek jistě mysleli vážně, nicméně jej nelze přeceňovat. Česká politika nereálnou vizi nepřevzala a žádné požadavky tohoto typu na mírové konferenci v Paříži nevznesla.

Vystoupení z habsburské říše a vytvoření samostatného českého státu bylo nesporně nejzávažnějším českým rozhodnutím ve 20. století. Nejvíc však změnilo ráz českých zemí vysídlení německého obyvatelstva pohraničí a následná česká kolonizace území po roce 1945.

Myšlenka na řešení nacionálně vyhrocené situace v českých zemích odsunem (Vertreibung) se poprvé vynořuje okolo roku 1895. Tyto úvahy vycházely z německé nacionálně radikální scény; Češi byli ve slabším postavení, proto tak daleko nezacházeli. Roku 1909 německý historik a nacionalista Karl Lamprecht (1856 - 1915) vyslovil požadavek, aby Češi byli odsunuti z místa pro Němce tak citlivého někam dál na východ, například do Bosny a Hercegoviny.

Známý (sudeto)německý historik Ferdinand Seibt (1927 - 2003) se snažil dokázat, že nápady tohoto typu nebyly zcela cizí ani Čechům. Podařilo se mu dohledat článek spisovatele Jakuba Arbese (1840 - 1914) obsahující výrok „Vyžeň Němce, cizozemce, svatý Václave!“ Mocenské předpoklady pro tak radikální řešení však nastaly až po druhé světové válce. V táboře vítězných mocností naprosto převládl negativní pohled na roli početných německých menšin ve střední Evropě, proto byl nad nimi vynesen jasný, nekompromisní verdikt.

Způsob, kterým Češi převzali pohraniční území do svých rukou, nakonec překonal i nejdivočejší fantazie radikálních nacionalistů z doby Rakouska-Uherska i první Československé republiky. Konečné řešení německé otázky stát nepochybně odnesl ekonomicky, demograficky. Z etického hlediska jde o velmi problematické řešení; zvláště první, divoká fáze odsunu je těžko ospravedlnitelná. Není tedy překvapivé, že okolnosti vysídlení Němců dodnes pro některé z nás představují jisté trauma a jakousi výzvu ke kolektivnímu sebezpytování. Vysídlení se dosud stává politickým tématem a předmětem kontroverzí.

Ovšem každá mince má dvě strany. Zmizela hrozba německé iredenty a zpochybnění státních hranic, ohrožující samotnou podstatu české statnosti. Odstranění permanentního, racionálně dávno neřešitelného česko-německého konfliktu, který přinejmenším od 90. let 19. století zasahoval všechny vrstvy české společnosti, přineslo Čechům určitou stabilizaci. Té si Češi cení, proto například pravidla pro majetkové restituce v 90. letech 20. století byla stanovena tak, aby zohledňovala etnické hledisko (časová hranice k roku 1948). Národnostní homogenita českého území paradoxně umožnila vystavět novodobou Českou republiku na občanském principu. Jak dokládá i současná politická diskuze, stále považujeme etnickou homogenitu státu za klíčový předpoklad stability a prosperity.

Pohlížet na ovládnutí a počeštění pohraničí českých zemí jako na výsledek českého imperialismu je poněkud nepřesné a zavádějící. Pokud bychom se přesto k tomuto výkladu přiklonili, pak by nezbylo než konstatovat, že český imperialismus svých cílů dosáhl. Stal se tím velmi úspěšným, a to i v porovnání s imperialismy větších a silnějších národů. Právě počeštění pohraničí spolu s odstraněním hrozby německého expanzionismu, které přinesla totální porážka Německa v druhé světové válce, zapříčinilo, že Češi nakonec poměrně lehce rezignovali na spojení se Slováky. Jelikož skončilo, použijeme-li termín Františka Palackého, potýkání se s Němci, slovenské posily už zkrátka nepotřebujeme. Je však možné, že odpověď na otázku, jak s nově nabytou velikostí naložit, stále ještě hledáme.

Galandauer, Jan; Vznik Československé republiky 1918, Svoboda, Praha 1988

Křen, Jan; Konfliktní společenství - Češi a Němci 1780-1918, Karolinum, Praha 2013

Peroutka, Ferdinand; Budování státu - 3. díl, Fr. Borový, Praha 1936

Prokš, Petr; Vítězové a poražení, Naše Vojsko, Praha 2016

Rychlík, Jan a kol.; Dějiny Slovenska, Vyšehrad, Praha 2024

Rychlík, Jan; Rozpad Rakouska-Uherska a vznik Československa, Vyšehrad, Praha 2022

Seibt, Ferdinand; Německo a Češi - Dějiny jednoho sousedství uprostřed Evropy, Academia, Praha 1996