České carství a Slovanská říše Karla Kramáře

Po Balkánských válkách, které proběhly v letech 1912-13, se začalo jevit pravděpodobným, že rozpory mezi evropskými velmocemi nelze vyřešit diplomacií a bude muset promluvit řeč zbraní. Někteří z českých politiků už tušili, že se brzy ocitnou na osudovém rozcestí. Dosud byli zvyklí vnímat Rakousko jako nutný rámec pro národní vývoj a ochranný štít proti německému expanzionismu. Tuto představu však stále mocněji narušovalo spojenectví s Německým císařstvím, kde Rakousko-Uhersko tahalo za kratší konec provazu. Nerovné spojenectví čím dál víc ovlivňovalo vnitřní politiku monarchie. Čechy, jejichž sídelní území téměř ze všech stran obklopovala německá populace, tlačilo přímo do chřtánu německé hegemonie. Bylo zřejmé, že pokud vypukne válka a Rakousko-Uhersko stane po boku císařského Německa proti Rusku, Češi tím nemůžou vůbec nic získat. Takové rozložení sil naopak povede ke vzestupu už poněkud upadající německé dominance v Rakousku. Čechům tak hrozí ztráta všeho, čeho v rámci monarchie v minulých desetiletích pracně dosáhli. Česká politika byla postavena před složitější dilemata, než museli promýšlet politici většiny ostatních národů habsburské říše.

JUDr. Karel Kramář (1860 - 1937) byl v okamžiku, kdy vypukla Velká válka, vůdcem mladočeské strany a vůbec nejrespektovanějším českým politikem. Vykonával funkci prvního místopředsedy Říšské rady a jeho vztah k rakouskému premiérovi Karlu von Stürgkhovi (1859 - 1916) měl blízko k osobnímu přátelství. Ač byl nepochybně rusofilem, k habsburské monarchii zaujímal loajální postoj. Významně přispěl k otupení někdejšího mladočeského nacionálního radikalismu; jeho pozitivní politika počítala s hájením zájmů státu a dynastie, za což měli být Češi odměňováni postupným posilováním pozic v říši. Tváří v tvář hrozbě války se snažil o změnu zahraničněpolitické orientace státu. Aby oslabil spojenectví habsburské říše s Německem, usiloval o její sblížení s Ruskem. To mělo hluboké historické opodstatnění; spojenectví Rakouska s Ruskem sehrálo klíčovou roli nejen během napoleonských válek, ale i po nich, v rámci Svaté aliance. Roku 1849 ruský car habsburskou říši zachránil zásahem proti maďarským separatistům. Ještě v poměrně nedávné minulosti (70. a 80. léta 19. století) existoval neformální Spolek tří císařů (Rusko, Německo, Rakousko-Uhersko). Myšlenka jeho obnovení se zamlouvala následníkovi trůnu Františku Ferdinandovi d'Este (1863 - 1914), chovajícímu ke konzervativní ruské monarchii hluboké sympatie.

Kramář si byl vědom toho, že jeho zahraničněpolitické snahy nemusí uspět; pokládal proto za nutné mít také alternativní plán, druhé želízko v ohni. Už v posledních měsících před vypuknutím války začal pracovat na tajném, vůči Rakousku velezrádném projektu obrovské Slovanské říše pod vedením Ruska. V červnu 1914 odevzdal memorandum obsahující projekt Slovanské ústavy ruskému velvyslanci ve Vídni. Nedočkal se žádné odezvy; ruský ministr zahraničí Sergej Sazonov údajně označil návrh za fantasmagorii a dál se jím nezabýval.

Kramář nebyl jediný český politik, snažící se již před válkou uplatnit strategii dvou želízek v ohni. Vůdce národních sociálů Václav Klofáč (1868 - 1942) počátkem roku 1914 dokonce nabídl Rusům pro případ války zřízení diverzní sítě v českých zemích. Zároveň však také posvětil snahu svého blízkého spolupracovníka Karla Švihy (1877 - 1937) o navázání kontaktu s následníkem trůnu Františkem Ferdinandem. Ani Klofáčova nabídka nevyvolala v Petrohradě žádnou odezvu. Čeští politici, kteří své naděje spojovali s Ruskem, naráželi na nedůvěru tamějších konzervativních vládních kruhů. Překážkou bylo jak české katolictví, tak i „nákaza“ Čechů západním liberalismem. Rusko zkrátka o Čechy nejevilo zájem, což se začalo postupně měnit až po vypuknutí války.

Smrtící lavina Velké války, která se dala do pohybu v červenci 1914, radikálně změnila vnitropolitické poměry v Rakousku. Staré Rakousko, v jehož rámci česká politika budovala své pozice, v podstatě přestalo existovat. Vzedmula se vlna všeněmeckého nacionalismu s protislovanským, tudíž i protičeským zacílením. Obdobné postoje zaujalo i armádní velení, které na sebe strhlo značnou politickou moc. Kramářova pozitivní politika ztroskotala, stejně tak jeho úsilí o sblížení monarchie s Ruskem. Přiklonil se proto definitivně k možnosti rozbití monarchie. Dál rozvíjel plán Slovanské ústavy.

Stejně jako před válkou, ani po jejím vypuknutí Kramář nevěřil, že by Češi mohli na troskách Rakouska-Uherska vytvořit zcela samostatný stát. Rámec habsburské monarchie pouze vyměnil za jiný, všeslovanský s ruskou hegemonií. Vyprojektoval obří spolkový stát, skládající se z Ruské říše, Českého království (carství), Polského království (carství), Bulharského carství, Srbského království a Černohorského království. Český a polský stát by s Ruskem pojila personální unie v čele s ruským carem, zatímco balkánské monarchie by si ponechaly vlastní panovníky, kteří by k ruskému carovi zaujímali podobný poměr jako vládci německých spolkových států k německému císaři.

Císař všech Slovanů, ruský car, měl být obdařen opravdu širokými pravomocemi. Reprezentoval by říši navenek, vyhlašoval válku a uzavíral mír, jmenoval diplomaty, uzavíral spojenectví a smlouvy a vykonával funkci nejvyššího velitele armády. Jmenoval by svoje náměstky, místodržitele v českém a polském království. Ti by pak vybírali premiéry a ministry dané země, přičemž jejich jmenování by podléhalo carovu schválení. Celoříšská vláda měla mít 42 členů, z nichž 25 by panovník jmenoval z titulu ruského cara, 5 jako král polský a 4 jako král český. Zbývajících 8 ministrů by jmenovali balkánští monarchové. Parlament, Říšská duma, měl mít 300 poslanců, Rusové by v něm zaujímali přesvědčivou většinu 175 křesel. Důstojníci armády by skládali přísahu carovi, velící řečí by byla ruština. Balkánské státy by mohly mít vlastní armádní sbory, avšak v době války by velení nad nimi přebíral ruský car. Slovanská říše měla tvořit celní a měnovou unii, kompetenci Petrohradu by podléhaly i železnice, pošta, telegrafy a telefony.

Ač se koncepce Kramářovy Slovanské říše může zdánlivě jevit federalisticky, obsahuje silné prvky centralismu a panovnického absolutismu. Celoříšská vláda jmenovaná carem by při takové konstrukci mohla vnucovat svou vůli jednotlivým státům. Problémy, které by z přičlenění k obrovskému autokratickému tělesu pravděpodobně plynuly pro vyspělou českou společnost, by byly nedozírné, což Kramář zcela přehlížel.

Skutečnost, že by České království nebylo plně suverénním státem, kompenzoval jeho velkorysý územní rozsah. V maximální verzi měly českému státu náležet Čechy a Morava, celé Slezsko, Horní i Dolní Lužice a Slovensko. Na úkor Horního a Dolního Rakouska měl český stát získat Vitorazsko a Valčicko. Jižní hranice Slovenska by dalece překročila rozhraní slovenského a maďarského osídlení a přiblížila by se k Budapešti. Probíhala by od západu tokem Dunaje, u jeho ohbí by se však nestočila k severu, ale pokračovala přímo na východ. Součástí státu by byl i 200 km dlouhý koridor v oblasti dnešního Burgenlandu, propojující české království se srbským. Koridor by Čechům usnadnil přístup k Jaderskému moři, přeťal by maďarský klín v souvislém slovanském osídlení a znemožnil spolupráci Maďarů s Němci.

Státní celek podle Kramářových představ významně překonával maximální rozsah českého státu ve středověku. Měl by přes 20 milionů obyvatel, z toho přibližně 9 milionů Čechů a Slováků. Němců a Maďarů by tedy bylo v součtu víc. Kramářovu vizi lze zcela oprávněně označit jako imperialistickou. Samotní Češi by těžko takový stát mohli ustavit a udržet; tento problém řešilo začlenění státu do Slovanské říše. Několik milionů Němců a Maďarů navíc by v rámci gigantického celku nehrálo podstatnou roli.

Kramář chápal válku v podstatě stejně jako němečtí nacionálové, jen s obrácenými znaménky; jako osudový střet slovanství s germánstvím. Jeho vize Slovanské říše byla zrcadlově obrácenou verzí snu pangermánských nacionalistů, německé Mitteleuropy. Ač byl Kramářův plán z podstaty věci utajovaný a vědělo o něm jen několik desítek lidí, vycházel vstříc náladám české veřejnosti, jejíž významná část s Ruskem tajně sympatizovala. Na počátku války se situace zdála být Kramářovým záměrům příznivá. Francouzům se podařilo zadržet německou ofenzivu na západě, zatímco na východě Rusové drtili rakousko-uherské vojsko. Kramář, stejně jako mnoho Čechů, se upínal k naději, že ruská armáda dojde až do českých zemí. Z toho důvodu také odmítal odejít z Čech do exilu; chtěl být na místě, aby mohl v pravou chvíli převzít vedení.

V květnu 1915 se Německu a Rakousko-Uhersku podařilo ruský postup zastavit. Krátce nato Vrchní armádní velení nařídilo Kramáře zatknout a následně byl v politickém procesu odsouzen k smrti. Ne kvůli velezrádnému projektu Slovanské říše, o němž se nepříliš důvtipným rakouským vojenským vyšetřovatelům nepodařilo zjistit vůbec nic. Kramářovy předválečné snahy o sblížení Rakouska-Uherska s Ruskem, ač nepochybně legitimní, vojenská justice zpětně vyhodnotila jako spolčování se s nepřítelem a velezradu. Před vykonáním rozsudku jej patrně zachránila smrt starého císaře Františka Josefa I., který už nestihl rozsudek podepsat.

Když Kramář po amnestii v červenci 1917 vyšel z vězení, Češi jej v Praze uvítali triumfálně, s poctami, které se obvykle prokazují jen hlavě státu. Jeho projekt však už patřil minulosti. Ruská vojska byla zatlačena hluboko do vnitrozemí ruské říše; především ale v Rusku mezitím proběhla únorová revoluce. Car, který měl stát v čele Slovanské říše, byl svržen, čímž zmizela základna nutná k uskutečnění projektu. Daleko větší váhu teď získávaly myšlenky jiného českého politika, Tomáše G. Masaryka (1850 - 1937), založené na sebevědomé vizi zcela samostatného českého, resp. československého státu.

Kramář zůstal koncem roku 1918 úplně osamocen s požadavkem, aby nový československý stát byl monarchií. Díky respektu, které mu přinesla pozice národního mučedníka, se stal prvním československým premiérem. Jeho strana však v komunálních volbách roku 1919 utrpěla debakl, proto musel úřad záhy opustit. Nezávislé Československo za trvalé řešení české otázky nepovažoval. Za zdmi svého „vzdorohradu,“ který si vybudoval v Praze na okraji Hradčan, nepřestával snít o velkém slovanském bloku. To však zjevně nedávalo smysl, protože Rusko ovládali bolševici. Kramář se stal propagátorem intervence za účelem svržení ruské bolševické vlády. Přestože tato myšlenka už v zárodku zkrachovala, rok za rokem stále vyhlížel pád ruského režimu, který nepřicházel. Do své smrti v roce 1937 už žádných významných politických úspěchů nedosáhl.

Projekt Slovanské říše by nebyl uskutečnitelný ani v případě, že se by ruský postup v květnu 1915 nezastavil a pokračoval až do Prahy. Západní velmoci, Velká Británie a Francie, by nepřipustily takto bezprecedentní vzrůst ruské moci v Evropě. Projekt by nebyl přijatelný pro balkánské panovníky, kteří by se dobrovolně nevzdali těžce vydobyté suverenity ve prospěch ruského cara, ani Poláci by se do ruské říše jistě nehrnuli s nadšením. Vize Karla Kramáře je zajímavá především jako doklad dobového českého panslavismu, před válkou spíš upadajícího. V českém prostředí mělo už od národního obrození všeslovanství tuhé kořeny a výraznou schopnost regenerace. Třebaže Češi byli už od dob Karla Havlíčka Borovského (1821 - 1856) Ruskem opakovaně zklamáváni, vždy se nějakou cestou k panslavismu vraceli, z čehož je definitivně vyléčila patrně až sovětská invaze v roce 1968.

Galandauer, Jan; Vznik Československé republiky 1918, Svoboda, Praha 1988

Křen, Jan; Konfliktní společenství - Češi a Němci 1780-1918, Karolinum, Praha 2013

Prokš, Petr; Vítězové a poražení, Naše Vojsko, Praha 2016

Rychlík, Jan; Rozpad Rakouska-Uherska a vznik Československa, Vyšehrad, Praha 2022

Šedivý, Ivan; Češi, české země a Velká válka 1914-1918, NLN, Praha 2001