Německé „předpoklady.“ Program germanizace habsburské monarchie za první světové války

V předvečer první světové války měla za sebou habsburská monarchie dlouhé období bouřlivého hospodářského a sociálního vývoje, ale také vypjatého nacionalismu, který hrál v životě národních pospolitostí stěžejní roli. Pro Čechy znamenalo několik předešlých desetiletí obrovský vzestup. Během 90. let v rámci Českého království, měnícího se v nejvyspělejší a nejbohatší část monarchie, ekonomicky a kulturně dostihli, možná dokonce i překonali německou populaci. V roce 1914 už ve velkém počtu zastávali pozice ve státní byrokracii, armádě a státních firmách, kde narušovali tradiční německou dominanci. Přes veškeré pokroky se jim však stále nedařilo dosáhnout úplného zrovnoprávnění češtiny s němčinou ani v oblastech čistě českého osídlení. Nejvyšší meta národní politiky, realizace historického státního práva v rámci Rakouska, se čím dál víc jevila jako chiméra.

Němci usazení v zemích české Koruny vnímali situaci odlišně. Zatímco ještě v polovině 19. století se těšili nezpochybnitelnému postavení předního státního národa, který o své postavení v habsburské říši nemusel nijak bojovat a dokonce si činil nárok na vůdčí roli v rámci celého Německa, nyní byli nuceni v mnohém slevit. Už dávno vzdali myšlenku na poněmčení celé české populace. V souvislosti s českým vzestupem dokonce propadali obávám, že upadnou do postavení utiskované menšiny.

Němci v českých zemích nebyli izolovanou entitou; tvořili společenství s ostatními rakouskými Němci. Vzhledem k intenzivnímu pocitu ohrožení slovanským živlem projevovali ve srovnání s Němci z Podunají či alpských zemí větší sklony k nacionálnímu radikalismu. Rakouští Němci pak společně cítili vědomí příslušnosti k velkému německému národu. Vzhledem k bezprecedentnímu vzrůstu Německého císařství, sjednoceného v roce 1871, rezignovali na vůdčí roli v německém světě, kterou přenechali Němcům říšským.

Velkoněmectví té doby většinově přijalo pojetí Rakouska jako nové Ostmarky, zajišťující Německé říši obranný val a předsunutou pozici pro expanzi jihovýchodním směrem. Tato představa vysloveně nezpochybňovala existenci Rakouska, ale příliš státotvorná vůči mnohonárodní říši také nebyla. Němci tvořili ve formálně anacionálním Předlitavsku nejpočetnější národní pospolitost, 36% obyvatel (druzí Češi okolo 23%). V Říšské radě konstrukce volebního systému z roku 1907 zajišťovala Němcům přibližně polovinu všech mandátů.

Přestože pozdní habsburská monarchie fungovala těžkopádně, různé nacionalismy se v ní určitým způsobem vyvažovaly. Avšak první světová válka tuto rovnováhu zásadně vychýlila ve prospěch Němců. Boj po boku úspěšného Německého císařství se pro ně stal prostředkem, jak potvrdit a posílit upadající německou hegemonii v Rakousku. Za svou přijali říšsko-německou propagandu, líčící válku jako osudové střetnutí Germánů se Slovany. S Německou říší sdíleli její hlavní válečný cíl; vytvoření velkého politického a hospodářského společenství, Mitteleuropy, jehož jádrem bude svazek Německa s Rakouskem. Charakter Mitteleuropy bude výlučně nebo aspoň převážně německý.

Realizace takového programu by znamenala konec pro veškeré národní aspirace Čechů; válečné vítězství se mělo stát zároveň jejich porážkou. Proto Češi nadšení pro válku s Němci nesdíleli a jejich pangermánský zápal je odpuzoval. Česká politika upadla do těžké deprese. Pouze Tomáš G. Masaryk se po vyhodnocení situace odhodlal k odchodu do exilu, kde propagoval svoji vizi samostatného československého státu s tím, že Rakousko-Uhersko se stalo pouhou prodlouženou rukou německé expanzivní politiky.

Třebaže velká většina Čechů navzdory pochybnostem plnila své povinnosti vůči státu naprosto spořádaně, německým národovcům se snadno vykresloval obraz nespolehlivého, neloajálního či dokonce velezrádného Čecha. Proti němu stavěla příkladného Němce, ochotně přinášejícího státu nesmírné oběti jak na válečných frontách, tak i v zázemí. Za svůj státotvorný postoj měl být Němec pochopitelně odměněn; politický systém monarchie měl projít přeměnou, která by trvale upevnila vedoucí postavení německého národa.

Pohled rakousko-německých nacionalistů na Čechy sdílel nejen Berlín, který dlouhodobě považoval vzestup Slovanů v habsburské říši za nepřijatelné riziko, ale také vrchní velení rakousko-uherské armády. Zhroutila se stará idea anacionální armády. Zatímco před válkou měl být důstojník bez ohledu na národnost především dobrým Rakušanem oddaným císaři a říši, nyní nejvyšší armádní velitel arcivévoda Friedrich a jeho náčelník generálního štábu Franz Conrad von Hötzendorf válku rovněž vnímali jako střet germánského a slovanského živlu. S vypuknutím války na sebe vrchní velení strhlo politickou moc, což vedlo k rozpoutání protičesky zaměřené perzekuce. Tisíce Čechů čelily zatčení, vyšetřování a mnohdy i odsouzení za delikty politického charakteru. Perzekuce směřovala proti českým politickým stranám, tisku, občanským spolkům i podnikatelskému prostředí. Odcizení Čechů a Němců dospělo k vrcholu.

O Velikonocích 1915 předložil Německý nacionální svaz poslanců Říšské rady, v němž zastávali vedoucí úlohu čeští Němci, svůj soupis žádostí. Obsahoval požadavek přestavby Předlitavska v druhý německý národní stát, zatím spíš v obecné rovině. Nešlo vlastně o nic nového; němečtí národovci pouze rozšířili programy z minulých desetiletí (Linecký, Svatodušní). Halič a Dalmácie měly být vyčleněny z Rakouska, aby v něm Němci získali většinu. Němčina se měla stát zákonem ukotveným státním a úředním jazykem a její výuka měla mít ve školách prioritu. Postavení neněmeckých provincií odbyl soupis stručně; má se „brát ohled na praktické potřeby jinojazyčného obyvatelstva na úřadě a ve škole.“

O rok později Centrální mocnosti dosáhly významných válečných úspěchů; jejich vojska stála hluboko na ruském území a ovládla i Balkán. Triumfální atmosféra vybízela německé národovce k vystupňování požadavků. O Velikonocích 1916 zveřejnili ultimativní Požadavky Němců Rakouska na nové uspořádání po válce. Tento program definoval předpoklady, jak znělo tehdejší oblíbené slovo, které musí být splněny, aby bylo zajištěno „vedoucí státní a kulturní postavení Němců“ v Rakousku. Obsahoval už přesnější představu nového státoprávního uspořádání, přinášejícího také konečné řešení české otázky (a slovinské, byť nebyla vysloveně zmíněna). Spojenectví s Německem je nutné zakotvit v ústavě, Halič a Dalmácie musí být vyčleněny z Předlitavska a nadále s ním spojeny pouze personální unií. Ze zbývající části Předlitavska mělo být vytvořeno západní Rakousko, které by se skládalo z někdejších zemí Koruny české, dědičných rakouských zemí a Istrie, aby mělo zajištěn přístup k moři. Jeho charakter měl být pevně německý, s němčinou jako státním a úředním jazykem a dominancí ve školství. Vyučování němčiny by bylo povinné a každý občan by ji musel ovládat.

Čechy se měly v novém uspořádání rozdělit do krajů. Některé kraje by byly čistě německé, jiné smíšené. Jen ve smíšených krajích by směly být provozovány české školy a připouštěla se v nich i čeština jako vedlejší úřední jazyk, ale pouze ve vnějším styku s obyvatelstvem. Malé německé enklávy v českých městech (Praha, Plzeň, České Budějovice) měly získat zvláštní práva. Zatímco Němci by se v novém Rakousku mohli zařídit zcela podle svého, Češi měli být odbyti pouhou národností autonomií, a to ještě rozkouskovanou na kraje. Podle německých předpokladů by se tedy Češi stali národnostní menšinou nejen v německém Rakousku, ale i v Českém království. Dokument výslovně hovořil jen o Čechách, ale z jeho logiky bylo zřejmé, že obdobné uspořádání si Němci představovali v celém kýženém západním Rakousku.

Rakouský premiér Karl von Stürgkh, v úřadě od roku 1911, byl svým založením nadnárodní Rakušan tradičního střihu, podobně jako starý císař František Josef I. Stürgkh osobně nechtěl vycházet velkoněmectví vstříc, ale nemohl si dovolit otevřenou konfrontaci s armádním velením ani s Berlínem. Protičeskému kurzu vzdorovat nedokázal, zabránil jen největším excesům, jako bylo třeba nastolení tvrdé vojenské diktatury v Čechách, po níž armádní velení bažilo.

V souladu s přáním německých národovců obdrželo Předlitavsko nový oficiální název; neutrální Království a země na říšské radě zastoupené nahradilo Císařství Rakousko (Pojem království Němcům příliš evokoval Čechy). V souvislosti s tím dostalo také nový státní znak. Český lev a moravská orlice už na něm nebyly u sebe. Vzkaz pro Čechy, že můžou zapomenout na státní právo, předpokládající jednotu obou zemí.

Během posledních let před válkou státní úředníci české národnosti začali spontánně, v rozporu s jazykovými předpisy a k nelibosti Němců používat češtinu i ve vnitřním úředním styku (v komunikaci úřadu s úřadem), aniž by tomu vláda bránila. Nyní několik vládních oběžníků důrazně připomnělo, že jediným jazykem pro vnitřní úřadování je němčina.

Osten protičeského kurzu nemířil jen proti státnímu právu a českému jazyku, ale i na českou kulturu a historii, od níž Češi odvozovali svou identitu. Byly zakázány knihy připomínající někdejší samostatný český stát. V učebnicích cenzura škrtala pasáže o Husovi a husitství, z pražské Staroměstské radnice zmizela deska připomínající pobělohorské popravy. Úřady zakázaly i prodej zápalek s obrázkem českých korunovačních klenotů.

Hrabě Stürgkh v říjnu 1916 podlehl následkům atentátu a měsíc nato už nebyl mezi živými ani starý císař. Třebaže jeho nástupce, mladý Karel I., upřímně mínil národnostně neutrální politikou dosáhnout smíru národů říše, v praxi spíš mezi protichůdnými zájmy svých národů zmateně kolísal. Nebyl příznivcem německého národovectví, ale neopouštělo jej ani přesvědčení, že jeho politika nemůže dlouhodobě mířit proti nejsilnějšímu z nacionalismů říše, protože velkoněmectví by se snadno mohlo obrátit vůči samotné existenci Rakouska.

Karel jmenoval rakouským premiérem Heinricha hraběte Clam-Martinice, někdejšího klíčového rádce následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este. Podle pozdějšího vyjádření věřil, že tento český zemský šlechtic bude pro Čechy přijatelný. To se však ukázalo jako chybný předpoklad. Před válkou byl Clam skutečně příznivcem českého státního práva, třebaže ve umírněné, loajální podobě. Koneckonců, jeho prastrýc patřil k tvůrcům tohoto konceptu. Po vypuknutí války však Clam narukoval do armády a znechucení z nejoajálního a zrádného chování českých vojáků jej přivedlo na pozice blízké německému nacionalismu. Podle zkušeného mladočeského politika Jindřicha Maštálky Rakousko nikdy nemělo premiéra tak nepřátelsky naladěného k Čechům, jako byl Clam. Programem jeho vlády se staly oktroje ústavy (změny vládním diktátem), a to na základě německých předpokladů. Tváří v tvář hrozbě oktrojů česká politika konečně dospěla k jednotě a vytvořila Český svaz poslanců na Říšské radě, byť z počátku byl její postup založen na oportunním aktivismu (ve smyslu aktivního přihlášení se k Rakousku).

První pololetí 1917 přineslo vážné zvraty. Ruská revoluce, která překvapivě snadno smetla největší monarchii světa, představovala pro Habsburky memento mori. Ruskou říší se teď nesl duch sebeurčení národů dosud ovládaných Rusy a probudil nespokojenost a vzdor i v habsburské říši, sužované válečnou bídou a hladem. Ještě ke všemu do války vstoupily USA s demokratickými apely prezidenta Wilsona. Karel rychle dospěl k poznání, že neparlamentní byrokratická diktatura v Rakousku, evokující žalář národů, o němž neúnavně mluví profesor Masaryk, není udržitelná, stejně jako Clamův program oktrojů. Zamítnutí oktrojů panovníkem bylo pro německé nacionalisty těžkou ranou; obnovení parlamentního života v Rakousku bez splnění svých předpokladů měli za nepředstavitelné. Na určitý čas převládla vládní linie, jejímž programem se stalo usmíření národů, ale ke zmírnění vnitřního napětí ve státě to nepřispělo.

Clam po pádu oktrojů podal demisi, kterou však panovník nepřijal, proto se v křesle udržel ještě krátce po otevření parlamentu, než jej vystřídal vídeňský profesor práva Ernst Seidler. Tomu se však českou reprezentaci pro novou, smířlivější politiku už získat nepodařilo. Češi vyměnili historické státní právo za vizi československého státu a místo prorakouského aktivismu postupně zaujali pasivně agresivní kurz, odmítající se podílet na záchraně říše.

V dubnu 1918 v reakci na indiskreci rakousko-uherského ministra zahraničí hraběte Czernina francouzský premiér Clemenceau zveřejnil informace o Karlově tajné iniciativě z minulého roku, kdy se prostřednictvím svého švagra, prince Sixta Parmského, pokusil o mírová jednání s Dohodou. Z informací vyplynulo, že císař považuje francouzský nárok na Alsasko-Lotrinsko za spravedlivý; z pohledu Němců se tím dopustil zrady. Karel se musel vydat do Cannosy, do hlavního stanu německé armády v belgickém městě Spa, aby odprosil císaře Viléma II. a ujistil jej o své věrnosti. Monarchové vytvořili branné společenství (Waffenbund) a předjednali hospodářskou unii. V praxi se rakousko-uherská říše vzdala suverenity ve vojenské, zahraničněpolitické a hospodářské oblasti.

Po Karlově cestě do Spa Seidlerova vláda opustila smiřovací politiku a zaujala tvrdý německý kurz, jako by chtěla monarchii přetvořit v duchu německé Mitteleuropy, dokud nebude pozdě. Seidler oznámil zásadní správní reformu Českého království; mělo být rozděleno na 12 krajů v čele s hejtmany, 7 českých, 4 německé a 1 smíšený. Kraje by nebyly podřízeny místodržitelství v Praze, ale přímo úřadům ve Vídni. Němcům reforma konvenovala, z pohledu Čechů se jednalo o roztržení jednoty staletého království.

Premiér Seidler v Říšské radě následně vystoupil s projevem deklarujícím, že žádná reforma monarchie nemůže mířit proti zájmům Němců, neboť německý národ je „páteří Rakouska.“ Sluchu rakouských Němců patrně jeho slova zněla naprosto přirozeně, ale na zástupce neněmeckých národů působila jako mávání rudým hadrem na býka. Opoziční projevy českých politiků překročily všechny dosud myslitelné meze. „Seidlerovo Rakousko s německou páteří je státní netvor, nesmysl a nemožnost,“ hřímal Adolf Stránský, mladočeský poslanec z Moravy. Poslanci Jiří Stříbrný a František Soukup velebili československé legie a Masaryka. Němečtí nacionální poslanci se ostentativně pohoršovali nad českou „parlamentní velezradou,“ krytou poslaneckou imunitou.

Sympatiemi Čechů k habsburské říši značně otřásla válka, jejíž tíhu museli nést, ačkoliv se s válečnými cíli Centrálních mocností neztotožňovali. Podlomil je samozřejmě také protičeský kurz spojený s perzekucí v prvních více než dvou letech války. Nespokojenost stupňovala stále katastrofálnější hospodářská a sociální situace. Návrat k německému vládnímu kurzu na jaře 1918 patrně představoval pomyslnou poslední kapku. Z komplikovaného vztahu Čechů s habsburskou monarchií, který zatím všechny zkoušky nějak přestál, teď už zbývala více méně jen nenávist. Češi naléhavě žádali mezinárodní řešení vlastní otázky. Situace se rychle začala vyvíjet v jejich prospěch; Dohoda po Karlově cestě do Spa zlomila nad habsburskou monarchií hůl a její vojska získala během léta 1918 na bojišti jednoznačnou převahu.

Destruktivita, kterou německý nacionální program působil vůči habsburské říši, se stupňovala. Nejenže proti ní obrátil Čechy, Jihoslovany a posléze i Poláky, ale nakonec i Němce samotné. Rakousko mělo podle Němců smysl pouze jako německý stát, jinak nemělo smysl vůbec. V atmosféře bídy a zmaru na konci války Němci často vzývali řešení Anschlussem k Německé říši, o kterém stále víc uvažovalo i v Berlíně. Vyhlášení státu Německé Rakousko 21. října 1918 lze číst jako zoufalý pokus o záchranu hroutícího se snu o německé Mitteleuropě. Proklamovaný stát, rozkládající se všude, kde v Rakousku žijí Němci, by kvůli geografické nekompaktnosti ani jinou perspektivu než Anschluss neměl.

V atmosféře válečné porážky a rozkladu Rakouska se Němci začali dovolávat práva na sebeurčení, hlásaného Dohodou. Byla v tom značná dávka pokrytectví; ještě na jaře 1918 Němce opojené vidinou blízkého vítězství ani nenapadlo, že by právo na sebeurčení mohli mít třeba i Češi či Jihoslované. Vznik Československa na konci října 1918 znamenal pro německé předpoklady definitivní krach. Myšlenka na revanš se však mezi sudetskými Němci stále držela. V návaznosti na vzestup hitlerovského Německa v 30. letech sudetoněmeckou populaci zcela ovládla.

Zdroje a literatura:

Galandauer, Jan; Karel I. - poslední český král, Paseka, Praha a Litomyšl 1998

Galandauer, Jan; Vznik Československé republiky 1918, Svoboda, Praha 1988

Křen, Jan; Konfliktní společenství - Češi a Němci 1780-1918, Karolinum, Praha 2013

Prokš, Petr; Vítězové a poražení, Naše Vojsko, Praha 2016

Rychlík, Jan; Rozpad Rakouska-Uherska a vznik Československa, Vyšehrad, Praha 2022

Seibt, Ferdinand; Německo a Češi - Dějiny jednoho sousedství uprostřed Evropy, Academia, Praha 1996

Šedivý, Ivan; Češi, české země a Velká válka 1914-1918, NLN, Praha 2001