Markýz Gero. Příběh arcivévody Bedřicha Rakousko-Těšínského

Jeho obraz v básních barda podrobeného národa je zkreslený, a ne úplně spravedlivý, ale jak si ukážeme, jisté opodstatnění mu nechybí. Arcivévoda Bedřich Rakousko-Těšínský byl povahou spíše plachý, submisivní muž, v jádru možná nešťastný, protože byl celý život nucen do něčeho, co mu nebylo vlastní. Jeho největší zálibou bylo sbírání vzácných mincí, o němž dokázal hovořit dlouhé hodiny. Známý vídeňský satirik Karl Kraus jej vylíčil jako bodrého hlupáka. Přinejmenším z pohledu české historie se však stal značně kontroverzní postavou, ztělesňující důvody, proč Češi už nechtěli mít s habsbursko-lotrinskou dynastií nic společného.

Arcivévoda Bedřich (literatura někdy uvádí jeho jméno ve tvaru Fridrich, což by se mu asi líbilo víc) se narodil 4. června 1856 v Židlochovicích. Toto moravské město s krásným zámkem patřilo k jeho oblíbeným. Každoročně, až do roku 1918, jej navštěvoval, aby si užil rozlehlý anglický park, přiléhající k zámku.

Byl vnukem legendárního vojevůdce, arcivévody Karla, který jako první dokázal v bitvě u Aspern porazit Napoleona. To předurčilo celý běh jeho života; všeobecně se očekávalo, že musí mít po slavném předkovi vojenské vlohy. Ve skutečnosti mu předpoklady k vojenské kariéře očividně chyběly. Byl menší, zavalité postavy, při chůzi se kolébal jako kachna, v uniformě vypadal směšně. Ani jeho vysoký, pisklavý hlas se nehodil k udílení povelů. Příbuzní však trvali na svém a mladý arcivévoda v hodnostním žebříčku c. a k. armády stoupal stále výš. Kariéru mu kromě příslušnosti k vládnoucí dynastii usnadňovala přízeň jeho strýce Albrechta, polního maršálka, mohutné postavy habsburského rodu, který armádě pevnou rukou vládl.

Jelikož strýc Albrecht neměl vlastní syny, Bedřicha adoptoval a učinil jej dědicem většiny svého majetku. Dědictví to bylo vskutku impozantní; kromě již zmíněných Židlochovic zahrnovalo Těšínské vévodství, panství Frýdek, dále rozlehlá panství Mosonmagyaróvár v západních Uhrách, Bellye na jihu Uher a další statky. Vzorně spravovaná panství zahrnovala řadu moderních hospodářských provozů, včetně továren a dolů. Proto se Bedřich musel vzdělávat i v hospodářských vědách a znalosti průmyslu. Ukázalo se, že studium ekonomie a obchodu mu vyhovuje daleko víc než zaměření na armádu. Mohl se mu však věnovat pouze ve svém volném čase, když nebylo třeba plnit povinnosti spojené s vojenskou službou.

Roku 1878 pojal za manželku Isabellu, příslušnici starobylého vestfálského rodu Croÿ-Dülmen, schopnou a ctižádostivou ženu. Podle rakouské historičky Brigitte Hamannové byl Bedřich zcela pod pantoflem své manželky, což zřejmě dosti přesně vystihuje realitu. Jisté je, že energická Isabela motivovala Bedřicha, který byl sám o sobě pohodlný, k různým veřejným aktivitám. Na rozdíl od Isabelly však Bedřich nikdy neměl sklony k intrikaření. Manželé zplodili 8 dcer, vymodlený syn Albrecht přišel na svět jako poslední, roku 1897. Ukázalo se, že Bedřich je veskrze rodinný typ; v kruhu své početné rodiny trávil čas nejraději.

Když strýc Albrecht roku 1895 zemřel, stal se z Bedřicha rázem jeden z největších boháčů v monarchii. Ke zděděným statkům postupně přikupoval ještě další. Majetek, jehož nejpřednější částí bylo těšínské panství, spravoval pečlivě a zodpovědně. Podrobně studoval výkazy o činnosti jednotlivých závodů, jejich příjmy a výdaje, stále hledal cesty k vyšší efektivitě. Produktivitu hospodářských provozů dokázal významně zvýšit. V některých oblastech monarchie dosáhly jeho podniky v podstatě monopolního postavení, například ve výrobě cukru a oleje, nebo mléka a mléčných produktů. Téměř veškeré mléko zkonzumované ve Vídni vyprodukovaly jeho statky. Bedřich získal pověst předního hospodářského odborníka, což ocenilo i několik vysokých škol technického zaměření, které mu udělily čestné doktoráty.

Už Bedřichův děd, arcivévoda Karel, zavedl na svých panstvích poměrně propracovaný systém sociálního a penzijního zabezpečení, zajišťující také ochranu vdov a sirotků po zaměstnancích. Bedřich tento systém ještě zdokonalil vyhlášením nového penzijního statutu. Systém však byl značně selektivní. Jeho výhod požívali zaměstnanci v úřednických pozicích, pracovníci správy panství včetně služebnictva, kočích či zahradníků. Továrních dělníků, horníků v dolech ani pracovníků v lesích se však netýkal. Sociálně vyhrocená situace, již ovlivňovaly nízké mzdy, chudoba, alkoholismus a další sociálně patologické jevy, patřila k tehdejší realitě Těšínska. Tuto atmosféru sugestivně zachycuje ve svých básních Petr Bezruč, který Bedřicha ve svém díle neváhal přirovnat k historické postavě markýze Gera, krutého hubitele polabských Slovanů.

Bedřich ve skutečnosti nebyl německým nacionalistou, protože si dobře uvědomoval, že všeněmectví ohrožuje samotné základy monarchie. Německá kultura však v jeho očích stála vysoko nad veškerými kulturami slovanských národů. Národně emancipační snahy Čechů nechápal, dokonce je pokládal za škodlivé, proto jim nepřál. Správa jeho panství byla výlučně německá, podporoval pouze německé spolky. V nacionálně vyhrocené situaci v pozdní habsburské říši byl tento přístup vnímán jako národnostní útlak, proto se Bedřich stal symbolem tvrdé, bezohledné germanizace.

Od sklonku 19. století se zdálo, že arcivévodova vojenská kariéra je vážně ohrožena. Dostal se do konfliktu s následníkem trůnu Františkem Ferdinandem d´Este. Isabella zaměstnávala jako dvorní dámu následníkovu životní lásku, hraběnku Žofii Chotkovou. Následník začal podezřele často navštěvovat bratislavský Grasalkovičův palác, který Bedřich s rodinou obýval, což u Isabely to vzbudilo naděje, že se zakoukal do její nejstarší dcery Marie Kristiny. Už se viděla jako matka budoucí císařovny, proto zjištění, jak se věci ve skutečnosti mají, pro ni znamenalo velké zklamáním. Žofii poměrně netaktně vyhodila, což František Ferdinand považoval za osobní urážku. Třebaže byl Bedřich v záležitosti nevinně, zahrnul jej mstivý následník trůnu do seznamu svých nepřátel.

František Ferdinand získával čím dál větší vliv na vojenské záležitosti, proto se zdálo, že Bedřichovy dny v armádě jsou sečteny. Avšak jelikož nad ním držel ochrannou ruku sám starý císař, ve skutečnosti ještě povýšil. Roku 1907 byl jmenován velitelem rakouské c. k. zeměbrany a přesídlil do Vídně, kde se usídlil v nádherném paláci na Augustiniánské baště. Zde se věnoval kromě jiného rozšiřování umělecké sbírky, kterou rovněž zdědil po strýci Albrechtovi; kupoval díla Holbeinova, Dürerova, Rembrandtova, Monetova či Delacroixova.

Roku 1913 byl následník trůnu František Ferdinand jmenován generálním inspektorem c. a k. armády, čímž získal na vojenské záležitosti takřka neomezený vliv. Zdálo se jistým, že Bedřich bude muset všechny vojenské funkce složit. Vše změnily výstřely atentátníka v Sarajevu, kam následník trůnu přijel v rámci manévrů, na něž už Bedřich přizván nebyl. Nastal další obrat jeho vojenské kariéry; ihned po vypuknutí války jej císař jmenoval velitelem Balkánské armády. Po půl roce války stařičký mocnář usoudil, že vrchní velení armády už pro něj není, proto učinil nejvyšším vojenským pánem právě Bedřicha. Vzhledem k jeho spolehlivosti a loajalitě to byla vlastně přirozená volba.

Arcivévoda Bedřich, nyní polní maršálek, svědomitě plnil svoje povinnosti, přesně tak, jak od něj panovník očekával. Jeho postavení však bylo spíše formální. Skutečnou moc nad armádou držel náčelník generálního štábu, Franz Conrad von Hötzendorf. Na Bedřicha zbývaly především reprezentační povinnosti, kterých nebylo málo, protože Conrad se osobně na frontě téměř neukázal. Osvědčil se také při udržování vztahu s Německem, který pokládal za základ válečného úspěchu.

Do Bedřichovy gesce patřila i politika. To bylo důležité, protože vliv armády na správu věcí veřejných v době, kdy byla suspendována mnohá občanská práva, značně vzrostl. Třebaže arcivévoda nebyl německým nacionalistou, velkou válku v souladu s německou agitací chápal jako osudové střetnutí Germánů se Slovany. Prostřednictvím důrazu na německou kulturu hodlal Rakousko vnitřně stmelit a učinit je na Německém císařství nezávislejším. Z českého hlediska to však vyšlo úplně nastejno, jako kdyby německým nacionalistou byl.

Bedřicha silně znepokojovaly zvěsti o malém nadšení Čechů pro válku, jejich nespolehlivosti a neloajalitě. Zahájil politickou ofenzivu za účelem svržení českého místodržitele, knížete Františka Thuna, v jehož smířlivosti viděl příčinu škodlivých českých postojů. Cílem bylo dosadit do úřadu místodržitele Českého království nějakého řízného generála, který by v Čechách zavedl tvrdou vojenskou diktaturu a tvrdou perzekucí donutil národ s velezrádnými sklony k poslušnosti.

Díky císařově přízni národnostně neutrální kníže Thun Bedřichův útok ustál. Přesto však perzekuce české země zasáhla; tisíce lidí byly vyšetřovány, ať už pro skutečné či domnělé delikty protistátní povahy. Mnozí skončili ve vězení, přičemž o jejich vině rozhodovaly vojenské soudy, které měly k nezávislé justici velmi daleko.

Arcivévoda prosadil vyhlášení stanného práva v poměrně širokém okruhu kolem svého Těšína, který se stal sídlem vrchního velitelství, formálně kvůli blízkosti válečné zóny. Zde probíhala skutečně tvrdá perzekuce; čeští vlastenci Slavomír Kratochvíl, Josef Kotek a další, byli za pouhé verbální činy popraveni. Když Bedřich pochopil, že přední český politik Karel Kramář není ochoten podpořit válečné úsilí monarchie, nechal jej zatknout. Proti Kramářovi byl zahájen vykonstruovaný proces, končící rozsudkem smrti. Politik mu unikl jen díky smrti starého císaře, který už nestačil rozsudek podepsat.

Pod tíhou války, kterou Češi nevnímali jako svoji a perzekuce, která následovala, dosud relativně příznivý pohled Čechů na habsburskou říši dostal povážlivé trhliny. Arcivévoda Bedřich, vrchní velitel armády a hlavní tvář panující vojenské diktatury, přímo ztělesňoval to, čím monarchie český národ hluboce zklamala. Potvrdil tím svůj obraz, který jej již před válkou znázornil jako krutého markýze Gera.

Když koncem roku 1916 starý císař zemřel, na trůně jej vystřídal jeho prasynovec, mladý Karel I. Jeho politické představy byly úplně jiné než Bedřichovy; hodlal národy monarchie usmiřovat. K vzájemnému nesouladu nepřispěla pouze politika, ale také skutečnost, že paní Isabella se nesnášela s manželkou nového císaře, rovněž energickou a sebevědomou Zitou Bourbonsko-Parmskou. Karel se ujal vrchního velení rakousko-uherské armády sám. Bedřicha nejprve učinil svým zástupcem, ale zhruba po dvou měsících jej odvolal. Arcivévoda se stáhl do ústraní, kde zůstal až do konce války.

S rozpadem Rakouska-Uherska přišel i rozpad Bedřichova hospodářského impéria. Nové státy, Československo, Jugoslávie i Polsko jeho majetek bez náhrady zabavily a zapověděly mu přístup do země. Teoreticky měl možnost zůstat v Německém Rakousku, to však požadovalo, aby se vzdal všech nároků vyplývajících z příslušnosti k dynastii a přísahal věrnost republice. To arcivévoda odmítal, neměl však kam jít, protože Maďarsko zaplavila bolševická revoluce. Na čas se musel uchýlit do exilu ve Švýcarsku, stejně jako bývalý císař Karel. Vzájemně nespolupracovali, Bedřich bývalému panovníkovi kladl za vinu válečnou porážku i kolaps říše.

Vyhnanství ve Švýcarsku netrvalo dlouho. Bolševická republika rad v Maďarsku se rychle zhroutila a došlo k formálnímu obnovení monarchie. Bedřich se mohl do země vrátit. Ujal se svých statků, které ležely na maďarském území. Přestože se mu dosavadní svět zhroutil, jeho následující život se zdá být vcelku spokojeným. Podařilo se mu obnovit, byť za cenu určitých těžkostí, panství Mosonmagyaróvár vyplundrované bolševiky. Příjmy z majetku mu stále poskytovaly více než slušný životní standard. Zabýval se hospodařením, které jej stále bavilo, trávil čas s rodinou, věnoval se vnoučatům. Smrt Isabelly roku 1931 pro něj byla těžkou ranou; svou manželku stále oddaně miloval. Přežil ji o pět let, zemřel 30. prosince 1936.

Hamannová, Brigitte; Habsburkové - životopisná encyklopedie, Brána, Praha 1996

Křen, Jan; Konfliktní společenství - Češi a Němci 1780-1918, Karolinum, Praha 2013

Pernes, Jiří; Pod habsburským orlem, Brána, Praha 2006

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bed%C5%99ich_Rakousko-T%C4%9B%C5%A1%C3%ADnsk%C3%BD