Moravské vyrovnání roku 1905. Světla a stíny národnostního kompromisu

Závěrečná desetiletí období habsburské monarchie se odvíjela ve znamení národnostního pnutí. Češi, kteří prošli výrazným hospodářským, kulturním a sociálním vzestupem se už nebyli ochotni spokojit s postavením pouhé etnické skupiny; chtěli být skutečným národem, rovným ostatním národům Evropy. Vybudovali si svoje svébytné struktury; hospodářské, školské, kulturní, politické, vědecké, dokonce i sportovní, chyběly už jen ty státní. Jako své přirozené národní teritorium chápali historické území zemí Koruny české, tj. Čechy, Moravu a Slezsko. Okolo roku 1900 už Češi tvořili jednotné národní těleso, což platilo z velké míry i na Moravě.

Němci žijící v zemích Koruny české sledovali vzestup Čechů s obavami. Zatímco ještě před pár desetiletími bylo jejich postavení předního národa v rámci habsburské monarchie neotřesitelné, nynější vývoj je naplňoval pesimismem. Strachovali se, že upadnou do role národnostní menšiny se všemi nevýhodami, které z takového postavení vyplývají. Ostře odmítali české požadavky, směřující k zavádění češtiny ve státní sféře. Pokus o dvojjazyčnost úřadů v Čechách a na Moravě v době vlády hraběte Badeniho (1897) se Němcům podařilo zhatit, monarchie však za to zaplatila destabilizací. Národnostní konflikty se vyhrocovaly. Obnovení smíru vyžadovalo kompromisy, jejichž hledání nebylo jednoduché. Musela nastat určitá konstelace, aby zástupci obou národností vůbec byli ochotni se sejít a předložit takové požadavky, pro druhou stranu aspoň natolik přijatelné, aby byla ochotna o nich diskutovat.

V Moravském markrabství panovala o něco smířlivější atmosféra než v Čechách; umírnění němečtí liberálové se u moci udrželi déle, ani moravští mladočeši nebyli tak hluční. Češi i Němci tu na sobě byli více závislí, což vyplývalo ze specifické národnostní struktury země. Podíl Němců v populaci klesal, od roku 1880 do roku 1910 z 29,3 % na 27,6 %. Demografický vývoj u Němců vzbuzoval obavy, že klesnou pod 25 %, což považovali za kritickou hranici. Avšak stále značně převyšovali Čechy svou hospodářskou silou i vzdělaností; tvořili bohatší vrstvy ve větší části měst, která však tonula v okolí, složeném z českých vesnic. Až na výjimky, jako byl okres Šumperk, Moravská Třebová či Znojmo, nevytvářeli Němci nikde souvislejší osídlení. Třebaže zatím politicky i hospodářsky v zemi dominovali, zdálo se nevyhnutelným, že své vedoucí postavení časem ztratí. Strach z majorizace byl u nich značný, což je činilo přístupnější kompromisům.

Na Moravě se jednání o smíru obou národností vedla soustavně od roku 1898, kdy v zemském sněmu začala pracovat stálá vyrovnávací komise. Během sedmi následujících let však nedošla k výsledku. Roku 1905 se situace podstatně přiostřila, což souviselo s ruskou revolucí, požadavkem všeobecného volebního práva, nejvíc ale s bojem za zřízení české univerzity v Brně. Moravská metropole se stala dějištěm hlučných demonstrací a ostrých národnostních srážek, mnohdy krvavých; dva lidé přišli o život. Vyhrocená atmosféra ve městě však probíhající jednání negativně neovlivnila. Obavy z demokratizace naopak vedly jak u německých, tak u českých stran k rychlejšímu porozumění. Jak vcelku trefně poznamenal brněnský policejní ředitel, vyrovnání zplodil „společný strach buržoazních stran před čtvrtým stavem.“

V období od 19. do 22. listopadu 1905 moravský zemský sněm přijal čtyři návrhy příslušných zákonů, které byly chápány jako celek. Již 27. listopadu se Moravskému paktu (Mährischer Ausgleich) dostalo císařského schválení. Úpravou zemského zřízení Češi získali téměř dvakrát víc poslanců než Němci. Samotný počet poslanců vzrostl ze 100 na 151, z nichž dva byli virilisté, arcibiskup olomoucký a biskup brněnský. Němci se vzdali postavení vedoucího národa na Moravě, ale zároveň získali účinnou ochranu před majorizací.

Návrh předáka moravských mladočechů Adolfa Stránského, požadující všeobecné a rovné volební právo, byl zamítnut. Dosavadní volební kurie zůstaly zachovány, jen k nim přibyla pátá kurie, umožňující volbu podle všeobecného práva, v níž se však volilo pouhých 20 poslanců. Kuriální systém znamenal odstupňování volebního práva podle společenského významu a výše odvedených daní. Největší volebním volebním právem disponovali majitelé velkostatků, následováni představiteli obchodních korporací, městští voliči byli zvýhodněni oproti venkovským. V zachování kuriového systému se skrývala největší slabina kompromisu, která jej do značné míry znehodnocovala. Otázka demokratizace volebního práva měla tou dobou na politické scéně monarchie nejvyšší prioritu; roku 1906 bylo všeobecné a rovné volební právo do Říšské rady uzákoněno. Kuriový systém, na kterém Moravský pakt stál, už představoval anachronismus.

Na zemském sněmu byl nyní počet českých a počet německých poslanců pevně stanoven. Po vstupu do sněmu se poslanci rozdělili ještě do české a německé kurie, velkostatkářská kurie však zůstala zvlášť. K jakékoliv úpravě zemského zřízení nyní byla potřeba dvoutřetinová většina, což vyžadovalo souhlas velkostatkářů. Češi tak v praxi nemohli Němce přehlasovat, systém však znemožňoval prosazení také demokratickým silám.

Originalitu, inspirující k následování, vnesl do vyrovnání princip osobní autonomie na základě národního katastru, do něhož byli voliči zapsáni podle národnosti, nikoliv podle příslušnosti k určitému území. Oba národy tedy volily odděleně, přičemž na jednom území existovaly paralelně dva volební okrsky. Tento systém se na Moravě uplatňoval nejen ve volbách do sněmu, ale i do Říšské rady. Poněkud spornou se může jevit skutečnost, že do českého a německého katastru zapisovaly úřady voliče podle objektivních skutečností, nikoliv na základě osobního rozhodnutí občana. Proti úřednímu zařazení mohl občan podat odvolání, ale následoval zdlouhavý proces, v němž konečné rozhodnutí náleželo Nejvyššímu soudu ve Vídni. Prošetřovalo se, zda je občan členem českých či německých spolků, do jaké školy posílá děti, navštěvuje-li české či německé hostince a podobně.

Příznivý dopad měly zákony, upravující užívání zemských jazyků a záležitosti školství. Obce si samy stanovily, ve kterém jazyce budou úřadovat. Při podílu druhé národnosti, přesahujícím 20 % obyvatel, jim však vznikla povinnost přijímat podání v druhém jazyce. Zřizování škol na všech úrovních pak mělo závislost na národnostních poměrech v daném místě, přičemž se uplatňovala zásada, že děti mají být vyučovány v jazyce, kterém rozumí. Vyrovnání však neřešilo jeden z ústředních politických problémů Moravy, požadavek zřízení české univerzity v Brně. Tamní Němci jej odmítali v obavách z přílivu českých studentů a učitelů, kteří naruší německý charakter města. Nevyřešená otázka nadále probouzela národnostních vášně.

V Českém království proběhl první pokus o česko-německé vyrovnání roku 1871 (tzv. fundamentálky), který měl zároveň ambice vyřešit vztah Českého království k Rakousku. Nezískal však císařský souhlas. Pokus roku 1890 (tzv. punktace), zkrachoval především proto, že probíhal v režii staročechů, kteří již měli období své největší slávy za sebou. Další jednání po roce 1900 inicioval premiér Koerber, aniž by přineslo výsledky. Intenzivní rozhovory se vedly od roku 1910, definitivně je pohřbil výbuch světové války. Avšak ani tyto snahy však nevedly ke kýženému cíli. Povrchnější publicistika to zpravidla vysvětluje silnějšími nacionálními vášněmi v Čechách, než byly na Moravě. Takové vysvětlení má racionální jádro, ale spokojit se s ním nemůžeme.

Jak už bylo naznačeno, národnostní a sociální složení Čech se od Moravy lišilo. Němců v Čechách žilo víc, stabilně okolo 35 % a obývali rozsáhlá kompaktní území přiléhající k hranicím s Německem. Česká populace byla v Čechách bohatší; města ve vnitrozemí, která ještě v předbřeznových dobách měla výrazně německý charakter, se již výrazně počeštila. Přesto se v některých z nich německá populace, obvykle nepočetná, udržela. Zatímco na Moravě vzhledem k rozptýlení německého osídlení ani nebylo dost dobře možné vytvořit uzavřené německé území, v Čechách to naopak patřilo k nutným předpokladům úspěšného vyrovnání. Tento požadavek ovšem u Čechů budil nedůvěru, spojenou se strachem z roztržení jednoty starobylého Českého království, jehož celé území vnímali jako svoji přirozenou národní domovinu. Zřízení uzavřeného německého území však představovalo riziko i z hlediska integrity celé monarchie, neboť by mohlo podpořit anexionistické choutky Německého císařství.

Němci se vzhledem k daným skutečnostem v Čechách cítili silnější než na Moravě, což u nich snižovalo ochotu ke kompromisům. Od sklonku 19. století navíc cítili podporu v Berlíně, která jim zvyšovala sebevědomí. Německé císařství skutečně svému slabšímu spojenci v Dvojspolku při různých příležitostech připomínalo, že duchu jejich spojenectví odpovídá proněmecká vnitřní politika, nikoliv ustupování Slovanům. Jedna z vnějších příčin neúspěchu vyrovnávacích jednání spočívala i v osobě následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este, který měl obavy, že pokud čeští a němečtí liberálové najdou cestu k porozumění, obrátí se společně proti dynastii, tak jako roku 1848. Následník, hodlající vládnout důrazněji než jeho strýc František Josef I., si představoval, že národnostní uspořádání v Čechách vyřeší císařským oktrojem. Takové řešení by nahrávalo spíš Němcům.

Přesto se však v Čechách jeden národnostní kompromis zrodil, byť jen lokálního charakteru. Budějovické vyrovnání z roku 1914 však už nedostalo příležitost k odzkoušení v praxi. Národnostní struktura Českých Budějovic a okolí se příznačně podobala poměrům na Moravě (většinově německé město, obklopené většinově českým venkovem).

Morava byla díky úspěchu vyrovnání oceňována jako vzorová země (Musterland) v rámci monarchie. Moravský pakt se stal vzorem k řešení národnostních sporů i v některých jiných zemích monarchie, například v Bukovině, v meziválečných dobách inspiroval i Pobaltí. Zejména německá historická literatura jej dříve hodnotila jako vzorný a spravedlivý. Dnes je však historiky nahlížen podstatně skeptičtěji, byť k oslavnému pohledu se současná česká publicistika ještě občas vrací.

Moravský pakt úplně pominul otázku zavedení českého jazyka do státních úřadů, kterou česká politika chápala jako jednu ze stěžejních. Poměr českého národa k Rakousku vůbec neřešil, nelze jej tedy srovnávat s velkými národními kompromisy v habsburské monarchii, jako bylo rakousko-uherské vyrovnání (1867), rakousko-polské, čili haličské vyrovnání (1868) nebo uhersko-chorvatské vyrovnání (1868). Moravské vyrovnání pouze uspořádalo vztahy mezi dvěma národnostmi v jedné korunní zemi, která navíc nebyla chápána jako ústřední česká národní domovina, a to ani Čechy, ani Němci. Nedemokratický charakter, který kompromisu vtiskla konzervace již překonaného kuriového volebního řádu, mu nedával výraznou perspektivu. Pravděpodobně by neměl dlouhého trvání, ani kdyby hypoteticky nevypukla světová válka.

Mezi sporné dopady Moravského paktu můžeme zařadit i národnostní rozdělení země; systém národních katastrů všechny voliče přiměl zařadit se k jednomu ze dvou národních kmenů. Národnostně nevyhraněné moravanství, které mělo dříve nezanedbatelný vliv, v politice úplně přestalo hrát roli. Přes všechny sporné stránky však můžeme hodnotit vyrovnání jako přínosné. Značně otupilo ostří nacionální agitace a dočasně přispělo k podstatnému uklidnění národnostních vášní na Moravě.

Borovička, M.; Kaše, J.; Kučera, J. P.; Bělina, P.; Velké dějiny zemí Koruny české XII.b (1890 - 1918), Paseka, Praha a Litomyšl 2013

Kořalka, Jiří; Češi v habsburské říši a v Evropě 1815 - 1914, Argo, Praha 1996

Křen, Jan; Konfliktní společenství - Češi a Němci 1780-1918, Karolinum, Praha 2013

https://cs.wikipedia.org/wiki/Moravsk%C3%A9_vyrovn%C3%A1n%C3%AD