Rakousko-uherské vyrovnání. Vznik a úskalí dualistické monarchie

Základy rakousko-uherského dualismu se nalézají v dávnější historii, než je rok 1867, kdy došlo k realizaci rakousko-uherského vyrovnání. Uhry měly vždy v rámci habsburské monarchie zvláštní postavení. Tradiční uherská ústava vycházela z Szatmárského míru z roku 1711, kompromisu mezi Habsburky a uherskou šlechtou, která si obhájila rozsáhlá privilegia. Zatímco země Koruny české už od tereziánských dob tvořily společně s rakouskými zeměmi fakticky unitární stát, Uhry měly vždy oddělené kancléřství.

V revolučním roce 1848 Maďaři pouto s habsburskou dynastií nejdřív rozvolnili a poté zcela zpřetrhali. Jednota říše byla obnovena násilím, takže i Maďaři zažili u Világoše svoji „Bílou horu“. Porážka však nebyla trvalá a nezvratná.

Federalizace nebo rakousko-uherský dualismus?

Po krátkém období absolutismu, kdy Uhry poprvé v dějinách zažily neprivilegované postavení v rámci centralizované monarchie, došlo v roce 1860 k obnovení ústavního života. Nově ustavený uherský sněm odmítal delegovat poslance do Říšské rady ve Vídni a trval na obnovení ústavy z roku 1848. Přestože ústřední vláda Maďarům poskytovala drobné ústupky, dohoda byla nemožná. Po celé období 1860-67 se říše potýkala s permanentní ústavní krizí.

Čelným představitelem maďarské politiky se stal Ferenc Deák, který se dobře doplňoval s Gyulou hrabětem Andrássym. Zatímco Deák, drobný venkovský šlechtic, se výborně vyznal v uherském právu, Andrássy měl pověst světaznalého magnáta, orientujícího se jak v prostředí vídeňského dvora, tak i mezinárodní politiky.

Roku 1865 padla vláda centralistického liberála Antona Schmerlinga. Novým státním ministrem císař jmenoval moravského konzervativního politika Richarda hraběte Belcrediho. Ten vycházel ze zásady, že „vláda nemůže být německá, slovanská ani maďarská, ale jen rakouská“. Jeho decentralizační koncepce konvenovala federalistům; s nadějemi k němu vzhlíželi i Češi. Okolnosti však už nápadně mluvily ve prospěch dualismu. Němečtí liberálové odmítali představu „rozdrobené“ federalistické monarchie, ve které by rozhodující postavení mohli získat většinoví Slované. Docházelo jim však, že celou monarchii jako centralizované území pod německou hegemonií neudrží a nadvládu nad Uhrami byli ochotni nakonec obětovat. V podstatě se vcelku shodovali s Deákem a Andrássym, kterým také šlo také o centralizované, výlučně maďarské, liberální Uhry

Vznik rakousko-uherského vyrovnání

V létě 1866 přišla osudová válečná porážka rakouské říše Pruskem. Dynastická moc Habsburků se otřásla v základech a monarchie vyžadovala zásadní změnu. Deák s Andrássym v této situaci nabídli císaři řešení, stojící na dvou pilířích, německém a uherském. Centralistickou vládu odmítali jako odporující uherskému právu, federalistická by podle nich příliš rozvolnila soudržnost říše.

Nelze říct, že bylo ihned rozhodnuto. Zcela nečekaně však do vývoje zasáhl „cizinec“, saský protestant Friedrich von Beust, který se stal skutečným strůjcem dualismu. Císař tohoto bývalého saského premiéra jmenoval ministrem zahraničí. Beust potřeboval říši rychle stabilizovat, aby mohl dělat sebevědomou zahraniční politiku. Měl nespornou výhodu; nebyl zatížen žádným sentimentem vůči nějaké rakouské tradici nebo politické linii a mohl pracovat s potřebným nadhledem. Pochopil, že ústřední otázkou žádající rychlé řešení je vztah Vídně k Maďarům.

Zatímco Belcredi systematicky pracoval na svém federalizačním konceptu, Beust za jeho zády začal jednat. Vyjel do Pešti, promluvil s uherskými představiteli a poté referoval císaři, že shoda je možná. Jednání se v lednu 1867 přesunula do Vídně. Měla podivný, nezákonný charakter; v podstatě šlo o státní převrat. Andrássy zastupoval Uhry proti rakouským ministrům, kteří ještě technicky vládli celé říši, ale zde zastupovali pouze „neuherské země“. Když císař nabyl dojmu, že Maďaři jsou ochotni ponechat vojenské a zahraniční záležitosti v jeho rukou, padlo rozhodnutí. Andrássy byl jmenován uherským premiérem. Uherský sněm následně schválil „vyrovnávací“ zákon, který 8. června 1867 stvrdil panovník při uherské korunovaci. Belcredi, vida že prohrál, podal demisi.

Dualismus se tedy zrodil dohodou představitelů Uher s císařem, který jej poté vnutil zbytku říše. Nevznikl domluvou volených zástupců jednotlivých částí říše. Těmi teoreticky byla pouze jedna strana, zástupci Uher, avšak s poněkud spornou legitimitou, protože svobodné volby v tehdejších Uhrách neexistovaly.

Konstrukce dualistické monarchie

Dualistický stát měl tři složky; společnou monarchii, dočasnou celní unii a dva konstituční státy. Společnou monarchii tvořil panovník s titulem císař rakouský a apoštolský král uherský. Dále společná armáda, ministerstvo války a ministerstvo zahraničí. Ustanoven byl i společný ministr financí, ale bez kompetencí v oblasti příjmů a výdajů, takže vykonával spíš jen práci účetního. Neexistoval žádný společný premiér ani vládní kabinet. Společná ministerstva podléhala kontrole delegací, volených oběma parlamenty.

Dočasná celní unie obou států se obnovovala každých deset let při „vyrovnávacích“ jednáních. Stejně tak se každých deset let vyjednávalo o výši „kvót,“ poměru finančních prostředků, kterými oba státy hradily chod společných institucí monarchie.

Dále tu byly dva již zmíněné konstituční státy. V Uhersku žili Maďaři, Slováci, Rumuni, Chorvati, Srbové, Rusíni a Němci. Přestože Maďaři netvořili reálně ani polovinu obyvatel (asi 41 % v roce 1880; údaj zahrnuje i Chorvatsko), drželi veškerou politickou moc. Jejich postavení v rámci státu bylo vzhledem k ekonomické i kulturní převaze a konstrukci volebního systému neotřesitelné. Fakticky mnohonárodní Uhersko oficiálně tvořil „jediný uherský politický národ“ a jedinou úřední řečí se stala maďarština. Na ostatní národy dolehla tvrdá maďarizace. Poměrně širokou autonomii si díky starobylým tradicím udrželi pouze Chorvati, autonomie Sedmihradska a Vojvodiny zanikla.

Situace v „neuherském“ konstitučním státu byla daleko komplikovanější. Poněkud podivný státní útvar ve tvaru půlměsíce obepínal Uhry od Bukoviny na východě až po Dalmácii na jihu. Vzhledem ke komplikovaným poměrům ani nemohl být přesně stanoven jeho název. Oficiálně zněl Království a země na říšské radě zastoupené, neformálně se mu říkalo Cislajtánie čili Předlitavsko (podle hraniční říčky Litavy) nebo prostě Rakousko. Nejsilnějším národem tu byli Němci, ale jejich postavení nebylo jednoznačně privilegované jako v případě Maďarů v Uhrách. Němci tvořili asi 36% obyvatel, druzí Češi přibližně 23 %, dále zde žili Poláci, Rusíni a Ukrajinci, Slovinci, Italové, Chorvati a Srbové. Ústava státu zaručovala všem národním společnostem rovnoprávný vývoj, ale přesně nedefinovala, jak má rovnoprávnost fungovat v praxi, což se stávalo až do konce monarchie předmětem prudkých sporů.

Název společného státu byl nově Rakousko-Uherská monarchie (říše, mocnářství). Pro společné instituce se používalo označení c. a k. (císařský a královský), pro uherské k. a pro rakouské c. k.

Habsburská dynastie se konstrukcí dualismu odklonila od národnostní neutrality. Nová monarchie byla založena na hegemonii Maďarů v Uhersku a zároveň posílila pozici Němců v Rakousku. Ostatní národy, Slované, Rumuni a Italové, se musely podřídit.

Rakousko-polské vyrovnání

Neplatilo to úplně obecně. Dualismus musel v rámci „neuherských zemí“ získat určitou podporu. Poláci z Haliče dostali výhodnou nabídku; za uznání dualismu získají v rámci Rakouska rozsáhlou autonomii. V Haliči nežila žádná německá menšina, jejíž zájmy by se s polskou autonomií neslučovaly, proto se takové řešení nabízelo. Polština se v Haliči stala jazykem pro „vnější“ i „vnitřní úřadování,“ polonizováno bylo také školství včetně krakovské a lvovské univerzity.

Halič získala ve vídeňské vládě vlastní ministerstvo a Polákům se ještě víc otevřela cesta ke důležitým pozicím ve státní správě celého Rakouska. Podmínky autonomie potvrdily nadvládu Poláků nad Ukrajinci, kteří tvořili přibližně polovinu haličské populace. Poláci měli v rámci monarchie postavení „panského“ národa. To v nich často vzbuzovalo solidaritu s Němci a Maďary. Když použijeme Deákovo a Andrássyho přirovnání Maďarů a Němců k pilířům, na nichž monarchie stojí, můžeme bez velké nadsázky konstatovat, že k nim přibyl ještě třetí sloup, polský.

Měl dualismus vítěze a poražené?

Dualismus se velmi brzy znechutil Němcům i Maďarům, ostatní národy jej za svůj pochopitelně nikdy nepřijaly. Z tohoto hlediska se cítili poražení všichni. Snad kromě Poláků, pro které autonomie představovala jednoznačně lepší řešení než ruský despotismus nebo pruskou germanizaci, do kterých spadly ostatní části někdejšího polského státu.

„Vyrovnávací“ jednání, kterými se každých deset let obnovovala rakousko-uherská hospodářská unie, se odehrávala v bouřlivé atmosféře a pokaždé o něco víc podkopala jednotu říše. Zatímco zástupci Uher, což byli téměř bez výjimky etničtí Maďaři, v nich dokázali vystupovat jednotně, pozici vídeňské vlády podlamovaly národnostní spory v Rakousku. Maďaři tak obvykle dokázali Vídni svoji vůli vnutit.

Někteří historici tvrdí, že Rakousko-Uhersko bylo daleko víc uherské než rakouské. Přesto u Maďarů přetrvával silný pocit, že jsou utlačováni. Jedním z důvodů byl výrazně německý charakter společné armády včetně jednotek dislokovaných v Uhrách. Maďarská zlost nad tím, že maďarština není velící řečí v armádě, zapříčinila jednu z největších ústavních krizí na přelomu 19. a 20. století. Vrchol maďarských tužeb zkrátka představovala úplná nezávislost, spjatá s Rakouskem nanejvýš personální unií, tak jako v roce 1848.

Jednoznačným poraženým dualismu se stal třetí nejpočetnější národ v monarchii, Češi. Ač si to nechtěli připustit, konstrukce rakousko-uherského vyrovnání zcela znemožnila realizaci jejich státoprávních požadavků. To se ukázalo už při prvním a posledním pokusu o rakousko-české vyrovnání v roce 1871. Vyrovnání s Čechy by v monarchii oslabilo jak hegemonii Maďarů, tak i postavení Němců, což ani jeden z dotčených národů nemohl dopustit. Češi by se navíc v případě ustavení vlastního státu nevyhnutelně začali daleko víc zajímat o Slovany v Uhrách, což by ohrožovalo integritu Uher. Němci by v případě rakousko-českého vyrovnání v daleko větší míře vypovídali loajalitu dynastii a usilovali o připojení německých částí monarchie ke sjednocené Německé říši.

Ani Němci, jak už částečně vyplývá z řádků výše, nemohli být s konstrukcí rakousko-uherského vyrovnání spokojeni. Přestože německý národ měl být jedním z pilířů, o které se monarchie opírala, jejich hegemonie se stávala čím dál víc pouhou iluzí. Podrýval ji zejména hospodářský a kulturní vzestup Slovanů, především Čechů. Pro Němce ovšem Rakousko, které nebylo dostatečně německé, výrazně ztrácelo na hodnotě. V čím dál větší míře se obraceli k „velkoněmeckému“ řešení vlastní otázky.

Projevilo se to například proslulou vlnou protičesky a protistátně zaměřených pouličních kraválů a násilností, vyvolaných Němci roku 1897 v důsledku Badeniho jazykových nařízení, která zrovnoprávnila v Čechách a na Moravě češtinu s němčinou ve „vnitřním úřadování.“ Spor vznikl v přímém důsledku podmínek rakousko-uherského vyrovnání. Premiér Kazimír Badeni byl nucen zavázat si Čechy, jelikož nezbytně potřeboval jejich podporu ve „vyrovnávacích“ jednání s Maďary. Jakýkoliv krok, vedoucí k uspokojení státoprávních požadavků Čechů však Němci chápali jako ohrožení svého postavení. Zásadní a v podstatě neřešitelný rozpor mezi národními programy Němců a Čechů vygradoval po vypuknutí první světové války a stal se jednou z hlavních příčin zhroucení Rakouska.

Výše uvedený výrok významného německého politika, dlouholetého poslance Říšské rady a starosty Vídně Karla Luegera o dualismu, pronesený v parlamentu roku 1895, se vzácně shodoval s míněním národů, nad kterými měli Němci i Maďaři v monarchii převahu.

Přestože s konstrukcí dualismu nebyl spojen téměř nikdo, byla nezvratná a neotřesitelná. Podkopání jednoho z pomyslných pilířů, na kterých stavba monarchie stála, by vedlo k jejímu celkovému zhroucení. Nebo obráceně, jen konec monarchie jako takové by přinesl zánik rakousko-uherského vyrovnání.

Když se habsburská monarchie pod tíhou první světové války, která vyostřila národnostní otázku do krajnosti, začala rozpadat, pokusil se poslední panovník Karel I. v zoufalé snaze o její záchranu o vlastní „státní převrat“. 16. října 1918 vydal manifest, kterým chtěl Rakousko změnit ve federaci na etnickém principu. Je však příznačné, že ani v tak kritické chvíli se panovník neodvážil zasáhnout do konstrukce dualismu. Jeho návrh se vůbec netýkal Uher, což jej dělalo vzhledem k národním požadavkům Čechoslováků a Jihoslovanů bezpředmětným. Přesto však uherský premiér Sándor Wekerle prohlásil, že manifest opouští základnu rakousko-uherského vyrovnání, proto společná monarchie zaniká a Uhry již s Rakouskem pojí pouhá personální unie.

Z této úvahy může rakousko-uherské vyrovnání vycházet velmi negativně. Ale bylo by příliš jednoduché dualismus odsoudit. Habsburskou říši tvořilo mnoho národů s protichůdnými zájmy a její centralizovaná podoba v 60. letech 19. století nebyla udržitelná. Uherská otázka se přitom jevila jako zdaleka nejpalčivější. Dualismus ji v rámci možností aspoň dočasně vyřešil. O robustnosti řešení svědčí, že vydrželo téměř 52 let. Z hlediska historie to není příliš působivé, ale v té době se jednalo přibližně o průměrnou délku jednoho lidského života.

Zdroje a literatura:

Rychlík, Jan; Rozpad Rakouska-Uherska a vznik Československa, Vyšehrad, Praha 2022

Sked, Alan; Úpadek a pád habsburské říše, Panevropa, Praha, 1995

Taylor, Alan John Percivale, Poslední století habsburské monarchie, Barrister & Principal, Brno 1998

Urban, Otto; Česká společnost 1848 – 1918, Svoboda, Praha 1982