Bolševická revoluce, zhroucení Rakouska-Uherska a vznik Československa. Jak to spolu souviselo?

Když 28. listopadu 1917 zachytily evropské válčící velmoci radiotelegrafickou výzvu ruských bolševiků k mírovému jednání, nemohlo být pochyb, že přichází zásadní zlom ve válečném vývoji. Bolševici, kteří zhruba tři týdny předtím uchvátili moc v Rusku, chtěli válku ukončit, a měli k tomu závažné důvody. Ruská armáda byla v rozkladu a noví vládci Ruska se hodlali soustředit především na svůj programový cíl, proletářskou revoluci. Dohodové velmoci ruskou „mírovou“ nótu okamžitě odmítly, naopak Německo jménem Čtyřspolku vyslovilo souhlas.

Legitimita ruské vlády, která získala moc násilným převratem, byla pochybná. Bolševici nijak neskrývali úmysl rozšířit revoluci do Evropy, což ohrožovalo samotnou podstatu konzervativních středoevropských monarchií. Němci toto riziko naprosto bohorovně přehlíželi. Důležité pro ně bylo, že se rýsuje možnost přesunu veškerých sil z východní fronty na západní, což zvrátí válečnou situaci v jejich prospěch. Navíc je nutné podotknout, že německá vláda bolševický převrat v podstatě umožnila tím, že souhlasila s Leninovou cestou ze Švýcarska do Ruska. Rakousko-uherské vládní kruhy vnímaly nebezpečí plynoucí z bolševické revoluce citlivěji. Avšak otázka brzkého ukončení války byla pro habsburskou říši otázkou života a smrti. Hospodářská situace byla zcela katastrofální; zásobování kolabovalo, obyvatelstvo hladovělo, mrzlo a radikalizovalo se.

Ruská mírová nabídka proklamovala „mír bez anexí a kontribucí“ avšak též zmiňovala právo národů na sebeurčení. Z hlediska bolševiků to představovalo v zásadě jen formalitu. Předpokládali, že národy, které vysloví právo na sebeurčení, posléze stejně dobrovolně vstoupí do světové sovětské socialistické federace. Pro císařské Německo takto formulovaná mírová nabídka také nepředstavovala překážku, avšak z poněkud odlišných důvodů. Německá vojska dobyla ruské Polsko a stála na rozsáhlém území Ruského impéria. Němci nehodlali dobyté území anektovat, protože by tím rozbili etnickou homogenitu svého státu. Jejich záměr spočíval spíš ve vytvoření pásma formálně samostatných států od Finska až po Ukrajinu, v nichž by však uplatňovali rozhodující vliv. Podle německého výkladu národy obývající tato území už své právo na sebeurčení realizovaly nebo se chystají realizovat odtržením od Ruska, takže naopak ruské snahy o získání těchto zemí zpět by představovaly nežádoucí anexionismus.

Také Rakousko-Uhersko nic nenamítalo proti myšlence „míru bez anexí a kontribucí;“ s touto myšlenkou ostatně jako první přišel jeho ministr zahraničí Ottokar hrabě Czernin. Jakákoliv anexe by ještě zkomplikovala už tak složité národnostní poměry v říši. Avšak právo národů na sebeurčení, to opravdu nemohla mnohonárodní monarchie potřebovat! Rakouská vláda správně tušila, že taková formulace se vzhledem k destabilizovaným poměrům může stát jiskrou v sudu prachu, proto nechala příslušnou pasáž v uveřejněné verzi ruské mírové nabídky cenzurovat.

Když se však začalo jednat o příměří, rakouskou veřejností navzdory utajování už kolovaly zvěsti o skutečném zněním nóty, která zradou jednoho z pracovníků Válečného tiskového stanu unikla v necenzurované podobě. Kdekdo se ptal: Proč vláda pasáž o právu národů na sebeurčení chtěla zatajit? Odpověď se nabízela: Přece proto, že chce národům monarchie právo na sebeurčení upřít! To je skandální!

V poslanecké sněmovně Říšské rady to vřelo. Čeští a jihoslovanští poslanci vznesli interpelaci na premiéra Ernsta Seidlera. Ten nepřímo přiznal chybu. Uvedl, že vláda „uzná právo států, které s ní mírovou smlouvu uzavřou, dáti národům k nim přináležejícím plnou svobodu rozhodnutí o jejich státní budoucnosti.“

Prohlášení, kterým snad chtěl profesor Seidler uklidnit situaci, naopak přililo olej do ohně. Habsburská monarchie tedy uzná právo na sebeurčení národů, které se budou chtít odtrhnout od Ruska. Jak to ale bude s národy Rakouska-Uherska?! Česká a jihoslovanská reakce na sebe nenechala čekat: „My, delegáti české a jihoslovanské delegace, prohlašujeme dle svého vnitřního přesvědčení, které je zároveň nezlomnou vůlí celého národa, že trvalý mír je možný jen na podkladě práva sebeurčení národů.“

Jménem českých a jihoslovanských poslanců pak předseda Českého svaz navrhl, aby na mírový kongres byli vysláni kromě diplomatů, vojáků a úředníků také zástupci jednotlivých národů monarchie, a to paritně k počtu obyvatel. Ministr Czernin nepřekvapivě návrh zamítl; takto složená delegace by vzhledem k protikladným zájmům jednotlivých národů říše těžko našla nějaký konsenzus.

Samotné mírové rozhovory začaly 22. prosince v Brestu Litevském. Rusové na úvod navrhli, aby se otázka práva na sebeurčení národů řešila lidovým hlasováním. Hrabě Czernin to odmítl. Prohlásil, že otázka státní příslušnosti národů, které nemají vlastní stát, musí být řešena v souladu s ústavami států, které obývají. Ačkoliv Czernin hovořil jménem celého Čtyřspolku, německá pozice se poněkud lišila, jak už bylo zmíněno.

Čeští a jihoslovanští poslanci nehodlali svoji bitvu o zastoupení v mírové delegaci vzdát. Navíc chtěli reagovat na požadavky samostatnosti Polska a pobaltských zemí, které na kongresu v Brestu Litevském zazněly. Zasedání Říšské rady však bylo kvůli vánočním a novoročním svátkům přerušeno a Českému svazu se nepodařilo docílit svolání mimořádné schůze. Proto vyvstala neobvyklá myšlenka na svolání generálního sněmu českých zemí, kterého by se zúčastnili jak čeští poslanci Říšské rady, tak i zemských sněmů v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Pojem generální sněm ústava z roku 1867 neznala a závěry jednání takové instituce nemohly mít platnost zákona. Měl však hluboký symbolický význam; odkazoval na instituci, která byla občas svolávána v době dávného samostatného českého státu, respektive svazku zemí české Koruny. Poslední generální sněm proběhl v roce 1619.

Generální sněm českých zemí se sešel 6. ledna 1918 v pražském Obecním domě. Úplně všichni poslanci z českých zemí přítomni ve skutečnosti nebyli. Chyběli pochopitelně Němci, pro jistotu nebyli pozváni ani zástupci velkostatkářské kurie zemských sněmů. Poslanci nejprve odmítli způsob, kterým jsou vedena mírová jednání v Brestu Litevském. Následně odhlasovali znění rezoluce navržené předsednictvem Českého svazu, která vešla do dějin jako Tříkrálová deklarace. Jde o poměrně košatý text, zde uvádíme stěžejní pasáže:

„Národ náš se hlásí o tuto svou samostatnost, opíraje se o své historické právo státní a jsa všecek prodchnut vřelou touhou, aby ve svobodné soutěži s jinými národy svobodnými a v svém státě svrchovaném, plnoprávném, demokratickém, sociálně spravedlivém i na rovnosti všeho občanstva vybudovaném a v hranicích historických zemí a sídel svých a své větve slovenské přispěti mohl k novému velkému rozvoji lidstva, založenému na volnosti a bratrství přiznávaje v tomto státě národním menšinám plná, rovná práva národní.

Vedeni jsou těmito zásadami protestujeme slavnostně proti odmítání práva sebeurčení národů při jednání mírovém a žádáme, aby ve smyslu práva toho zabezpečena byla všem národům, tedy i našemu, účast a plná volnost obhájiti svých práv na mírovém kongresu.“

Deklaraci přečetl jednatel Českého svazu Vlastimil Tusar, sociálně demokratický poslanec, který ještě nedávno odmítal české státoprávní fantazie a chtěl se podílet se na reformách a záchraně Rakouska. Vývoj, kterým prošel Tusar, byl pro českou politickou scénu příznačný. Zatímco před rokem se čeští politici předháněli v projevech loajality, byť spíše vynucených okolnostmi, na jaře 1917 přišel zlom. Při zahájení zasedání Říšské rady Český klub přednesl prohlášení, žádající spojení Čechů a Slováků v jednom státním celku. Prohlášení nerespektovalo podmínky rakousko-uherského vyrovnání ani celistvost uherského státu, proto bylo s existencí habsburské monarchie v praxi neslučitelné. Verbálně však ještě s říší pod vládou habsbursko-lotrinské dynastie jako širším rámcem pro československou státnost počítalo.

Tříkrálová deklarace nasadila české radikalizaci korunu. O rakouské říši ani dynastií se už vůbec nezmiňovala. Nežádala sice doslovně rozbití Rakouska-Uherska, avšak požadavek na samostatné zastoupení Čechů se Slováky na mírové konferenci k tomu přímo směřoval. Zacházel ještě daleko dál než ten původní, který se vyslovoval pro zastoupení národů v rakousko-uherské delegaci; ten přece jen pořád počítal s jednotnou delegací celé říše. Samostatná česká delegace by v praxi znamenala mezinárodněprávní subjektivitu, což se z pohledu mezinárodního práva rovná zcela samostatnému státu. Bez rozbití Rakouska-Uherska tudíž nebylo možné požadavek českých poslanců uskutečnit. Historik Jan Rychlík přirovnává české stanovisko k situaci před rozpadem Československa v letech 1991-92, kdy Hnutí za demokratické Slovensko žádalo pro Slovensko svrchovanost a mezinárodněprávní subjektivitu, přičemž tvrdilo, že o neusiluje rozbití Československa, jen o „novou kvalitu vzájemných vztahů.“ V každém případě představa, že by se Češi mohli podílet na nutných reformách vedoucích k záchraně monarchie už po přijetí Tříkrálové deklarace nepřipadala v úvahu.

Ministr Czernin označil deklaraci za velezrádnou, stejně tak premiér Seidler. Cenzura deklaraci zkonfiskovala, což však ničemu nepomohlo. Její obsah se šířil veřejností v mnoha opisech.

Zásobování v monarchii se mezitím stále víc hroutilo a napříč hladovějícím obyvatelstvem narůstala nespokojenost. Uprostřed ledna vláda musela snížit na polovinu už tak malé příděly chleba, načež ve Vídni propukly nepokoje a byla vyhlášena generální stávka, rychle se šířící i do dalších oblastí monarchie. Dokonce i císař s rodinou raději opustil Vídeň, v níž nebyl dostatek vojáků pro potlačení nepokojů. Stávku vyvolali radikálové inspirovaní bolševismem, pak se ale vedení naštěstí pro vládu chopila rakousko-německá sociální demokracie, přístupnější kompromisům. Stávkující kromě jiného požadovali, aby vláda nedopustila krach mírových jednání kvůli územním požadavkům. Vláda vydala prohlášení, že o žádné územní zisky na účet Ruska neusiluje, což situaci uklidnilo a většina dělníků se vrátila do práce. Česká sociální demokracie (ČSSD) však poté zorganizovala vlastní generální stávku, při které zazněly i požadavky na samostatný stát. Tyto události podkopávaly nejen pozici vlády, ale i rakousko-uherské delegace na mírovém kongresu v Brestu Litevském. Premiér, tísněn navíc obavou, že v Říšské radě přijde na pořad dne cenzura, rozhodnutí o konfiskaci Tříkrálové deklarace odvolal. České politiky to utvrdilo v přesvědčení, že tvrdá konfrontace s Vídní přináší výsledky.

Tříkrálovou deklaraci ostře odsoudili němečtí politici. Poslanec Raphael Pacher z Liberce jménem Německého národního svazu prohlásil: „Češi chtějí v této velké době, kdy se rozhoduje o osudu národů, využít ničivé síly války, aby zničili Rakousko-Uhersko a tři a půl milionu Němců vtlačili pod jho jakéhosi československého státu. Vzhledem k tomu žádáme zřízení samostatné provincie Deutschböhmen se všemi právy a zřízení korunní země v rámci rakouského císařství a bez vší závislosti na české části Čech. Německý národ zabrání jakémukoliv svému podrobení v tomto směru, bude-li třeba i násilím!“

Češi tedy chtěli založit svůj stát, Němci byli ostře proti a požadovali roztržení Českého království na českou a německou část. Zatímco Češi odmítali vizi německých politiků, podle níž se měli stát přikrčenou národnostní menšinou v jinak pevně německém Rakousku, rovněž pro Němce nebyla přijatelná představa postavení národnostní menšiny v českém (československém) státě, který požadovali Češi. Desítky let trvající německo-český spor vygradoval do krajnosti a už neměl žádné řešení, které by bylo aspoň trochu přijatelné pro oba národy. Jakýkoliv pokus o národnostní smír v rámci Čech byl odsouzen k neúspěchu. Naplnil se čas rozchodu Čechů nejen s habsburskou monarchií, ale i s českými Němci.

Česká historiografie v letech 1948-89 měla tendenci vliv ruské bolševické revoluce na zhroucení Rakouska-Uherska a vznik samostatného Československa poněkud přeceňovat. Zdůrazňovala, jak moc revoluce ovlivnila myšlení lidových mas a v konfrontaci s touto změnou už zastaralá dynastická říše neměla šanci obstát. Tento pohled ale není úplně doložitelný.

Přesto bolševická revoluce vliv na tento proces měla, pouze trochu jiný, než se nejčastěji uvádělo. Viděli jsme, že ochota představitelů monarchie uzavřít s bolševiky mír a uznat právo na sebeurčení národů Ruska spustila lavinu sebeurčovacích požadavků v habsburské říši samotné. Přistoupení k mírovým jednáním s ruskými bolševiky však mělo pro Rakousko-Uhersko závažné následky i v jiné, snad ještě osudovější rovině. Monarchie svým přístupem k Rusku jakoby zapomněla na biblické co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim. Způsob, jakým Centrální mocnosti rozložily Rusko, se již během následujících měsíců stal inspirací pro Dohodu, jak naložit s poraženou mnohonárodní habsburskou říší.

Zdroje a literatura:

Galandauer, Jan; Karel I. - poslední český král, Paseka, Praha a Litomyšl 1998

Galandauer, Jan; Vznik Československé republiky 1918, Svoboda, Praha 1988

Rychlík, Jan; Rozpad Rakouska-Uherska a vznik Československa, Vyšehrad, Praha 2022

Soukup, František; 28. říjen 1918, Orbis, Praha 1928

Šedivý, Ivan; Češi, české země a Velká válka