Státoprávní prohlášení Českého svazu na Říšské radě 30. května 1917. První krok k nezávislosti

Český svaz, sdružující poslance české národnosti na Říšské radě, odmítl rakousko-uherský dualismus jako nástroj nadvlády národa nad národem a nastolil téma proměny říše ve spolkový stát rovnoprávných národů. Požadavek na sloučení „všech větví československého národa v demokratický stát,“ zahrnující Čechy i uherské Slováky, zpochybňoval nejen dualismus, ale i celistvost uherského státu. V praxi tedy nebyl s existencí habsburské monarchie slučitelný.

Přelom roku 1916/17 v českých zemích byl těžký. Už dva a půl roku trvala válka, která se naprosto vymykala všemu, co Češi pamatovali. Denně přicházely zprávy o padlých na frontách, další se vraceli zmrzačení. Zatímco muži krváceli na vzdálených bojištích, ženy doma byly nuceny trávit stále víc času v nekonečných frontách na základní potraviny, mnohdy marně. Úplně se zastavilo zásobování domácností uhlím, nebylo možné sehnat ani teplé oblečení. Mezi hladovějícím a mrznoucím obyvatelstvem narůstal vztek vůči státu.

Těžká byla i situace české politiky. Ztratila možnost působení ve vídeňském parlamentu a nejen to; staré Rakousko, na jehož půdě budovala své postavení a usilovala o plnění svých cílů, v podstatě přestalo existovat. Křehká národnostní rovnováha se mocně vychýlila ve prospěch Němců. Vojenští velitelé, kteří získali politickou moc, v pohledu na Čechy našli naprostou shodu s německými nacionalisty; Češi pro ně představovali nespolehlivý, neloajální a nestátotvorný národ. Téměř všechny české politické strany oslabila perzekuce a česká politika se nacházela v hluboké depresi. Vycházely z ní rozpačité projevy prorakouského aktivismu (ve smyslu aktivního přihlášení se k Rakousku), o který však vláda příliš nestála. Nechtěla si svazovat ruce nějakými přísliby Čechům, protože okolnosti směřovaly k přestavbě Rakouska v druhý německý národní stát, kterou vehementně prosazovali němečtí národovci.

Na konci roku 1916 unikly na veřejnost plány nového rakouského premiéra Heinricha Clam-Martinice na oktroje ústavy (doslova vnucení čili ústavní změny vládním diktátem) podle německých požadavků. České politiky to konečně donutilo ke společnému postupu. Na základě domluvy předáků nejsilnějších politických stran, agrárníků a sociálních demokratů, k nimž se poté přidaly i ostatní politické strany, se zrodil Český svaz. Do jeho čela byl zvolen agrárník František Staněk. Český svaz vycházel z aktivistických pozic.

Krátce po ustavení Českého svazu dosáhla prvního malého úspěchu Masarykova (také Benešova a Štefánikova) exilová Národní rada československá. Dohodové velmoci oznámily v nótě adresované americkému prezidentu Wilsonovi, který se pokusil o mírové zprostředkování, své válečné cíle. Obsahovaly také „osvobození Italů, Slovanů, Rumunů a Čechoslováků z cizí nadvlády.“ To by v praxi znamenalo úplnou parcelaci rakousko-uherské monarchie. Ač to Dohoda nemyslela doslova, protože s existencí habsburské říše ve skutečnosti nadále počítala, ve Vídni zavládla nervozita. Českým politikům bylo zřejmé, že se od nich očekává jasné odmítnutí nóty.

Český svaz hodlal vyjádřit loajalitu přímo na nejvyšším místě monarchie, císaři Karlu I., který nedávno usedl na trůn, osobně. Clam však jejich požadavek na audienci u císaře zamítl. Nehodlal riskovat, že by Češi v jejím průběhu nastolili vlastní politické požadavky nebo se ohradili proti požadavkům Němců. Politici tedy poslali premiérovi i ministru zahraničí Ottokaru Czerninovi dopis. Byl formulován loajálně; ujišťoval o věrnosti dynastii, ale zároveň vyjádřil nespokojenost s neparlamentní formou vlády. Doslovné odsouzení nóty Dohody chytře napsaný text vlastně ani neobsahoval. Mladý císař projevil spokojenost, dokonce Čechům vzkázal, že je má rád, což však samo o sobě nebylo možné považovat za úspěch. Ministr zahraničí byl spokojen podstatně méně.

Došlo k situaci, na kterou politici opravdu neradi vzpomínali. Czernin si pozval tři předáky Českého svazu, Františka Staňka, Bohumíra Šmerala a Jindřicha Maštálku k sobě a předložil jim prohlášení, které sám napsal a adresoval sám sobě. Český svaz následující den po krátké diskuzi text schválil. Strohé prohlášení neobsahovalo žádné výhrady a jasně odmítalo nótu Dohody. Uzavírala jej formulace, že „národ český, jako vždy v minulosti, tak také v přítomnosti a v době příští, jen pod žezlem habsburským vidí svou budoucnost a podmínky svého vývoje.“

V zahraničí prohlášení v podstatě splnilo svůj účel, neboť u Dohody vyvolalo pochybnosti, koho vlastně Masarykova Národní rada reprezentuje. Doma však vládě štěstí nepřineslo. Prohloubilo narůstající propast mezi politiky a pocity veřejnosti. Ponižující okolnosti jeho přijetí se staly vodou na mlýn pro radikály zpochybňující aktivistickou politiku.

Císař Karel I. byl hluboce přesvědčen, že materiální a lidské zdroje monarchie jsou už válkou vyčerpány. Ruská revoluce v březnu 1917, která smetla vládnoucí dynastii, představovala pro Habsburky memento mori. V obavách, že podobný scénář čeká i jeho říši, císař dospěl k závěru, že neparlamentní byrokratická diktatura je neudržitelná. Odmítl také Clam-Martinicem připravované oktroje a přešel k pokusu o dorozumění se svými národy. Koncem dubna oznámil znovuotevření Říšské rady k 30. květnu 1917.

Český svaz se na obnovení zasedání parlamentu pečlivě připravoval. Veřejnost však svým zástupcům nedůvěřovala. Češi pochopitelně sledovali dění v Rusku a nemohla jim uniknout lehkost, s jakou se ze scény odporoučela dynastie, dosud považovaná za nejmocnější v Evropě. Nelze spolehlivě odpovědět na otázku, zda česká společnost v této době již odmítala existenci habsburské monarchie. Jedna analýza cenzury poštovní korespondence ukazuje, že Češi se přikláněli k samostatnosti už koncem roku 1916. Je však otázka, co si vlastně pod pojmem samostatnost představovali. Jisté je, že nespokojenost s aktuálními poměry nabírala obrátky a značně předběhla politickou scénu. Od svých poslanců veřejnost očekávala něco diametrálně odlišného než další loajální prohlášení podobné tomu, ke kterému byli dotlačeni Czerninem.

Skutečnou bombou, která vybuchla v pravý čas, se stal manifest, sepsaný spisovatelem a šéfem činohry Národního divadla Jaroslavem Kvapilem, podepsaný 222 českými spisovateli a kulturními pracovníky. Kvapil měl původně v úmyslu předložit jej osobně poslancům Českého svazu, ale „šťastnou indiskrecí“ unikl a byl zveřejněn v tisku, což jeho dopad mnohonásobně zvýšilo. Manifest neobsahoval ani slovo o věrnosti dynastii nebo státu. Zato důrazně žádal členy českého poselstva na Říšské radě, aby důsledně hájili národní program, a pokud toho nejsou schopni, ať se raději vzdají svých mandátů.

Tlak, pod který se po zveřejnění manifestu čeští poslanci dostali, byl bezprecedentní. Vládu v předvečer otevření Říšské rady znepokojily zprávy o spolupráci Českého klubu s nově ustaveným Jihoslovanským klubem. Premiér Clam se dokonce s představiteli obou klubů sešel, aby se je pokusil odradit od vystoupení, které mělo potenciál ohrozit jednotu říše. Marně.

Zasedání Říšské rady začalo 30. května před polednem. Po zahajovacím projevu a volbě předsednictva se jménem Českého svazu přihlásil o slovo jeho předseda František Staněk. Nejprve přečetl česky a pak německy následující prohlášení:

„Zástupcové českého národa ze všech tří zemí koruny svatováclavské, vstupujíce na radu říšskou v době světodějných událostí válečných, kdy stalo se všeobecným hnutí směřující k odstranění nadvlády národa nad národem, prohlašují:

Poselstvo českého národa vychází z hlubokého přesvědčení, že nynější dualistický útvar vytvořil k patrné újmě celkových zájmů národy vládnoucí a potlačované a že jedině přetvoření mocnářství habsbursko-lotrinského ve spolkový stát svobodných a rovnoprávných národních států odstraní každé nadpráví národnostní a zabezpečí všestranný rozvoj každého národa v zájmu celé říše i dynastie.

Opírajíce se proto v této dějinné chvíli o přirozené právo národů na sebeurčení a svobodný vývoj, posílené nadto u nás nezadatelnými právy historickými, státními akty plně uznanými, budeme se v čele svého lidu domáhat sloučení všech větví českoslovanského národa v demokratický český stát, zahrnující i slovenskou větev národa, žijící v souvislém celku s historickou vlastí českou.“

Požadavek na připojení Slovenska byl v rámci dualistické monarchie neuskutečnitelný, protože nerespektoval územní integritu uherského státu, kterou byl panovník na základě korunovační přísahy povinen hájit. Uherský sněm by odtržení části území nikdy nepřipustil; realizace by v praxi znamenala válku Rakouska proti Maďarům podobnou té, která proběhla v letech 1848-9. To si ovšem za stávající situace rakouská vláda nemohla dovolit. Ustavení československého státního celku tedy bylo prakticky možné jen v případě zhroucení monarchie jako celku.

Jak k začlenění tohoto v podstatě revolučního požadavku do prohlášení došlo? Do tvorby deklarace zasáhli jistí slovenští politici, kteří zrovna pobývali v Praze, zejména Vavro Šrobár, Anton Štefánek a František Votruba. Před válkou se sdružovali kolem časopisu Hlas a měli blízko k Tomáši G. Masarykovi. Podařilo se jim přesvědčit vůdce agrárníků Antonína Švehlu, který myšlenku prosadil s tím, že za ni přebírá veškerou odpovědnost. Nebylo to jednoduché; většina poslanců dosud uvažovala pouze v rámci českého historického státního práva, kde pro Slovensko nebylo místo. Prohlášení podporu úplně všech poslanců nezískalo. Proti se postavila menšina klerikálů, odmítajících opustit historické státní právo. Antonín Kalina, poslanec státoprávně pokrokové strany pro změnu shledal prohlášení málo radikálním a přišel s vlastním, požadujícím zcela samostatný český stát.

Mnozí poslanci, dosud zvyklí pohlížet na Rakousko jako nezbytný rámec českého národního vývoje, si zřejmě vůbec neuvědomili, že jejich deklarace rámec monarchie opouští. Štefánek si toho vědom byl. Šrobárovi asi po dvou týdnech napsal: „Ty ani nevieš, akú službu sme vykonali Čechom našou formulou. Cisár im môže dať všetko, len Slovensko nie, a to ani v teorii. Poctiví Češi sa môžu teraz vyhovárať na Slovákov a jednotnú vôlu národa.“ Nemýlil se; jednou vznesený požadavek nebylo možné vzít zpět a nutil Čechy důsledně mířit směrem k nezávislosti.

Vraťme se ještě k zasedání Říšské rady. Po českém prohlášení si vzal slovo Jihoslovanský svaz. Jeho předseda, slovinský klerikál Anton Korošec přednesl deklaraci, požadující vytvoření jihoslovanského státu na veškerém území monarchie, kde žijí Slovinci, Chorvati a Srbové. Ani tato žádost nerespektovala územní celistvost Uher a byla tedy s existencí monarchie stejně neslučitelná jako česká.

Poté se přihlásil o slovo polský klub. Jeho představitelé přednesli požadavek na obnovení polského státu na všech územích obývaných Poláky. To by v praxi znamenalo nejen odtržení Haliče od Rakouska, ale také vytržení Poznaňského velkovévodství (Velkopolska) a dalších území z Německé říše.

Následně vystoupil ukrajinský poslanec Jevhen Petruševyč. Odmítl myšlenku, že by východní část Haliče, obývaná Ukrajinci, měla být spojena s obvody polskými. Vznesl požadavek na vytvoření ukrajinského státu v Haliči a zároveň pozdravil Ukrajince žijící v Rusku. Prohlásil, že Ukrajinci nepřestanou ve svém boji, dokud nebudou mít zaručena veškerá práva na celém území, jenž obývají. Takový požadavek by nejen odtrhl Halič od Rakouska, ale byl ve zjevném rozporu i s polskou žádostí, která počítala se začleněním celé Haliče do jednotného Polska.

Nakonec na všechny předchozí projevy za Německý národní svaz odpověděl poslanec Raphael Pacher z Liberce. Polské a ukrajinské žádosti jej nezajímaly; Němci beztak požadovali vyčlenění Haliče z Rakouska, aby se zbavili nesnesitelné slovanské většiny. Ostře však odmítl veškeré požadavky Čechů i Jihoslovanů. České státní právo, které by vtlačilo Němce proti jejich vůli do státu ovládaného Čechy, označil za věc jednou pro vždy odbytou. Odsoudil Čechy i Jihoslovany za to, že nastolili tyto otázky v době, která vyžaduje silný jednotný stát.

Clam, který se zasedání účastnil, v jeho závěru nevěděl, co říct. Uvedl pouze, že vláda všechny návrhy posoudí. V podobném duchu vyzněla i trůní řeč císaře, pronesená k poslancům následující den. Císaři i premiérovi už zřejmě bylo jasné, či aspoň museli tušit, že požadavky národů vznesené v Říšské radě jsou vzájemně protichůdné, tudíž v praxi neuskutečnitelné.

Na českou deklaraci samozřejmě nevraživě reagovali Maďaři: „V druhém parlamentu monarchie skřípou v rukou českých nůžky, jimiž Čechové chtějí rozstříhat Uhry.“ Projevy v Říšské radě naopak znamenaly významné povzbuzení jak pro Masarykovu zahraniční akci, tak i pro exilový Jihoslovanský výbor Ante Tumbiće, který zanedlouho na Korfu předjednal s exilovou vládou Srbského království vytvoření společného státu.

Zasedání Říšské rady nesplnilo očekávání císaře a jeho rádců, naopak překonalo nejčernější obavy vlády. Parlament dělně nepracoval a říši nestmelil, naopak se stal jevištěm, na němž poslanci veřejně propagovali své vzájemně se vylučující národní programy. Aktivismus Čechů rychle nahradil radikální kurz, odmítající se podílet na záchraně říše. Clam po necelém měsíci podal demisi, když mu Poláci a vzápětí i Češi odepřeli podporu v prosazení státního rozpočtu. Reformní úsilí se mladému císaři vymklo z rukou už na samém začátku. Přestože hlasy otevřeně volající po rozbití Rakouska a vzniku nezávislých národních států se zatím ozývaly jen ojediněle, dynamika vývoje už pomalu, ale jistě směřovala k rozpadu říše.

Galandauer, Jan; Vznik Československé republiky 1918, Svoboda, Praha 1988

Rychlík, Jan; Rozpad Rakouska-Uherska a vznik Československa, Vyšehrad, Praha 2022

Rychlík, Jan a kol.; Dějiny Slovenska, Vyšehrad, Praha 2024

Soukup, František; 28. říjen 1918, Orbis, Praha 1928

Šedivý, Ivan; Češi, české země a Velká válka 1914-1918, NLN, Praha 2001