„Mým věrným národům rakouským.“ Poslední pokus o záchranu habsburské monarchie

Koncem léta 1918 už nikdo nepochyboval, že válka skočí porážkou Centrálních mocností. Na západní frontě Němci vedli už jen defenzivní boje. Na ofenzivu nemohli ani pomyslet, protože do Evropy proudily čerstvé a materiálně dobře zajištěné americké jednotky. Rakousko-uherská armáda stále držela italskou frontu, ale po krachu jarní ofenzivy ztratila veškerou akceschopnost.

Osud Centrálních mocností zpečetila porážka na vedlejším bojišti. Prolomení soluňské fronty v září 1918 vedlo ke kapitulaci Bulharska, kterému už Němci nedokázali poskytnout podporu, a tím i k přerušení spojení s Tureckem. Vojska Dohody nezadržitelně postupovala směrem k vojensky nekryté uherské hranici. Němečtí generálové, kteří dosud nedokázali přijmout myšlenku, že by snad prosili o mír, konečně došli k nevyhnutelnému poznání: válka je ztracena! Katastrofa na Balkáně kromě jiného odřízla Německo od jediného zdroje ropy; zásoby benzínu mu přitom stačily na pouhé dva měsíce. Německo a Rakousko-Uhersko 4. října odeslaly prezidentu Wilsonovi nótu s žádostí o příměří, v níž projevily ochotu souhlasit s jeho proslulými 14 body, deklarovanými 8. ledna 1918. Jeden z bodů požadoval pro národy Rakouska-Uherska autonomii. Německo obdrželo obratem zamítavou odpověď, s odpovědí habsburské monarchii však americký prezident nespěchal.

Habsburská monarchie se v atmosféře bídy a zmaru vnitřně rozkládala. Premiér Max Hussarek během zahájení podzimního zasedání Říšské rady vystoupil s návrhem blíže neurčených ústavních změn na bázi národní autonomie; jeho iniciativa však skončila naprostým fiaskem. Jak čeští, tak i polští, jihoslovanští a italští poslanci jeho návrh rozhodně odmítli. Čeští poslanci velmi dobře věděli, jakých úspěchů u Dohody v poslední době dosáhla Národní rada československá Tomáše G. Masaryka a jeho druhů, což jejich ochotu k jakýmkoliv kompromisům s dynastií a říší snížilo k nule. Ostatně už od července se nový Národní výbor v Praze, rovněž s přídomkem československý, připravoval na převzetí moci.

Nejostřejší projev na půdě Říšské rady přednesl předseda Českého svazu, agrárník František Staněk. „Nechtěli jste nás pustit k mírovému jednání [v Brestu Litevském, kde probíhala mírová jednání s Ruskem], ale nyní budete mít při mírovém jednání české zástupce, budete je mít proti své vůli, a to zástupce československých brigád, přestože je pan ministr Hertling [německý kancléř] nazval Gesindlem. S těmi budete musiti jednat o české otázce…a proto nevyjednáváme s vámi my. Tato otázka bude řešena jinde než zde v Rakousku.“ Jednatel Českého svazu, sociální demokrat Vlastimil Tusar na adresu vlády poznamenal: „Dnes pro vás máme už jenom smích.“ Tohle už nemělo daleko k revoluci.

Situace v monarchii hrozila sociálním výbuchem. Katastrofální stav zásobování způsobil na mnoha místech v monarchii humanitární krizi. Mezi hladovějícím českým obyvatelstvem se rychle šířily fámy, že vláda nařídila odvoz veškerých potravin z českých zemí. Nespokojenost vyvrcholila generální stávkou 14. října, v jejímž průběhu už byla na některých místech vyhlašována samostatná československá republika.

Když selhaly snahy premiéra, chopil se iniciativy sám císař. Do své rezidence v Badenu pozval postupně reprezentanty všech národů Rakouska. Nepochodil. Za Čechy odmítli jeho návrhy již zmínění poslanci Staněk a Tusar. Zástupce Jihoslovanského klubu, slovinský klerikál Anton Korošec, zdvořile odmítl císařův návrh vyrovnání se Slovinci. „Veličenstvo, je příliš pozdě,“ pronesl. Tím vystihl vše; v Záhřebu už se už připravovala na převzetí moci Národní rada Slovinců, Chorvatů a Srbů, přičemž vůbec nebrala ohled na dualismus ani na uherskou hranicí.

Císař si následně pozval premiéra Hussareka a uložil mu pokyny k vypracování manifestu. Do Vídně byl povolán i uherský premiér Sándor Wekerle. Karel se jej rovněž pokusil získat pro myšlenku, kterou hodlal proklamovat. Jak se dalo očekávat, neuspěl. Wekerle žádal, aby uherský stát nebyl do návrhu ústavních změn zahrnut. Pohrozil, že by v opačném případě Uhry zastavily veškeré dodávky potravin pro Rakousko. To by bylo ve stávajících podmínkách smrtící. Císař se zalekl a ustoupil.

Svůj Manifest císař uveřejnil 16. října:

„Mým věrným národům rakouským!

Od té doby, co jsem nastoupil na trůn, jest Mou nezdolnou snahou vymoci veškerým Mým národům vytoužený mír, jakož i ukázati národům rakouským cestu, na níž by bez překážek a třenic dali požehnaně rozvinouti svým národním silám a využitkovali jich úspěšně k svému duševnímu a hmotnému blahobytu.

Strašlivé zápolení světové války stálo dosud v cestě dílu míru. Hrdinství a věrnost, obětavé snášení nouze a strádání slavně obhájily vlast v této těžké době. Kruté oběti války musily zabezpečiti nám čestný mír, na jehož prahu dnes s pomocí Boží stojíme.

Nyní nutno bez váhání přikročiti k novému vybudování vlasti na jejích přirozených a tudíž nejspolehlivějších základech. Přání rakouských národů jest při tom pečlivě uvésti ve vzájemný soulad a uskutečniti jejich splnění. Jsem odhodlán provésti toto dílo za svobodné součinnosti Mých národů v duchu oněch zásad, které za své přijali spojení mocnářové v nabídce mírové. Rakousko se má státi, jak tomu chtějí jeho národové, státem spolkovým, v němž každý národní kmen tvoří svůj vlastní státní útvar na území, jež obývá. Tím se nijak nepředbíhá spojení polských území Rakouska s polským neodvislým státem. Městu Terstu s obvodem dostane se podle přání jeho obyvatelstva postavení zvláštního.

Tato nová úprava, která se nijak nedotýká celistvosti zemí svaté koruny uherské, má zabezpečiti každému jednotlivému státu národnímu jeho samostatnost; úprava tato bude však také účinně chrániti zájmy společné a uplatňovati je všude tam, kde společenství je životní potřebou jednotlivých státních útvarů. Jmenovitě bude dlužno spojiti všechny síly, aby s úspěchem rozřešily se po právu a spravedlnosti veliké úkoly, které vznikají ze zpětných účinků války.

Až do té doby, kdy tato přeměna bude zákonnou cestou dokonána, zůstávají dosavadní zařízení k ochraně obecných zájmů nezměněna. Mé vládě jest uloženo připraviti bez odkladu veškeré práce k novému vybudování Rakouska. K národům, na jejichž sebeurčení bude spočívati nová říše, obrací se Můj hlas, aby spolupůsobili na tomto velkém díle prostřednictvím národních rad, kteréž - utvořeny z říšských poslanců každého národa - mají uplatniti zájmy národa ve vzájemném poměru, jakož i ve styku s mou vládou.

Kéž tato naše vlast, upevněna svorností národů, které v sobě spojuje, vyjde z bouří válečných jako svaz národů svobodných. Požehnání Všemohoucího provázejž naši práci, aby velké dílo míru, jež budujeme, stalo se štěstím Mých národů. Ve Vídni dne 16. října 1918.“

Karel I. tedy navrhoval přetvoření Rakouska ve spolkový stát na základě etnických celků. Manifest nespecifikuje jakých, otázka měla být předmětem dalšího jednání. Historikové uvádějí, že počítal se čtyřmi autonomními státy; pravděpodobně německým, českým, jihoslovanským a ukrajinským. Panovník si uvědomoval, že polská otázka nemá v rámci Rakouska řešení, proto připouštěl spojení polských oblastí Haliče s nezávislým polským státem, jehož zřízení žádal Wilson prostřednictvím svých 14 bodů. Pro země Koruny české by uvedení Manifestu do praxe téměř jistě znamenalo odtržení německých oblastí. Ty by se staly součástí německého státního celku.

Koncepce přetvoření habsburské monarchie na bázi etnické federalizace se s Karlovým Manifestem neobjevila poprvé. Pracovali s ní jak sociální demokraté, tak i poradci následníka trůnu Františka Ferdinanda. Absolutním průkopníkem se však v tomto směru stal již v roce 1849 František Palacký, když předložil vizi říše federalizované na základě etnických celků ústavodárnému sněmu v Kroměříži. Skutečnost, že tentokrát federalizační koncept předložil samotný panovník, byla ale v podstatě revoluční.

Zatímco ještě před válkou, a nejspíš i počátkem roku 1917 by Manifest nepochybně představoval senzaci prvního řádu, nyní neudělal téměř žádný dojem; popravdě ani nikoho příliš nezajímal. Za největší slabinu Manifestu bývá označována okolnost, že se netýkal území Uher. Je zřejmé, že etnický federalismus by při zachování rakousko-uherského dualismu fungoval nemohl. Vyjmutí Uher bylo vynuceno okolnostmi; podporu Maďarů se nepodařilo získat, panovníka navíc poněkud limitovala korunovační přísaha, ukládající mu povinnost hájit územní integritu Uher.

Je nutné také zohlednit, že národy jako Češi, Poláci či Maďaři o etnickou federalizaci nestály. Jejich národní programy se identifikovaly s určitým historickým státním celkem v jeho historických hranicích. Princip hranic etnických jim konvenoval pouze v případě, že by rozšířil jejich národní teritorium (např. spojení Čechů se slovenskou větví národa). Pokud by se však mělo důsledným uplatnění etnického principu národní území zmenšit (např. odtržením Němci osídlených oblastí Čech, Moravy a Slezska), myšlenka ztrácela na atraktivitě. Před válkou byla česká politika skutečně ochotna historické státní právo obětovat, nebo spíš odložit na neurčito výměnou za etnickou autonomii, avšak doba se změnila. Nyní měli Češi na dosah ruky vlastní stát v historických hranicích a ještě se Slovenskem k tomu; nabídka pouhé etnicky ohraničené autonomie bez Slovenska proto žádné nadšení vyvolat nemohla.

Manifest se stal mrtvě narozeným dítětem. Odmítli jej Češi, kterým se nelíbilo, že jim upírá spojení se Slovenskem, i Jihoslované, jejichž otázku vlastně vůbec neřešil, protože jihoslovanská populace byla v Uhrách početnější než v Rakousku. Zamítavě se vyjádřili také Poláci, protože podle logiky Manifestu by Halič musela být roztržena na polskou a ukrajinskou část.

Proč císař přikročil k vydání Manifestu, přestože z předchozích jednání jasně vyplývalo, že pro svůj záměr nemá podporu? Jeho vůle přetvořit monarchii na základě národní autonomie měla patrně udělat dojem v zahraničí, především na amerického prezidenta Wilsona. Karel doufal, že Wilson přehodnotí své záměry a opět začne s existencí habsburské říše do budoucna počítat. Národní politické reprezentace se následně podvolí vývoji a spokojí se s autonomií namísto nezávislých států.

Znepokojení z možné změny amerického postoje projevil také Masaryk. Proto 18. října ve Washingtonu přikročil k vyhlášení nezávislosti Československa. Ovšem jeho obavy se ukázaly jako zbytečné. Právě v době, kdy císař Manifest podepisoval, už státní tajemník Robert Lansing koncipoval jménem prezidenta Wilsona odpověď na rakousko-uherskou žádost o příměří. Vzhledem k datu jejího zveřejnění, 18. října, ji lze chápat jako polemiku s Manifestem.

Wilsonova odpověď byla pro habsburskou říši naprosto zdrcující:

„President považuje za svou povinnost vládě rakousko-uherské oznámiti, že se nemůže zabývati předloženým návrhem této vlády, protože od jeho poselství ze dne 8. ledna nastaly jisté události největšího významu, jež nutně změnily kompetenci a odpovědnost vlády Spoje­ných států…Od té doby, co byla tato věta napsána a před kon­gresem Spojených států vyslovena, vláda Spojených států uznala, že mezi Čechoslováky a říší německou, jakož i rakousko-uherskou je stav válečný, že Česko­slovenská Národní rada je de facto válčící vláda, která je vybavena náležitou autoritou říditi vojenské a poli­tické věci Čechoslováků.

Uznala také nejdalekosáhlejší měrou spravedlnost národních snah Jihoslovanův o svobodu. President není již s to, aby uznal pouhou „autonomii“ národů těchto  za podklad pro mír, nýbrž je nucen trvati na tom, že ony, a nikoli on, mají býti soudci nad tím, které akce na straně vlády rakousko-uherské uspokojí aspirace a mínění národů o jejich právech a o určení jejich jakožto členy rodiny národů.“

Jinými slovy, o osudu Rakouska-Uherska měli rozhodnout Čechoslováci a Jihoslované. To znamenalo pro monarchii verdikt smrti. Politické reprezentace Čechů i Jihoslovanů již setrvání v habsburské říši jasně odmítly. Říše by možná ještě ustála odtržení území osídleného Jihoslovany, byť by tím přišla o přístup k moři a definitivně se přiřadila k evropským státům druhé kategorie. Avšak po ztrátě zemí Koruny české, které tvořily její jádro již od roku 1526 a vytržení Slovenska z Uher už existence říše postrádala jakýkoliv smysl.

Manifest nejen legalizoval činnost již existujících národních výborů či národních rad, ale přímo vybízel k vytváření nových orgánů tohoto typu, aby vznikla politická základna pro uskutečnění federalizace. Tím rozostřil hranici mezi loajalitou a velezradou. Přebírání moci nově vytvořenými vládními orgány bylo odteď vlastně uskutečňováním císařova Manifestu.

Mělo to zásadní vadu na kráse; tyto nové orgány už s další existencí monarchie nepočítaly. Zatímco ještě 14. října, po vyhlášení generální stávky, vnitřní Prahu neprodyšně uzavřely vojenské asistenční jednotky vyzbrojené kulomety, aby zabránily politickému převratu, 28. října už taková demonstrace státní moci nepřipadala v úvahu. Úřady a armádu císařův Manifest paralyzoval. Ač to Karel jistě nezamýšlel, jeho Manifest urychlil rozklad monarchie, avšak pokojně, bez revolučních bojů.

Wilsonova nóta v kombinaci s Manifestem způsobila, že nad říší zlomili hůl Němci a Maďaři. Prozatímní zákonodárné shromáždění ve Vídni 21. října deklarovalo, že nastal čas realizovat právo Němců na sebeurčení vytvořením státu Německé Rakousko. To se mělo rozkládat na všech územích Rakouska osídlených Němci. Takový stát by už podle letmého pohledu na mapu nebyl příliš životaschopný, protože jeho severní a severozápadní ("sudetské") oblasti byly odříznuty od podunajského jádra. Je zřejmé, že se od začátku počítalo s Anschlussem k Německu.

Třebaže se Manifest nedotýkal území Uher, vzbudil v opozičních kruzích Uherského sněmu nelibost. Aby premiér Wekerle opozici vypálil rybník, prohlásil, že Manifest opouští základnu dualismu, a proto společná monarchie zaniká a mění se v pouhou personální unii. V praxi by to znamenalo zrušení společných ministerstev, armády a měny. Vzájemný poměr Rakouska a Uher by se posunul přibližně do podoby dnešního vztahu Velké Británie a Kanady. Uherský sněm přijal rezoluci, vyzývající maďarské vojáky, aby se vrátili z fronty domů a bránili vlast před invazí Dohody z jihu. Maďarské jednotky skutečně začaly italskou frontu opouštět, což ještě víc demoralizovalo vojáky, kteří zůstávali. Fronta se začala hroutit a zoufalému císaři nezbylo než žádat o příměří za Wilsonových podmínek. To byla naprostá kapitulace. Posléze přišla vlna převratů, po níž z kdysi slavné říše nezbylo už vůbec nic.

Manifest Karla I. habsburskou říši nezachránil. Už bylo pozdě, navíc jeho logiku zásadně narušilo vynechání Uher z federalizačního konceptu. Ve svých důsledcích Manifest rozložil zbytky soudržnosti říše, avšak zároveň přispěl k tomu, že se rozpadla bez krveprolití. Proto zanechal v dějinách spíše kladnou stopu.

Zdroje a literatura:

Galandauer, Jan; Karel I. - poslední český král, Paseka, Praha a Litomyšl 1998

Rychlík, Jan; Rozpad Rakouska-Uherska a vznik Československa, Vyšehrad, Praha 2022

Soukup, František; 28. říjen 1918, Orbis, Praha 1928

Šedivý, Ivan; Češi, české země a Velká válka 1914-1918, NLN, Praha 2001