Sen o obnově Velkých Uher. Maďarsko v úloze Hitlerova satelitu

Trianonská smlouva z června 1920 ořezala z uherského státu 71% území a připravila jej o více než polovinu obyvatel, přičemž necelá 1/3 etnických Maďarů zůstala za hranicemi svého národního státu. Maďaři, žijící do té doby v iluzi, že jsou velkým národem, nové podobě své země přivykali těžko. Veškeré relevantní politické síly usilovaly o revizi nových hranic, nebo přímo o obnovu velkého Uherského království v hranicích před rokem 1918.

Po konsolidaci poměrů byla v zemi formálně obnovena monarchie, ale legitimismus Maďaři zavrhli. Zvykli si na království bez krále, jehož hlavou se stal zemský správce Miklós Horthy de Nagybánia, bývalý rakousko-uherský admirál. Zatímco předválečný režim byl nedemokratický, ten nový byl neliberální. Vyznačoval se autokratismem, šovinismem a antisemitskou rétorikou, stále však toleroval určitou opozici; totalitním se nestal nikdy. Konzervativci se u moci střídali s krajní pravicí, což platilo vlastně až do roku 1945. Levice byla slabá, protože ji zdiskreditovaly zmatky v letech 1918-20 a mnozí jí přičítali odpovědnou za rozvrat historických Uher.

Maďarsko obklopovaly státy malé Dohody, tj. Československo, Jugoslávie a Rumunsko, vůči nimž Maďarsko vznášelo revizionistické nároky. Roku 1932 zemský správce jmenoval premiérem krajního pravičáka Gyulu Gömböse, bývalého šéfa fašizoidní Strany národní očisty, který navázal spolupráci s Hitlerem. Německý vůdce však byl ochoten maďarský revizionismus podporovat pouze proti Československu, proti Jugoslávii nebo Rumunsku nikoliv. Gömbös usiloval o přetvoření Maďarska ve skutečný fašistický režim, který by Hitlerovi konvenoval, ale narážel na odpor maďarských konzervativců; jeho vládní angažmá ukončila předčasná smrt roku 1936. V té době v Maďarsku působil už i radikálnější fašistický proud, reprezentovaný především Ferencem Szálasim, pozdějším vůdcem Strany šípových křížů.

Když se nový premiér Darányi v Berlíně dověděl o chystaném anšlusu Rakouska a záměrech vůči Československu, opět nastolil silně proněmecký kurz. Provedení samotného anšlusu však maďarskou politiku zaskočilo. Očekávali, že jim Hitler odstoupí Burgenland, do roku 1920 součást Uher, ale to německého vůdce ani nenapadlo. Reálná síla Maďarů obnově Velkých Uher ani v nejmenším neodpovídala. Jak se později ukázalo, Hitler před obnovou velkého maďarského státu upřednostnil vytvoření menších, vzájemně soupeřících satelitů, pro něj snáze ovladatelných.

Béla Imrédy, který v premiérském křesle vystřídal Darániyho, měl pověst zarytého anglofila. Je tragickým paradoxem, že právě on nezvratně připoutal Maďarsko k Německu. Přitom nejprve rozehrál hru dvou želízek v ohni. Usiloval o narovnání vztahy s malou Dohodou, což mělo přispět ke splnění některých revizionistických požadavků. K ratifikaci předjednané smlouvy však už nedošlo, protože mezitím vyvrcholila mnichovská krize. Hitler si pozval k sobě Horthyho i Imrédyho, aby jim nabídl celé Slovensko, pokud vpadnou Československu do týlu. Maďarští vůdci však poděšeně odmítli; maďarská armáda nebyla na útočnou válku ani trochu připravena. Když však Hitler posléze svoji nabídku zopakoval, aspoň vyhlásili mobilizaci. Maďarským představitelům se dost ulevilo, když se Československo v Mnichově diktátu velmocí podvolilo.

Zatímco Německo obsadilo Sudety, od Maďary osídlených oblastí Slovenska daly velmoci ruce pryč. Vše vyřešilo Německo a Itálie, když se ve Vídni ujaly arbitráže. Maďarsko si připsalo první zisk; 12 tisíc km² a téměř milion obyvatel, převážně maďarské národnosti. První triumf revizionismu nadšeně přijala i maďarská opozice, nicméně měl hořkosladkou příchuť, která nezmizela ani při dalších reanexích. Většina někdejší uherské Horní země zůstala za hranicemi, Maďarsko nedosáhlo ani vytoužené hranice s Polskem.

Nyní už bylo zřejmé, že revizionistických cílů nebude možné dosáhnout jinak než spoluprací s Německem. Proněmeckou orientaci měl demonstrovat i nový vnitropolitický kurz, projevující se vypjatým šovinismem a antisemitismem. Nová kvóta 20% pro zaměstnance židovského původu ve státních službách připravila o místo asi 15 tisíc lidí. Groteskní je, že nařízení nakonec přivodilo pád premiéra Imrédyho. Opozici se podařilo prokázat, že má čtvrtinu židovské krve, proto musel odstoupit.

Novým premiérem jmenoval zemský správce zkušeného politického veterána, hraběte Pála Telekiho, posledního liberála staré uherské školy. Ten si už za měsíc mohl připsat výrazný úspěch; v souvislosti s likvidací zbytku Československa v březnu 1939 obsadila maďarská vojska Podkarpatskou Rus. Maďarsko konečně dosáhlo hranice s Polskem, s nímž jej historicky pojily dobré vztahy, zároveň však získalo oblast s výraznou nemaďarskou většinou. Ihned byla zahájena tvrdá maďarizace Rusínů, z nichž mnozí volili útěk přes Karpaty do Haliče.

Idylické sousedství s Polskem netrvalo dlouho. Když se Hitler rozhodl na Polsko zaútočit, v Maďarsku zavládlo nefalšované zděšení. Zatímco nově vzniklý klerofašistický Slovenský stát se do útoku zapojil, Telekiho vláda vojenskou pomoc rezolutně odmítla. Naopak tolerovala proud polských, ale i československých uprchlíků přes Maďarsko na Balkán, odkud odcházeli do západní Evropy. Maďarsko bylo větší a významnější než Slovensko, proto si mohlo dovolit o něco samostatnější politiku. Projevilo se to i v transportech Židů, které v Maďarsku téměř až do konce války neměly tak masový charakter jako na Slovensku.

Navzdory zničení Polska byl proněmecký vládní kurz v Maďarsku vnímán příznivě. Mnozí věřili v další úspěchy revizionismu a odmítali si připustit, že bude nutné bojovat po boku německých jednotek ve válce. K dobré náladě přispívala i hospodářská konjunktura, vyvolaná vzrůstem výroby pro Německo. Premiér Teleki však v konečné německé vítězství nevěřil. Spojenectví s Německem chápal jako nutnost k úspěchu revizionistické politiky, ale nechtěl ztratit sympatie Británie a Francie, na něž by se ve vhodnou chvíli přeorientoval.

Vztahy Maďarska se Slovenským státem byly napjaté; vždyť musel za svůj vznik zaplatit územím v maďarský prospěch. Poměr s Rumunskem pro změnu kalil požadavek na vrácení Sedmihradska. Vzájemné spory Hitlerovi dobře sloužily, aby své druhořadé spojence rozeštvával a pak jim dělal arbitra. Rumunsko se ocitlo v tísni, protože na něj vyvíjel tlak i Stalin, který si nárokoval Besarábii. Hitler se k maďarským nárokům postavil vstřícně; díky druhé vídeňské arbitráži se Maďarsko rozrostlo přibližně o polovinu Sedmihradska. Území čítalo 43 tisíc km², z jeho 2,5 milionu obyvatel bylo přibližně 50% maďarské národnosti. Británie a USA však arbitráž chápaly jako diktát a začínaly na Maďarsko pohlížet nevraživě.

Posledním pokusem o Telekiho o nezávislou politiku se stala smlouva o věčném přátelství s Jugoslávií. Netušil ovšem, že se Hitler záhy rozhodne Jugoslávii zničit. Navíc vznesl k Maďarům požadavek, aby jeho vojsku nejen umožnili průchod vlastním územím, ale také, aby se jej podpořili vlastními silami. Maďarská vláda byla postavena před osudové dilema. Buď se podvolí a získá další území, avšak definitivně ztratí přízeň západních mocností, nebo odmítne, ale bude riskovat německou okupaci. Horthy se rozhodl německý požadavek přijmout. Teleki rezignoval na svou funkci a v noci na 3. dubna 1941, tři dny před začátkem operace proti Jugoslávii, se zastřelil. Jeho smrt byla symbolickou tečkou za snem o obnově silných a nezávislých Velkých Uher. Maďarsko se definitivně ocitlo na šikmé ploše.

Na úkor zničené Jugoslávie si Maďarsko rozrostlo o dalších 11 tisíc km² a více než 1 milion obyvatel. Celkově se jeho území díky reanexím rozrostlo na 53% rozlohy někdejších Uher, což bylo možné vnímat jako úspěch, ale ke splnění snu o obnově ztraceného království to mělo daleko. Maďarsko se znovu stalo mnohonárodní zemí s více než pětinou nemaďarského obyvatelstva. Menšiny byly vzápětí vystaveny tak intenzivní maďarizaci, že se proti ní národnostní útlak v Uhrách před rokem 1918 jevil vcelku liberálně.

Zpráva o německém útoku na Sovětský svaz nebyla většinou maďarské veřejnosti přijata příznivě, nadšení vyvolala víceméně pouze u stoupenců Strany šípových křížů. Když se postup nacistických vojsk zastavil před Moskvou, byli maďarští vůdci donuceni vyslat do Ruska armádu o síle 200 tisíc mužů. Pochmurnou atmosféru prohlubovaly narůstající hospodářské těžkosti. Výroba pro Německo se nezastavovala, naopak rostla, stejně jako vývoz surovin. Platby se však čím dál víc zpožďovaly, až Němci přestali platit úplně. Zničení více než poloviny maďarské armády během sovětské ofenzivy na Donu v lednu 1943 uhasilo poslední jiskry válečného nadšení.

Maďarská vláda, v jejímž čele nyní stál nyní konzervativec Miklós Kállay, chápala, že orientací na Německo spadla do pasti. Pomoci měla tajná diplomacie. Kállay i Horthy odmítali kontakty se Sovětským svazem, ale tajně vyjednávali se zástupci západních vlád. Představa maďarských vůdců, že si udrží všechny nebo aspoň většinu svých výbojů, když v konfliktu změní stranu, však nebyla realistická. Výsledkem tajných iniciativ se stala předběžná dohoda o příměří s Británií, která Maďarsko zavazovala minimalizovat podíl na německém válečném úsilí. Britové požadovali také stažení zbývajících jednotek ze Sovětského svazu a bezpodmínečnou kapitulaci, jakmile se Spojenci přiblíží k maďarským hranicím.

Kállayova mírová iniciativa však neušla Hitlerovým tajným službám, proto do Maďarska vstoupily německé okupační jednotky. Horthy se po Hitlerových výhružkách podvolil, jmenoval novou vládu ze zástupců krajní pravice, zatímco Kállay se skrýval na tureckém velvyslanectví. Vláda se stala poslušným Hitlerovým nástrojem; maďarské jednotky ze sovětského území nebyly staženy, naopak posíleny, opoziční strany byly zakázány, tisíce osob se staly kvůli svým politickým aktivitám terčem represe. Maďarští Židé se přiblížili úděsné realitě konečného řešení; četnictvo je začalo předávat Eichmannovu Judenkommandu. Drancování maďarského hospodářství ve prospěch Německa ještě znásobilo.

Když se Rudá armáda přiblížila k maďarským hranicím, zdála se být situace bezvýchodná. Rumunsko poslušnost Německu vypovědělo, na Slovensku vypuklo masivní povstání. Maďarsko zůstalo jediným německým satelitem. Pod tíhou situace se Horthy odhodlal vyslat tajnou misi do Moskvy. Zde bylo 11. října 1944 podepsáno předběžné příměří, podle něhož se Maďarsko mělo vzdát veškerých území získaných od roku 1938 a vyhlásit Německu válku. Tento krok však byl špatně připraven a ještě hůře proveden. Jakmile z rádia zaznělo Horthyho prohlášení o odtržení od Německa, německé jednotky obsadily veškerá strategická místa v hlavním městě. Horthy, kterého Němci vydíraly skrz únos jeho syna, jmenoval premiérem předáka Strany šípových křížů, ultranacionalistu Szálasiho. Zemský správce byl následně převezen do ochranné vazby v Německu. Szálasi povýšil na hlavu státu s titulem vůdce národa.

Maďarům bylo souzeno pod vládou Šípových křížů zažít skutečný teror. Probíhaly popravy politických vězňů a židovští obyvatelé, soustředěni v budapešťském ghettu, byli podrobeni systematickému vyhlazování. Vůdce národa, slepě věřící v německém vítězství, vyhlásil totální mobilizaci, vztahující se v podstatě na všechny muže od 14 do 70 let. Němci se opevnili na západní maďarské hranici, přičemž odvezli z Maďarska všechno, co se dalo, od vybavení továren až po hospodářská zvířata. Nesmyslný odpor Šípových křížů vedl k půldruhého měsíce trvajícímu obléhání Budapešti, k němuž patřilo zapojení těžkého dělostřelectva i tvrdé pouliční boje. Hlavní bylo město obětováno, aby zpomalilo sovětský postup.

Budapešť padla 13. února 1945. Boje utichly, byl všemu konec. Sen o obnově Velkých Uher skončil. Výsledkem byla těžce poškozená, vydrancovaná země, okupovaná cizími vojáky. Maďarsko se nacházelo v ještě daleko horším stavu než po trianonské mírové smlouvě.

Kontler, László; Dějiny Maďarska, NLN, Praha 2002

Křen, Jan; Dvě století střední Evropy, Argo, Praha 2005

Sked, Alan; Úpadek a pád habsburské říše, Panevropa, Praha 1995