František Ferdinand a Češi. Co by pro ně znamenala jeho vláda?

Arcivévoda František Ferdinand d´Este (1863-1914), jehož život osudově ukončil výstřel atentátníka v Sarajevu, měl k Českému království zřetelné vazby. Vlastnil panství Chlum u Třeboně a především Konopiště u Benešova, kde se cítil opravdu doma. Udržoval přátelské vztahy s řadou českým šlechticů, jako byl Ottokar hrabě Czernin, Heinrich hrabě Clam-Martinic, Arnošt hrabě Silva-Tarouca, František kníže Thun-Hohenstein nebo Karel kníže Schwarzenberg. Ostatně také jeho manželka Žofie, rozená Chotková, s níž si musel nerovnorodý sňatek tvrdě vybojovat, svým původem patřila k české zemské šlechtě.

Vazby Františka Ferdinanda k Čechám byly interpretovány různě, někoho vedly i ke zcela absurdním závěrům. Adolf Hitler ve svém díle Mein Kampf vykresluje portrét následníka rakouského trůnu jako nebezpečného čechizátora, který chtěl odnárodnit rakouské Němce a přeměnit monarchii ve slovanský stát. Podporovat jej v tom měla jeho česká manželka. Budoucí německý führer dokonce psal, že se v následníkově rodině mluvilo pouze česky. Tento vyfabulovaný obraz samozřejmě nevypovídá o následníkovi nic, svědčí pouze o Hitlerově nenávisti k Čechům a k Habsburkům, které viděl jako překážku pro úplné sjednocení německého národa. Jak to tedy bylo ve skutečnosti s následníkovým vztahem k českému národu?

Je nepochybné, že měl blízko k určitému okruhu české zemské aristokracie. Tito šlechtici byli většinou českými zemskými vlastenci, často ovládali češtinu, byť ne vždy dokonale, někteří se dokonce hlásili k doktríně českého historického státního práva. Především však byli dobrými Rakušany; mezi sebou mluvili německy, od české občanské politiky si drželi odstup. Již zmíněný Heinrich Clam-Martinic i Ottokar Czernin, kterým později císař Karel I. poskytl velký politický prostor, dostatečně prokázali, že za jedinou spolehlivou oporu monarchie považují Němce. V národním smyslu nelze tyto šlechtice považovat za Čechy; kontakty s nimi tedy nemohou být dokladem o arcivévodově blízkosti k Čechům.

Podobné to bylo i v případě následníkovy manželky Žofie. Pocházela ze starobylého původem českého šlechtického rodu, v době jejího života však již zchudlého a poněmčeného. Žofie před svatbou v Čechách nikdy trvale nežila, česky vůbec nemluvila, až na Konopišti se naučila několik českých příkazů služebnictvu. Kulturně a politicky se s českým národem neztotožňovala. Z jejích a arcivévodových dětí se naučil lámaně česky pouze syn Max, ostatní děti nemluvily česky vůbec. S češtinou na tom byl z rodiny nejlépe sám arcivévoda, který podle svědectví sluhy Emanuela Raka mluvil česky obstojně.

František Ferdinand měl nepochybně rád českou krajinu, možná i celou českou zemi. Vyhovovaly mu zejména české lovecké revíry; byl vášnivým lovcem, byť lovy v jeho pojetí připomínaly spíš masové vybíjení zvěře. Mnozí z jeho okolí se divili, že koupil poměrně draho zchátralé Konopiště, třebaže mohl za stejné peníze koupit zámek v daleko lepším stavu. Jistě se tak rozhodl, protože mu místo samotné učarovalo. Nákladně zrekonstruovaný zámek se posléze stal místem, kde se cítil nejlépe. Konopišťské panství však poněkud arogantně uzavíral před okolním, což k jeho sblížení s českým prostředím pochopitelně nepřispělo.

Na Konopišti se za Františka Ferdinanda vystřídali správci různých národností, ale správa panství byla pevně německá. Německy byly vedeny účty, obchodní korespondence, a to i s českými dodavateli, korespondence s úřady, starosty a samosprávami v okolí. Výlučně německy arcivévoda pojmenovával i terénní útvary na území panství. Německé nebo německo-české byly i nápisy na vozech panství, stejně jako nenáviděné tabulky, kterými konopišťská správa zakazovala průchod po cestách skrz panstvím. V době ostrých jazykových sporů působil německý nápis v čistě českém prostředí Benešovska jako provokace, čehož však arcivévoda nedbal.

Protežování němčiny nesouviselo s německým nacionalismem. Ten arcivévoda nenáviděl ještě víc než nacionalismus český, který územní celistvost monarchie neohrožoval, zatímco ten německý představoval riziko iredenty. František Ferdinand se však v národním smyslu za Němce považoval. V jednom z dopisů německému císaři Vilému II. dokonce prohlásil, že Němci stojí kulturně výš než Slované. Vedle jednotné armády pokládal německý jazyk za nutný jednotící prvek mnohonárodní monarchie. Rozčilovalo jej, když důstojníci c. a. k. armády spolu komunikovali v jiném než německém jazyce, a to dokonce i ve volném čase. Jeho zuřivou nenávist k Maďarům spustily právě zážitky s maďarskými důstojníky v Šoproni, kteří maďarštinu suverénně užívali i ve službě.

Arcivévoda neměl příliš mnoho intelektuálních zájmů; četl spíš noviny, knihám se vyhýbal. Zřejmě nebyl obdařen natolik pronikavou inteligencí, aby se stal nadprůměrným panovníkem, třebaže si to velmi přál. Jeho cholerickou povahu, neobvyklou v dynastii, pro niž byl typický flegmatismus, ještě prohloubilo prodělání tuberkulózy. Na paranoidní podezíravosti, kterou se vyznačoval, se podepsala i skutečnost, že jej během nemoci už kdekdo odepisoval; maďarský tisk se z jeho vážného onemocnění dokonce radoval.

Okamžiky štěstí se u arcivévody střídaly s prudkými návaly zloby, které příliš neskrýval. Ač byl obdařen jistým šarmem, nebyl pro své okolí zrovna příjemným společníkem; většinou lidí ostatně pohrdal. Jeho podezíravost a vztahovačnost vyúsťovaly v až neuvěřitelnou malichernost. Naprosto postrádal velkorysost, kterou u budoucího panovníka každý očekával. Veřejnost jej opravdu neměla v oblibě; téměř nikdo se v Rakousku-Uhersku netěšil, až bude vládnout. Na druhou stranu o popularitu nikdy neusiloval. Jakékoliv podbízení se veřejnosti pokládal za nedůstojné svému postavení.

Arcivévodova neoblíbenost nesouvisela pouze s jeho povahovými rysy. František Ferdinand byl v každém ohledu velmi konzervativní. Do značné míry přehlížel společenské změny, které přinesly demokratizaci politického systému. Stát chápal feudálně, jako císařův majetek. Občany viděl jako poddané a státní úředníky měl za císařovy služebníky. Byl bigotní, proto jej mnozí označovali a stále označují za klerikála. Podle historika Jana Galandauera je to však poněkud nafouknuté. František Ferdinand chápal německé křesťanskosociální hnutí jako účinnou protiváhu všeněmectví, reprezentovaného Georgem von Schönererem, vzývajícího protestantismus proti katolicismu. Tím, že rakouským klerikálům otevřeně projevil sympatie, porušil zásadu dynastické neutrality. Pohněval tak nejen císaře, ale i veškeré liberální, pokrokové, socialistické a další síly, tudíž také podstatnou část českého politického tábora.

Jeho vztahy s císařem byly mrazivé, přesto si dokázal vybojovat jistý podíl na moci, zejména v armádě. Opovrhoval opatrným politickým stylem svého strýce, sám by preferoval důraznější řešení, která by potvrdila a upevnila panovnickou moc. Vleklý jazykový spor v Čechách hodlal řešit oktrojem (vnucením) česko-německého vyrovnání, což by nahrávalo spíš Němcům. Češi už věděli, co mohou očekávat od starého Františka Josefa. V případě budoucího panovníka však panovala nejistota, která vzbuzovala obavy, že o mnohé z vymožeností, jež si v posledních desetiletích pracně vydobyli, během jeho vlády zase přijdou.

Následník trůnu byl považován za hlavního představitele vídeňské válečné strany. Dnes víme, že šlo o omyl; František Ferdinand si válku nepřál. To se však nevědělo, protože následník se k politickým záležitostem nevyjadřoval. Válečnické sklony přitom u něj naznačovalo mnohé; vědělo se, že prosadil válkychtivého jestřába Conrada von Hötzendorfa do funkce náčelníka generálního štábu c. a. k. armády. Za jeho člověka byl považován také ministr zahraničí Alois Lexa z Aehrenthalu, strůjce bosenské krize, která narušila evropský koncert velmocí a posunula kontinent blíže k ozbrojenému konfliktu. Mluvilo se o následníkově přátelství s císařem Vilémem II., což naznačovalo posilování orientace na Německo i perspektivu války po jeho boku. To ovšem Češi chápali jako existenciální hrozbu. Je příznačné, že Národní listy, přední český liberálně nacionální deník, v souvislosti se sarajevským atentátem psaly o usmrcení arcivévody, což je výraz evokující spíše likvidaci nepřítele, než vraždu milovaného následníka trůnu.

František Ferdinand nebyl spokojen se stávající podobou monarchie a hodlal ji výrazně změnit. Jeho nespokojenost vycházela především z odporu k dualismu a privilegovaného postavení uherské šlechty. Cílem jeho reformních snah mělo být posílení centrální, tudíž panovnické moci. Víme o třech konceptech, které se svými poradci probíral:

Federalizace korunních zemí.

Vychází z myšlenky, podle níž je federace více menších celků stabilnější než dvou velkých. Základní jednotkou pro nové uspořádání se měly stát korunní země, přičemž ty větší měly být ještě rozděleny; Uhry asi na 5 celků, v Čechách lze předpokládat rozdělení podle národnostního klíče na českou a německou část.

Trialismus

Postavení Uher mělo oslabit zřízení třetího státního ceku. Tím však neměly být země Koruny české, jak by snad mnozí čekali, ale Velké Chorvatsko. Tento celek, postrádající jakoukoliv státoprávní tradici, by zahrnoval většinu zemí habsburské říše obývaných Jihoslovany. K jeho rizikům by patřilo právě úplné opominutí státoprávních nároků Čechů.

Velké Rakousko

Koncept vypracoval arcivévodův poradce rumunské národnosti, profesor Aurel Popovici. Navrhl rozdělení celé monarchie do autonomních celků na základě etnicity. Historické hranice by nehrály roli; téměř žádný z takto utvořených celků by patrně nebyl schopen fungovat samostatně jako plnohodnotný stát, ale pouze v rámci společenství dalších podobných celků. Na území Koruny české by vznikly tři státy: český, s územím o něco větším než pozdější Protektorát, Německé Čechy a Německá Morava, jižní oblasti s německým osídlením by skončily v Německém Rakousku.

Žádný z konceptů nepočítal s požadavkem, na němž se alespoň formálně shodovala většina české politické scény; zřízení českého státu na základě historického práva, tedy v hranicích zemí Koruny české. František Ferdinand české státní právo odmítal; obával se, že by se český stát v tomto rozsahu stal pro monarchii druhými Uhrami. Ani jeden z uvedených konceptů však následník trůnu osobně nesepsal ani se k žádnému nepřihlásil. Proto můžeme pouze spekulovat, který by preferoval, pokud vůbec některý z nich. Myšlenka posílení panovnické moci prostřednictvím decentralizace je sama o sobě sporná.

V posledních letech života reformní elán Františka Ferdinanda poněkud ochaboval. Během let 1910/11 si nechal vypracovat svůj vládní program, který se až do jeho smrti zásadně neměnil. Obsahoval harmonogram akcí, kterými by po zahájení jeho vlády postupovala reforma říše. Základní část programu zformuloval velký rakouský vlastenec, profesor Heinrich Lammasch, kterému bylo souzeno stát se roku 1918 premiérem poslední, likvidační vlády starého Rakouska. K paradoxům historie patří, že se na programu podílel i budoucí premiér Československé republiky, slovenský politik Milan Hodža. Ve srovnání se třemi výše uvedenými koncepty se vládní program vyznačuje umírněností.

Nový panovník by v první řadě odmítl složit v Uhrách korunovační přísahu, která by jej nemístně svazovala; tento krok měl být odůvodněn existencí několika ustanovení, ve kterých si rakouská a uherská ústava vzájemně odporovaly. Získaný čas by byl využit k hlubokým reformám uherského politického systému, především k zavedení všeobecného volebního práva, nejspíš panovnickým oktrojem. Paradoxně šlo o krok, s jehož zavedením v Předlitavsku roku 1907 nedemokraticky smýšlející František Ferdinand bytostně nesouhlasil. Podle propočtů jeho poradců by po zavedení všeobecného volebního práva vznikla v uherském sněmu mírná většina Nemaďarů, tj. Slováků, Rumunů, Srbů či Rusínů, kteří byli dosud v parlamentu zastoupeni jen nepatrně nebo vůbec. Následník trůnu u nich předpokládal loajalitu dynastii, kterou u Maďarů necítil. Moc uherské šlechty by byla tímto krokem zlomena a dualismus oslaben, nikoli však zcela zrušen.

Program počítal i s ostrou variantou, pro případ, že by Maďaři sáhli k ozbrojenému odboji. Panovník by přikročil k zásahu c. a. k. armády v Uhrách, který by maďarský odpor zlomil. Vojenská porážka by umožnila dualismus zcela zrušit; Uhry by byly degradovány na běžnou korunní zemi jako Čechy nebo Dolní Rakousy. František II., jak mělo znít panovnické jméno nového císaře, by se do dějin zapsal coby obnovitel jednotného, silného Rakouského císařství. Vládní program si tuto variantu téměř přeje, zároveň však pokládá za nepravděpodobné, že by se uherská vládnoucí vrstva zmohla na ozbrojený odpor.

Středobodem vládního programu následníka trůnu je jednoznačně uherská otázka. Spletité národnostní problematice v ostatních částech říše se věnuje jen velmi málo. Jedinečným státním aktem nového císaře se měla stát velkolepá rakouská císařská korunovace ve Vídni, jež by demonstrovala obnovenou sílu jednotné monarchie. Po ní by mohly následovat ještě další, „menší“ korunovace, uherská a možná i česká. Nelze tomu přikládat velkou váhu. František Josef I. přislíbil českou královskou korunovaci opakovaně, aniž se kdy uskutečnila. Postavení Čechů by se tedy za nového panovníka asi příliš nezměnilo.

Jistě můžeme vznést mnoho pochybností, zda následníkovy reformní plány měly z dlouhodobého hlediska potenciál monarchii zachránit. Je tedy na místě litovat toho, že mu osud zabránil se o ně pokusit? Navzdory vážným námitkám asi ano. Není možné přehlížet, že jeho smrtí skončil mír a nastala lidská a civilizační katastrofa nedozírných rozměrů, první světová válka.

Borovička, M.; Kaše, J.; Kučera, J. P.; Bělina, P.; Velké dějiny zemí Koruny české XII.b (1890 - 1918), Paseka, Praha a Litomyšl 2013

Galandauer, Jan; František Ferdinand d´Este, Svoboda-Libertas, Praha 1993

Hronský, Matěj; Sarajevský atentát a jeho obraz v českém tisku roku 1914, Médium.cz: https://medium.seznam.cz/clanek/matej-hronsky-sarajevsky-atentat-a-jeho-obraz-v-ceskem-tisku-roku-1914-138685

Urban, Otto; František Josef I., Argo, Praha 1999

Křen, Jan; Konfliktní společenství - Češi a Němci 1780-1918, Karolinum, Praha 2013