Nešikovný pučista. Císař Karel I. a jeho pokusy o návrat na maďarský trůn

Když se na přelomu října a listopadu 1918 zhroutila Rakousko-Uherská monarchie, císař Karel I. (jako uherský král Karel IV.) se svou manželkou Zitou a dětmi skončili ve švýcarském exilu. Karel se formálně nikdy nevzdal trůnu, stále se považoval za legitimního panovníka. Uchovával si naději, že se vrátí na své místo, určené samotnou Prozřetelností. Ve Švýcarsku od počátku rozvíjel rozsáhlou politickou a diplomatickou aktivitu. Rok 1919 naplnil agitací pro faktickou obnovu habsburské monarchie ve formě jakési volné Podunajské federace. Následně se jeho zájem obrátil především k Uhrám.

V žádné jiné zemi bývalé monarchie nebyl poválečný vývoj tak dramatický a drastický, jako v této někdejší privilegované součásti podunajské říše. Uhry ztratily kontrolu nad většinou svého území a rozpadly se. Vláda pokrokového premiéra, později prezidenta Károlyiho, nebyla schopna tomuto vývoji čelit, proto se poroučela. V zemi se pokusili převzít vládu bolševici a nastal rudý teror, avšak zanedlouho jej vystřídal teror bílý, co do rozsahu ještě intenzivnější. Po řadě zvratů byla v Budapešti formálně obnovena monarchie a moci se chopil bývalý rakousko-uherský admirál a habsburský komoří Miklós Horthy de Nagybánya. Admirál bez moře spravoval království bez krále z poněkud archaického titulu zemského správce. Tvářil se jako legitimista, ale některé jeho kroky se s tím zdály být v rozporu. S rodinou se zabydlel na Královském hradě v Budíně, sám sebe povýšil na vévodu a požadoval, aby vojáci přísahali věrnost jemu, nikoliv králi. Horthymu zkrátka zachutnala moc; a komu zachutná, ten se jí jen tak dobrovolně nevzdá.

Karel sledoval nejnovější vývoj v Maďarsku s nadějemi. Byl přece legitimním, korunovaným uherským králem, obnovení monarchie tedy otevírá cestu k jeho návratu! Byl přesvědčen, že poddaní už mají plné zuby rozvrácených poválečných poměrů a s láskou vzpomínají na stabilitu před rokem 1914, proto návrat krále přivítají. Pokládal za samozřejmé, že Horthy nebude klást jeho návratu na trůn překážky. Přísahal mu přece věrnost, a to hned dvakrát, poprvé jako voják, podruhé jako komoří.

Ve skutečnosti nebyla nálada v Maďarsku jednoznačně prohabsburská. Země se jen těžce vzpamatovávala z národní katastrofy, trianonské mírové smlouvy, která potvrdila ztrátu 2/3 jejího území a více než poloviny obyvatel. Sílil nacionalismus, mnohdy vyhrocený do krajních poloh. Ten návratu legitimního, ale nedostatečně národního Habsburka nepřál. Mnozí se přikláněli k volbě nového krále, spekulovalo se o různých kandidátech. Nálady veřejnosti, které shledával pro svůj návrat příznivé, Karel přecenil. Neznepokojovaly jej ani Horthyho odpovědi na jeho dopisy, kterými ohlašoval svůj návrat. Zemský správce mu odepisoval, že čas pro návrat legitimního krále ještě nedozrál.

Zdá se, že Karel neodhadl situaci ani ve státech malé Dohody; Československu, Rumunsku a Jugoslávii. Pravděpodobně považoval jejich vnitřní poměry za natolik rozhárané, že se nezmůžou na žádnou akci proti jeho převzetí vlády.Velká Dohoda se k jakékoliv restauraci Habsburků stavěla odmítavě, přesto však získal Karel iluzi, že disponuje určitým mocenským krytím. Prostřednictvím prince Sixta Parmského (ano, toho Sixta, s nímž byla spojena neblahá Sixtova aféra) jej totiž kontaktoval francouzský premiér Aristide Briand, který jej přímo vyzval, aby se chopil moci v Maďarsku a slíbil, že pokud uspěje, Francie proti němu nezasáhne. Odmítl však svoji záruku poskytnout písemně; šlo o pouhý ústní příslib, navíc v příkrém rozporu s oficiální politikou Dohody. Karel se přijetím výzvy stal figurkou v jakési soukromé mocenské hře francouzského premiéra, kterého záruka nic nestála a mohl ji kdykoliv bez jakýchkoliv ztrát popřít.

Poprvé se Karel vydal do Maďarska koncem března 1921. Pěšky překročil hranici do Německa a odtud, vybaven falešným španělským pasem, cestoval vlakem do Vídně; oholil si předtím knír, celou cestu raději neopouštěl kupé a maskoval se tmavými brýlemi. Z Vídně pokračoval automobilem. Už v hlavním městě Rakouska se dopustil první chyby, když zaplatil taxikáři pedesátifrankovou bankovkou. Ta v inflačních poměrech tehdejšího Rakouska představovala hotové jmění. Taxikář se v domnění, že vezl mezinárodního lupiče, obrátil na policii. Karel měl tentokrát štěstí; policisté usoudili, že šlo o turistu neznalého místních poměrů, proto se oznámením se nezabývali.

Karlovi se tak podařilo přicestovat do města Szombathely v západním Maďarsku, jakéhosi opěrného bodu legitimistů. Zpráva o příjezdu krále se mezi jeho věrnými rychle rozšířila a Karel ze svých příznivců ustavil provizorní radu, v níž čelné místo zaujímal plukovník Anton Lehár. Povolali také maďarského premiéra, hraběte Telekiho, který však velké nadšení neprojevoval. „Příliš brzy, příliš brzy“ zamumlal, když ho ve dvě ráno vzbudili. Následně Karla přesvědčoval, aby se raději vrátil, protože vhodný čas ještě nenastal.

Nakonec bylo rozhodnuto, že Karel pojede brzy ráno automobilem do Budapešti, kde požádá Horthyho o předání moci. Půl hodiny před ním vyjel premiér Teleki; měl zemskému správci panovníkův příjezd oznámit předem. Když však Karel přijel k někdejšímu svému hradu, došlo mu, že je něco špatně. Nikdo jej nevítal, ani na něj nikdo nečekal. Ukázalo se, že Teleki vůbec nedorazil. Později to zdůvodňoval tím, že jeho šofér zabloudil, nebo že měl poruchu na voze. Šlo o trapné výmluvy; premiér očividně úspěchu akce nevěřil a nechtěl s ní být spojován. Karel udělal vážnou chybu; vstoupil sám, bez jakékoliv podpory, do útrob hradu, který měl zemský správce zcela ve své moci.

Horthyho, který právě snídal se svou rodinou, zpráva o příjezdu krále ohromila. Začal dvou a půl hodinový nervy drásající rozhovor. Karel připomínal Horthymu jeho dvojnásobnou přísahu, ten jej ujišťoval, že by mu velice rád předal moc, ale nemůže, neboť by do Maďarska vstoupily dobře vyzbrojené armády okolních států. Znejistěl pouze, když mu Karel po slibu mlčenlivosti prozradil vstřícný postoj francouzského premiéra. Karel se v Horthyho společnosti na Královském hradě necítil bezpečně, navíc byl k smrti vyčerpán. Toužil se dostat pryč, proto navrhl admirálovi kompromis; nyní vrátí se do Szombathely a znovu se setkají za tři týdny. Horthy pochopil, že vyhrál. V euforii, že se panovníka konečně zbavil, jej troufale požádal o udělení řádu Marie Terezie. Karel mu jej udělil.

Horthy takřka ihned po Karlově odjezdu porušil svůj slib mlčenlivosti, aby si ověřil u francouzského vyslance, jak je to s tou francouzskou podporou Karlova návratu. Vyslanec přirozeně o ničem nevěděl, takže jediný Karlův triumf byl znehodnocen. Karel odjížděl od Horthyho jako spráskaný pes. Jeho pokus o návrat na trůn skončil fiaskem. Byl nucen se vrátit do Švýcarska, ale u tamní vlády vzbudily zvěsti o jeho dobrodružství v Maďarsku nevoli, v důsledku čehož musel přesídlit dál o hranic své bývalé říše. Proto vyjednával o azylu v jiných zemích, zároveň však spřádal plány na návrat do Maďarska.

Pro další cestu ze Švýcarska do Maďarska, kterou nastoupil 20. října 1921, zvolil bývalý panovník netradičně letadlo. Doprovázela jej i jeho těhotná manželka Zita, trvající na tom, že svého muže podpoří. Maďary považovala za rytířský národ a vzpomněla si na těhotnou Marii Terezii, kterou uherská šlechta, když byla panovnice v nouzi, nadšeně podpořila. Byla to naivní úvaha. Manželé však nepochybně projevili odvahu, když zvolili tento dosud velmi nespolehlivý dopravní prostředek; bylo to zřejmě vůbec poprvé, kdy nějaký král a královna cestovali letadlem.

Přistáli nedaleko Szombathely, které nepřestalo být baštou legitimistů. Věci se však nevyvíjely přesně tak, jak si panovník a jeho věrní představovali. Ukázalo se, že plukovník Lehár neobdržel šifrovaný telegram o panovníkově příjezdu. Neměl proto k dispozici vagóny, které byly nutné k přepravě vojáků při tažení na Budapešť. Jelikož probíhala řepná kampaň, žádné volné vagóny nebyly. Plukovník tedy zoufale sháněl vagóny a čas běžel. Navzdory původnímu záměru přítomnost krále ve městě nezůstala utajena; kdekdo mu holdoval, přicházely různé deputace. Nežádoucí Karlův pobyt v Maďarsku neušel ani státům malé Dohody. Československý ministr zahraničí Edvard Beneš označil jeho pobyt v Maďarsku za důvod k válce. Československo, Jugoslávie i Rumunsko vzápětí mobilizovaly.

Britská diplomacie odhadovala, že mladá Československá republika dokáže zmobilizovat okolo 250 tisíc vojáků, realita však odhady značně předčila. Přes určité těžkosti na Slovensku a v oblastech osídlených menšinami se podařilo mobilizovat 400 tisíc vojáků. Beneš a prezident Masaryk se netajili úmyslem využít zásah proti monarchistickému puči k obsazení Budapešti, aby svrhli Horthyho a dosadili nějakou k Československu přátelštější vládu. Postoj Československa a malé Dohody nelze označovat za přepjatý. Karel v průběhu své uherské královské korunovace 1916 složil přísahu, že bude vždy hájit nedotknutelnost území uherského státu. Hrozilo tak intenzivnější zpochybňování nových hranic, daných trianonskou mírovou smlouvou. Úspěch legitimistického puče v Maďarsku by navíc znamenal obrovské povzbuzení pro nejrůznější monarchisty a revizionisty v celé střední Evropě, tudíž i jinde by hrozily zmatky a pokusy o převrat.

Tažení na Budapešť zahájil Karel 22. října časně ráno. Kolona, sestávající se ze tří vlaků, čítala celkem asi 3000 vojáků. Postup probíhal celkem bez problémů, na Karlovu stranu se přidala posádka v Győru i dalších zastávkách. Horthyho přívrženci na některých místech vytrhali koleje, ale technický oddíl trať rychle opravil. Tak dospěl konvoj až do stanice Biatorbágy před Budapeští. Zde bylo potřeba opět opravit poškozenou trať. Stalo se však něco, co nikdo nečekal; třeskly první výstřely. Proti legitimistům nezaútočili vojáci, ale okolo tří set studentů budapešťské univerzity, zmobilizovaných krajně pravicovým politikem Gyulou Gömbösem, aby bránili vlast. Podle Karla a Zity se studenti stali obětí podvodu; Gömbös jim měl nakukat, že na Budapešť táhnou Češi. Studenti se rychle stáhli, proti třem tisícům vojáků neměli šanci. Karel však byl zaskočen; třebaže stál v čele malého vojska, ve skutečnosti vůbec nepočítal s tím, že by se jeho tažení mohlo změnit v krvavou bitvu.

Místo plukovníka Lehára se chopil vedení generál Hegedűs. Jak se ukázalo, znamenalo to zmar veškerých nadějí. Oportunistický generál se vydal do Budapešti pod záminkou, že získá na stranu legitimního krále tamní posádku, ve skutečnosti však s Horthym vyjednal kapitulaci. Karlovy jednotky byly vzápětí obklíčeny a nezbylo mu, než se vzdát.

Karel tedy podruhé a definitivně prohrál. Ale bylo by mu vítězství vůbec k něčemu? Stěží, protože i kdyby se mu puč zdařil, u maďarských hranic stála vojska států, které by jej na trůně nestrpěly. Oba Karlovy pokusy o převrat provázely chybné předpoklady, zmatky, nedorozumění. Ovšem jádro neúspěchu spočívalo zjevně v tom, že bývalý panovník povahou nebyl rváčem, který by byl schopný bezohledně bojovat o moc. Ne nadarmo se mu říkalo císař míru. Spoléhal na sílu legitimity, která však selhala.

Karel se Zitou byli po neúspěchu puče zadrženi. Během jejich přibližně desetidenního zajetí se jim dostalo korektního zacházení, dokonce jim byly prokazovány panovnické pocty, ale omezení na osobní svobodě snášeli těžce. Velmoci Dohody mezitím horečně rokovaly o jejich dalším osudu. Žádná země nestála o pobyt bývalého panovníka, zjevně představujícího bezpečnostní riziko, na svém území. Nakonec velmoci získaly souhlas Portugalska s vykázáním panovnického páru na Madeiru, pod podmínkou, že portugalský stát nebude hradit žádné náklady spojené s jeho pobytem.

Shodou okolností se bývalý panovnický pár nedobrovolně nalodil na britské říční plavidlo ve městě Baja, nedaleko dávného bojiště u Moháče, kde smrt krále Ludvíka Jagellonského otevřela Habsburkům cestu k moci nad Uhrami. Kde tedy téměř čtyřsetletá habsburská éra v Uhrách začala, tam symbolicky definitivně skončila.

Karlovi se zcela zhroutil svět. Pochopil, že žil v iluzi; jeho poddaní o něj nestojí, dokonce proti němu obrátili zbraně. Navíc i s rodinou skončil ve vyhnanství na ostrově v Atlantském oceánu, tak jako kdysi Napoleon, zcela bez prostředků a bez jakékoliv perspektivy. Karlovy chmury se podepsaly na jeho už tak nepevného zdraví, což zapříčinilo jeho rychlý, smutný konec. Už 1. dubna 1922 zemřel na zápal plic.

Maďarský sněm v reakci na Karlovo dobrodružství vyhlásil detronizaci habsburské dynastie; tím legitimismus v zemi skončil. Horthy se snadno zabydlel ve funkci správce království bez krále.

Na imperiální ambice Československa v maďarském prostoru hleděly velmoci Dohody nesouhlasně, o Horthyho pád a zmatky v Maďarsku nestály. Československý požadavek, aby Maďarsko uhradilo jeho nemalé náklady na mobilizaci, velmoci zamítly. V reakci na to Československo odmítlo platit bývalému panovníkovi ve vyhnanství apanáž, jak navrhovali Britové.

Pro prestiž státu však byl úspěch mobilizace zásadní. Přestalo se mluvit o vojenské neschopnosti mladé republiky, její mocenský kredit se výrazně zvýšil. Na to reagovaly i finanční trhy; kurz koruny vůči franku prudce zpevnil. Tak začala deflace, která zpočátku přinesla Československu mnoho potíží, ale z dlouhodobého hlediska byl její vliv na hospodářství státu i životní úroveň blahodárný. Karlovo maďarské dobrodružství tudíž Československu prospělo, a to nečekaným směrem.

Galandauer, Jan; Karel I. - poslední český král, Paseka, Praha a Litomyšl 1998

Klimek, Antonín; Velké dějiny zemí Koruny české XIII. (1918 - 1929), Paseka, Praha a Litomyšl 2000

Kontler, László; Dějiny Maďarska, NLN, Praha 2002

https://en.wikipedia.org/wiki/Charles_IV_of_Hungary%27s_attempts_to_retake_the_throne