Karel I. „Císař míru“ a jeho obraz v dějinách

Kdysi se říkalo, že nad habsburskou říší slunce nezapadá. Za vlády Karla I., od jehož úmrtí dnes uplynuly 104 roky, nad ní zapadlo jednou provždy. Nezachránil ji, nejspíš ani nemohl. Pokud bychom jej hodnotili měřítkem úspěchu, nezbývalo by konstatovat, že neuspěl, selhal. Nebylo by to však zcela spravedlivé. Hlavní hodnotu Karlova života představuje to, oč usiloval; ukončení války a smíření svých národů. To nebylo málo v době bezohledného boje, v němž šlo většině politických sil pouze o vítězství bez ohledu na obětí.

Karel František Josef, jako znělo jeho jméno, které užíval před usednutím na trůn, se narodil se 17. srpna 1887. Jeho otcem byl synovec císaře Františka Josefa I., skandály opředený arcivévoda Otto František Josef zvaný krásný Otto. V době jeho narození se zdálo být téměř vyloučeno, že by někdy usedl na císařský trůn. Dosud žil císařův syn, korunní princ Rudolf a předpokládalo se, že se svou ženou Štěpánkou zplodí syna a následníka. Ani Rudolfova sebevražda v lednu 1889 Karla k trůnu výrazně nepřiblížila. Jeho otec měl ještě staršího bratra, Františka Ferdinanda. Karlovy šance na trůn se výrazně zvýšily, když zatím svobodný a bezdětný František Ferdinand roku 1894 onemocněl tuberkulózou. Arcivévoda však nemoc, pro většinu lidí smrtelnou, překonal. Karlovi se trůn opět vzdálil.

Cesty osudu jsou však nevyzpytatelné; František Ferdinand se zamiloval do hraběnky Žofie Chotkové a vybojoval si, aby ji mohl pojmout za manželku. Manželství bylo roku 1900 uzavřeno jako nerovnorodé, což budoucí potomky následníka trůnu z následnictví vyloučilo. Nevíme, zda třináctiletý Karel tuto situaci nějak zvlášť prožíval, ale nyní už bylo v podstatě jisté, že jednou usedne na trůn. Když jeho prostopášný otec roku 1906 zemřel na syfilis, postoupil na pozici „druhého následníka trůnu.“ I tak se doba jeho budoucí vlády jevila velmi vzdáleně. Kdyby se František Ferdinand dožil podobného věku jako jeho císařský strýc, zemřel by někdy v druhé polovině 40. let a Karel by jej na trůnu nahradil okolo své šedesátky. Opět však zúřadovala nelítostná ruka osudu; strýc podlehl výstřelu atentátníka v Sarajevu. Karel se ocitl na posledním předstupni trůnu, vzhledem k pokročilému věku svého prastrýce s blízkou perspektivou nástupu. Zároveň se však dala do pohybu smrtící lavina Velké války…

Traduje se, že Karel usedal na trůn nepřipraven. Vzhledem k tomu, že do června roku 1914 se jeho vláda jevila daleko, opravdu se na roli panovníka nijak zvlášť intenzivně nepřipravoval. Plány svého strýce Františka Ferdinanda nicméně s velkou pravděpodobností znal. Na začátku vlády dokonce poskytl významný prostor osobám, se kterými jeho strýc počítal. Starý císař František Josef I. se nerad dělil o moc se svými následníky; ani Karlovi žádné vladařské úkoly nesvěřoval. Nutno však říct, že ani on sám v kritickém roce 1848, kdy usedl jako osmnáctiletý mladík na trůn, nebyl o nic připravenější.

Navenek se Karel od Františka Josefa, kterého vystřídal na trůnu 21. listopadu 1916 , odlišoval velmi výrazně. Zatímco starý císař nikdy nevystoupil z role běžným smrtelníkům nedostupného Majestátu, Karel si na formálnost nepotrpěl. Působil velmi příjemně, neokázale, skromně a empaticky; s každým diskutoval, neváhal obyčejnému člověku podat ruku. Na rozdíl od svého prastrýce přijímal vše, co přinášela nová doba; telefon či automobil pokládal za samozřejmost, zajímal se i o letectví. Projevil příkladnou osobní statečnost, když se za války zúčastnil bojových operací. Jedno však měl se stařičkým mocnářem společné; roli panovníka chápal přesně tak, jak se utvářela ve spletitých středoevropských poměrech. Rozhodně neuznával klasické liberální motto král panuje, ale nevládne. Pevně věřil ve zvláštní poslání habsburské dynastie i své vlastní osoby, což zapříčinilo jeho životní tragédii.

I Karlovi nekritičtí obdivovatelé někdy připouštějí, že mu poněkud chybělo to, čemu se dnes říká drive nebo tah na branku. Panovníkovu nedostatečnou energičnost trochu vyvažovala jeho temperamentní manželka, krásná a inteligentní Zita Bourbonsko-Parmská. Zde vzniká legenda, který jej zobrazuje jako slabého muže, zcela v područí své dominantní ženy. Skutečnosti však příliš neodpovídá, urození manželé se spíš dobře doplňovali.

Jak Karel, tak i Zita si byl vědomi, že monarchie už je válkou materiálně i morálně zcela vyčerpaná. O válečných vyhlídkách si nový nejvyšší pár nedělal velké iluze; děsil se nepokojů a sociálního rozvratu. Situace měla jediné východisko; uzavřít mír a zahájit práci na nezbytných reformách, které by říši přinesly národnostní smír a vrátily stabilitu. Tajná diplomatická mise, zahájili kterou Karel se Zitou, neměla v první světové válce obdoby. Klíčovým pomocníkem se nejvyššímu páru monarchie stal Zitin bratr, princ Sixtus Parmský, jenž se války účastnil jako důstojník belgické armády, tudíž na straně nepřítele. Nešlo pochopitelně o jedinou mírovou sondáž v průběhu válečného střetnutí. Žádná jiná však neprobíhala z přímé iniciativy panovníka, který by se na ní navíc sám podílel společně se svou rodinou.

Kamenem úrazu se stal postoj Německého císařství, které chtělo zdánlivě příznivé situace na frontách využít k rychlému vítězství, a to také pomocí neomezené ponorkové války. Karel se silnějším spojencem solidarizoval, což omezovalo jeho manévrovací prostor. Rozhodně si nepřál vítězství Dohody a nedokázal si představit jiný mír, než takový, který uzavře s Německem společně. K myšlence separátního míru dospěl až koncem října 1918, když se hroutila italská fronta. To už bylo beznadějně pozdě.

Karlova politika se nevyznačovala koncepčností; většinu zásadních rozhodnutí učinil prostě pod tlakem vnějších okolností. Jeho vládu provázela jistá rozdvojenost, připomínající spíš zmatené kolísání než rafinovanou politiku více želízek v ohni, a to nejen v zahraniční, ale i ve vnitřní politice. Dědic reformního kurzu Františka Ferdinanda, velkého odpůrce dualismu, se téměř ihned po zahájení vlády nechal korunovat uherským králem. Dualismus, největší překážku jakékoliv smysluplné reformy monarchie, tímto aktem potvrdil. Hlavního představitele byrokratické diktatury, premiéra Stürgkha, zavražděného těsně před Karlovým nástupem, nahradili aristokraté z okruhu Františka Ferdinanda, Heinrich hrabě Clam-Martinic a Ottokar hrabě Czernin. Oba sice patřili k české šlechtě, ale ve skutečnosti považovali za jedinou spolehlivou oporu monarchie německý národ. Czernin ve funkci ministra zahraničí, třebaže jako první přišel myšlenkou „míru bez anexí a kontribucí,“ v praxi kalkuloval mnohem víc s německým vítězstvím než s jakoukoliv jinou možností.

Karel zahájil vládu postupným odbouráváním vojensko-byrokratické diktatury, čímž vrátil Rakousko k právnímu státu. Zároveň ovšem dal zelenou německým nacionálním silám, podle jejichž představ se Rakousko mělo změnit v druhý německý stát. Pod dojmem nastávajících prudkých změn ve světě, zejména ruské únorové revoluce a vstupu USA do války, však tento postoj přehodnotil. Oktroje ústavy ve prospěch Němců odmítl a přikročil k politice smíření.

Změna mezinárodní situace, spolu s válečnou bídou a mizérií, ovšem působila také na národy monarchie, jejichž politika se povážlivě radikalizovala. Obnovení parlamentního života ke smíru nepřispělo. Karlovi se nepodařilo ani vytvořit reprezentativní, nadnárodní vládu; Clam-Martinice po jeho pádu vystřídal bezvýrazný Seidlerův úřednický kabinet. Panovníkovo očekávání rovněž nesplnila velkorysá amnestie, na jejímž základě opustilo věznice více než 700 českých politických vězňů. Velké gesto smíření mělo přimět Čechy a Němce ke spolupráci, avšak Češi si je vyložili pouze jako nezbytnou korekci křivd, spáchaných předchozím vojensko-byrokratickým režimem. U Němců pro změnu převládlo vnímání amnestie jako nemístné odměny Čechům za jejich nebezpečné a škodlivé postoje.

Válka zásadně narušila národnostní rovnováhu v mnohonárodní říši. Ukazovalo se, že prvků, které národy říše stmelují, je daleko méně než těch, které je rozdělují. Touhy žádného z národů nebylo možné splnit, aniž by se některý jiný necítil poškozen. Za těchto okolností byla myšlenka národnostního smíru v monarchii iluzorní. Stát nezadržitelně mířil k rozpadu. Monarchii nezachránila ani Karlem proklamovaná federalizace Rakouska, když už bylo jisté, že válka je prohraná. Na něco takového už bylo příliš pozdě.

Ještě před konečnou katastrofou říše, na jaře 1918, vypukla nešťastná Sixtova aféra, když indiskrecí ministra Czernina unikly na veřejnost detaily Karlovy tajné mírové iniciativy z předchozího roku. Nejen Karel, ale i Zita se v důsledku toho stali terčem nenávistné kampaně německých nacionalistů v Rakousku, zřejmě podněcované vojenským velením Německého císařství. Karel byl zobrazován jako slaboch, mařící válečné úsilí Centrálních mocností, zrádce, který odmítá nasadit vojska proti Francii a za uzavření míru jí nabízí Alsasko-Lotrinsko. Jeho škodlivý postoj měla podněcovat „Italka“ Zita, stranící nepříteli.

Slabost a měkkost však později Karlovi vyčítali také konzervativci, a to proto, že odmítl za udržení monarchie bojovat krví a železem. Při střízlivém posouzení situace je však nepředstavitelné, že by takový boj, přinejmenším z dlouhodobého hlediska, mohl monarchii zachránit.

Příčinou Karlova definitivního ztroskotání se staly jeho snahy o restauraci habsburské moci v Maďarsku. Stál za nimi jak špatný odhad situace v zemi, kde předpokládal mnohem větší podporu, tak i přecenění mocenské záruky (pouze ústní) francouzského premiéra Aristide Brianda, která se ukázala být zcela iluzorní. Přinejmenším z poloviny však neúspěch tkvěl v Karlově naturelu; nebyl zkrátka mužem, který by byl schopen bezohledně bojovat o moc. Po fiasku svého maďarského dobrodružství byl Karel s rodinou vypovězen na ostrov v Atlantickém oceánu, tak jako kdysi Napoleon. Tím vrcholí jeho životní tragédie. Jako zlomený muž s pochroumaným zdravím zakrátko ve vyhnanství na Madeiře umírá.

Německá nacionální publicistika jej ještě dlouhá léta po smrti zobrazovala velice negativně. Vyčítala mu, že jeho nepevný postoj a styky s nepřítelem zavinily válečnou porážku a německou národní katastrofu. Čeští autoři se k němu stavěli přece jen trošku smířlivěji; pro ně byl zpravidla trochu směšným exponentem „starého režimu“, Karlem Posledním, v jehož silách už nebylo bránit oprávněným nárokům Čechů na samostatný stát. Velký francouzský spisovatel Anatole France však už roku 1919 Karlovi složil poklonu: „Císař Karel chtěl mír. Byl jediným slušným mužem, který za války zastával odpovědnou pozici, ale neposlouchali ho.“

Pohled na císaře Karla I. se po čase výrazně posunul. Legitimisté se k němu začali hlásit jako k mučedníkovi, který padl v boji s démony moderní doby: nacionalismem, fanatismem, egoistickým materialismem. Dnes je Karel pro mnohé bezmála kultovní postavou; přispěla k tomu i jeho beatifikace v říjnu 2004. Jeho nadnárodní rakušanství je vnímáno jako jistá předzvěst nenacionální evropské integrace.

Karlovy vize, pokud by se je podařilo uskutečnit, si mnozí spojují s představami, jak by mohla vypadat Evropa, kdyby nepoznala nacionální běsnění, nacistické freikorpsy, druhou světovou válku, holocaust, etnické čistky, komunistické převraty. Věcným, neemotivním pohledem jsou takové myšlenky pouhým sněním; příčiny výše uvedených jevů byly mnohem hlubší a komplexnější, než zhroucení habsburské monarchie. Kořeny šovinismu, sociálního darwinismu, ba i komunismu a nacismu spočívají v hlubokých změnách, kterými Evropa prošla v důsledku přeměny společnosti z agrární na průmyslovou; souvislost s politickým uspořádáním střední Evropy je zde opravdu jen okrajová. Těžko si lze představit, že by rozmachu těchto ideologií nějak dokázala zabránit už poněkud obstarožní teritoriálně-dynastická říše, když to nebylo v silách ani daleko silnějších, vitálnějších mocností.

V čem tedy spočívá dějinný význam Karla I.? Právě v té „kapce lidskosti v moři všudypřítomného utrpení.“ Ukončil vojensko-byrokratickou diktaturu, obnovil právní stát, parlamentní systém a osvobodil politické vězně. Jak připomíná historik Jan Galandauer, právě za jeho vlády bylo zřízeno ministerstvo sociální péče a odstartovala skutečná sociální politika, třebaže poněkud nuceně, tváří v tvář katastrofě způsobené válečnou bídou a rozvratem. Jedno je nesporné; Karel svým přístupem zajistil relativně pokojný rozpad monarchie, bez zbytečného krveprolití.

Galandauer, Jan; Karel I. - poslední český král, Paseka, Praha a Litomyšl 1998

Galandauer, Jan; Vznik Československé republiky 1918, Svoboda, Praha 1988

Křen, Jan; Konfliktní společenství - Češi a Němci 1780-1918, Karolinum, Praha 2013

Rychlík, Jan; Rozpad Rakouska-Uherska a vznik Československa, Vyšehrad, Praha 2022

Šedivý, Ivan; Češi, české země a Velká válka 1914-1918, NLN, Praha 2001