Vzestup a pád iluze o národní velikosti. Od velkých Uher k malému Maďarsku

Rakousko-Uherské vyrovnání roku 1867 znamenalo vítězství maďarských státoprávních snah a triumf maďarského nacionalismu. Maďarská státnost byla obnovena, pouto s Rakouskem se omezilo na společného panovníka, armádu, zahraniční politiku a měnu. Integrální součástí uherského státu se stalo i Sedmihradsko a Srbské vévodství (Vojvodina), předtím samostatné korunní země habsburské monarchie. Pouze Chorvatsko si uchovalo určitou autonomii. Uhry, téměř dvacetimilionový stát o rozloze 282 tisíc km² s přístupem k Jaderskému moři, se staly skutečnou regionální mocností.

Etničtí Maďaři tvořili jen necelou polovinu obyvatel Uher, ale drželi téměř veškeré bohatství země. Již od úsvitu moderní doby projevovali snahu o asimilační politiku vůči nemaďarské většině, Slovákům, Rumunům, Srbům, Rusínům i Němcům. Po obnovení uherské státnosti tento kurz nadobro zvítězil. Království bylo prohlášeno zemí jediného uherského politického národa, hovořícího maďarsky. Proměna etnicky pestré země v maďarský národní stát měla probíhat za pomoci promyšlené maďarizační politiky, zejména prostřednictvím školství. Snahy o potlačování národních hnutí Nemaďarů vycházely především z pocitu vlastní výlučnosti, dané ve střední Evropě naprosto unikátním jazykem a kulturou. Vědomí této výlučnosti bylo spojeno s neustálým pocitem národního ohrožení, především údajným panslavismem, jehož nositeli měli být zejména Slováci a Srbové.

O mocné iluzi o maďarské národní velikosti vypovídá zejména monumentální výstavba Budapešti. Velké sebevědomí značí působivé pomníky maďarským národním hrdinům, skvostné paláce, chrámy, budova parlamentu, která musela být o něco rozměrnější než její britský vzor, i první podzemí dráha v kontinentální Evropě.

Rakousko-uherské vyrovnání bylo přinejmenším polovinou maďarských elit, tzv. osmačtyřicátníků, chápáno pouze jako přechodný stav, dokud vnější podmínky neumožní Uhrám úplnou nezávislost. Oproti tomu strana sedmašedesátníků rakousko-uherský dualismus akceptovala, přesto vyvíjela velké úsilí o stále větší vliv Maďarů na společné záležitosti monarchie. Cílem bylo přeměnit Rakousko-Uhersko v Uhersko-Rakousko, kde by Budapešť místo Vídně získala pozici hlavního mocenského centra.

Během ostrých vyjednávání s Vídní byli Maďaři v lepší pozici. Rakousko oslabovaly národnostní spory, zatímco v Uhrách díky konstrukci volebního systému a nedemokratickým poměrům zůstal uchován mocenský monopol maďarské šlechty. Maďaři získali dominantní vliv v rakousko-uherské diplomacii; podle některých historiků to zcela otrávilo vztah říše s carským Ruskem, které ještě roku 1849 habsburskou monarchii zachránilo právě tím, že zasáhlo proti maďarské revoluci. Dualismus Maďarům zajišťoval privilegované postavení v celé monarchii, která nyní byla postavena na dvou sloupech, německém a maďarském. Proto Maďaři odmítali státoprávní nároky jiných národů Rakouska, zejména Čechů, jejichž splnění by maďarské postavení v monarchii nevyhnutelně oslabilo.

Po výstřelech atentátníka v Sarajevu v červnu 1914 se monarchie rozhodla řešit jihoslovanskou otázku válkou. Nejvýraznější maďarský politik té doby, premiér Isztván Tisza, přezdívaný železný muž, se jako jediný z nejvyššího vedení monarchie nejprve stavěl proti. Uvědomoval si, že Uhry nemůžou válkou nic získat, jen hodně ztratit. Přičlenění nových území v případě vítězství by pouze posílilo slovanský živel v monarchii a ovlivnilo demografii Uher v neprospěch Maďarů, porážka by pak mohla vést k úplné destrukci státu. Tisza však nakonec ustoupil; ostatně jeho názor mezi maďarskou veřejností příliš stoupenců neměl. Počátek války, která okamžitě přerostla v konflikt všech evropských velmocí, naopak provázelo nezměrné vlastenecké nadšení. Maďaři doufali, že se pomocí krve a železa vypořádají se Srbskem a s Ruskem, čímž se zbaví hrozby panslavismu. Pak už ani Rakousko nebudou k ničemu potřebovat a vstoupí na mezinárodní scénu jako nezávislý stát, s klíčovým vlivem v jihovýchodní Evropě.

Válka se však nevyvíjela úplně podle představ Německa a Rakouska-Uherska. Německu se nepodařilo rychle rozdrtit Francii, proto jeho slabší partner musel v první fázi války nést hlavní tíhu bojů na východní frontě i na Balkáně. Válka se změnila v obrannou a území Uher bylo vystaveno bezprostřednímu ohrožení. Na jaře 1915 vstoupila po boku nepřátelské Dohody do války také Itálie. Tisíce uherských vojáků se tak ocitli na nové frontě, vinoucí se přes alpské vrchy a údolí.

První světová válka nabyla podobu rozsáhlého etnického konfliktu, který urychlil vytváření mnoha národních společenství. Válčící velmoci na obou stranách konfliktu využívaly různá národní hnutí, aby tím podpořily své válečné cíle. Jihoslovanští exiloví politici vytvořili výbor, propagující samostatnost jihoslovanského státu, česká zahraniční akce vedená profesorem Masarykem agitovala za nezávislý stát, zahrnující i Slovensko. Tyto projekty zcela zpochybňovaly základy uherského státu. Postoj Dohody k nim nebyl dlouho jednoznačný; až do roku 1918 počítala se zachováním habsburské monarchie v nějaké okleštěné, federalizované podobě.

Už roku 1917 se však habsburská monarchie nacházela ve stavu naprostého materiálního a morálního vyčerpání. Polovina z více než milionu padlých a dvou milionů zajatých z rakousko-uherské armády pocházela z Uher. Hospodářství země se hroutilo, zemi sužovala bída a hlad. Mezi obyvatelstvem narůstal hněv; docházelo k hladovým bouřím, stávkám a dalším projevům nespokojenosti. Represivní přístup, uplatňovaný Tiszovou vládou, vykazoval čím dál menší efektivitu.

S nástupem nového panovníka, Karla I. (jako uherského krále Karla IV.) nastalo určité politické uvolnění. Karel dokonce odvolal železného Tiszu z čela vlády, byl nastolen určitý reformní kurz, ale potřebné systémové změny zůstaly nedotaženy. Novým premiérem se stal zkušený politický veterán, pomaďarštěný Němec Sándor Wekerle, samotný Tisza si však vliv na uherskou politiku udržel. Požadavek zřízení československého a jihoslovanského státu se v Rakousku po obnovení parlamentarismu stal standardní součástí české, respektive jihoslovanské politiky. Jihoslovanská myšlenka zcela ovládla i politickou scénu v uherském Chorvatsku.

V důsledku neúspěchu německé jarní ofenzivy na západní frontě roku 1918 se situace definitivně obrátila v neprospěch Centrálních mocností. V září kapitulovalo Bulharsko a balkánská fronta se zhroutila. Vojska dohody úspěšně postupovala k jižní, nechráněné hranici Uher. Německu a Rakousku-Uhersku nezbylo, než žádat o příměří. Monarchie se pod tíhou válečné porážky rozkládala. Nejpozději v říjnu už měly všechny nemaďarské národnosti v Uhrách ustaveny své národní výbory, odmítající setrvání v Uhrách.

V zoufalé snaze zachránit hroutící se říši panovník Karel přistoupil k plánu na její zásadní reformu na bázi národní autonomie, což se shodovalo i s programem amerického prezidenta Wilsona ze začátku roku 1918. Karlovi však chyběla podpora národních politických reprezentací, které už s habsburskou monarchií nechtěly mít nic společného. Nezískal ani souhlas uherského premiéra Wekerleho, kterého si pozval k sobě do Vídně, aby se jej pokusil přesvědčit o nutnosti federalizace Uher. Wekerle rezolutně odmítl a pohrozil, že pokud se panovník o něco takového pokusí, Uhry zastaví Rakousku veškeré dodávky potravin. Uhry zkrátka musely zůstat netknuty. Karel se hrozby zalekl a ustoupil.

16. října 1918 vydal panovník manifest, zvěstující přestavbu Rakouska ve federaci autonomních národních států, přičemž Uhry byly z této přeměny vyňaty. Přesto bylo z maďarského pohledu takové řešení nepřijatelné, protože by v Rakousku v jeho důsledku nevyhnutelně stoupla váha slovanských národů. Nešlo jen o to, že by takový úspěch znamenal povzbuzení pro slovanské obyvatele Uher, s kterými se Maďaři vyrovnávat nehodlali. Dualismus, postavený na německém a maďarském sloupu, zajišťoval maďarským elitám privilegované postavení v rámci celé monarchie, které by narušením jeho konstrukce ztratily.

Během zasedání uherského sněmu 17. října, den po Karlově manifestu, probíhaly bouřlivé scény. „Prohráli jsme tuto válku,“ prohlásil bývalý premiér Tisza, symbol železné vůle k vítězství. Jeho projev vyvolal nesmírné vzrušení. Následně sněm přijal rezoluci, kterou vyzval uherské vojáky k návratu do vlasti, aby ji bránili před postupem dohodových vojsk z jihu a očekávanou rumunskou invazí. Uherský parlament tím způsobil konečný rozklad c a k. armády; maďarští vojáci na italské frontě volání vlasti o pomoc vyslyšeli a začali frontu svévolně opouštět. Jejich odchod vedl k naprosté demoralizaci vojáků dalších národností; fronta, kterou se dosud Rakousku-Uhersku dařilo držet, se začala hroutit.

Na přetřes přišel v parlamentu také panovníkův manifest. Opozice se kvůli němu začala hlučně vyslovovat pro zcela samostatný uherský stát. Aby premiér Wekerle vzal opozici vítr z plachet, prohlásil, že Karlův manifest opouští základnu dualismu. Uhry proto vystupují z unie s Rakouskem, s kterým je od nynějška pojí pouhá personální unie. Kdyby tato myšlenka měla čas dojít svému naplnění, Uhry by se staly nezávislým státem se samostatnou armádou, zahraniční politikou a měnou. Jejich pouto s Rakouskem by zůstalo víceméně jen v symbolické rovině, podobně jako dnešní poměr Velké Británie a Kanady.

Maďarská reakce zcela bourá představu, že by císařův federalizační manifest mohl říši zachránit, kdyby se nad ním čeští a jihoslovanští politici zamysleli a shledali, že setrvání v monarchii je pro jejich národy výhodné. Pro Maďary bylo jakákoliv jiné řešení, než monarchie o dvou členech, zcela nepřijatelné; realizaci Karlova manifestu považovali za důvod k vyhlášení nezávislosti. Uhry spolu s českými a  německo-rakouskými zeměmi tvořily jádro habsburské říše, které se zformovalo už roku 1526. Kdyby se toto jádro rozpadlo, existence monarchie by ztratila smysl.

Za pár dní přišla odpověď prezidenta Wilsona na žádost o příměří, znamenající pro habsburskou říši v podstatě rozsudek smrti. Americký prezident uvedl, že národy, jmenovitě Čechoslováci a Jihoslované, musí o svém setrvání v monarchii rozhodnout samy. Wekerle 23. října pod tlakem okolností rezignoval. Novou maďarskou vládu se rozhodl složit jeden z opozičních vůdců, hrabě Mihály Károlyi, pro své spíše levicové a radikálně demokratické názory zvaný rudý hrabě. Vznesl důrazné požadavky, které v zatuchlých Uhrách působily vskutku revolučně, ale odpovídaly vážnosti situace: separátní mír, nezávislost Uher, rozsáhlé politické a sociální reformy. Karel s jeho jmenování premiérem váhal, přestože jiná alternativa se nerýsovala. Všechny relevantní politické síly v Uhrách už panovníka opustily, mohl se opírat jen o demoralizované, nespolehlivé zbytky armády.

28. října 1918, ten samý den, kdy proběhl převrat v Praze, vyrazily ke Královskému hradu v Budapešti davy demonstrantů, aby si na zástupci panovníka, arcivévodovi Josefovi, vynutily Károlyiho jmenování. Vojáci tři demonstranty zastřelili. Srážky s vojskem trvaly ještě tři další dny; o vítězství revoluce rozhodly dezerce vojáků, které strhla euforie davů, odhodlaných skoncovat se starým režimem. Revoluce získala přídomek astrová podle podzimních květin, kterými vzbouření vojáci nahrazovali stržené odznaky na uniformách. Zatímco obdobný převrat v českých zemích zvítězil, aniž byl někomu zkřiven vlas na hlavě, ten budapešťský si vyžádal několik obětí. Jednou z nich byl bývalý premiér Tisza, živoucí symbol starého režimu a podle rozšířeného mínění hlavní viník veškerého utrpení minulých let. Vojáci jej zastřelili přímo v jeho bytě. Rudý hrabě byl premiérem jmenován 31. října 1918.

Ústředním úkolem Károlyiho vlády byla záchrana územní integrity státu, přičemž signály vysílané Dohodou nevěstily nic dobrého. Károlyi se od začátku snažil o co největší vstřícnost k Dohodě. Ve snaze distancovat se od poražené habsburské monarchie Uhry vyhlásily nezávislost, monarchii nahradila republika a Károlyi se stal prezidentem. Uznal, že maďarizační politika byla chybnou a nabídl Nemaďarům národnostní autonomii. Nabídka by u nemaďarských národů před válkou patrně vyvolala nadšení, ale nyní už bylo na něco takového pozdě; Nemaďaři už nechtěli mít s Maďary nic společného. Vláda nad většinou jejich území ztratila kontrolu a Dohoda se přiklonila jednoznačně ke splnění požadavků Rumunska, nově vzniklé Jugoslávie a Československa. Uhry se rozpadly.

Károlyi, vida že nedokázal naplnit naděje do něj vkládané, rezignoval a předal moc sociálním demokratům, kteří se vzápětí transformovali v bolševiky. Jediný režim sovětského typu na území bývalého Rakouska-Uherska vznikl bez povstání a měl výrazně nacionalistický náboj; jeho účelem byla snaha o záchranu integrity historických Uher. Na území pod kontrolou maďarské republiky rad zavládl rudý teror. Krajně levicová diktatura se však neudržela ani půl roku; pod talkem velmocí, okolních států i sílící konzervativní reakce se zhroutila. Bolševický vůdce Béla Kun uprchl do Vídně a rudý teror byl vystřídán terorem bílým, který jej co do rozsahu a intenzity ještě předčil.

Brzy po vítězství reakčních sil, do jejichž čela se postavil bývalý admirál rakousko-uherského námořnictva Miklós Horthy, vynesly vítězné mocnosti nad Uhrami konečný verdikt. Na základě mírové smlouvy, podepsané 4. června 1920 v paláci Trianon ve Versailles, se stát smrskl na pouhých 29% původní rozlohy. Mírová smlouva změnila charakter státu natolik, že bývá ve svém okolí zpravidla vnímán jako stát zcela nový, podobně jako poválečné Rakousko, Československo či Jugoslávie. U Maďarů však navzdory bezprecedentnímu okleštění převládá vnímání kontinuity vlastního státu s Uhrami. Maďarský stát teď byl skutečně státem národním, s celými 90% etnicky maďarského obyvatelstva, téměř 1/3 Maďarů však zůstala za jeho hranicemi. Takto si Maďaři svůj národní stát vskutku nepředstavovali.

Iluze o národní velikosti definitivně skončila; Maďaři si nyní museli zvykat na malý, hospodářsky ne zcela soběstačný stát o rozloze 93 tisíc km² a 7,6 milionu obyvatel. Tragickou pro další vývoj se stala okolnost, že národní katastrofa zcela zdiskreditovala pokrokové síly, které měly vůli stát modernizovat. Až do roku 1945 zůstalo v zemi zakonzervováno mnohé z feudálních poměrů, politiku ovládl konzervatismus a revizionismus. Není překvapivé, že ani dvacet let po Trianonu už země kráčela po boku hitlerovského Německa k další porážce. Mělo trvat ještě dlouho, než se Maďaři vymaní z mezinárodní izolace.

Galandauer, Jan; Karel I. - poslední český král, Paseka, Praha a Litomyšl 1998

Kontler, László; Dějiny Maďarska, NLN, Praha 2002

Křen, Jan; Dvě století střední Evropy, Argo, Praha 2005

Rychlík, Jan; Rozpad Rakouska-Uherska a vznik Československa, Vyšehrad,o Praha 2022

Sked, Alan; Úpadek a pád habsburské říše, Panevropa, Praha 1995

Taylor, Alan John Percivale, Poslední století habsburské monarchie, Barrister & Principal, Brno 1998