Maďaři mají také svoji Bílou horu. Kapitulace u Világoše a její důsledky

Těžké rozhodnutí o bezpodmínečné kapitulaci učinil nejvyšší velitel uherské revoluční armády Artúr Görgey krátce po katastrofální porážce v bitvě u Temešváru, kterou Maďarům uštědřilo císařské vojsko. Krátce po prohrané bitvě rezignoval na svou funkci uherský zemský správce-prezident Lajos Kossuth. Před útěkem do Turecka předal politickou moc v zemi Görgeyovi. Kapitulace u Világoše znamenala definitivní konec maďarského boje za nezávislost. Následky byly pro Maďary zdrcující.

Maďarská revoluce, která začala na jaře 1848, původně nebyla zaměřená protihabsbursky. Z uherské dubnové ústavy, na dobové poměry velmi pokrokové, však vyplývalo, že Uhry bude s Rakouskem pojit pouhá personální unie (v praxi by se takový poměr podobal vztahu, který dnes pojí Kanadu s Velkou Británií). Vídeňský dvůr, zcela paralyzován revolučním požárem šířícím se celou říší, uherskou ústavu odsouhlasil, ale okamžitě si uvědomil chybu. Čekal jen na příležitost, jak vývoj zvrátit a s Maďary se vypořádat. Vhodný okamžik přišel v září 1848; tehdy se dynastii vrátilo sebevědomí díky Radeckého vojenským úspěchům v Itálii. Vídeň prohlásila dubnovou ústavu za neplatnou, Uhry za povstaleckou zemi a jejich vojáky za velezrádce. Válka Rakouska proti Maďarům mohla vypuknout. Jako první proti nim zahájil útok chorvatský bán Josip Jelačić, oddaný dynastii.

Maďaři, přestože jim okolnosti příliš nepřály, bojovali za vlast s obrovským nasazením. Projevili mimořádnou odolnost a udrželi svůj odpor téměř rok.

Válku proti Rakousku komplikovaly Maďarům tři nepříznivé okolnosti. První vyplývala z hospodářské zaostalosti země spolu s nedostatečně rozvinutým průmyslem. Přestože politické vedení Uher v čele s Kossuthem se snažilo o nemožné a prokázalo obdivuhodné organizační schopnosti, maďarská vojska po celou dobu konfliktu zápasila s vážným nedostatkem zbraní, střeliva i uniforem.

Maďaři se také potýkali s nedostatkem mezinárodní podpory. Třebaže ve Vídni 6. října 1848 dokonce propuklo ze solidarity k Uhrám povstání, v jehož průběhu dav oběsil na pouliční lucerně ministra války Latoura, propojení Maďarů s revoluční Vídní selhalo už v zárodku. Plody nepřinesla ani orientace na liberální německý frankfurtský sněm. Tradiční velmoci považovaly Rakousko za úhelný kámen rovnováhy sil v Evropě, proto odmítaly uherské snahy podpořit. Nepomohlo ani slavnostní vyhlášení nezávislosti spojené s detronizací Habsburků, k němuž Kossuth přikročil během dubna 1849. Tento akt definitivně uzavřel cestu k jakémukoliv kompromisu s dynastií, mezinárodní izolaci Maďarů však neprolomil.

Třetí okolností, která Maďarům nehrála do karet, byla skutečnost, že se jim nepodařilo získat podporu nemaďarských národů, tvořících v Uhrách většinu populace. Ústava odstranila feudální vztahy a zaručovala všem občanská práva, nikoli však práva kolektivní čili národní. Uhry se měly stát maďarským národním státem s maďarštinou jako jedinou úřední řečí. S tím ovšem Nemaďaři rozhodně nesouhlasili. Požadovali naopak nejen rozsáhlá jazyková a školská práva, ale také územně politickou autonomii. Maďarští politici v obavách z rozdrolení soudržnosti státu jejich požadavky odmítali; veškeré projevy nespokojenosti byly tvrdě potlačovány. Rumuni, Srbové i Slováci reagovali po svém; zahájili proti uherské vládě povstání.

Závěrečnou fázi války za nezávislost provázely v jižní části země etnické čistky, během kterých se navzájem vyvražďovaly celé vesnice Maďarů, Srbů i Rumunů. Kossuth si na poslední chvíli uvědomil chybu a ve snaze zvrátit porážku přistoupil v červenci 1849 k usmíření se sedmihradskými Rumuny. Inicioval také zákon přiznávající Nemaďarům veškerá národnostní práva kromě územní autonomie, který vzápětí schválil uherský parlament. Bylo však již pozdě.

Zatímco vítězství na Bílé hoře ve válce proti českým povstalcům v roce 1620 habsburská dynastie vybojovala především sama, jen s pomocí spojenců z Katolické ligy, okolnosti kapitulace u Világoše byly úplně odlišné. Nutno říct, že ten rozdíl znamenal pro Rakousko značné ponížení. Görgey kapituloval nikoliv před Rakušany, ale do rukou Rusů. Mladý císař František Josef I. se svým premiérem Felixem Schwarzenbergem po řadě řadě vojenských porážek požádali o pomoc ruského cara, který ochotně poslal do Uher obrovské vojsko.

Ruská armáda však do bojů nakonec téměř nezasáhla. Novým rakouským velitelem protimaďarského tažení byl krátce předtím jmenován Julius von Haynau, bývalý pobočník maršálka Radeckého. Generál, zvaný pro svou krutosti k civilnímu obyvatelstvu v Itálii hyena z Brescie, se ukázal o dost schopnějším než jeho předchůdci. Rakousko navíc mohlo díky vítěznému konci války v Itálii uvolnit pro boj s Maďary další síly. Proto Rakušané dokázali Maďary drtivě porazit u Temešváru. Avšak nejen před světem, ale i uvnitř monarchie se situace jevila jednoznačně. Habsburkové nedokázali zachránit říši vlastními silami, musel to za ně udělat ruský car.

Češi mají svůj příběh 27 českých pánů, popravených roku 1621 na Staroměstském náměstí. V Uhrách se roku 1849 zrodila legenda o 13 mučednících z Aradu. Rakousko ihned po obnovení moci nad Uhrami přikročilo k surové odplatě, jejímž předním vykonavatelem se stal Haynau, jmenovaný vojenským guvernérem Uher. Ten prohlásil, že Maďarům nažene strach z revolucí na sto let dopředu. Nad zemí zavládlo stanné právo.

Görgey kapituloval raději před Rusy než před Haynauem, v naději, že to bude mít nějaký význam. Nemělo, protože Rusové obratem předali maďarské zajatce Rakušanům. Carovy přímluvy pro dobře vysvětlenou amnestii nebyly nic platné. V Aradu bylo 6. října popraveno 12 uherských generálů a 1 plukovník (nešlo však pouze o etnické Maďary, ale také o Němce, Srby a Chorvaty). Datum pro krutou popravu nebylo vybráno náhodně; přesně rok předtím proběhlo již zmíněné povstání ve Vídni včetně lynče ministra Latoura. Kossuth s dalšími představiteli revolučních Uher, kterým se podařilo ze země uprchnout, byli popraveni v nepřítomnosti. Rakušané přibili cedule s jejich jmény k šibenicím.

Tím ovšem série rozsudků smrti nekončila; poprav celkem proběhlo 114. Jenou z obětí Haynauova teroru se stal i bývalý uherský premiér Lajos Batthyány. Toho přitom v dubnu 1848 potvrdil ve funkci sám rakouský císař. V září téhož roku, ihned poté, co vídeňská vláda prohlásila novou uherskou ústavu za neplatnou, na svou funkci rezignoval. Jeho poprava i z pohledu tehdejšího práva znamenala jasnou justiční vraždu. Jen díky přímluvám ruského cara unikl trestu smrti generál Görgey. Byl internován v korutanském Klagenfurtu a do Uher se mohl vrátit až po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867. Po kapitulaci jej však Kossuth označil za maďarského Jidáše a tato hanlivá přezdívka se s ním táhla do konce jeho dlouhého života.

Schwarzenberg si v rámci odplaty pohrával s inovativní myšlenkou trestaneckých táborů pro 10 tisíc nejnebezpečnějších Maďarů, které by byly zřízeny ve spolupráci s Ruskem na Sibiři. Haynauova hrůzovláda trvala nakonec přibližně rok. V důsledku významného mezinárodního nátlaku byl posléze poslán do penze.

Stejně jako v českých zemích po roce 1620, i v Uhrách roku 1849 prohlásila dynastie historická zemská práva v důsledku vzpoury za propadlá. Nešlo jen o dubnovou ústavu; Uhry byly vždy privilegovanou provincií habsburské říše. Jejich zvláštní práva určil kompromis uherské šlechty s dynastií, Szatmárský mír z roku 1711, který potvrdila i pragmatická sankce z roku 1713. To vše se po kapitulaci u Világoše obrátilo vniveč. Uherská státnost se měla rozpustit, stejně jako kdysi mocná česká Koruna, v habsburské říši, nyní výrazně centralizované, ovládané silným vojenským a byrokratickým aparátem.

Nejprve Vídeň přikročila ke zrušení státoprávní jednoty chorvatsko-slavonského království a Sedmihradska s Uhrami. Byla také zřízena nová samostatná korunní země, Srbské vévodství (Vojvodina). Slovenští představitelé žádali ustavení samostatné korunní země také, Vídeň jim však nevyhověla. Roku 1852 vláda podle konceptu ministra vnitra Alexandra Bacha rozdělila Uhry na pět zemí se stejným statutem, jako měla i každá jiná země habsburské monarchie. Jejich hranice byly stanoveny pokud možno tak, aby v žádné z nich neměla maďarská populace většinu.

Neznamená to však, že by Nemaďaři obdrželi kýženou autonomii. Vídeňská vláda jim sice zpočátku udělila jistá jazyková a školská práva, ale vzápětí opět přikročila k jejich omezení. Ironické hlasy glosovaly situaci tak, že nemaďarské národnosti dostaly za odměnu to samé, co Maďaři za trest. Všichni pak svorně získali právo být germanizováni. Jediným úředním jazykem na celém území bývalých Uher se stala němčina. Státní správu vykonávali úředníci, kvůli maďarskému střihu uniforem s císařskými orlíčky na knoflících posměšně nazývaní Bachovi husaři. Mluvili a úřadovali vesměs německy, ač mezi nimi bylo i mnoho etnických Čechů a Slovinců.

Třebaže v zemi výrazně posílila cenzura a literatura se nesměla ani okrajově dotýkat politiky, odráží se v dobové maďarské poezii i beletrii všudypřítomný smutek a vzdor. Menšina maďarské společnosti projevovala ochotu ke spolupráci s režimem, přesto celková nálada v zemi byla natolik vzpurná, že stanné právo vláda zrušila až po pěti letech. Na pořádek dohlížely početné armádní sbory. Symbolem maďarské poroby se stala citadela, Rakušany nově vybudovaná na vrcholu Gellért v Budíně, jejíž děla výhružně mířila na Pešť, někdejší ohnisko revoluce.

Lajos Kossuth po dočasném pobytu v Osmanské říši odešel do Velké Británie a nakonec se usadil v Itálii. S kapitulací odmítal mít cokoliv společného a veškerou odpovědnost přičítal Görgeymu. Stal se respektovaným maďarským exilovým vůdcem a těšil se značné oblibě, která se rozšířila dokonce až za oceán; v USA jeho památku dodnes připomíná busta v budově Kongresu. Celá léta vyhlížel příležitost k dalšímu povstání, které by obrátilo vývoj k směrem k nezávislosti Uher. Jakýkoliv kompromis s dynastií odmítal. Místo habsburské říše propagoval alternativní vizi Dunajské federace, v níž by národnostně spravedlivé Uhry tvořily volný svazek s Chorvatskem, Srbskem a Rumunskem. Federativní stát by převzal roli stabilizačního faktoru střední Evropy, kterou v očích velmocí plnila habsburská říše.

Jak se ukázalo, maďarská Bílá hora nebyla tak fatální a nezvratná jako ta česká; koneckonců už se nepsal rok 1620. Po roce 1859 se rakouský neoabsolutistický režim v důsledku vojenské porážky v Itálii zhroutil. Bachovi husaři se vrátili domů a uherské národní hnutí opět nastoupilo v plné síle. Kossuthovy myšlenky v Uhrách opět silně rezonovaly, zároveň se ovšem formovala strana, upřednostňující přece jen určitý kompromis s dynastií. Do jejího čela se postavil Ferenc Deák, jediný člen uherské revoluční vlády, který unikl perzekuci, přestože zůstal v zemi. Klíčovým spojencem se mu stal Gyula hrabě Andrássy, jehož jméno se roku naopak 1849 objevilo na tabulce přibité k šibenici, později však obdržel císařskou milost a mohl se vrátit domů.

Tato strana nakonec dosáhla svého; po porážce Rakouska ve válce Pruskem roku 1866 si na dynastii vymohla obnovení uherské suverenity, omezené ve prospěch společné monarchie jen ve vojenských, zahraničněpolitických a trochu i ve finančních záležitostech. Rakousko-uherské vyrovnání, jenž dočasně maďarské národní ambice uspokojilo, bylo završeno korunovací Františka Josefa I. uherským králem v Budíně. Uhry získaly zpět Sedmihradsko, Vojvodinu a Chorvatsko-Slavonsko (to si jako jediné udrželo určitou autonomii). Nový, 20 milionový stát, v němž byli etničtí Maďaři privilegovaným obyvatelstvem, se stal skutečnou regionální mocností.

Kossutha nechal tento triumf naprosto chladným. Do Uher se odmítl vrátit, přestože mu tam po roce 1867 už vůbec nic nehrozilo. Z italského exilu podrobil rakousko-uherské vyrovnání zdrcující kritice; situaci po prusko-rakouské válce označil za promarněnou příležitost k úplnému osamostatnění Uher. Habsburskou říši zhodnotil jako nesourodý, upadající státní útvar, který v nastupující éře národních států nemá budoucnost. Dohodou s dynastií se Uhry podle jeho názoru odsoudily k tomu, že společně s Habsburky také padnou. Historie ukázala, jak hlubokou pravdu Kossuth ve svém varování měl. Již sedm desetiletí po maďarské Bílé hoře následoval nový Moháč v podobě trianonské mírové smlouvy.

Kontler, László; Dějiny Maďarska, NLN, Praha 2002

Křen, Jan; Dvě století střední Evropy, Argo, Praha 2005

Sked, Alan; Úpadek a pád habsburské říše, Panevropa, Praha 1995

Taylor, Alan John Percivale, Poslední století habsburské monarchie, Barrister & Principal, Brno 1998