Cesta k Trianonu. Vznik maďarského národního státu

Počátky historických Uher spojujeme s příchodem ugrofinských kmenů zvaných Onogurové nebo Ugurové (odtud název Uhry) pod vedením Arpáda do Karpatské kotliny okolo roku 900, kde vyvrátily Velkomoravskou říši. Nově ustavený kmenový svaz se přibližně o sto let později, za vlády Štěpána I., transformoval v Uherské království.

Až do 18. století byly Uhry, obývané Maďary, Slovany, Rumuny a Němci, otevřeně mnohonárodním, anacionálním státem. Všichni svobodní obyvatelé, jak šlechta, duchovenstvo, tak i obyvatelstvo svobodných královských měst tvořili jednotný uherský politický národ. Na jejich etnicitě a jazyku příliš nezáleželo. Funkci univerzálního dorozumívacího a úředního jazyka zastávala neutrální latina. U poddaného obyvatelstva etnicita a jazyk nehrály vůbec žádnou roli, důležité bylo pouze, zda řádně plní svoje povinnosti.

Historické Uhry výrazně proměnila osmanská expanze a válečná katastrofa u Moháče roku 1526. Rozštěpily se na tři územně politické celky; sever a západ pod vládou Habsburků, střed ovládaný Osmany a východ, kde se začalo formovat fakticky nezávislé Sedmihradské knížectví. Dlouhá léta trvající války a s nimi související zhoubné epidemie změnily demografické složení Uher v neprospěch Maďarů. Jejich podíl, už ve středověku menší než 75%, klesl postupně až pod jednu třetinu (při historicky prvním sčítáním lidu v roce 1787 pouhých 29%). Po vytlačení Osmanů vznikly vlivem dosídlování prázdných oblastí hluboko v uherském vnitrozemí slovenské jazykové ostrovy. Na východě vzrostla rumunská populace, jižní okraj země zase osídlovali balkánští Srbové.

Počátky vzájemně protikladných nacionalismů můžeme pozorovat už v první polovině 18. století. V roce 1722 vzbudil na Trnavské univerzitě rozruch spis profesora práv Michala Bencsika, v němž napadal rovnoprávnost slovensky hovořících obyvatel trenčínské župy. Vycházel z dobyvatelské teorie, podle níž Slováci jako potomci podmaněných obyvatel Velké Moravy nemůžou být rovnoprávní s Maďary. Jeho spis vyvolal v Trenčínské župě velké pobouření. Polemizoval s ním kněz Ján Baltazar Magnin, který poukazoval na to, že Slováci jakožto původní populace jsou stejně dobrými obyvateli Uher jako Maďaři a Němci.

Proces tvorby moderního maďarského národa akcelerovaly osvícenské reformy Josefa II. na konci 18. století. Ten místo už zastaralé latiny prohlásil úředním jazykem Uher němčinu. Jeho krok spolu s dalšími reformami vyvolal obrovskou nelibost a paradoxně vedl k obrodě maďarštiny, která v následujícím období začala latinu nahrazovat. Spolu s Maďary se však začala v rámci Uher probouzet i další národní hnutí.

Maďarské národovectví se opíralo o tradici historického uherského státu, analogicky jako hnutí české. Ostatní uherské národy se o takové tradice opřít nemohly, s jedinou výjimkou, a to Chorvatů. Pouze Chorvaty byli Maďaři ochotni v rámci Uher akceptovat jako svébytný národ. Oporou maďarského národního hnutí se stalo početné panstvo, nižší šlechta, která obvykle bez ohledu na svůj rodný jazyk přijala maďarský národní program za svůj. Většina panstva se maďarizovala brzy a dobrovolně.

Specifický jazyk a kultura vyvolávaly u Maďarů pocit výjimečnosti a kulturní nadřazenosti, což podněcovalo pocit ohrožení ze všech stran. Nejmocněji působil údajný panslavismus, hrozba pro územní integritu země, kvůli které Maďaři zpočátku přehlíželi národní aspirace Rumunů. Okolní národy začaly postupně oplácet Maďarům stejnou mincí; pohlížely na ně s podezřením a nedůvěrou, ba i znechucením. Maďaři tak dlouho vyvolávali démony, až dosáhli jejich zhmotnění. Hluboko do 20. století pak zůstali v izolaci a opovržení.

Maďarský liberalismus, sílící před polovinou 19. století, nepřipouštěl v rámci Uher existenci jiného než jednotného uherského národa komunikujícího maďarsky. Čelní liberální představitelé, především magnát István Széchenyi (1791 - 1860) a příslušník nižší šlechty Lajos Kossuth (1802 - 1894) vycházeli z koncepce předpokládající rozšíření šlechtických výsad na nešlechtice, což mělo uspokojit veškeré touhy po individuálních právech a svobodách. Tím by se staly aspirace na práva kolektivní, čili národní, nadbytečnými. Takový předpoklad se však ukázal jako iluzorní.

V roce 1848 otřásla konzervativní strnulostí habsburské monarchie revoluce. Maďaři v Pešti vyhlásili ústavu, rušící feudální vztahy a zavádějící poměrně rozsáhlé občanské svobody. Uhry měly být svrchované, svázané s habsburskou říší pouze personální unií. To vše nemaďarské národy uvítaly, avšak daleko méně přijatelná se jevila koncepce Uher jako maďarského národního státu. Na jakékoliv autonomistické požadavky pohlížela revoluční maďarská vláda nevraživě a jejich iniciátory pronásledovala.

Když se vídeňská vláda vzpamatovala a prohlásila novou uherskou ústavu za neplatnou, mnozí Slováci, Rumuni a Srbové se postavili na stranu Vídně a zahájili proti Kossutově vládě povstání. Boje v letech 1848 -49 sehrály pro Nemaďary významnou formativní roli. Kossutova ochota akceptovat některé jejich požadavky, proklamovaná na jaře 1849, přišla příliš pozdě. Maďarská revoluce byla rozdrcena. Rakousko však Maďary nedokázalo prorazit vlastními silami; císař František Josef I. musel požádat o pomoc ruského cara. Ruská intervence v Maďarech do budoucna vyvolala ještě větší úzkost z panslavismu.

Po porážce revoluce byl nastolen neoabsolutistický režim, který se uvedl ostrou perzekucí maďarských představitelů. Byl poměrně vstřícný k Nemaďarům v jazykové, kulturní a školské oblasti. Avšak brzy se stal neudržitelným a maďarské hnutí se vrátilo v plné síle. Prohraná válka s Pruskem habsburskou říši oslabila, proto vyšla Maďarům vstříc.

Rakousko-uherské vyrovnání v roce 1867 znamenalo vytvoření uherského státu v rámci habsburské monarchie. Triumfovala koncepce jediného uherského politického národa komunikujícího maďarsky. Uherské království, nová regionální mocnost, mělo projít přeměnou v čistě maďarský národní stát, přestože v něm Maďaři reálně netvořili ani polovinu obyvatel. Uherský sněm přiznal ostatním národnostem pouze jistá práva v oblasti školství a místní správy, ale příslušný zákon nebyl nikdy uveden do praxe.

Na volební právo dosáhlo novém Uhersku pouze 6% populace. Nikdy nedošlo k jeho rozšíření, naopak bylo ještě omezováno. Konstrukce volebního systému jednoznačně zvýhodňovala Maďary. Kandidát musel ovládat maďarštinu slovem i písmem, volič zase musel před volební komisí uvést jeho jméno v maďarském tvaru a sám se obdobně prezentovat, jinak byl jeho hlas neplatný. Volby, které nebyly tajné, vždy provázela korupce, machinace a zastrašování. Velkou váhu měly v Uhrách zákony o pobuřování proti ústavě, národu a veřejným činitelům, zhusta využívané k perzekuci politicky nepohodlných osob. Pod pláštěm liberální ústavy se skrýval patriarchálně strnulý policejní stát, ovládaný korupcí a klientelismem.

Všechna jména měst i železničních stanic musela být uváděna pouze v jednom tvaru, tudíž v maďarštině. Obyvatelé s nemaďarskými jmény byli motivováni k tomu, aby si je pomaďarštili. Při přestavbě Uher v maďarský národní stát hrálo klíčovou roli školství. Všichni učitelé museli podle zákona z roku 1907 ovládat maďarštinu, státní školy směly být jen maďarské. Nemaďarské jazyky se udržely pouze v církevních školách, jejichž počet byl však postupně omezován, protože i církevní funkcionáři, s výjimkou činitelů srbské a rumunské pravoslavné církve, se ztotožnili s maďarizační politikou.

Slováci přišli již v 70. letech o všechna tři gymnázia. Slovenština zůstala zachována jen v některých lidových (základních) školách. Jedno své gymnázium uhájili Srbové, Rumuni a Němci byli o něco úspěšnější. Rumuni měli nespornou výhodu v tom, že uherská vláda musela brát ohled na sousední, formálně spojenecký rumunský stát. V nejhorší situaci se naopak nacházeli Rusíni, kteří nikdy žádné svoje vyšší školy neměli. Maďarizaci uniklo pouze Chorvatsko, které díky uhersko-chorvatskému vyrovnání dosáhlo jisté autonomie, ovšem ne úplně. Maďarština se stala jediným dorozumívacím jazykem státních železnic (MÁV) včetně těch na chorvatském území a na některých úřadech v Záhřebu byly vyvěšeny dvojjazyčné cedule. U Chorvatů to vyvolávalo bouřlivé reakce.

Maďarizace dosáhla určitých úspěchů, avšak spíš zdánlivě. V roce 1910 se k maďarské národnosti přihlásilo plných 53% obyvatel Uher (bez Chorvatska). To však neznamená, že by se všichni ztotožnili s myšlenkou jediného uherského národa. Mnozí se prohlásili za Maďary prostě proto, že chtěli dosáhnout určitých výhod nebo předejít potížím.

Myšlenka asimilace většiny menšinou je už z principu absurdní a maďarizační cíl se přes všechno vynaložené úsilí spíš vzdaloval. Před zavedením moderních komunikačních prostředků měla uherská vláda ve svém úsilí jen omezené možnosti. Nedostávalo se jí ani potřebného počtu učitelů ovládajících maďarštinu. Maďarizace zasáhla především městskou inteligenci, čímž komplikovala u Nemaďarů proces vzniku střední třídy. Venkovské masy však zůstaly maďarizací téměř nedotčeny.

V roce 1895, rok před plánovanými velkolepými oslavy milénia příchodu Maďarů do Karpatské kotliny, proběhl v Budapešti Národnostní kongres. Zástupci Slováků, Rumunů a Srbů se na něm usnesli, že se oslav milénia nezúčastní, neboť nemají co slavit. Naopak vznesli požadavky územní autonomie. Uherská vláda to rozhodně odmítla a následnou policejní perzekucí se jí podařilo spolupráci národů rozbít.

Zatímco se Maďaři opájeli pocitem vlastní velikosti, nad uherským státem se stahovala mračna. V roce 1859 vzniklo sjednocené Rumunsko. Oficiálně bylo rakousko-uherským spojencem, avšak chopilo se role ochránce sedmihradských Rumunů. Jeho utajovaným, ale zřejmým dlouhodobým cílem se stalo připojení Sedmihradska. Rovněž aspirace sílícího Srbska směřovaly na Srby osídlené uherské území. Národotvorná hnutí všech Nemaďarů už nebylo možné silou úplně potlačit. V rámci uherského státu jejich ambice neměly uspokojivá řešení.

Výbuchem akcelerujícím nezvratný vývoj se stala první světová válka. Uherský premiér István Tisza (1861 - 1918) si dobře uvědomoval, že válkou nemůžou Uhry nic získat, nýbrž naopak hodně ztratit, proto vyhlášení války Srbsku zpočátku nepodporoval. Většina maďarské veřejnosti však válku uvítala s nadšením. Stály za ním představy, že se válkou podaří eliminovat ruskou hrozbu, zničit Srbsko a tím i panslavismus. Uhry pak už nebudou k ničemu potřebovat Rakousko a po boku silného německého spojence se stanou zcela samostatným státem.

První světovou válku můžeme chápat jako rozsáhlý etnický konflikt, který urychlil vytváření mnoha národních společenství. Válčící velmoci na obou stranách konfliktu účelově využívaly různá národní hnutí, aby tím podpořily své válečné cíle. Taktéž národní hnutí samotná, stejně jako již existující národní státy se přikláněly na tu stranu, která se jevila jako výhodnější pro realizaci jejich programů. Válečná prohra proto znamenala pro Uhry, potažmo i celou rakousko-uherskou monarchii zkázu.

Jihoslovanská myšlenka, kterou vynalezl chorvatský biskup a politik Josip Strossmayer (1815 - 1905) hluboko v 19. století, se před válkou těšila jisté popularitě mezi Srby, ale ani u nich nebyla majoritní. Pro Chorvaty a Slovince neměla žádný praktický význam. Většina Chorvatů válku vítala s nadějemi, že se jim podaří zúčtovat se Srby a zhatit italské ambice na jadranském pobřeží. Ovšem program Velkého Chorvatska, zahrnujícího Istrii, Dalmácii, Bosnu a v odvážnějších představách taktéž Slovinsko a území dobytého Srbska silně zaváněl trialismem, tudíž byl pro Maďary nepřijatelný. Představoval hrozbu pro území celistvost uherského státu. Chorvatské aspirace zkrátka neměly v rámci Uher řešení. Stejně jako v jeho rámci neměla uspokojivé řešení otázka uherských Srbů, Rumunů, ale ani Slováků a Rusínů.

Když začínalo být zřejmé, že Centrální mocnosti válku prohrávají, staly se italské územní nároky pro Chorvaty i Slovince zcela reálnou hrozbou. Té mohli čelit pouze sjednocením se Srbskem, které mělo u Dohody vysoký kredit. Přijali tudíž jihoslovanskou myšlenku za svou. Rumunsko se ocitlo na straně vítězů a uplatnilo svůj nárok na Sedmihradsko. Pro Slováky se stalo východiskem spojení s Čechy. K Československu se obrátila i reprezentace uherských Rusínů.

Koncem října 1918 proběhla v Budapešti astrová revoluce. Ve snaze distancovat se od poražené habsburské monarchie vyhlásili Maďaři nezávislý stát a následně i republiku. Maďarská revoluce neproběhla zdaleka tak spořádaně a mírumilovně jako převrat, odehrávající se ve stejné době v Praze; v jejím průběhu byl například zastřelen bývalý premiér Tisza, pro mnohé ztělesňující starý režim. Do čela státu si Maďaři nově zvolili výrazného opozičního politika Mihályho Károlyiho (1875 - 1955), kterému se pro jeho radikálně demokratické, spíše levicové názory říkalo rudý hrabě. Premiér, později prezident Károlyi sliboval rozsáhlé sociální reformy a územní autonomii pro Nemaďary, charakter společných institucí státu ale měl v jeho představách zůstat spíš maďarský.

Vyhlídky na udržení územní celistvosti Uher se od počátku nejevily příliš nadějně. Před rokem 1914 by Károlyiho návrhy u Nemaďarů patrně vzbudily nadšení, ale teď už o ně nikdo nestál. Károlyiho vláda ostatně ani většinu uherského území neměla pod kontrolou. Jeho situace se brzy stala bezvýchodnou, proto předal vládu sociálním demokratům, kteří se obratem transformovali v komunisty. Během diktatury Bély Kuna (1886 - 1938) došlo k pozoruhodnému vzepětí sil vzájemně spolupracujících komunistů a nacionalistů, bojujících za záchranu integrity uherského státu. Silná vojenská přítomnost Dohody však těmto snahám udělala přítrž. Rudý teror byl vystřídán terorem bílým. Pařížská mírová konference vymezila nové státní hranice. Mírová smlouva s Maďarskem byla podepsána 4. června 1920 v trianonském zámku ve Versailles.

Maďarské území se smrsklo na pouhých 29 % rozlohy bývalých Uher. Vznikl tak skutečný maďarský národní stát s 90 % obyvatel maďarské národnosti. Maďaři o vybudování národního státu dlouhodobě usilovali, ale takto si jej opravdu nepředstavovali. Situaci označovali za nový Moháč nebo maďarskou kalvárii. Nezpochybnitelnou vadou nového uspořádání byl fakt, že třetina etnických Maďarů zůstala za hranicemi. Velmoci Dohody rychle pochopily, že jejich počáteční záměr vymezit ve střední Evropě hranice nejen národnostně spravedlivé, ale zároveň funkční ze strategického a ekonomického hlediska, není kvůli silně etnicky promíšenému území reálný. Maďarsko navíc bylo v nevýhodě, protože stálo na straně poražených.

Maďaři, kteří svůj stát dosud chápali jako regionální mocnost o 20 milionech obyvatel, si museli začít zvykat na postavení malého národa. Aby zdůraznili kontinuitu nového státu s historickými Uhrami, formálně obnovili monarchii včetně středověkého úřadu zemského správce, jímž se stal admirál, nyní bez moře a flotily, Miklós Horthy (1868 - 1957). Veškeré relevantní politické síly v zemi mezi válkami požadovaly revizi trianonské smlouvy.

Dnes už nežije nikdo, kdo by změnu hranic pamatoval, přesto pro Maďary představuje trianonská smlouva stále nezhojené trauma. Současný premiér Viktor Orbán prohlásil 4. červen příznačně Dnem národní jednoty.

Zdroje a literatura:

Kontler, László; Dějiny Maďarska, NLN, Praha 2002

Rychlík, Jan; Rozpad Rakouska-Uherska a vznik Československa, Vyšehrad, Praha 2022

Rychlík, Jan a kol.; Dějiny Slovenska, Vyšehrad, Praha 2024

Taylor, Alan John Percivale, Poslední století habsburské monarchie, Barrister & Principal, Brno 1998

https://cs.wikipedia.org/wiki/Mih%C3%A1ly_K%C3%A1rolyi