Slovensko ve spárech maďarizace

Formování moderního slovenského národa nebylo zrovna jednoduché. Slováci se na rozdíl od Čechů, Maďarů, Poláků či Chorvatů nemohli opřít o tradici žádného historického státu. Žili v dolinách obklopených vysokými, špatně prostupnými horami. Nářečí, kterými mluvili, se vzájemně značně lišila. Tyto okolnosti snižovaly identifikaci obyvatelstva dnešního Slovenska s nějakým širším etnickým celkem. Města obývali, stejně jako v českých zemích, z velké části Němci. Aby to bylo ještě komplikovanější, zejména v evangelickém prostředí hrála důležitou roli čeština. Není překvapivé, že u evangelíků se těšila popularitě myšlenka o Slovácích jako uherské větvi českého národa, oblíbená také mezi Čechy. Na ustavení psané slovenštiny se Slováci dohodli až v roce 1843.

Před Slováky, ale i jinými národy historických Uher, měli kulturní a hospodářský náskok Maďaři, což zvyšovalo jejich pocit výjimečnosti a kulturní nadřazenosti. Už od konce 18. století směřovaly jejich snahy k přetvoření dosud anacionálních Uher v maďarský národní stát, a to přesto, že Maďaři v roce 1787 tvořili pouhých 29% obyvatel uherského území. V praxi se to projevovalo postupným nahrazováním národnostně neutrálního úředního jazyka, již poněkud zastaralé latiny, maďarštinou. S představou Uher jako maďarského národního státu se identifikovala i část etnických Slováků. Zejména šlo o početnou nižší šlechtu, panstvo, které se svým životním stylem často příliš nelišilo od bohatých sedláků, ale na rozdíl od nich mělo politická práva. Podstatná většina panstva se maďarizovala brzy a zcela dobrovolně, stejně jako část městského patriciátu.

Maďarská revoluce a slovenská „kontrarevoluce“

V revolučním roce 1848 přijaly Uhry ústavu. Ta zrušila poddanské povinnosti a stanovila v poměrně progresivní podobě občanská práva a svobody. Tyto změny slovenští národovci vítali. Avšak nově zavedená rovnoprávnost se týkala pouze občanů jako jednotlivců, nikoliv národů; Uhry měly být koncipovány jako ryze maďarský národní stát. To už bylo pro slovenské představitele nepřijatelné. Proto v Liptovském sv. Mikuláši zveřejnili memorandum, požadující pro Slovensko územní autonomii a vlastní sněm. Takové požadavky ovšem vnímala maďarská vláda jako nepřátelské a ohrožující integritu uherského státu. Reagovala represí, před kterou museli slovenští národovci uprchnout do Prahy.

V srpnu 1848 maďarská revoluce přešla ve snahy o úplné odtržení od Rakouského císařství. Slováci, stejně jako jiní Nemaďaři v Uhrách, vzápětí zahájili ozbrojené povstání proti uherské vládě. Bojovali v podstatě za vídeňskou vládu a územní celistvost habsburské říše. Je pravda, že etničtí Slováci se možná ještě ve větším počtu účastnili také bojů na straně uherské revoluční vlády. Ovšem to nic nemění na skutečnosti, že prostřednictvím tohoto odboje Slováci poprvé vystoupili jako národ s vlastními politickými požadavky.

Po porážce maďarské revoluce představitelé Slováků přirozeně očekávali odměnu v podobě splnění svých požadavků. Jejich představou bylo Slovensko jako samostatná korunní země habsburské říše. Avšak jak bylo v habsburské monarchii zvykem, žádná odměna za loajalitu nepřišla. Vídeň o Slováky po uklidnění situace ztratila zájem. V období neoabsolutismu však vláda neměla zásadní námitky proti jejich jazykové a školské emancipaci. Slovenština postupně pronikla i do mnoha gymnázií. Po obnovení ústavního života v roce 1861 Slováci opět vznesli požadavek územní autonomie (Slovenské okolie) formou Memoranda národa slovenského.

Uhry jako maďarský národní stát

Radikální zvrat v neprospěch Slováků nastal v důsledku rakousko-uherského vyrovnání v roce 1867, které obnovilo uherskou státnost. Definitivně tím zvítězila koncepce Uher jako maďarského národního státu. Všichni obyvatelé tvořili po právní stránce jediný uherský politický národ; výjimkou zůstali pouze Chorvati, kteří získali autonomii. Maďarština se stala jediným státním a úředním jazykem. Uherský sněm přijal zákon o menšinách, kterým připouštěl vyučování v nemaďarských jazycích v lidových (základních) a středních školách i úřadování na místní a župní úrovni. Avšak tento zákon zůstal jen na papíře; do praxe nikdy uveden nebyl.

Národní hnutí Nemaďarů byla vnímána jako riziko pro integritu uherského státu. Pro Maďary byl typický pocit ohrožení ze všech stran, ale nejvíc ze strany Ruska, což se zostřilo zejména po ruské intervenci v roce 1849, která definitivně potlačila maďarskou revoluci. Na Slováky Maďaři pohlíželi jako na ruské exponenty, nežádoucí panslávy, což však neodpovídalo realitě. Poměrně liberální ústava zaručovala rozsáhlá občanská práva a svobody, ale ty zůstávaly většinou jen na papíře, stejně jako již zmíněný národnostní zákon. Stát naopak hojně využíval vágně formulované paragrafy o pobuřování proti ústavě, národu, úřadům a veřejným činitelům. Do vězení bylo možné člověka odsoudit za veřejný projev ve slovenštině nebo podporu určité politické strany.

Slovenská politika v době maďarizace

Volby v Uhrách neměly dobrou pověst; nebyly demokratické ani tajné a o svobodě rozhodování voličů si nebylo třeba dělat žádné iluze. Volební zákon stanovoval poměrně vysoký volební census, takže na volební právo dosáhlo pouze 6% obyvatel Uher (v roce 1867 toto číslo ještě nijak nevybočovalo z evropského průměru, okolo roku 1900 však už bylo značným anachronismem). V chudých hornatých oblastech Slovenska na volební právo reálně dosáhlo jen okolo 2% obyvatelstva. Kdo chtěl ve volbách kandidovat, samozřejmě musel ovládat maďarštinu slovem a písmem, nadto byl povinen složit poměrně vysokou kauci. Volič musel po předstoupení před volební komisi uvést jméno vybraného kandidáta v maďarském tvaru a sám se obdobně prezentovat, jinak byl jeho hlas neplatný. Tento systém vedl k nátlaku, zastrašování a korupci, což ovlivňovalo především státní a veřejné zaměstnance.

Slováky v podstatě reprezentovala pouze Slovenská národní strana (SNS). Ta sdružovala osobnosti rozličného názorového spektra, především však evangelického vyznání. Štěstím pro Slováky bylo, že politické strany neměly v Uhrách právní subjektivitu. Co z hlediska zákona neexistovalo, nebylo možné ani zakázat. Stávající poměry však Slovákům fakticky znemožňovaly průnik do parlamentní politiky. Například po volbách v roce 1910 reprezentovali slovenský národ ve více než čtyřsetčlenném Uherském sněmu pouze dva poslanci. Na Slovensku vždy vítězily dominantní maďarské strany, třebaže nezřídka za situace, kdy byl ve volebním obvodu postaven pouze jediný kandidát.

Na počátku dvacátého století se v rámci SNS zformovala i katolická frakce, Slovenská ľudová strana (SĽS). Jejím čelným představitelem se stal kněz Andrej Hlinka. Proslulost získal, když byl v roce 1906 odsouzen do vězení kvůli volební podpoře kandidáta SNS Vavra Šrobára. Suspendoval jej i jeho diecézní biskup. Věřící z obce Černová však trvali na tom, aby kostel, který si postavili z vlastních prostředků, vysvětlil právě on. Situace vyvrcholila incidentem, při kterém četníci zastřelili 15 lidí. Až poté se většina evropské veřejnosti dozvěděla o existenci Slovenska a národnostním útlaku Slováků.

Slovenská emigrace

Nejen Slovensko, ale i Uhry celkově byly v 19. století hospodářsky zaostalé. Zemědělci zejména v chudých horských oblastech stále hospodařili zastaralým trojpolním systémem, přičemž téměř neznali průmyslová hnojiva a mechanizaci. Růst počtu obyvatel vedl k neúnosnému drobení vlastnictví půdy. Po odbourání celní hranice mezi Uhrami a zbytkem monarchie místní průmysl nevykazoval příliš velkou konkurenceschopnost a rozvíjel se jen omezeně. Nedokázal proto odčerpat přebytek populace, který se už neuživil v zemědělství.

Jediným východiskem se pro mnoho lidí stala emigrace. Směřovala převážně do USA a nabyla opravdu masových rozměrů; do první světové války opustilo Slovensko půl milionu lidí, což představovalo přibližně pětinu populace. Slovensko tím přicházelo o odvážnější a podnikavější lidi. Slovenské spolky v USA podporovaly národní hnutí v původní vlasti a v rozhodující chvíli americkou vládu skutečně ovlivnily. K tradičním hodnotám podporovaným vládou USA, jako je ochrana demokracie a individuální svobody, přibylo i právo národů na sebeurčení, a to do značné míry díky Slovákům.

Školství, klíčový nástroj maďarizace

Nástrojem, který měl zajistit proměnu Uher v maďarský národní stát, se stalo v první řadě školství. Už v průběhu 70. let 19. století přišli Slováci o všechna tři konfesijní slovenská gymnázia (nacházela se v Revúci, Kláštore pod Znievom a Turčianském sv. Martině). Výuka ve slovenštině postupně zmizela i z ostatních gymnázií v zemi. V roce 1875 úřady zakázaly činnost Matice slovenské, jediné kulturní instituce Slováků.

Zákon z roku 1907, spojený se jménem ministra školství Alberta Apponyiho nařizoval, že veškeré státní školy musí být maďarské a nikdo bez znalosti maďarštiny se nemůže stát učitelem. Výuka ve slovenštině se udržela pouze v soukromých lidových školách, které zpravidla provozovaly církve. Některé předměty se však i v nich musely vyučovat povinně maďarsky. Církevní lidové školy postupně přebíral stát, proto škol s výukou ve slovenštině ubývalo. Zatímco v roce 1900 jich bylo ještě okolo 1500, v roce 1914 už jen 473.

Mnoho dětí, které na maďarskou lidovou školu nastoupilo, se tam seznamovalo s maďarštinou poprvé. Výuka tudíž probíhala v jazyce, kterému děti nerozuměly. Ve výsledku se pak pořádně nenaučily číst a psát ani maďarsky, ani slovensky.

Vytlačování slovenštiny, jakož i ostatních nemaďarských jazyků z uherského veřejného prostoru se časem stupňovalo. Bylo vydáno nařízení, podle kterého mohlo mít každé město jen jedno jméno, tudíž maďarské. Také železniční stanice mohly mít jen maďarský název, což mnohým znesnadňovalo orientaci. Dokonce i hřbitovní správy obdržely nařízení, aby nápisy na náhrobcích byly pouze v maďarštině.

Byla maďarizace úspěšná?

Mohlo se zdát, že maďarizační politika slaví úspěch. Zatímco v roce 1787 žilo v Uhrách pouhých 29% Maďarů, v roce 1880 to bylo už 46,7% a v roce 1910 plných 53% (údaje nezahrnují autonomní Chorvatsko). Avšak to nutně neznamená, že by se stále větší počet uherských občanů skutečně identifikoval s maďarským národem. Přihlášení k maďarské národnosti často vycházelo z oportunismu či snaze vyhnout se potížím. Po rozpadu historických Uher se řada maďarizovaných Slováků ke své původní národní identitě ihned vrátila.

Je nesporné, že maďarizace výrazně zasáhla prostředí městské inteligence. V daných podmínkách bylo krajně obtížné zformování nějaké slovenské střední třídy. Britský historik A. J. P. Taylor to už před mnoha desítkami let okomentoval: „…Maďaři je [Slováky] rok po roce obírali o veškerou jejich střední třídu a právě v důsledku tohoto maďarského úspěchu se Slováci stali jak v rámci Uherska, tak i poté, co dosáhli nezávislosti, politicky nejnevyzrálejším a nejnezodpovědnějším z národů střední Evropy.“ Je na čtenáři, aby posoudil, zda historik známý svými provokativními tezemi vystihl skutečnost nebo poněkud přestřelil.

Dnes můžeme poukazovat na nereálnost a absurditu myšlenky asimilace většiny menšinou. Uherská vláda k dosažení takového cíle v době neexistence televizního a rozhlasového vysílání neměla odpovídající technické prostředky. Nedostávalo se jí ani potřebného počtu učitelů ovládajících maďarštinu. Mnoho jich učilo na základě pravidelně obnovované úřední výjimky. Lze říct, že masa slovenských venkovanů zůstala maďarizací v podstatě nedotčena nebo dotčena jen minimálně. Slovenské národně emancipační hnutí, stejně jako národní hnutí dalších Nemaďarů (Rumunů, Srbů, Rusínů) už Maďaři nedokázali zcela potlačit. Proces zformování moderního slovenského národa však mohl být zcela dovršen až v daleko svobodnějším a demokratičtějším rámci první československé republiky.

Zdroje a literatura:

Rychlík, Jan a kolektiv; Dějiny Slovenska, Vyšehrad, Praha 2024

Sked, Alan; Úpadek a pád habsburské říše, Panevropa, Praha 1995

Taylor, Alan John Percivale, Poslední století habsburské monarchie, Barrister & Principal, Brno 1998