Článek
Událost ze 27. října 1907, obvykle zvaná černovská tragédie nebo černovský masakr , ve výsledku silně poškodila mezinárodní pověst uherského státu.
Kněz a politik Andrej Hlinka
Abychom pochopili, co se vlastně v Černové stalo, je třeba začít u osoby Andreje Hlinky (1864 – 1938). V historické paměti přetrvává především jako čelný představitel slovenského autonomismu v době první československé republiky. V prvním desetiletí 20. století, okolo své čtyřicítky, tento charismatický kněz a podmanivý řečník působil jako farář v Ružomberoku a angažoval se také ve slovenském národním hnutí. Oficiální linií v Uhrách tehdy byla politika jediného uherského politického národa, komunikujícího výhradně maďarsky. Na jakékoliv národně emancipační snahy Slováků pohlíželi Maďaři nevraživě jako na nežádoucí panslavismus ohrožující jednotu státu. Často jejich původce stíhali pomocí ohebných paragrafů o pobuřování proti ústavě, maďarskému národu a úředním osobám.
Před volbami do Uherského sněmu roku 1906 Hlinka aktivně podporoval kandidaturu ružomberského lékaře Vavra Šrobára (1867 – 1950), jednoho z budoucích mužů 28. října. Jeho nadřízený, spišský biskup Sándor Párvy se plně se ztotožňoval s oficiální maďarizační linií. Nehodlal Hlinkovy politické aktivity trpět a zbavil jej fary i kněžského úřadu. Oficiálně kvůli svatokupectví; Hlinka se měl údajně dopustit jakýchsi machinací, aby získal ružomberskou farnost. Hlinka se okamžitě odvolal k Římské kurii. V důsledku suspendování však ztratil kněžskou imunitu a následně byl obžalován z trestného činu pobuřování proti maďarskému národu. Soud jej poslal do vězení na dva roky, zatímco neúspěšný kandidát Šrobár, obžalovaný ze stejného činu, dostal jeden rok žaláře.
Andrej Hlinka v roce 1908
Kostel v Černové
V Hlinkově rodišti, podhorské vesnici Černové, neměli kostel, proto místní chodili na bohoslužby do 4 km vzdáleného Ružomberoku. Když pojali úmysl si kostel vybudovat, Hlinka se v záležitosti silně angažoval a na stavbu osobně přispěl. Celkové náklady činily 80 000 tehdejších korun. Ružomberský městský úřad slíbil přispět 20 000 K, ale pod vlivem Hlinkovy kauzy na to „zapomněl.“ Veškeré náklady si tak museli černovští hradit sami, pouze za přispění krajanů z Ameriky.
Když byla stavba dokončena, Hlinka, který nemusel ihned nastoupit výkon trestu, informoval biskupa Párvyho a požádal jej o zajištění vysvěcení kostela. Místní trvali na tom, aby kostel vysvětil jejich oblíbený kněz Hlinka, což biskup odmítl. Nevyhověl ani žádostem o odložení svěcení. Černovští trvali na svém, ale jejich prosby, deputace ani výhružky neúčinkovaly. Hlinka následně odjel na dlouho chystané turné po Moravě a Čechách, kde přednášel o Slovensku. Párvymu přišla jeho nepřítomnost vhod; stanovil termín svěcení na neděli 27. října 1907.
Černovský masakr
Úřady nic nenechaly náhodě. V sobotu 26. října večer se v obci objevilo osm příslušníků uherského královského četnictva. Zabavili vybavení kostela potřebné pro vysvěcení, které se místní pokusili ukrýt ve svých domech. K úřadům vstřícný představený obce Bačkor pak sekerou poškodil nové kostelní dveře, aby znemožnil jejich uzamčení.
V neděli ráno přišlo do Černové dalších osm četníků. Z Ružomberoku následně vyjely dva kočáry. V prvním seděl služný (okresní komisař) Zoltán Pereszlényi, který prý chtěl svou přítomností přispět k uklidnění situace. Neměl k tomu však nejmenší předpoklady; slovensky nerozuměl ani slovo. Na kozlíku seděl jeho livrejovaný sluha Veverica. Cestoval s nimi ještě jakýsi veterinář, kterého náhodně přibrali jako nezávislého svědka. V druhém kočáře seděli kněží; děkan Pazúrik z Liskové, který přitom Hlinkovi slíbil, že se bez něj svěcení nezúčastní. Vedle něj seděl prozatímní ružomberský farář Fischer, pomaďarštěný spišský Němec a Hlinkův úhlavní nepřítel. S nimi cestovali ještě dva další duchovní. Biskup Párvy se vysvěcení odmítl osobně účastnit.
Příslušníci uherského královského četnictva na koních lustrují tuláka, 1897 (ilustrační snímek)
Když kočáry dorazily do Černové, zahradil jim cestu dav asi 400 – 500 lidí. Vesničané vyzývali nezvané návštěvníky k odjezdu. Pereszlényi však zavelel vpřed. Koně najížděli do davu, Veverica práskal bičem jak do koní, tak i do lidí napravo nalevo, hlava nehlava. Lidé v úzké uličce neměli kam ustoupit a chytali za ohlávky koně, kteří se začali plašit. Naposledy někdo vyzval služného k opuštění obce. Zůstává sporné, zda došlo na házení kameny a v jakém rozsahu. Svědectví Pereszlényiho o sprše kamení je značně nedůvěryhodné; každopádně kameny nezpůsobily žádné škody, možná jen jeden z četníků byl nepatrně zraněn v obličeji. Podle kněze Fischera zasáhl kámen děkana Pazúrika do klobouku, ten však nic nezaregistroval.
„Lőni!“ (střílejte!), volal Pereszlényi směrem k četníkům. Ti na pokyn strážmistra Ladiczského zvedli zbraně a vypálili čtyři salvy. Žádná z nich nemířila do vzduchu, všechny rovnou do davu. Těla se kácela k zemi, další lidé v panice utíkali. Oba kočáry se obrátily a rychle ujížděly zpět do města.
Pereszlényi se zanedlouho do obce vrátil, tentokrát už v doprovodu roty honvédů. Zoufalí vesničané oplakávali mrtvé a snažili se ošetřovat raněné. Lehce zranění se ukryli ve svých domech. Služný začal s vyšetřováním masakru, který sám způsobil. Jeden z místních chlapců mezitím duchapřítomně běžel do města pro doktora a vrátil se společně s MUDr. Šrobárem. Služného to rozčílilo a ihned nechal dotyčného mladíka zatknout. To už se do obce postupně trousili další župní úředníci a všichni svorně žehrali na prokleté panslávy.
Bilance události byla děsivá. Na místě střelby zemřelo 9 lidí, další tři osoby výstřely smrtelně zranily. Později zemřeli na následky zranění ještě tři lidé, čímž se počet obětí zvýšil na 15. Celkem zemřelo osm mužů a sedm žen. Nejstarší oběti bylo 55 let, dvěma nejmladším pouhých 14. Přibližně 50 dětí ztratilo své rodiče a živitele. Těžká zranění utrpělo 12 lidí, okolo 80 lidí vyvázlo s lehkým zraněním.
Ohlas tragédie v monarchii i v zahraničí
Četníci byli většinou etničtí Slováci, ale o odpovědnosti uherské vlády nemohlo být pochyb. Mladý slovenský poslanec Uherského sněmu Milan Hodža (1878 – 1944), budoucí československý premiér, se nezalekl křiku a nadávek maďarských poslanců a na půdě parlamentu důrazně protestoval. Interpeloval ministra vnitra Andrássyho s žádostí o vyšetření incidentu. Ministr uvedl, že četníci stříleli v sebeobraně a vysvěcení kostela se ve skutečnosti nechystalo, což zjevně nebyla pravda, protože v sousedních farnostech byl termín svěcení řádně oznámen.
Milan Hodža, 1908
Událost šokovala Vídeň. Pobouřen byl i následník trůnu František Ferdinand d'Este, známý svou nechutí vůči Maďarům. Nemohl nijak ovlivňovat vyšetřování, pozval však Hodžu do kroužku svých poradců pro reformu monarchie. V Říšské radě proti maďarské brutalitě protestovali zejména čeští poslanci Tomáš G. Masaryk, Karel Kramář a Isidor Zahradník, ale také přední slovinský politik Ivan Šusteršič nebo německý pokrokář Josef Redlich. Maďarské parlamentní politiky to přivádělo k vzteku a žádali svou vládu, aby takovému zasahování do vnitřních záležitostí Uher učinila přítrž.
Hlinka se o tragické události dozvěděl během svého přednáškového turné v Čechách, měl tudíž příležitost o ní informovat početné publikum. V závěru turné navštívil Vídeň. Dostal se na půdu Říšské rady, kde mu osobně vyjádřil soustrast její prezident Weisskirchner. Večer pak vystoupil v českém Národním domě. Obrovský dav zájemců musela usměrňovat policie a stovky lidí se dovnitř vůbec nedostaly. Během Hlinkova emotivního proslovu mnozí nedokázali zadržet slzy. Na místě se ihned vybrala značná částka pro černovské sirotky.
O Černové se dozvěděla i Evropa a svět, a to především zásluhou skotského slávisty Roberta Setona-Watsona a vídeňského dopisovatele The Times Henryho Wickhama Steeda. Proti maďarské krutosti protestoval i slavný norský spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu Björnstjerne Björnson. Většina Evropy teprve nyní s překvapením zjistila, že existuje Slovensko a čelí národnostnímu útlaku Maďarů. V paměti Západoevropanů ještě přežíval heroický revoluční boj Maďarů proti habsburské říši v letech 1848–49. Mnozí si proto Uhry představovali jako jakýsi ostrov svobody mezi Východem a Západem. Černovský masakr takové naivní představy silně narušil a značně poškodil obraz uherského státu v zahraničí.
Proces s černovskými
Zatímco vojenský soud konstatoval nevinu četníků, v Černové probíhalo zatýkání. Začal monstrproces s celkem 55 obyvateli Černové, z nichž 40 bylo odsouzeno k trestům odnětí svobody a finančním trestům. Nejvyšší trest obdržela Hlinkova nevlastní sestra Anna Fullová. Její zločin spočíval v tom, že verbálně odmítala vysvěcení kostela cizím knězem. Nebylo to nic trestného, přesto ji soud poslal do vězení na tři roky. Andrej Sliačan si vysloužil dva roky vězení, protože chytil koně za ohlávku. Nejtragičtější byl případ Anny Demkové. Při masakru přišla o manžela, otce svých sedmi dětí. Sama utrpěla těžké zranění a dva měsíce nebylo jasné, zda vůbec přežije. Soud ji poslal do žaláře na půl roku; provinila se pouze tím, že byla na místě. Proces proti černovským nelze označit jinak než justiční šikanu.
Nelze si dělat iluze o národním uvědomění obyvatel Černové. Takové ideje ještě do chudé podhorské vsi nedorazily. Hlinkovu politickou kauzu černovští patrně úplně nechápali; bránili zkrátka svého oblíbeného duchovního, který čelil příkoří ze strany církevních mocipánů. Tragický rozměr události to však nijak neumenšuje.
Kostel Panny Marie Růžencové v Černové, Slovensko
Hlinkův návrat
Andrej Hlinka brzy po svém přijetí ve Vídni nastoupil trest ve věznici v Segedíně. Mezitím probíhal jeho proces u Římské kurie. Za Hlinku se přimlouvalo mnoho významných církevních i světských osobností, mezi nimi již zmíněný arcivévoda František Ferdinand d'Este nebo olomoucký arcibiskup Bauer. Řím nakonec dospěl k závěru, že biskup Párvy překročil svou pravomoc, Hlinkovo suspendování zrušil a plně jej rehabilitoval. Párvy mu musel vrátit farní úřad v Ružomberoku. Po svém návratu z vězení, 29. července 1910 Hlinka osobně vysvětil nový kostel Panny Marie Růžencové v Černové.
Zdroje a literatura:
Letz, Róbert; Hromják, Ľuboslav; Stano, Pavel; Černová 1907, Post Scriptum, Bratislava 2017
Rychlík, Jan a kolektiv; Dějiny Slovenska, Vyšehrad, Praha 2024
