Boj za obnovení Polska ve velké válce. Poláci v táboře centrálních mocností i Ruska

Polský stát patřil ještě v polovině 18. století k nejrozsáhlejším v Evropě. Mezi lety 1772 - 1795 však z mapy Evropy úplně zmizel, když si jeho území ve třech fázích rozdělilo Rusko, Prusko a habsburská říše. Vídeňský kongres roku 1815 tento stav v podstatě potvrdil, jen přikročil k určité změně uspořádání polského území ve prospěch carského Ruska, když v jeho středu ustavil Kongresovku čili Polské království pod ruskou svrchovaností. V důsledku dvou velkých polských povstání však byla jeho autonomie postupně omezována a nakonec zcela zrušena.

Poláci se s rozbitím svého státu nikdy nesmířili a vždy počítali s jeho obnovením. V Evropě převládalo vnímání likvidace polského státu jako chyby, která by měla být napravena; nikdo ale netušil, kdy a jak. Ani jedna z velmocí, které držely území někdejšího polského státu, Rusko, Německo a Rakousko-Uhersko, vůbec nepočítala s tím, že by se svého polského záboru vzdala.

Polská společnost se na počátku 20. století, naplněná novou životní silou, slévala v jeden proud překonávající hranice záborů. Formovaly se politické stany a hnutí působící napříč zábory, u veřejnosti se těšily velké popularitě celopolské akce, jako bylo například výročí bitvy u Grunwaldu, obnova starobylého sídla polských králů v krakovském Wawelu nebo náboženské poutě do Čenstochové. Vzhledem k mocenským poměrům však polská otázka zůstávala nevyřešená.

Vypuknutí první světové války v létě 1914 znamenalo, že Poláci museli rukovat do armád na obou stranách konfliktu. Zdálo se, že válka evropských velmocí by mohla polskou otázku konečně vyřešit. Obě strany konfliktu, jak Rusko, tak i císařské Německo s Rakouskem-Uherskem, stály o podporu polského národního hnutí. Přední polští politici museli učinit rozhodnutí, kdo je pro polskou věc větším nepřítelem a prostřednictvím které velmoci svých cílů dosáhnou. Jejich stanoviska, která se formovala už léta před válkou, byla značně protichůdná. Nejlépe to dokládá příklad čelných polských národních vůdců, Romana Dmowského a Józefa Piłsudského.

Józef Piłsudski (1867-1935) se narodil do polské šlechtické rodiny na území dnešní Litvy, v ruském záboru. Od ranného mládí zastával radikální protiruské postoje a za podíl na spiknutí proti carovi si dokonce vysloužil několikaleté vyhnanství na Sibiři. Po návratu vstoupil do polské socialistické stany, avšak postupem času se jeho pouto se socialisty rozvolňovalo. Nacionální témata mu byla bližší než sociální a spíš než k dělnictvu se obracel k mladé radikální inteligenci. Roku 1905 byl opět zatčen, ale podařilo se mu uprchnout do Haliče. Zde začal s tichým souhlasem rakouských úřadů formovat polovojenské jednotky, zvané střelci, a připravoval je na osudové střetnutí s Ruskem.

Piłsudského orientace na Centrální mocnosti, především na Rakousko, měla hluboké opodstatnění. S Ruskem měli Poláci velmi špatné zkušenosti; oproti tomu v rakouském záboru se Polákům dostávalo zdaleka nejlepších podmínek. Halič byla z polských záborů hospodářsky nejméně rozvinutým územím, ale získala v rámci Rakouska značnou autonomii i jakési privilegované postavení. Polští šlechtici z Haliče měli otevřené dveře k vysokým pozicím v monarchii a stávali se dokonce premiéry Předlitavska či rakousko-uherskými ministry zahraničí. Halič představovala jakýsi stínový polský stát.

Centrální mocnosti měly pro polské národní hnutí schované eso v rukávě. Po dobytí ruské Kongresovky mohly na jejím území ihned umožnit zřízení samostatného polského státu. Nereálně se nejevila ani představa jeho značného rozšíření na východ, teoreticky až k historickým hranicím z roku 1772. Piłsudski doufal, že kýženého cíle v podobě polského státu se mu podaří dosáhnout v úzké kooperaci s Rakouskem. Kongresovka a další území, získaná na úkor Ruska, budou sjednocena s Haličí a dualistická rakousko-uherská monarchie se promění v trialistickou s Polskem jako třetím členem.

Další přední politickou osobností v Polsku té doby byl Roman Dmowski (1864 - 1939), který pocházel ze zchudlé šlechtické rodiny usazené v blízkosti Varšavy. V mládí se rovněž věnoval konspirativní činnosti a z ruského záboru po čase uprchl do Haliče. Tam se podílel na založení polské národní demokracie (endeky), hnutí vyznačujícího se vypjatým nacionalismem a nesmiřitelností především vůči socialistům a Židům. Po ruské revoluci roku 1905, která otřásla carským režimem, se však vrátil do Varšavy a dokonce po dva roky zastával mandát poslance ruské státní Dumy v Petrohradě.

Dmowski jednoznačně vyhodnotil jako nejnebezpečnějšího nepřítele polské věci císařské Německo. V ruském Polsku se přece jen po roce 1905 začaly věci obracet k lepšímu, rusifikační tlak téměř ustal a v podmínkách omezeného parlamentarismu měli Poláci sice slabý, ale přece jen nějaký hlas. Oproti tomu v německém Velkopolsku se úměrně s tím, jak od konce 19. století sílil bojovný německý nacionalismus, germanizační tlak zvyšoval. Poláci byli v Německém císařství jednoznačně občany druhé kategorie; polština byla vytlačována z veřejného prostoru, občanům polské národnosti německé úřady znemožňovaly nabývat půdu, zatímco pozemky ve vlastnictví Poláků vykupovaly a poskytovaly německým kolonistům. Dmowski doufal, že polskou autonomii se podaří obnovit skrz Rusko, prostřednictvím spolupráce s tamnímu opozičními silami.

V případě ruského vítězství mohli Poláci dosáhnout autonomie na území Kongresovky, k níž mohlo být navíc připojeno Velkopolsko, Horní Slezsko, případně i další oblasti dobyté na Německu a rakouská západní Halič. Poláci naopak nemohli počítat se ziskem východní Haliče, protože zde převažovala ukrajinská populace. Tu oficiální ruská doktrína považovala za Rusy, tudíž území mělo být připojeno k Rusku. Zatímco Piłsudského vize byla založena na jakémsi jagellonském Polsku, široce rozkročeném na východ, federativním, zahrnujícím i Litevce, Ukrajince a Bělorusy, Dmowského představu lze označit za piastovské Polsko s jádrem v západopolských oblastech, unitární a víceméně etnicky homogenní.

Dmowského orientace na Rusko nevyplývala z nějakých sympatií či snad dokonce lásky. Prostě Rusko vyhodnotil jako pro Poláky méně nebezpečné než Německo, které bylo v rámci Centrálních mocností silnějším partnerem Rakouska-Uherska. Autonomie Polska v rámci Ruska neměla být definitivním řešením, ale předstupněm k úplné nezávislosti. Představa byla poněkud sporná; Poláci v Kongresovce už autonomii měli, ale Rusové ji zrušili. Nebylo také jasné, zda bude možné autonomii přeměnit v plnou nezávislost.

Na začátku války se zdála být perspektivnější Piłsudského orientace na Centrální mocnosti. Piłsudski se nejprve pokusil se svými střelci vyvolat protiruské povstání v Kongresovce, narazil však na netečnost obyvatel. Posléze mu Rakousko povolilo vytvořit tři pluky dobrovolníků, polské legie, organizačně působící v rámci rakousko-uherské armády. Piłsudski, ač neměl žádné vojenské vzdělání ani zkušenosti, byl jmenován velitelem brigády; ukázalo se však, že vojenský talent mu nechybí. Brigáda byla nasazena v boji na východní frontě.

Roku 1916 se zdálo, že se otevírá cesta ke splnění Piłsudského vizí. Kongresovka byla dobyta a rozdělena na německou a rakouskou okupační zónu. Německý a rakouský císař proklamovali na území Kongresovky zřízení Polského království. V té době navíc rakouská vláda chytala ústavní změny v duchu německého nacionálního Velikonočního programu, který měl upevnit vůdčí postavení Němců v západním jádru rakouské říše. Pro Čechy by realizace tohoto programu představovala katastrofu, naopak Polákům vyhovovala, protože počítala se státoprávním vydělením Haliče z Rakouska, čímž se otvírala cesta k možnému spojení Haliče s nově zřízeným polským královstvím a trialistické monarchii.

Jenže Rakousko bylo slabé. Třebaže habsburská dynastie po polské koruně bažila, těžko by dokázala prosadit trialismus přes odpor Maďarů, jejichž postavení v rámci monarchie by oslabil. Předně však trialistické řešení nevyhovovalo císařskému Německu, na němž se válkou materiálně a morálně vyčerpaná habsburská monarchie stávala stále závislejší. Němci preferovali vytvoření menšího nárazníkového státu pod svým vlastním vlivem. Z bojovné německé generality dokonce vycházely myšlenky na anexi polského území, vysídlení Poláků a německou kolonizaci. Rakousko pochopitelně odmítalo odevzdat Halič polskému státu, který by byl satelitem Německa. Pro Německo naopak nepřipadalo v úvahu přenechání Polského království habsburské říši. Spor mezi Německem a Rakousko-Uherskem o polskou otázku skončil patem.

O podporu Poláků ve válečném úsilí přirozeně stálo i Rusko. Dmowski na počátku války uvítal prohlášení velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče, kterým sliboval obnovu svobodného Polska. Přísliby navrácení kulturní, školské a politické autonomie umocnilo memorandum o vytvoření autonomního polského státu ruského ministra zahraničí Sazonova. Brzy se však ukázalo, že jde o plané sliby. U většiny ruských vládních činitelů tyto návrhy podporu nenašly a Rusko nepovolilo ani vytvoření dobrovolnického vojska, s výjimkou jediného praporu, tzv. pulawské legie. Ta však v bojích brzy vykrvácela. Po dobytí polského území Centrálními mocnostmi v létě 1915 Dmowski odešel nejdřív do Ruska, ale už brzy pochopil, že orientace na ruské carství nemá perspektivu, proto zamířil na západ.

Dmowski se po zklamání Ruskem usadil ve Švýcarsku a pokoušel se pro ideu nezávislého Polska získat západní velmoci, Velkou Británií a Francii. Dlouho bezvýsledně; uvedené velmoci Dohody si nemohly dovolit kvůli polské záležitosti znepřátelit klíčového spojence na východě. Přesto však po čase došlo v polské otázce k určitému posunu. Británii a Francii znepokojilo vyhlášení Polského království německým a rakouským císařem. Obě mocnosti chtěly Poláky Německu odloudit, proto vyvíjely tlak na Rusko, aby jim učinilo ústupky. Jejich žádosti měly určitý efekt; Rusko začalo pozvolna připouštět zřízení samostatného Polska.

Důležitým mezníkem ve vývoji se stala únorová revoluce v Rusku roku 1917, která smetla carský režim. Ruská revoluční vláda přiznala Polákům právo na nezávislý stát, pod podmínkou, že uzavře s Ruskem vojenský pakt. V Rusku taktéž začalo budování polských dobrovolnických sborů. Posun Ruska v postoji k polské otázce umožnil západním státům Dohody vyslovit se pro polskou věc naplno. Polský národní výbor, který Dmowski ustavil ve Švýcarsku a později přesunul do Paříže, uznaly státy Dohody jako orgán reprezentující polský národ. Ve Francii byl zahájen nábor polských dobrovolníků z řad válečných zajatců i Poláků žijících ve Francii či v USA.

Piłsudski, jemuž byl v nově zřízeném Polském království svěřen vojenský referát, postupně ztrácel víru ve správnost orientace na Centrální mocnosti. Vadil mu jejich liknavý přístup ke zřizování institucí nově zřízeného státu. Obyvatelstvo projevovalo nespokojenost, protože obě okupační mocnosti spravovaly zemi bezohledným, kořistnickým způsobem, ruinujícím hospodářství. Piłsudského popularita rychle upadala. Když po ruské únorové revoluci Dohoda zaujala daleko vstřícnější postoj ve věci nezávislého Polska, definitivně dospěl k závěru, že spojení s Centrálními mocnostmi bylo chybné. Už jen čekal, kdy a jak jej teatrálně ukončit.

Příležitost přišla brzy, protože koncem roku 1917 padlo rozhodnutí převést polské legie pod německé velení. Piłsudski odmítl přísahat věrnost německému císaři a s ním i dvě třetiny legionářů. Nebojují přece za německého, ani žádného jiného císaře, ale za Polsko! Piłsudski by následně zatčen a internován v Magdeburgu, zatímco brigádu čekalo rozpuštění a vojáky přeřazení do pravidelných jednotek německé a rakousko-uherské armády. Z polských legií zůstal pouze pluk pod velením Józefa Hallera, který požadovanou přísahu složil.

V listopadu 1917 otřásla Ruskem bolševická revoluce, která vyřadila, byť dočasně, Rusko ze hry o polskou otázku. Vytvořením samostatné Ukrajiny a Litvy na základě brestlitevského míru zcela padla možnost obnovení polského státu ve větším rozsahu. Postoupení oblasti Chełmu Ukrajině, přestože byla přislíbena Polsku, vyvolalo v západní Haliči explozi hněvu vůči Rakousku. Dosud loajální Poláci z Haliče stávkovali, demonstrovali, pálili obrazy rakouského císaře a vraceli vyznamenání. Polský klub ve vídeňské Říšské radě, dosud podporující vládu, oznámil trvalý přechod do opozice. Drolila se i loajalita politických představitelů Polského království, kde již Piłsudského odmítnutí přísahy vyvolalo vážnou krizi.

Věrnost Centrálním mocnostem následně vypověděl velitel Józef Haller. Po brestlitevském míru už Němci polské dobrovolníky na východní frontě nepotřebovali. Převedení polského vojska na západní frontu zase nepřicházelo v úvahu kvůli vstřícnosti Dohody k polské otázce. Němci tedy Hallera vyzvali, aby se svým plukem složil zbraně. Plukovníka něco takového ani nenapadlo; místo toho zavelel k prudkému útoku na 53. rakousko-uherský pluk a se svými muži se probil do Ruska. Posléze se mu podařil přesun do Francie, kde posílil Dmowského Národní výbor a řídil formování jednotek polských dobrovolníků.

Polskou věc jednoznačně podpořil americký prezident Wilson prostřednictvím svých 14 bodů, kterými formuloval americké válečné cíle. Jeden z bodů sliboval zřízení nezávislého polského státu s přístupem k moři, na všech územích, kde žijí Poláci. Politická scéna v Haliči i Polském království se v průběhu roku 1918 zcela jednoznačně přiklonila k požadavku zcela nezávislého polského státu.

Po neúspěšné jarní ofenzivě v roce 1918 se situace na válečných frontách výrazně obrátila v neprospěch Centrálních mocností. Žádný zvrat situace už nebyl reálný, protože během léta začaly do Evropy ve velkém proudit americké jednotky. Zcela vyčerpanému Německu a Rakousku-Uhersku nezbývalo než žádat o příměří.

V druhé polovině října 1918 se habsburská říše začala pod tíhou válečné porážky rozkládat. 28. října, ve stejný den, kdy bylo v Praze vyhlášeno nezávislé Československo, se v Krakově poprvé sešla Polská likvidační komise, složená ze zástupců polských politických stran z rakouského záboru, ale i Těšínského Slezska, které k záboru nepatřilo (historicky bylo součástí české Koruny), ale žila v něm početná polská populace. Jednalo se o jakousi prozatímní vládu, která převzala moc na všech polských územích zanikajícího Rakouska, až do ustavení celopolské vlády. Poláci se v Haliči ovšem dostávali do kolize se snahami Ukrajinců, kteří hodlali ve Lvově také vyhlásit svůj stát.

Piłsudski, který i v době své internace zůstával pro polský národ největší autoritou, se do Varšavy vrátil v listopadu 1918. Následně zde byla provolána nová polská republika, zahrnující i území Haliče. Piłsudski se ujal úřadu prozatímního náčelníka státu, obdařeného diktátorskými pravomocemi. Začala dělba práce mezi ním a jeho rivalem Dmowským; zatímco Piłsudski převzal vládu doma, Dmowski zastupoval zájmy Polska na pařížské mírové konferenci.

Vznik nezávislého Polska byl unikátní tím, že všechny tři záborové velmoci vyšly z války poraženy. Situace nového Polska však byla svízelná. Boj za jeho nezávislost a územní celistvost v listopadu 1918 nekončil. Především vůbec nebylo jasné, kde všude se má Polsko rozkládat a kudy mají probíhat jeho hranice. Německo, které na rozdíl od Rakousko-Uherska a carského Ruska stále existovalo, se nemínilo dobrovolně vzdát Velkopolska ani dalších oblastí svého polského záboru. Ve východní Haliči už probíhaly krvavé střety s Ukrajinci. Těžké konflikty s téměř všemi sousedy provázely existenci nového státu ještě bezmála dva a půl roku po jeho vzniku.

Friedl, J.; Jurek, T.; Řezník, M.; Wihoda, M.; Dějiny Polska, NLN, Praha 2023

Křen, Jan; Dvě století střední Evropy, Argo, Praha 2005

Rychlík, Jan; Rozpad Rakouska-Uherska a vznik Československa, Vyšehrad, Praha 2022

https://pl.wikipedia.org/wiki/Roman_Dmowski

https://pl.wikipedia.org/wiki/J%C3%B3zef_Pi%C5%82sudski

https://pl.wikipedia.org/wiki/Kr%C3%B3lestwo_Polskie_(1917%E2%80%931918)