Článek
Během několika desetiletí od občanské války, která skončila roku 1865, prošly USA bezprecedentním demografickým a hospodářským rozvojem. Převážně zemědělská země se proměnila v průmyslového giganta s produkcí stejnou, jako vykazovaly Velká Británie, Německo a Francie dohromady. Okolo roku 1900 stáli Američané před zásadní otázkou: Jak s touto nově získanou silou naložit?
Zrodily se dvě základní koncepce. Ta tradičnější, izolacionismus, předpokládala upevňování moci především na americkém kontinentu. USA neměly vstupovat do záležitostí evropských a jiných velmocí. Druhá koncepce, expanzionismus (nebo také intervencionismus) se naopak zasazovala za budování americké pozice jako přední světové velmoci. Byla založena na prosazování tradičních amerických hodnot, jako je individuální svoboda a demokracie ve světě, pochopitelně v souladu s ochranou amerických hospodářských zájmů.
Woodroow Wilson (1856 - 1924), 28. prezident USA v letech 1913-21
Amerika táhne do boje
Když se v létě 1914 rozhořel smrtící požár velké války mezi předními evropskými velmocemi, Amerika neměla tohle dilema ještě zdaleka vyřešené. Přestože početné komunity německých a irských přistěhovalců sympatizovaly s Centrálními mocnostmi, většina americké společnosti se přiklonila k solidaritě s anglosaskou Velkou Británií a Francií s výraznými demokratickými tradicemi. Převážilo rovněž vnímání německého militarismu a sklonu k absolutismu jako významného rizika pro americké zájmy. K tomu přispěl také fakt, že německé ponorky v rámci blokády evropského kontinentu potápěly civilní lodě, na nichž umírali i američtí občané.
Čas pro vstup USA do války uzrál v momentě, kdy ruská únorová revoluce smetla autokratický carský režim, což přineslo naději na demokratizaci Ruska. Aniž by to budilo zásadní pochybnosti, bylo teď konečně možné vykládat situaci způsobem, který shodou okolností už delší dobu propagoval profesor Masaryk; válka je zásadním střetnutím demokratických států s despotickými monarchiemi. Bezprostředním impulzem pro americké rozhodnutí se stala neomezená ponorková válka, zahájená Německem. To v praxi znamenalo, že Německo ve snaze o vyhladovění Británie přikročilo k potápění amerických obchodních lodí.
Woodrow Wilson, původním povoláním historik a politolog, nyní 28. prezident USA, požádal Kongres o svolení k vyhlášení války 2. dubna 1917. Jeho slova svědčila o vůli dát světovému společenství formu soužití na základě práva a zabránit do budoucna jeho pošlapávání: „Nepožadujeme nic jen sami pro sebe, svět však musí být přebudován tak, aby se v něm dalo žít a trvalost této představy musí být zajištěna.“ Kongres přesvědčivou většinou vyhlášení války schválil a prezident příslušný výnos podepsal 6. dubna, právě na Velký pátek. Válka se tím stala skutečně světovou. Expanzionismus v Americe načas zcela převládl.
Během prvních měsíců od tohoto aktu na obou stranách Atlantiku nebyl téměř nikdo, kdo by očekával od USA něco většího než jen symbolické akce. Mezi válkou zdecimovanými evropskými mocnostmi však USA nakonec sehrály roli síly, která celý konflikt rozhodla. Prezidentu Wilsonovi americká převaha v rozhodující fázi války přinesla postavení skutečného leadera Dohody i demokratického světa. Americký demokratický duch přispěl k nebývalé přeměně Evropy, přičemž z její velké části definitivně odnesl monarchistické zřízení.
Americký propagační plakát. Zlý lidoop symbolizuje Německé císařství (1917 nebo 1918)
Program „světového míru“ po válce
Jelikož se Dohoda nedokázala shodnout, čeho chce válkou vlastně dosáhnout, rozhodl se prezident Wilson na přelomu roku 1917/18 stanovit americké válečné cíle. Jelikož odmítal tajnou kabinetní politiku, typickou pro evropské velmoci, učinil tak zcela veřejně. Představil Kongresu program hlubokých změn světového uspořádání po válce, opírající se o zásady práva, demokracie, svobody a rovnosti národů a práva na jejich sebeurčení. Program světového míru, vyhlášený 8. ledna 1918, který prezident ultimativně označil za jediný možný, měl celkem 14 bodů:
- Odstranění tajných kabinetních dohod, veřejná diplomacie za účelem zajištění míru
- Svobodná plavba po mořích
- Svobodný mezinárodní obchod, odstranění hospodářských překážek
- Omezení zbrojení, týkající se všech států
- Vyřešení koloniální otázky s přihlédnutím k názoru obyvatel kolonií
- Vyklizení celého ruského území. Svobodný a nezávislý rozvoj Ruska, které musí být přijato do společnosti svobodných států se zřízením, které si samo vybere
- Obnova suverénní Belgie
- Francie v předválečných hranicích. Německo musí navrátit Francii Alsasko-Lotrinsko
- Stanovení hranic Itálie podle národnostního principu
- Co nejsvobodnější možnost autonomního vývoje pro národy Rakouska-Uherska
- Obnovení nezávislosti Srbska, Rumunska a Černé hory podle historických hranic a národní příslušnosti. Srbsko musí mít zajištěn přístup k moři
- Svrchované Turecko a svobodná plavba úžinami Dardanely a Bospor. Nerušená možnost svobodného vývoje pro národy pod tureckou vládou
- Nezávislý polský stát, zahrnující území s nesporně polským obyvatelstvem a s přístupem k Baltskému moři
- Vytvoření Společnosti národů, která bude garantovat mezinárodní právo, nezávislost a územní nedotknutelnost svých členů
Wilsonův program: Teorie a praxe
Celý program je prodchnut myšlenkou, že veškeré nesváry ve světě pramení z porušení práva národů na sebeurčení, což je nutné napravit, aby byl zajištěn světový mír. Body jsou obvykle formulovány velmi obecně, a proto umožňují různý výklad. Jako příklad můžeme uvést třeba bod č. 6, který někoho může překvapit neobyčejnou vstřícností vůči Rusku, v němž se právě chopili moci bolševici. Vstřícnost nepochybně pramení ze snahy udržet Rusko ve válce, která se posléze ukázala jako iluzorní. Co je však ruské území, které má být vyklizeno? Je to území Ruského impéria v hranicích z roku 1914 (takový výklad by však byl v rozporu s bodem č. 13, požadujícím zřízení polského státu)? Nebo je to Rusko bez území obývaného Poláky, pobaltskými národy, Finy a Ukrajinci, kteří už vyslovili své právo na sebeurčení, byť za podpory německých bodáků? Americké ministerstvo zahraničí mělo ze zcela zjevných důvodů k programu rozsáhlý výkladový manuál.
Američtí vojáci na západní frontě, září 1918
Pro nás jako Čechy byl stěžejní bod č. 10, týkající se autonomního vývoje pro národy Rakouska-Uherska. Tento bod, v originálu vůbec nejstručnější, není formulován jako požadavek na zrušení podunajské říše. Naznačuje spíš nutnost hlubokého reformního programu, což byla idea Wilsonovi jakožto profesoru politologie blízká. Avšak 17. října 1918, necelý měsíc před vyhlášením příměří, Wilson prohlásil tento bod za překonaný vývojem. Národy Rakouska-Uherska (jmenovitě zmínil Čechoslováky a Jihoslovany) se měly samy stát soudci nad svým osudem i říší, což reálně znamenalo její konec.
Wilsonův program byl po ukončení bojů výchozím pro mírová jednání, třebaže se stal obětí rozsáhlých kompromisů. Ani to nemohlo dopadnout jinak; šlo o program Wilsonův, nikoliv vítězů války jako celku. Už bod č. 1 byl při mírových rozhovorech ve Versailles porušen, protože podmínky míru se nevyjednávaly veřejnosti na očích. Překážky pro svobodný obchod nebyly odstraněny. Hranice Itálie nebyly stanoveny podle národnostního principu; uvnitř hranic vznikla početná německá a jihoslovanská menšina. Ani nové poměry na Balkáně neodpovídaly Wilsonově dikci. Svrchované Turecko nakonec ustaveno bylo; ovšem národy, původně pod tureckou vládou, možnost svobodného vývoje nedostaly. Došlo k vytvoření polského státu s přístupem k moři, ale nikoliv s nesporně polským obyvatelstvem, což bylo markantní zejména ve východní části nového státu. Rusko do nově založené Společnosti národů přijato nebylo, byť jistě z velmi závažných důvodů. Avšak do Společnosti národů nakonec nevstoupily ani samotné USA, protože to Wilsonovi neschválil Kongres.
Přestože se USA mezi světovými válkami načas vrátily k izolacionismu, zásady, na nichž bylo založeno 14 bodů, lze označit za filozofický základ americké zahraniční politiky pro příštích sto let. Wilsonův odkaz nabyl aktuálnosti po druhé světové válce a možná ještě víc po zhroucení SSSR, které ukončilo bipolaritu světového uspořádání. To platilo skutečně skutečně až do zcela nedávné doby.
Zahraničněpolitická koncepce 47. prezidenta USA Donalda Trumpa filozoficky vychází z izolacionismu. Avšak ten je v současném světě, nezměrně provázanějším než před sto lety, už poněkud překonaný. Dnešní USA nemohou izolacionistickou koncepci důsledně uplatňovat, proto ji prezident a jeho poradci přetavili v „transakční politiku.“ Tudíž takovou politiku, která Americe přináší nějaký zisk. Teprve delší čas ukáže, zda Trump představuje jen dočasné vybočení, nebo je wilsonovská politika definitivně minulostí.
Donald Trump, 45. a 47. prezident USA. Přežije wilsonovské pojetí americké zahraniční politiky jeho druhé funkční období?
Zdroje a literatura:
Prokš, Petr; Vítězové a poražení, Naše Vojsko, Praha 2016
Seibt, Ferdinand; Německo a Češi - Dějiny jednoho sousedství uprostřed Evropy, Academia, Praha 1996
Tindall, George B.; Shi, David E.; Dějiny USA, NLN, Praha 1994
https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/ctrnact-bodu-prezidenta-wilsona-8-1-1918/
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Ctrn%C3%A1ct_bod%C5%AF_prezidenta_Wilsona
