Nekorunovaný král Vídně a průkopník antisemitismu. Dr. Karl Lueger

Do úřadu starosty c. k. hlavního a sídelního města nastoupil roku 1897, v čele Vídně stál až do své smrti roku 1910. Říkalo se mu nekorunovaný král Vídně nebo dokonce vídeňský pánbůh.

Třebaže nejpřednějším obyvatelem Vídně byl v té době císař František Josef I., před starostou jeho lesk poněkud bledl. Stárnoucí, osamělý panovník byl ve svých rezidencích poněkud izolován, navíc se politicky jevil poněkud slabým. Vládl desítky let bez jakékoliv koncepce, naslouchal pouze ministrům a dvorským hodnostářům, o nichž nikdo neměl vysoké mínění. Lueger, lidový typ, živě hovořící vídeňským dialektem, bravurně a s vtipem cupující politické protivníky, byl do značené míry protikladem panovníka.

Nekonečně se lišil od dosud převládajícího typu liberálního politika, který rád poučoval a moralizoval, byl vzdělaný a noblesní, ale veřejnosti téměř nedostupný. Lueger se naopak nerozpakoval oslovovat lidi v hostincích, pivnicích, přizpůsoboval jim svou mluvu, sdílel s nimi jejich antipatie vůči národnostním menšinám, bohatým tam nahoře, lůze tam dole, nevěřícím a cizákům, kteří nám berou práci, ženy, byty. Svým příznivcům nekázal, naopak je ujišťoval, že jejich pohled je správný. Davy Vídeňanů jej milovaly, protože jim vracel jim sebevědomí, byl pro ně skutečným tribunem lidu.

Každé veřejné vystoupení vídeňského starosty bylo velkým zážitkem. Luegera obklopovala suita městských zaměstnanců, nesměli chybět ani katoličtí kněží. Starosta „s blýskajícíma očima, zvednutými pažemi - samá gesta - rozburácel svůj hlas… Drastickými slovy líčil škody napáchané předchozím liberálním režimem, rozvíjel nápady, jak zvýšit všeobecné blaho, a vyhlásil odpůrcům válku na ostří nože. Bouřlivý potlesk doprovázel každou jeho větu, často nemohl pro samý nekončící jásot ani domluvit.“

Vídeň v letech 1880 - 1910 zdvojnásobila počet svých obyvatel, z jednoho milionu na dva. Překotný růst stavěl vedení města před nelehké úkoly; bylo potřeba zajistit dopravní obslužnost, dodávky vody, elektřiny, plynu, nemocnice, lázně, školy. Lueger měl jednoduchý recept - rychlý převod infrastruktury do městského vlastnictví. Městským majetkem se staly tramvaje, vodárny, plynárny, elektrárny, dokonce i pivovar či jatka, vznikaly obecní spořitelny. Dosavadní koňku nahradila jedna z nejdelších sítí elektrických tramvají, byla vybudována unikátní městská dráha. Nový vodovod přivedl do města kvalitní vodu z asi 200 km vzdálené alpské oblasti. Vzhledem k silné Luegrově vazbě na katolickou církev vznikla celá řada honosných církevních staveb.

Odvrácenou stránkou úctyhodného rozvoje bylo silné zadlužení. Část dluhu vyrušila inflace, ale ten zahraniční představoval pro Rakouskou republiku po roce 1918 značnou zátěž. Propaganda Luegerovy křesťanskosociální strany však měla pro financování svých projektů jednoznačné vysvětlení; zdroje pochází z velkých zisků, které dříve šly do kapes převážně anglickým Židům, zatímco dnes z nich mají prospěch všichni. Lueger se jako dobrotivý otec města staral o všechno, včetně svozů komunálního odpadu. Když se zvýšila cena mléka, obviňoval z toho hrabivé obchodníky, přičemž každému bylo jasné, že myslí Židy. „Jestliže nic nepomůže, vezmu prodej mléka do ruky sám. Dodávám toho tolik, dodávám elektřinu, plyn, pivo, proč bych neměl dodávat i  mléko?“ Odměnou mu byl opět bouřlivý potlesk.

Karl Lueger se narodil roku 1844, jeho otcem byl školník na vídeňské technice a válečný invalida, který však brzy zemřel. Matka, jež jako trafikantka sama živila rodinu, umožnila Karlovi přes četné těžkosti vystudovat a získat titul doktora práv. Byl jí za to nekonečně vděčný a svoji synovskou lásku neváhal dávat veřejně na odiv. Nikdy se neoženil, jako starosta vždy zdůrazňoval, že nemá žádný soukromý život, „neboť patří jen svým Vídeňanům.“ Neváhal při každé příležitosti pietně připomínat svou matku, které vděčí za všechno.

Již v mládí byl pilný, posedlý politikou; půtky s odpůrci jej nijak neodrazovaly. Velmi brzy se začal obracet proti Židům a cizincům, tedy přistěhovalcům. Roku 1887 vstoupil do malého, antiliberálního křesťanského spolku. Úspěšně jej transformoval v politickou stranu, která se odpoutala od tradičního honoračního politického katolicismu a začala razit jakýsi křesťanský socialismus. Lueger a jeho stoupenci se hrdě hlásili k nedávno vynalezenému termínu antisemité.

Nebývalý růst počtu obyvatel hlavního města, spojený s přílivem všech možných národností, vyvolával u starousedlíků značné obavy. Zatímco předchozí, liberální generace pociťovala hrdost na kosmopolitní hlavní město mnohonárodní říše, nyní přicházel ke slovu nacionalismus. Lueger měl na strachy Vídeňanů jasnou odpověď: Město musí zůstat německé! Němectví chápal jazykově, nikoliv státně-politicky; na rozdíl od všeněmců Georga von Schönerera nikdy nepožadoval splynutí rakousko-německých oblastí se sjednoceným Německým císařstvím, naopak se deklaroval jako Rakušan loajální k dynastii a říši.

Jeho antisemitismus se stupňoval, stejně jako sílila Luegrova obliba u voličů. „Velká Vídeň se nesmí stát velkým Jeruzalémem,“ ujišťoval je. „Ano, ve Vídni je přece Židů jako písku u moře,“ horlil, „kam se člověk obrátí, samí Židé, jde-li do divadla, samí Židé, jde-li po Ringstrasse, samí Židé, jde-li do Městského parku, samí Židé, jde-li na ples, samí Židé, jde-li na univerzitu, zase jen samí Židé.“ A pokračoval: “ Pánové, já za to přeci nemohu, že skoro všichni novináři jsou Židé a jen tu a tam sedí v redakci nějaký křesťan, aby ho mohli předvádět, kdyby přišel někdo, kdo by se mohl polekat."

Navzdory „židovskému“ liberálnímu tisku měl Lueger stále větší úspěch. Jeho nepřátelé, liberálové a vysocí dvorští hodnostáři se jej pokusili zastavit. Kardinál hrabě Schönborn předal jménem rakouských biskupů žalobu římské stolici proti křesťanským sociálům, s tím, že ve skutečnosti nejde o stranu křesťanskou, ale revoluční a socialistickou, rozněcující lidové vášně a probouzející nízké pudy. Neuspěl. Papež se nechal přesvědčit předloženým sociálně reformním programem a poslal Luegerovi své požehnání.

Roku 1895 Lueger dosáhl své nejvyšší mety; byl zvolen starostou Vídně. Nastalo zděšení a bouřlivé protesty všech liberálů. K všeobecnému překvapení císař odmítl volbu schválit. Učinil tak nejen kvůli mínění vysoké aristokracie; především neměl záruky, že Lueger bude respektovat hlavní právní zásadu říše, rovnoprávnost všech občanů před zákonem. Volba se musela opakovat. Lueger znovu zvítězil a císař jej opět odmítl. Tento scénář se opakoval celkem čtyřikrát, při každé další volbě se zvyšoval počet hlasů, které Lueger obdržel.

Roku 1897 císař kapituloval. Zapříčinily to zuřivé demonstrace a násilnosti proti Badeniho jazykovým nařízením. Panovnický dvůr svíral strach z revoluce a křesťanští sociálové se z jeho pohledu jevili přece jen jako menší zlo než všeněmci či sociální demokraté. Lueger se konečně stal starostou, což jeho příznivci bouřlivě oslavovali. Prokázal opět výrazný politický talent; nepostavil se do opozice proti habsburskému domu, naopak císaře ujistil svou loajalitou. Panovníkovi velkoryse odpustil, což ještě zvýšilo jeho popularitu.

Lueger nenechával nikoho na pochybách, že svůj slib uchovat Vídeň jako německé město myslí vážně. V Lidové síni radnice se konala velká shromáždění, kde občané před starostou slavnostně skládali slib, že budou zachovávat německý charakter města. Přistěhovalci, ať už Češi, Poláci, Slovinci či Italové se tedy museli vzdát své národnosti, pokud se chtěli stát občany Vídně. List Deutsche Tagblatt o tom napsal: „[Starosta] se ohradil proti nařčení, že Čechy pohrdá, nicméně zdůraznil, že v říšském hlavním městě udávají tón Němci a ti ostatní mají dělat to, co chceme my, krátce a dobře, Češi přicházející do Vídně se mají přizpůsobit svému okolí a germanizovat se.“

Třebaže se často říkalo, že je Vídeň největším českým městem, není vlastně známo, kolik Čechů v ní tehdy žilo. Údaj 100 tisíc, vyplývající ze sčítání lidu, je silně podhodnocený. Patrně až čtyřikrát tolik rodilých Čechů se neodvažovalo ve sčítacích formulářích, které nebyly tajné, uvést češtinu jako svůj obcovací jazyk. Politika křesťanských sociálů i Luegera, jenž zahájil tažení proti neněmeckému školství ve městě, byla nanejvýš kontroverzní. Vídeň, hlavní město mnohonárodního Rakouska, chtěli vcelku oprávněně i Češi, Poláci, Slovinci, Italové a další považovat za své hlavní město a cítit se v něm doma. Přístup starosty a jeho stoupenců balancoval na hraně ústavnosti, protože prosincová ústava z roku 1867 zaručovala všem občanům rovnoprávnost a právo na vzdělání ve svém jazyce. Proti Luegerovi však nikdo nic nezmohl. Vídeň zkrátka zůstávala německá.

Lueger byl mistrem politické manipulace. Stavěl Němce proti Čechům, drobné živnostníky proti dělníkům a všechny proti Židům. Na vše nepříjemné měl univerzální odpověď: Zavinil to Žid. Brojil proti burzovním Židům, Židům od tisku, proti intelektuálům jako inkoustovým Židům, sociální demokracii jako ochranitelce Židů, příchozím z východu jako žebravým Židům. Židy srovnával s kobylkami a ohněm. Jednou poznamenal, že „antisemitismus zanikne tehdy, až tu nezůstane ani jeden Žid.“

Jeho antisemitismus je přesto až dodnes někdy bagatelizován a omlouván. Není to na místě. Je pravda, že Lueger se nikdy na rozdíl od schönereriánů nepropracoval k rasovému antisemitismu. Definoval svůj odpor proti Židům nábožensky, proto se jeho blízkými spolupracovníky mohli stát i pokřtění Židé. Byl ochoten dělat výjimky, například vždy usiloval o dobrou spolupráci s vedením vídeňské židovské obce. Antisemitismus v jeho pojetí vycházel spíš z cynického politického kalkulu než z hlubokého vnitřního přesvědčení. Avšak právě on se svými stoupenci docílil toho, že se antisemitismus stal zcela běžnou součástí veřejné diskuze, naprostou normou. Pokud předchozí generace cítila, že šikana Židů přece jen nepatří k dobrým mravům, nyní to už neplatilo. Židé se často stávali terčem nejen verbálního, ale i fyzického násilí. V době volebních kampaní se mnozí z nich ani neodvážili vyjít na ulici. Ústrojí monarchie, stále se snažící o národnostní neutralitu, bylo tváří v tvář těmto projevům nenávisti zcela bezradné. „Ano, děláme samozřejmě všechno, abychom Židy ochránili, ale kdo dnes není antisemita?,“ krčil rameny sám císař František Josef I.

Lueger byl starostou až do své smrti. Přestože posledních pár let života jej sužovala choroba ledvin a téměř oslepl, veřejně vystupovat nepřestal nikdy. Zemřel 10. března 1910. Jeho pohřeb byl stejně nádherný a velkolepý, jako kdyby zemřel samotný panovník.

Velmi brzy vyplavalo na povrch množství korupčních skandálů, do nichž byli zapojeni čelní představitelé křesťanských sociálů. Lueger sám v nich nefiguroval; dokonce i jeho političtí nepřátelé připouštěli, že se bývalý starosta osobně neobohatil, ale nepochybně o chování svých spolupracovníků věděl a blahosklonně jej přehlížel. Stranu tyto aféry v následujících letech fakticky rozložily.

Skandál poněkud jiného typu však nakonec neminul ani samotnou osobu zemřelého starosty. Ukázalo se, že jeho absence soukromého života se do značné míry zakládala na politickém pozérství. Lueger byl normálním mužem a své potřeby neváhal uspokojovat. Jeho milenka, malířka Marianne Beskibová, zklamaná a rozhněvaná kvůli chudobě, v níž po Luegerově smrti žila, vydala o svém vztahu se starostou knihu. Její součástí byly i faksimile vysoce erotických dopisů, jenž jí Lueger posílal. Aféra, vyvolaná knihou, narostla do obřích rozměrů.

Politický styl legendárního vídeňského starosty zaujal i Adolfa Hitlera, který jej v mládí, během svého pobytu ve Vídni (1908 - 1913) ještě zažil. Luegerův antisemitismus příliš neoceňoval, považoval jej za nedůsledný a falešný, ale pozitivně kvitoval jeho úsilí o germanizaci Vídně. Inspirací se mu stala i sebeprezentace starosty. Sám se nikdy neoženil a Němci za jeho života neměli tušení o existenci nějaké Evy Braunové. Tak jako Lueger „patřil jen svým Vídeňanům,“ vůdce Německé říše „patřil jen německému národu.“ Jedinou ženou Hitlerova života, o níž veřejnost věděla, byla jeho matka, jejíž památku pietně uctíval, stejně jako někdejší vídeňský starosta.

https://de.wikipedia.org/wiki/Karl_Lueger

Hamannová, Brigitte; Hitlerova Vídeň - Diktátorova učednická léta, PROSTOR, Praha 2011

Veber, Václav; Hlavačka, Milan; Vorel, Petr; Polívka, Miloslav; Wihoda, Martin; Měřínský, Zdeněk; Dějiny Rakouska, NLN, s. r. o., Praha 2002