6. ledna 1861: Schůzka, která určila směr české politiky na celá desetiletí

Prohraná bitva u Solferina v červnu 1859 znamenala pro Rakousko nejen ztrátu Lombardie a ústup z mocenských pozic v Itálii, ale i rozsáhlé změny ve vnitřní politice. Mladý císař František Josef I. (1830 - 1916) se musel smířit s tím, že neudrží říši v takovém územním rozsahu, v jakém ji zdědil po předcích. Jako absolutní vládce zároveň nesl plnou odpovědnost za katastrofální stav říšských financí, který prohraná válka ještě prohloubila. Musel přijmout skutečnost, že jeho pokus o absolutistický režim selhal na plné čáře. Srážka s nepříjemnou realitou panovníka donutila zahájit práci na „přiměřených opravách,“ které však vyústily v přechod ke konstituční monarchii. Výsledkem císařova prozření se stal Říjnový diplom, slibující přeměnu centralizované absolutistické říše ve volnější svazek na bázi autonomie historických zemí.

Představitelé českého národního hnutí, které bylo neoabsolutismem ochromeno, sledovali tento vývoj s optimismem. Znamenal příslib, že Češi po osvobození od centralizace a germanizačních snah konečně dostanou prostor k ničím nerušenému národnímu rozvoji. Nejvyšší metu, která se nyní jevila o něco blíž, představoval český stát, byť v jistém poutu s habsburskou říší.

František Ladislav Rieger (1818 - 1903), čelný představitel české liberální Národní strany, byl také plný sebevědomého optimismu. Nedávno se mu podařilo založit první český deník, Národní listy. Během své audience u císaře, na niž by v době neoabsolutismu nemohl ani pomyslet, předal panovníkovi memorandum, obsahující český národní program. Ten byl stále ještě založen spíš na přirozeném právu, odpovídajícímu duchu revolučního roku 1848. Mluvil o sedmimilionovém českém národě, zahrnujícím i uherské Slováky; s tím však měl být brzy konec.

Rieger se už v roce uvedl 1848 jako zdatný politický organizátor. Nyní měl před sebou ještě 30 let ve vrcholné politice. Jeho politická kariéra skončila až roku 1891, v důsledku debaklu staročechů ve volbách do Říšské rady. Ani tehdy však nepřestal být respektovanou politickou osobností; chodili se s ním radit i jeho bývalí odpůrci.

Pocházel z bohaté mlynářské rodiny v Semilech. Měl velké charisma, které podtrhovala jeho urostlá postava a obličej s krátce zastřiženým plnovousem. Svými projevy dokázal nadchnout nejen své příznivce, ale zaujmout i lhostejné a často mocně zapůsobil také na své odpůrce. Byl vzdělaný; kromě češtiny mluvil perfektně německy i francouzsky, domluvil se i v polštině a angličtině. Vyznačoval se sebevědomím, velkorysostí, nezištností i odvahou. Roku 1853 se oženil Marií, dcerou největší české politické autority, Františka Palackého (1798 - 1876). Jeho tchán mu s úlevou předal otěže každodenního politického provozu, v němž se moc dobře necítil.

Jindřich Jaroslav hrabě z Clam-Martinic (1826 - 1887), kterému čeští politici v důvěrné korespondenci přezdívali pan Bořita, byl také charismatická osobnost, ale poněkud jiného typu, což bylo dáno už jeho urozeným původem. Pocházel ze starého korutanského rodu Clamů, který se po Bílé hoře usídlil v Čechách. Jeden z jeho předků si vzal dědičku slavného českého rodu Martiniců, z něhož pocházel i Jaroslav Bořita, který v roce 1618 přežil svržení z okna místodržitelské kanceláře pražského Hradu.

Jindřich Jaroslav byl kosmopolitní člověk. Narodil se ve Svätém Juru na dnešním Slovensku. Jeho bezchybná znalost angličtiny, kterou se naučil od své matky, britské šlechtičny, nebyla tehdy ve střední Evropě rozhodně běžná. Kromě angličtiny mluvil ještě několika dalšími jazyky. Řečnické umění ovládal perfektně, měl jasné, vyhraněné názory, byl společensky obratný, ale také neústupný, hrdý až povýšený. Vyznačoval se cílevědomostí, což nepatřilo k typickým rysům tehdejších šlechticů.

Jeho silný zemský patriotismus vycházel z dílem z tradicionalismu, který měl základ v opozici šlechty proti habsburským centralizačním snahám, dílem se opíral o anglickou teorii samosprávy. Na rozdíl od otce, který působil v armádě, si Jindřich Jaroslav vybral kariéru státního úředníka. Vystřídal posty okresního hejtmana v Mělníce, guberniálního rady v Budíně i prezidenta zemské vlády v Krakově. Na sklonku neoabsolutismu mu kvůli lehce opozičním postojům nejspíš uniklo ministerské křeslo, ale roku 1860 jej císař jmenoval členem rozmnožené říšské rady.

Jaké důvod mělo nepravděpodobné spojenectví liberála Riegra, který z principu musel předpokládat co největší rozšiřování občanských svobod i politických práv mezi dosud neprivilegované vrstvy, s konzervativním šlechticem, v jehož zájmu bylo udržení společenského statutu quo?

Shodu našli v historickém státním právu. Palacký s Riegerem, ač měli oba blízko k přirozenému právu, se obávali, že by s touto koncepcí mohli u panovníka narazit. Proto raději zformulovali novou autonomistickou koncepci, která lépe odpovídala rakouským poměrům a stála na existujícím právním základě. Měla být tudíž přijatelná i pro konzervativního císaře. Pro Palackého a Riegra byl důležitý i maďarský příklad, protože maďarská verze historického státního práva viditelně přinášela výsledky. Nepřihlíželi však dostatečně ke skutečnosti, že postavení Maďarů v rámci habsburské říše je z různých důvodů daleko silnější než to české.

Jádro nového národního programu bylo založeno na tvrzení, že český stát, jehož hranice jsou dány hranicemi země Koruny české, tj. Čech, Moravy a Slezska, nepřestal z právního hlediska nikdy existovat. Jeho poměr k ostatním částem říše je dán výhradně smlouvou představitelů českého státu s panovníkem. Jen vzájemnou dohodou tedy lze vymezit kompetence centrální vlády k zemím Koruny české. Nyní je třeba odstranit protiprávní zásahy, které zrušily státní instituce české Koruny (jako bylo například zrušení české dvorské kanceláře roku 1749). Je nutné, aby panovník stvrdil práva českého státu královskou korunovací v Praze. Mezi další požadavky patřilo ustavení generálního sněmu českých zemí (který se před rokem 1620 opravdu několikrát sešel) a zrovnoprávnění češtiny s němčinou.

Historické státní právo představovalo odklon od austroslavismu. O uherských Slovácích dosud čeští představitelé uvažovali jako o Češích; historické státní právo je však v podstatě házelo přes palubu. Vycházelo z představy, že svatováclavská koruna má v rámci habsburské říše stejnou váhu jako koruna svatoštěpánská. Pokud tedy má česká Koruna nárok na historické hranice, stejné právo přísluší i koruně uherské. Slováci proto musí hledat svoje místo na slunci nikoliv ve spojení s Čechy, ale pouze v rámci historického uherského státu. Přijetím této doktríny Češi donutili Slováky k samostatné národní emancipaci.

Clam-Martinicovi bylo původně české státní právo zcela lhostejné. Jeho zemský patriotismus se vztahoval výlučně k Českému království a na jednotě s Moravou a Slezskem mu nijak nezáleželo. Ovšem nejen on, ale i pár dalších jeho šlechtických souputníků vnímali, že doba se mění. Revoluční léta 1848-9 pozicemi šlechty v zemské správě otřásla; dokonce i mezi špičkami neoabsulutistického režimu převažovali občanští politici. Clam-Martinic si uvědomoval, že není perspektivní, aby šlechta nadále v zemském sněmu reprezentovala pouze přibližně 150 rodin, držících deskové velkostatky. Proto je nutné spojit síly s občanskou politikou, která poskytuje přece jen širší základnu. Kardinál a arcibiskup pražský, Bedřich kníže Schwarzenberg (1809 - 1885) dokonce prohlásil, že česká šlechta musí převzít vedení českého národního hnutí. Akceptování českého státního práva se jevilo jako přijatelná cena.

Také Rieger, ač ještě v létě pro francouzský tisk uvedl, že šlechta v Čechách již veškerý politickonárodní význam ztratila, začal o svém unáhleném soudu pochybovat. Císařův Říjnový diplom se nesl ve velmi tradicionalistickém duchu a připouštěl i interpretaci jako vítězství aristokracie. Rieger také viděl, jaký význam má střední šlechta pro národní hnutí Maďarů, z něhož čerpal inspiraci. Docházel postupně k závěru, že podpora české šlechty může být jeho Národní straně ku prospěchu. Bylo to prozíravé; volební geometrie pro český zemský sněm, jak ji zkonstruoval v roce 1861 státní ministr Anton von Schmerling, výrazně zvýhodňovala Němce. Bez podpory české šlechty ve velkostatkářské kurii by Češi v zemském sněmu nikdy nemohli získat většinu. Obdobná situace vznikla i na Moravě.

Jak ale obě politická uskupení spojit, když spolu nepěstovala žádné vzájemné styky? Role prostředníka se ujal významný historik, profesor pražské univerzity Václav Vladivoj Tomek (1818 - 1905), který kontakty jak s českou šlechtou, tak s liberály udržoval. Právě v jeho bytě na pražském Karlově náměstí se Rieger s Clam-Martinicem setkali. I když k sobě zpočátku oba muži cítili nedůvěru, postupně začali nacházet společnou řeč, dokonce ještě dřív, než Tomek očekával. Snad se objevily i osobní sympatie. Rieger začal doufat, že čeští šlechtičtí kavalíři prokáží národu tu samou službu, jakou prokázali polští a maďarští šlechtici svým národům. Zrodila se koalice, která vydržela třicet let.

Výsledkem tohoto spojenectví byla politika, slovy historika Zdeňka Tobolky, idealistická až romantická. Svého cíle, tedy uznání českého historického státního práva, nedosáhla. Nejvíc se mu přiblížila roku 1871, kdy se jednalo o fundamentálkách, tedy určité formě rakousko-českého vyrovnání, nakonec však neúspěšně. Také v důsledku tohoto neúspěchu se roku 1874 Riegrova Národní strana definitivně rozštěpila; příslušníci její mladočeské frakce si založili vlastní Národní stranu svobodomyslnou. Spory mezi staročechy a mladočechy však začaly mnohem dřív, už okolo roku 1863. Mladočeši uvažovali spíš ve smyslu přirozeného práva probuzeného, sílícího národa. Jejich požadavky směřovaly k větší demokracii a rozšiřování volebního práva až k všeobecnému. V tom však byla pro ně koalice s historickou šlechtou nevyhovující; konzervativní kavalíři přirozeně zastávali názor, že obyčejným lidem nepřísluší určovat směr české politiky. Mladočeši v průběhu první poloviny 90. let 19. století nakonec vytlačili staročechy na politickou periferii. Tím pozbylo smyslu i partnerství staročechů s historickou šlechtou. Šlechta ostatně také ustupovala ze slávy; s postupným rozšiřováním volebního práva její zastoupení v zákonodárných sborech klesalo. V roce 1907, po zavedení všeobecného a rovného volebního práva, pak úplně zmizela z poslanecké sněmovny Říšské rady.

Riegrova představa, podle níž měla česká aristokracie národu poskytnout tu samou službu, jako Maďarům či Polákům jejich šlechta, se nenaplnila, ani nemohla. Tradiční tvrzení, popírající, že by Češi vůbec měli vlastní šlechtu, je nepřesné a zavádějící. Ale zatímco v Polsku činil podíl šlechty na obyvatelstvu až 10 % a v Uhrách asi 6 %, v Čechách mělo modrou krev pouhých 0,15 % populace. Podstatnou roli zde sehrálo historické dědictví; původní šlechtická obec po Bílé hoře v českých zemích prakticky zanikla a byla vytvořena nová. Ta se skládala většinou z rodů, které do zemí Koruny české přišly z ciziny. Mezi šlechtickými rody a českým prostředím nezřídka přetrvávala jistá kulturní bariéra. Týkalo se to i kavalírů, kteří se stali zemskými patrioty, nebo dokonce přijali za své české státní právo.

S českým státním právem se česká šlechta neztotožnila jako celek. Mnohým kavalírům nic moc neříkal ani zemský patriotismus a státní právo považovali za bláznovství. Cítili pouze pouto s dynastií a habsburskou říší jako celkem. Zatímco uskupení, které Clam-Martinic na zemském sněmu vytvořil, se nazývalo strana konzervativního velkostatku, jeho oponenti se sdružovali v ústavověrném velkostatku.

Přes svůj neúspěch však Riegrova a Clam-Martinicova koncepce českého historického státního práva význam měla, a to nemalý. Díky ní mezi Čechy převládlo přesvědčení, že mají nárok na svůj vlastní stát, byť zatím v rámci habsburské monarchie. Třebaže se tato idea ukazovala neproveditelnou, především kvůli nesouhlasu českých Němců, hlavní proud české politiky se k ní rétoricky nikdy nepřestal hlásit. V době první světové války, kdy se vrátilo do hry přirozené právo a s ním i Slováci, přetrval důraz na zachování historických hranic českých zemí, vycházející z historického státního práva.

Borovička, Michael; 10. 10. 1871 - Fundamentální články - Pokus o rakousko-české vyrovnání, Havran, Praha 2020

Borovička, M.; Kaše, J.; Kučera, J. P.; Bělina, P.; Velké dějiny zemí Koruny české XII.a (1860 - 1890), Paseka, Praha a Litomyšl 2012

Galandauer, Jan; Vznik Československé republiky 1918, Svoboda, Praha 1988

Urban, Otto; Česká společnost 1848 – 1918, Svoboda, Praha 1982

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jind%C5%99ich_Jaroslav_Clam-Martinic